Planeta tří sluncí

4. ZAČÍNÁME OD PÍKY

„Tomu se už může říct křest ohněm. Zatraceně nebezpečný ohňostroj,“ ulevil si Kraus, sotva se trochu probral z úleku.

Navrátil se naklonil těsně k oknu a starostlivě si prohlížel oblohu.

„Zatím je venku klid. Přesto však zůstaňme raději v letadle. Bouře se může nečekaně vrátit — a pak by to s námi mohlo dopadnout hůře.“

„Ale co se stalo s vrtulníkem a s našimi přístroji na břehu? Dovolíte-li, půjdu se tam podívat,“ navrhl Cahén.

„Vyčkejme přece jenom až do rána,“ namítl Navrátil.

Gruber se trpce usmál.

„Do rána… Jak dlouho to bude trvat? Copak víme, kdy které slunce vychází a kdy zapadá? V kalendáři tu budeme mít pěkný blázinec …“

„Teď jste opravdu ťal do živého,“ řekl vážně Navrátil. „Sestavit kalendář na delší dobu dopředu — to bude jeden z našich prvních úkolů. Nebude to tak jednoduché, jako na Zemi, protože délka dnů, polodnů a polonocí se bude často střídat. To ovšem bude mít velký vliv na změny počasí. A tyto nečekané změny jsou pro nás nejnebezpečnější. Co nejdříve musíme na Kvartě zřídit několik meteorologických stanic, abychom mohli počasí předvídat.“

„A stejně tak naléhavým je další úkol: Co nejdříve si tu někde postavit pohodlnější a bezpečnější obydlí, než je naše Šipka,“ dodala Svozilová. „Můžeme skutečně mluvit o štěstí, že se v bouři nerozbila někde o skálu.“

Kraus si teprve teď uvědomil, že dosud letadlo neprohlédl, zda je v pořádku. Rychle zapnul atomový reaktor. Zelené světlo na řídicí desce oznámilo, že pracuje bez poruch. Na stisk hlavní páky však raketové motory nereagovaly.

Kraus zalomcoval pomocnou pákou.

Opět žádný výsledek. Raketové motory zůstaly němé.

„To nám ještě chybělo,“ řekl zdrceně a hlavu si zabořil do dlaní.

„Nu, nezoufejme, přátelé, možná se dá závada lehce odstranit,“ povzbuzoval skleslé společníky Navrátil. „Ráno je moudřejší večera …“

Rudá Proxima zapadla za obzor. Celé pobřeží utonulo v temné noci.

Většina vědců únavou usnula vsedě.

Když se nad vzdálenými kopci objevily první ranní červánky, bděl již jenom Madarázs, který dobrovolně držel stráž. Napjatě očekával, které ze sluncí vypluje na oblohu.

V jásavé záři se objevilo největší a nejjasnější slunce — Centauri A. Madarázs opatrně otevřel dveře a chvíli pozorně naslouchal.

Všude vůkol naprosté ticho. Na Zemi vítával východ slunce radostný zpěv ptactva — a tu je mrtvo jako v hrobě. Tísnivý pocit…

Madarázsův zrak padl na písčinu. Celá byla pokrytá žlutě zelenými chaluhami. Po nedostavěné helikopteře ani stopy…

Překvapený vědec chvíli ztrnule zíral na břeh. Konečně se vzpamatoval. Rovnýma nohama vyskočil z letadla do písku a utíkal k místům, kde včera stála provisorní laboratoř. Zastavil se až těsně u moře.

— Bedny i přístroje jsou pohřbeny v písku, — blesklo najednou Madarázsovi hlavou. Rychle rozhrnul silnou vrstvu chaluh a začal v mokrém písku hrabat rukama.

„Vy jste nás vystrašil, jen co je pravda,“ ozvalo se pojednou nad ním. „Hledáme vás po celém okolí, a vy se tu schováváte do písku jako pštros. Hledáte snad helikopteru?“

Madarázs zvedl hlavu a zaraženě se díval na příchozího, jako by se právě probudil ze sna.

„Do legrace mně zrovna není, Cahéne,“ řekl nevrle.

„Podívejte se tedy na kraj pralesa, snad vám bude veseleji.“

Madarázs se rychle otočil. U skupiny keřů s obrovskými listy šplhal Kraus s Gruberem po nějakém podivném, lianami obrostlém, tělese.

„Naše milá helikoptera se nám tak dokonale zamaskovala, že jsme ji sotva rozeznali od křoví,“ usmál se Cahén. „Někde nedaleko ní najdeme jistě také bedny.“

Madarázsovi zazářily oči, ale hned zase zvážněl.

„To je docela možné. Helikopteru i bedny mohly vlny lehce odnést až k pralesu. Horší to bude pravděpodobně s přístroji. Jsou příliš malé a těžké. Myslím, že tu nehrabu nadarmo…“

Cahén poplácal Madarázsovi po zádech.

„Máte pravdu, ani kuře nehrabe nadarmo. Ale teď toho zatím nechte a pojďte se nasnídat…“

„Helikoptera je celkem nepoškozená,“ oznámil radostně Kraus, když vstoupil do letadla. „Také většinu beden jsme již našli. Chybí nám jen jedna. Za chvíli se dovíme, co v ní je. Gruber totiž právě nalezené bedny otvírá a kontroluje jejich obsah.“

Sotva se však Gruber přiblížil k Šipce, poznali vědci na jeho obličeji, že nese Jobovy zprávy.

„Když jsem otevřel poslední bednu, do smíchu mi zrovna nebylo,“ hovořil pomalu, jako by mu slova nechtěla z úst. „Čekal jsem, že v ní konečně naleznu to nejdůležitější — vrtule …“

Odmlčel se.

„Bezradně jsem si sedl na víko a zahleděl se do pralesa. Najednou to ve mně hrklo jako ve starých hodinách. Koukám a co nevidím: bedna je zamotaná mezi větvemi, pěkně vysoko nad zemí. Běžím tam — a nové překvapení, tentokrát méně milé: bedna nemá ani dno, ani víko. A pod stromem — nic… Pojďte se mnou, více očí více vidí, díval jsem se možná špatně …“

Kdo by se byl z dálky díval na skupinu vědců, kráčejících k pralesu, myslel by, že jdou na pohřeb.

Pozorně prohlédli celý strom a rozhrnovali i trsy drobných rostlinek, ve kterých by se široké vrtule rozhodně nemohly ukrýt.

„Podívejte, podívejte,“ zvolala najednou Alena a sklonila se k zemi.

Ve vlhké hlíně byly čerstvé stopy nějakého zvířete. Chodilo zřejmě po dvou nohách a na každé mělo čtyři prsty.

„Sledujme ty stopy,“ navrhla Alena. „Není vyloučeno, že je tu zanechal nějaký vyspělejší tvor — možná myslící obyvatel Kvarty …“ Aniž čekala na odpověď, pustila se po stopách do šera pralesa.

Navrátil ji zadržel.

„Na cestu pralesem se musíme lépe vyzbrojit. Takto — s holýma rukama se tam přece nepustíme. A nemůžeme jit také všichni. Někdo si musí vzít na starost

Šipku — soudružka Svozilová by měla zatím prozkoumat okolní vegetaci. Nezapomínejte, že co nejdříve musíme tu najít nějaké zdroje potravin.“ Alena se zakabonila.

„Sama jsem ty stopy objevila — a teď mám studovat rostlinopis. Vždyť vlastně přístroje leží někde v písku. Přiznejte se raději, soudruhu Navrátile, že se o mne bojíte …“

Navrátil pokrčil rameny.

„Pojďme se raději připravit na průzkumnou cestu. Nejde přece jenom o stopy. A na vaše Kvarťany moc nevěřím …“

Před letadlem se Navrátil zastavil.

„To nebylo příliš rozumné, soudruhu Krausi, že jste nechal dveře letadla otevřené. Šel jste poslední, že?“

„Šel,“ řekl zaraženě Kraus. „Dokořán otevřené jsem je však nenechal, to si pamatuji docela určitě. Možná je otevřel vítr …“

„Vítr?“ divil se Madarázs, „vždyť je úplné bezvětří.“

Kraus rychle vyběhl po schůdkách a pozorně se rozhlížel po letadle.

„Někdo tu byl — podívejte se,“ zvolal najednou a ukázal na šálky od snídaně, rozházené po podlaze.

„Pravděpodobně sem vniklo nějaké zvíře, myslící tvor by je spíše ukradl. Spočítejte je ostatně …“

Kraus šálky posbíral a postavil na sklápěcí stolek.

„Čtyři,“ vydechla Alena. „Dva chybí.“

Všichni se dali do hledání.

Když prohledali celý prostor letadla, zdrceně si sedil do křesel. „Že by opravdu Kvarťané …“ řekl zamyšleně Navrátil. Pojednou se zvedl a vyběhl z letadla.

„Ano, jsou tu skutečně stopy — k letadlu i od letadla. Jsou tytéž, jako ty v pralese.“ Popošel několik kroků a bezradně zůstal stát.

„Zde najednou stopy končí, jako by se záhadný tvor vypařil do vzduchu.“

Zdálo se to neuvěřitelné, ale všichni se o tom přesvědčili na vlastní oči.

„Jací to mohou být tvorové? Jsou nám nebezpeční? Nemají snad dokonce zbraně?“ uvažoval nahlas Kraus. Stejnými otázkami se zabývali také ostatní.

Gruber, který po celou cestu se těšil na setkání s Kvarťany — s budoucími otroky — dostal najednou strach.

„Neměli bychom se se soudruhem Krausem pustit do opravy letadla hned?“ obrátil se k Navrátilovi. „Možná ho budeme brzy potřebovat. Vy zatím můžete prozkoumat okolí. Není vyloučeno, že nedaleko od nás mají neznámí tvorové své sídlo …“

Navrátil s Gruberovým návrhem souhlasil.

„A my se vydáme na cestu hned,“ dodal.

Na krátké poradě bylo rozhodnuto, že vědci vezmou s sebou kromě strojních pilek také pistole — ovšem jen pro nejhorší případ. Hlavní zásadou výpravy musí být: Vyhýbat se jakýmkoliv konfliktům a šetřit přírodu i životy neznámých zvířat a tvorů.

Čím hlouběji postupovali do pralesa, tím byla cesta obtížnější. Stopy záhadného tvora ztratily se brzy v houštinách.

„Tímto směrem se dál nedostaneme,“ zastavil se Cahén, který šel první. „Ostatně — nenarazili jsme dosud na jedinou věc, která by podávala svědectví o nějaké civilisaci. Dokonce tu není ani vyšlapaných cestiček. Bude lépe, když se obloukem vrátíme k moři a vydáme se do vnitrozemí po říčce, kterou jsme viděli nedaleko odtud ze Šipky.“

„Máte pravdu,“ souhlasila Alena. „U řeky máme také větší naději, že objevíme nějaké sídlo.“

Vědci zabočili tedy vpravo a opatrně postupovali spletí lian. Světlo kapesních svítilen vyrušilo na několika místech podivné drobné ptáky, kteří třepetavým letem unikali před nevítanými návštěvníky do korun stromů. Byli to zatím jediní živočichové, s kterými se výprava setkala.

Asi po sto metrech obtížné chůze dorazili vědci nečekaně na okraj pralesa. Stáli na břehu říčky, o které hovořil Cahén. Madarázs vytáhl z tlumoku gumový člun a naplnil ho kyslíkem z bomby skafandru.

„Překvapuje mne, že řeka neteče doprava — směrem k moři, ale na opačnou stranu,“ divil se Navrátil, když vědci nasedli do člunu.

„Asi v těchto místech vytváří velký oblouk,“ mínil Cahén a začal veslovat proti proudu.

Pluli pomalu, aby si mohli dobře prohlédnout prales po obou stranách. Břehy byly na mnoha místech naprosto neschůdné. Nakláněly se přes ně mohutné, divoce pokroucené stromy s obrovskými silnými listy.

Reka proti očekávání tekla stále rovně, bez nejmenších zákrutů.

„Neklame-li mne můj osvědčený orientační smysl, plujeme stále směrem k moři — a při tom proti proudu. To opravdu nemohu pochopit,“ kroutil hlavou Madarázs.

„Do moře se dostat přece nemůžeme,“ zasmál se Navrátil a ukázal před sebe. „Konečně se řeka otáčí. Vsázím se s vámi, že za tímto zákrutem se otočíme o sto osmdesát stupňů a vrátíme se do vnitrozemí.“

Kdyby se akademik Navrátil opravdu vsadil, prohrál by. Za zákrutem se prales rozestoupil a před udivenými vědci se objevilo — moře.

„Záhada je rozluštěna. Řeka místo aby tekla do moře, teče z moře do vnitrozemí,“ zvolal Cahén a pustil vesla.

„Záhada tím rozluštěna není, pouze objevena. Ale nám, myslím, tato kvarťanská zvláštnost nebude nijak vadit. Po proudu se nám lépe popluje, co říkáte, přátelé?“ řekl vesele Navrátil a chopil se vesel.

„Nuže, vzhůru — vlastně dolů do vnitrozemí!“

Cesta ubíhala teď daleko rychleji. Řeka brzy opustila pobřežní rovinu a vplula do údolí se skalnatými stráněmi. Několik kilometrů vroubil ji ještě prales, který však stále více řidnul, až se ztratil docela.

Na návrh Aleny přirazili vědci ke břehu. Člun opět složili do tlumoku a pokračovali v cestě pěšky.

Krajina byla v těchto místech pustá, bez života. Jenom těsně u hladiny řeky rostly svěže zelené rostliny, připomínající rákosí.

Vědci šli několik set metrů po břehu, až přišli k malé říčce, která se vlévala do hlavního toku. Říčka se za velkého hukotu řítila z úzkého údolí, které protínalo souvislou skalnatou stráň.

„Podél říčky je cesta neschůdná, do údolí se asi nedostaneme,“ zjistil Cahén, když popošel několik kroků ke stráni.

„Pokračujme tedy v plavbě po záhadné řece,“ navrhl Madarázs.

„Já jsem spíše pro to, abychom vystoupili na stráň a rozhlédli, se trochu kolem,“ namítala Alena. „Možná se nám tam objeví zajímavější krajina — a snad také vhodné místo pro naše budoucí sídlo …“

Alenin návrh byl přijat. Vědci zamířili podél divoké říčky nahoru. Výstup byl namáhavý, neboť stráň byla rozryta klikatými rigoly a poseta mnoha balvany nejrůznějších tvarů a velikostí.

„Oč snadnější by byl průzkum s naší helikopterou,“ povzdechl si Cahén, když si vědci sedli na plochý balvan, aby si na chvíli odpočinuli.

Široká řeka ležela již hluboko pod nimi. Několik kilometrů plula ještě rovně — teprve na obzoru se ztrácela v prudkém zákrutu.

Nad protějším břehem, který byl o něco nižší, tyčila se k jasně modré obloze vysoká hora kuželovitého tvaru. Ze špičatého vrcholku unikala bílá pára…

„Nepříjemný společník,“ poznamenal Navrátil. „Zdá se však, že sopka prožívá právě údobí klidu. Doufejme, že nad touto stráni nevládne stejný patron …“

Zvědavost nutila vědce k dalšímu výstupu.

„Jaká krása!“ zvolal Madarázs, který první prošel mezi dvěma obrovskými balvany a octl se na náhorní rovině.

Celá rovina byla pokrytá zeleným kobercem, který byl protkán pestrými květy. Nízké rostliny vystřídaly o kus dál vysoké stromy, vytvářející hustý les. A za ním uzavíraly rovinu strmé skály.

„Připadám si, jako bych se nečekaně posadila k prostřenému stolu,“ zajásala Alena.

„Dobré přirovnání!“ nadchl se krajinou také Cahén. „Doufám, že pod názvem Prostřený stůl zaneseme tuto rovinu do našich map.“

Zatím co se vědci opájeli krásným pohledem, vyhouplo se nad skály v pozadí další slunce. Lesklé plochy velkých zelených listů se v jeho záři proměnily v zlato…

Pomocné letadlo Vlaštovka se vrátilo z průzkumné cesty. Obloukem obletělo Kvartu, aby se mohlo opět připojit k mateřskému letadlu. Všichni členové posádky napjatě sledovali neznámou planetu.

„Kdybych mohl na chvíli zapomenout, že jsme osm roků letěli nekonečným vesmírem, nikdo by mne teď nepřesvědčil, že globus pod námi není naše Země. Podívejte se jen — moře a pevniny, pásma mračen — a jiskřivá atmosféra!“ radoval se Wroclawski, který řídil letadlo. „Nevrátili jsme se snad obloukem zase zpět do naší sluneční soustavy?“ žertoval.

V záři reflektorů se před řídící kabinou objevil Paprsek.

„Co se stalo? Podívejte se na zadní část letadla!“ zvolala pojednou Molodinová a ukázala na velký otvor, zející v trupu kolosu.

„Obě pomocná letadla jsou poškozena! Pospěšte, možná, že už přicházíme pozdě!“

„V řídící kabině se svítí!“

„Žiji,“ vykřikl radostně Wroclawski. „Zahlédl jsem už akademika Čan-su a McHardyho.“

Sotva se Vlaštovka připojila k Paprsku, otevřely se hlavní dveře. Objevil se v nich Čan-su.

„Nezlobte se, že jsme vám o katastrofě nepodali zprávu,“ řekl omluvně. „Zbytečně bychom vám znepříjemnili cestu. Jsem rád, že jsme zase všichni pohromadě. Čeká nás teď těžký boj o život. Pomoc se Země můžeme čekat nejdříve za patnáct let. Jen naše zpráva o neštěstí tam poletí přes čtyři roky. Nejméně rok bude trvat stavba nového mezihvězdného letadla — a osm let cesta sem …“

Členové posádky pomocného letadla byli zdrceni. Prohlédli si poškozené části Paprsku a řídící kabinu a odešli pak do klubovní místnosti, aby si trochu odpočinuli.

Všichni zarytě mlčeli.

„Nepoškozené reaktory musíme co nejrychleji dopravit na Kvartu a postavit tam atomovou elektrárnu. Bez atomové energie nic nezmůžeme,“ přerušila mlčení Molodinová.

„Zde Navrátil, voláme Paprsek,“ ozvalo se najednou v přijímači.

„Zde Čan-su, slyšíme,“ odpověděl hlasu Čan-su, který měl právě službu v řídicí kabině.

„U řeky — kterou jsme, mimochodem, nazvali Naděje — našli jsme vhodné místo pro stavbu prozatímního sídliště,“ pokračoval Navrátil. „Podle předběžného průzkumu zde není nebezpečných zvířat ani hmyzu, ve vzduchu není jedovatých výparů. Celá náhorní rovina je krytá před větry skalní stěnou, ve které je rozsáhlé bludiště jeskyní. Z těch máme největší radost, protože nám mohou z počátku sloužit jako úkryt před bouřemi a špatným počasím — i jako skladiště. Zároveň nám usnadni geologický průzkum nižších vrstev …“

„Běhá už jako hodinky,“ řekl spokojeně Kraus a vypnul motor Šipky. „Byla to pořádná dřina. Hlavní věc, že se zase můžeme odlepit s místa. Trochu spánku by nám teď neuškodilo. Stejně jsme probděli skoro celou noc. Co tomu říkáš?“

„Nejsem proti,“ souhlasil Gruber. „Musíme se však pořádně zamknout. Ti záhadní čtyřprstí lidé, co nám ukradli dva šálky, mohou mít různé nápady. Ještě štěstí, že trup letadla je neprůstřelný …“

Chvíli ještě hovořili o neznámých tvorech, až nakonec oba usnuli.

První se probudil Gruber. Protáhl se na pohovce a posadil se. Překvapilo ho, že v kabině letadla je tak šero.

— Snad jsem nespal až do večera, — pomyslel si a vyhlédl z okna. Údivem vykulil oči a otevřel ústa. Kousek od okna se skláněl k letadlu obrovský list se silným podhoubím. A za ním další a další. Spletí šlahounů, šupinatých kmenů a listů nebylo možno dohlédnout k obloze.

„Vstávej!“ zalomcoval Gruber svým přítelem. „Někdo nás přenesl i s letadlem do křoví!“ Rozespalý Kraus sebou trhl.

„Co — co — co to vyprávíš za nesmysly?!“ Rychle uchopil pistoli, kterou si před spánkem položil na stolek vedle pohovky, a skočil k oknu.

„Pojďme se honem podívat, zda se něco nestalo s letadlem,“ mávl rukou a přistoupil ke dveřím. Odemkl a stlačil kliku, aby mohl otevřít. Šlo to však těžce. Teprve násilným trhnutím dveře povolily.

„Opřel se o ně kmen jakéhosi keře,“ vysvětloval, když opatrně sestupoval po schůdkách. „Jak nás někdo mohl vpravit do takové spleti rostlin, to nechápu,“ kroutil hlavou.

„Vrať se raději do letadla, možná, že je tu na nás nalíčena nějaká nástraha,“ varoval Gruber. „Zavolám hned na pomoc Navrátila a ostatní …“