Planeta tří sluncí

3. POD TŘEMI SLUNCI

„U aparátu Navrátil. Slyšíte nás na Paprsku? Přepínám na příjem.“

„Zde Paprsek. U aparátu Čan-su. Slyšíme vás dobře. Nouzová vysílačka pracuje bezvadně. Hlásíme vám radostnou zprávu: pomocí náhradních raket jsme letadlo uvedli do normálního stavu, takže nám nehrozí nebezpečí zřícení. Jsme všichni zdrávi.“

„Tím jste nás nejvíce potěšili. U nás je také vše v pořádku. Šipka přistála na moři bez jediné nehody. Nyní plujeme po hladině směrem k pevnině. Počasí máme krásné. Nad hlavou nám svítí dvě slunce a od břehu fouká slabý větřík. Zjistili jste již, jak dalece je Paprsek poškozen?“

„Všechny škody dosud neznáme, byli jsme příliš zaměstnáni vyrovnáváním letu. Jedno je však naprosto jisté: nárazem meteoru je Paprsek natolik zničen, že na zpáteční dlouhou cestu mezihvězdným prostorem není ani pomyšlení …“

Akademik Navrátil zbledl. Také profesor Madarázs, Svozilová a ostatní členové posádky zůstali jako zařezaní.

„To tedy znamená …“ vydechl Navrátil — a rychle dodal: „že jsme na planetě Kvartě navždycky uvězněni. Stali jsme se Robinsony v neznámé sluneční soustavě …“

„Ano, musíme se pravdě podívat zpříma do očí,“ řekl Čan-su. „Na štěstí nám zůstávají ještě dvě pomocná raketová letadla — Šipka a Vlaštovka. Nejsou sice schopná překonat obrovskou vzdálenost z Alfy Centauri k našemu Slunci, ale umožní nám volný pohyb mezi planetami této sluneční soustavy …“

Pozornost členů posádky Šipky se náhle obrátila k služebnímu televisoru. Na obrazovce se totiž objevila tvář akademičky Molodinové:

„Zde posádka Vlaštovky. Konečně jsme s vámi navázali spojení. Co se děje? Po celé tři hodiny vás marně voláme. Právě jsme obletěli planetu Kvintu. Nalezli jsme na ní jen nejnižší formy života. Atmosféra je pro člověka nedýchatelná. Na ozářených místech je příliš vysoká teplota — a na noční straně velké mrazy. Kvinta je tedy neobyvatelná. Jak vypadá život na Kvartě? Nalezli jste na ní vyšší tvory, podobné lidem?“

Navrátil se nutil do úsměvu.

„Zatím jsme zjistili, že vyšší formy života se na Kvartě nedají vyloučit. Před chvílí jsme totiž přistáli na moři a plujeme ke břehu. Dalekohledem jsme zjistili, že je pokryt bujnou vegetací. Co se v ní skrývá, dosud nevidíme.“

„Děkujeme za radostné zprávy. Vracíme se k Paprsku. Na shledanou na Kvartě …“

„Škoda, že je čeká tak nemilé překvapení,“ povzdychl si Navrátil. „Jedinou naší nadějí je opravdu už jen Kvarta.“

„Opravdu jedinou, protože většina zásob je zničena,“ dodal Čan-su. „Podle hrubého odhadu nezbylo nám více potravin, než na dva měsíce … Přejeme vám proto hodně zdaru na první průzkumné cestě …“

Šipka se mírně pohoupávala na svých plovácích. Břeh se již přiblížil na dohled pouhým okem. Nad moře se skláněly divoké skály zaoblených tvarů, které zabraňovaly přistání. Nad nimi na dlouhé náhorní rovině rostly nízké stromy se silnými šupinatými kmeny a velkými listy.

Čím více se letadlo blížilo k pevnině, tím opatrněji se pohybovalo vpřed. Gruber neustále ultrazvukovým aparátem přeměřoval hloubku, aby se Šipka mohla včas vyhnout úskalím, skrytým pod hladinou moře.

„Teplota ovzduší?“ zeptal se Navrátil.

„38 stupňů Celsia,“ hlásil za okamžik Madarázs.

„Pěkně děkuju,“ ušklíbl se Kraus. „Zima nám tu nebude.“

„Také zkoušky na radioaktivitu dopadly dobře,“ oznámila Svozilová, aniž pozvedla hlavu od obrazovek detektoru.

„A rozbor mořské vody?“

„Podle předběžného zjištění obsahuje soli, sírany a chloridy, podobně jako mořská voda na Zemi. Zde má však o něco málo větší specifickou váhu — 1,2. Je velmi pravděpodobné, že obsahuje těžký vodík.“

„To by bylo pro nás velmi výhodné… A zkouška vzduchu, soudruhu Cahéne?“

„Zatím jsem nezjistil nejmenší stopy po jedovatých výparech.“

„Přesto bude nejlépe, když vystoupíme na břeh ve skafandrech. Zkoušky bude třeba několikrát opakovat. Nalézáme se v naprosto neznámém prostředí, a nevíme …“

„Podívejte se, podívejte se,“ zvolal najednou Madarázs a zamával nad hlavou mokrým svitkem filmu, který právě vytáhl z ustalovače. Film natáhl proti oknu, kterým vnikalo jasné sluneční světlo. „Tohle jsou právě záběry z neozářené polokoule Kvarty …“

Jeden po druhém si s napětím prohlížel snímky. Mlčeli.

„Vždyť na nich není nic zvláštního,“ řekl konečně Navrátil zklamaně.

„Že ne? Podívejte se tedy přes lupu …“

„Světla!“ zvolala překvapeně Svozilová. „To jsou určitě světla myslících tvorů. Já to stále tvrdila, že zde nalezneme lidi.“

„Jen se tak neukvapujte, dívenko,“ usmál se Navrátil. „Pokud si s nimi nepopovídám, neuvěřím. Pro vědce platí heslo: nevěřit a poctivě zkoumat …“

Alena Svozilová se zakabonila.

„Vždycky musíte člověku pokazit radost… Nu, počkáme si tedy na rozhodnutí. Brzy uvidíme, kdo měl pravdu. Jen co na břehu sestavíme helikopteru …“

Nedomluvila. Šipka sebou najednou trhla a doslova poskočila.

„Co se děje? Proč zvyšujete rychlost?“ vzpamatoval se z úleku Madarázs. Letadlo zatím letělo vpřed, poskakujíc svými plováky po hladině.

„Ohlédněte se vpravo,“ zvolal Kraus, který dosud řídil Šipku.

„Vidíte ten ostrůvek? Tak tak, že jsme nenarazili. Vynořil se nečekaně těsně u letadla …“

Navrátil vzal dalekohled a pozorně si prohlížel pohybující se hmotu.

„Zdá se, že to není ostrůvek, ale hřbet nějaké velké ryby. Přibrzděte.“

„Myslel jsem si to také — proto jsem tak pospíchal, abychom byli z dosahu,“ řekl ulehčeně Kraus a ztlumil motory. Živý ostrůvek se i tak rychle vzdaloval. Pak se ponořil — a víc se na hladině neukázal.

„Přibližně zde,“ ukázal na široký průliv mezi dvěma pevninami. „Mapa je dosud nepřesná, pozorování nám ztěžuji mlhy a pásy mračen. Ale průliv najdeme snadno, více jich na planetě není. Všeho všudy Jsou tam pouze tři světadíly. Dva Jsou blízko sebe, třetí je až na druhé polokouli …“

„Výborně — a jak jsme daleko s přípravami?“

„Fratev před chvíli oznámil, že atomové reaktory i další neporušené zařízení atomové elektrárny je již uloženo ve Vlaštovce. Zbývá ještě přestěhovat do letadla laboratoř, zásoby — a můžeme startovat.“

Neustálé Gruberovo volání o pomoc a záhadné mlčení Navrátilovy skupiny popohánělo osadníky Paprsku. Za necelou hodinu byla již Vlaštovka připravena ke startu. Na pokyn Molodinové zapjal Wroclawski motory a letadlo zamířilo k planetě.

Sotva obletěli neosvětlenou polokouli, objevil se pod nimi průplav.

„Za chvíli bude noc, musíme si pospíšit,“ upozorňoval Čan-su. „Červená Proxima, která za chvíli vyjde, se nevyrovná ani svitu našeho Měsíce …“

Kolem kulatých oken letadla se rozprskl vějíř vodního proudu. Za okamžik houpala se již Vlaštovka klidně na plovácích.

Oranžové slunce zapadalo právě za obzor. Také žluté slunce se už blížilo k západu.

„Máme štěstí,“ zvolal Fratev, který si právě prohlížel pobřeží dalekohledem. „Je tu ústí řeky! Doufejme, že je to naše Naděje.“ Sotva se však letadlo přiblížilo ke břehu, Čan-su zavrtěl zklamaně hlavou:

„Jak vidíte, tato řeka teče do moře, není to Naděje. Ta přece naopak vytéká z moře …“

Wroclawski přišlápl nožní páku. Letadlo přímo poskočilo. Řítilo se vpřed stále rychleji, až se sotva dotýkalo hladiny moře. Tvářnost pobřeží se měnila přímo před očima. Strmé skály, písčité pláně, náhorní roviny, porostlé pralesy…

Slunce se schovalo za temnou clonu mraků, které visely nízko nad horizontem. Krajina zešeřela — den uhasínal v duhové záři červánků…

Letadlo míjelo právě nevelkou zátoku.

„Zastavte! Tady je pravděpodobně pramen Naděje!“ zvolal radostně McHardy a uchopil mikrofon. „Grubere, Krausi, kotvíme právě u malé zátoky, z které vytéká řeka do vnitrozemí. Slyšíte nás?“

„Ano,“ ozvalo se v přijímači. „Po pravé ruce vidíte divoce zvlněné skály — mám pravdu?“

„Úplnou — a levý břeh se zvedá pozvolna a je pokryt hustým křovím …“

„Správně. Asi osm set metrů vlevo najdete písčinu s pahýly stromů. A na té písčině — asi sto padesát metrů od moře — seděla naše Šipka. Tam snad naleznete stopy, které vás dovedou k nám …“

„Jsme doma — huráá!“ vykřikl Fratev.

Zbývajících osm set metrů urazila Vlaštovka v okamžiku. Marně však všichni napínali zrak — po písčině s pahýly ani stopy…

„Snad se Gruber zmýlil v odhadu, plujme Ještě dál …“

Ráz břehu zůstával však stále stejný: úzký pruh naplaveného písku — a hned za ním hustá spleť podivných rostlin s velkými listy a šupinatými kmeny…

„Počkejte, nepospíchejte,“ zamával Fratev dalekohledem nad hlavou. „Na břehu se něco zvláštního leskne!“

Wroclawski zamířil přímo k pevnině. Letadlo uvízlo plováky na mělčině.

„Ať se propadnu dvacet metrů pod zem, není-li to drobnohled!“ vykřikl Fratev a již se řítil ke dveřím. Molodinová se marně snažila zadržet ho. Rovnýma nohama skočil přímo do vody. Zapotácel se — ale hned se dlouhými skoky rozběhl ke břehu.

„Ano, je to náš drobnohled,“ křičel radostně. Drahocenný přístroj byl zčásti zabořen do písku.

Šťastný objev vylákal z letadla i ostatní členy posádky. Jen Wroclawski ukázněně zůstal v řídící kabině.

„Vždyť jsem to říkal — Gruberův odhad nějak pokulhává,“ zasmál se McHardy. „Tenhle úzký proužek písku podle něho má měřit sto padesát metrů …“

„Ať už je tomu jakkoliv, jsme na správné stopě,“ zaradovala se Molodinová. „Nyní rychle pilky, sekyry a zbraně! Okolí musíme prohledat ještě za světla!“

Wroclawski rychle rozdal výzbroj a sám se jako záloha postavil ke dveřím s raketovou puškou v ruce.

Vědci odvážně vstoupili do houštin. Do čela výpravy se postavil Fratev s Čan-suem, za nimi postupoval McHardy s Molodinovou. První dva strojními pilkami a sekyrami odstraňovali s cesty překážky, další dva zajišťovali bezpečný postup. Větve i kmeny podivných keřů byly na štěstí tak měkké, že výprava poměrně rychle pronikala do vnitrozemí. Zůstávala za ni jen úzká pěšina, vyhlížející jako tunel. Z kmenů stékala růžová míza…

Fratevova sekyra zazvonila pojednou o něco kovového a do šera zasvítilo několik jisker. Rychle přiskočil a rozhrnul velké listy.

„At jsem, nevím co… tady jsou!“ vykřikl, až všem zalehlo v uších.

Zbývalo již jen několik zkroucených větví a šupinatých kmenů — a vědci stáli u dveří Šipky. Rozevřely se rychlostí blesku — a než se statný Fratev nadál, držel Grubera v náručí. Se stejnou vřelostí objímal Kraus Čan-sua.

„Kde to jsme? Kam nás ty záhadné příšery zanesly?“ ptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.

„Máte moc dobré oko pro vzdálenosti, vy hrdino,“ usmál se škodolibě McHardy. „Šipka je na tom místě, kam ji v noci posadila bouře: nanejvýš sto padesát metrů od břehu …“

„To není možné! Jak jsme daleko od ústí Naděje?“

„Přesně tak, jak jste nám určil — něco mezi osmi až devíti sty metry.“

„Nedělejte si ze mne blázna,“ rozhořčeně zvolal Gruber. „V těch místech je přece nejméně dvě stě metrů široký pás holé písčiny …“

Rozběhl se čerstvě proraženým průsekem, ale po několika metrech se náhle otočil. „Nehrozí tu žádné nebezpečí? Nesetkali jste se s nějakou obludou?“

„Jen směle vpřed,“ zasmála se Molodinová. „Nepotkali jsme ani živou duši. Pro jistotu půjdu s vámi.“

Na okraji pralesa se Gruber překvapeně zastavil. Několik kroků před ním dohasínaly v písku pravidelně za sebou běžící vlny klidného moře. Při pohledu na drobnohled se chytil za hlavu.

„Jak je to možné? Na tomto místě jsme opravdu vystoupili na břeh. Ale kde se vzaly ty houštiny? Ráno tu určitě nebyly.“

„Asi přes den narostly. Jak si to chcete jinak vysvětlit?“ usmála se Molodinová. „Kdopak se vyzná ve zdejších poměrech! Podhoubí na listech silně připomíná naše houby — a o těch vám přece poví i malé dítě, že se z čista jasna objeví přes noc.“ Při pohledu na zapadající slunce se však zarazila.

„Ještě než se docela setmí, musíme najít Navrátila. Halo, nastupovat!“

Vlaštovka se rozjela po hladině moře…

Navrátilovi i ostatním vědcům podlamovala se již únavou kolena.

„Mám dojem, že ještěr usnul,“ zašeptala Svozilová.

„Také se mi zdá,“ souhlasil Cahén. „Do rána tu přece stát nebudeme. Pojďte si najít místo pro nocleh. Bez člunu nemůžeme na zpáteční cestu ani pomyslit …“Vědci slezli opatrně s balvanů a rychlým krokem vystupovali vzhůru po stráni. Svozilová se ohlédla.

„Obluda leze za námi,“ vykřikla zděšeně a dala se do běhu. Navrátil se na okamžik zastavil. Ještěr se skutečně zvedl. Jeho dlouhé tělo se zavlnilo. Několik neohrabaných kolébavých kroků — a již se šinul přímo k akademikovi.

„Má sice dvanáct noh a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní!“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se obludě ztratíme …“

Avšak celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi travou a drobnými rostlinami, takže ji bylo možno lehce přehlédnout. Možnost záchrany slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.

Svozilová zabočila prudce vpravo a vběhla do lesíka. Klopýtala přes spletité liany a narážela do kmenů a větví. Za okamžik se ztratila svým přátelům s očí. Chtě nechtě pustili se za ní.

U skalní stěny zůstali na chvíli bezradně stát.

Někde nedaleko se ozval praskot a hlomoz.

A tu se objevila opět Alena. Jako by vystoupila přímo ze skály…

„Rychle — do jeskyně!“ vyrazila ze sebe a ukázala na velký otvor ve skalní stěně. „Věděla jsem, že tu někde musí být …“ Vědci se vřítili do široké temné chodby.

Alena rozžehla reflektor na skafandru.

„Tady zůstat nemůžeme, ještěr tu proleze …“

Chodba se zatáčela hned doleva, hned doprava, ale nezužovala se. Naopak. Místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, které tisíci plamínky odrážely záři reflektoru.

Vědci již úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do nitra skal, když tu Madarász objevil ve skále dlouhou trhlinu. Bez rozmýšlení do ní vklouzl — a ostatní za ním. Byl už nejvyšší čas. Chodbou se rozlehl hlomoz, několikanásobně zesílený ozvěnou. Štvanci se přitiskli těsně k sobě a se zatajeným dechem očekávali příchod netvora. Zřejmě se pohyboval zcela bezpečně i v naprosté tmě, neboť hluk sílil každou vteřinou. Naráz však utichl, jako když utne. A hned na to se ozvala ohlušivá rána. A další…

„Slyšíte to také? Nebo mám halucinace?“ zeptala se nejistě Alena.

„Určitě to byly výstřely z pušky,“ potvrdil Navrátil.

„To jsou určitě naši,“ zajásal Madarász a rychle se prodíral zpět do chodby.

„Počkejte, opatrnosti nikdy nezbývá,“ varoval ho Navrátil. Všichni opět ztichli a s napětím sledovali, co se bude dít dál.

Hrobové ticho však netrvalo dlouho.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ proniklo z dálky tlumené volání.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ několikrát za sebou opakovala ozvěna.

„Jsou to naši!“ vykřikli teď vědci sborově, jako by se předem domluvili.

A za okamžik došlo k radostnému shledání.

„Jak jste nás tu našli?“ divil se upřímně Cahén.

„Jak? Taky se tomu divím,“ smála se Molodinová. „Klidně vás můžeme poslat na olympiádu.“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli byste si odtamtud neodnesli všechny zlaté medaile! To byl přece sprint!“ dodal s uznáním Fratev. „Málem jste nám utekli i s obludou …“

„Z té nás už hlava bolet nebude — tři rány jí úplně stačily,“ usmál se McHardy a s rozkoší potěžkal pušku v pravé ruce.

Celá výprava se pomalu vracela zpět, aby si členové Navrátilovy skupiny mohli prohlédnout ještěra zblízka. V záři elektrických svítilen působil ještě strašidelnějším dojmem, než při prvním střetnutí…

„Blíží se bouře,“ ozval se hlas Wroclawského, který zůstal na stráži u vchodu do jeskyní. „Právě vyšlo nejmenší červené slunce — a to si zřejmě nepotrpí na pěkné počasí …“

Po krátké poradě se vědci dohodli, že přenocuji v některé z jeskyní.

„Budeme tu dobře chráněni před bouří i před dvanáctinohými krasavci,“ chválil rozhodnutí McHardy.

„Na studium života v moři máme času dost,“ odvrátil akademik Navrátil hlavu od okna. „Myslím, že uděláme lépe, když co nejdříve vystoupíme na pevninu …“

„Souhlasím bez výhrad,“ zasmál se Kraus. „Tak dávno jsme již necítili pevnou půdu pod nohama …“

Vědecká pracovna doktora Zajace na bratislavské Petržalce ožila nebývalým ruchem. V největší z laboratoří staví skupina inženýrů pod vedením slavného vědce podivný kotel. Připomíná trochu atomový reaktor a zároveň cyklotron, ve kterém se urychlují částice atomů — neutrony.

Stavba kotle pokračuje rychle.

A již se montují poslední součástky.

Doktor Zajac naposledy kontroluje celý přístroj…

„Uveďte elektrocyklotron do zkušebního provozu,“ říká konečně tichým chvějícím se hlasem. Očima přímo visí na obrazovkách kontrolních přístrojů.

„Sto dvacet tisíc — sto osmdesát tisíc — dvě stě tisíc —“ šeptá a oči mu radostně září.

„A teď držte palce,“ říká s úsměvem a přistupuje k čtvercové desce, upevněné jako pomocný stůl mezi dvěma rameny složitého kotle.

Čeká ještě chvíli — a pak pomalu vytahuje z kapsy olověnou kuličku velikosti tenisového míčku. Několik vteřin ji drží nad lesklou deskou. Teď rozevírá dlaň a kuličku pouští.

Zdá se, že ztratila svoji váhu. Pomalounku klesá dolů k desce, jako by se naráz proměnila v mýdlovou bublinu.

„Hurááá,“ ozývá se laboratoří. Inženýři se chytají za ruce a tančí jako smyslů zbavení.

Doktor Zajac běží k televisnímu telefonu a rychle vytáčí číslo.

„Světová akademie? Prosím akademika Chotěnkova …“

Obraz na obrazovce telefonu se rychle mění.

„Nu, jakou máte novinu?“ hlásí se za okamžik akademik. „Podle vašeho obličeje soudím, že dobrou.“

„Ano. „Výbuch atomové pumy v Africe mne přece jen přivedl na správnou cestu. Stále jsem si lámal hlavu, jak to, že můj gravimetr tak silně na výbuch reagoval. Pořád se mi vtírala myšlenka, že jedinou silou, kterou můžeme odstínit gravitaci a narušit gravitační pole, je atomová energie, především zrychlený pohyb elektronů …“

„A pokusy?“

„Moji domněnku potvrdily.“

„To musím vidět na vlastní oči! Navštívím vás ihned …“

Za necelé půl hodiny vstupuje již akademik Chotěnkov do velké Zajacovy laboratoře.

„Nu?“ říká vzrušeně — a se zájmem si prohlíží podivný kotel uprostřed haly.

Zajac místo odpovědi bere hosta pod paždí a mlčky ho vede k podivné desce. Chvíli loví v kapsách. Hledá něco skleněného, aby pokus byl působivější. Zrak mu padl na malou elektronku, ležící na pracovním stole. Stoupá si na židli a natahuje ruku, aby elektronku pustil s velké výšky. Křehký předmět pouští — a ruku zasouvá do kapsy pracovního pláště.

Elektronka stojí ve vzduchu téměř nehnutě. Jen milimetr za milimetrem se přibližuje k desce.

Akademik Chotěnkov celý výjev sleduje se zatajeným dechem.

„Promiňte — a neděláte si ze mne legraci?“ probírá se konečně z překvapení. „Není elektronka naplněna lehkým plynem?“

Zajac stále mlčí. Vytahuje z kapsy kuličku a podává ji akademikovi. Ten ji potěžkává a jen poznamenává:

„Olovo …“

Zajac ji bere zpět a znovu vystupuje na židli. Již ji chce spustit nad deskou, když tu přichází na nový nápad:

„Podejte mi, prosím, žebřík …“

V rychlosti je přistaven a doktor Zajac šplhá až na nejvyšší příčku.

Všichni napjatě sledují jeho počínání.

„Tak — a teď si dám kuličku do kapsy a spustíme se společně,“ zvolal najednou, naklonil se nad desku a pustil se žebříku.

„Neblázněte,“ vykřiklo několik vědců najednou — ale hned nato začali tleskat.

Doktor Zajac se volně vznášel ve vzduchu, jako by byl zavěšen na neviditelném balonu, naplněném heliem…

„Uvědomujete si, že váš objev je skutečnou revolucí ve vědě?“ řekl dojatě akademik Chotěnkov. „Lidstvo může ode dneška sdělovat zprávy nejen pomocí elektrického pole, ale také prostřednictvím gravitačního pole. A poněvadž gravitace se šíří podstatně rychleji než světlo, poletí také naše zprávy vesmírem daleko rychleji, než dosud.“

Doktor Zajac se opět přidržel žebříku a slezl dolů.

„Myslím, že můj objev poněkud zveličujete,“ řekl rozpačitě. „Zatím se nám to podařilo jen ve velmi malém měřítku. Nevím ještě, jak tímto objevem pomůžeme Paprsku, zda se nám vůbec podaří ovlivnit gravitaci na tak velkou dálku. Možná, že pokus se nikdy nedostane za stěny laboratoře …“

„Tomu nevěřím,“ řekl rozhodně akademik. „Princip je odhalen, cesta je nalezena. Nyní bude záležet na vědcích celého světa, aby našli způsob, jak vašeho objevu prakticky využít… Dovolte, abych byl prvním, který má tu čest vám z celého srdce blahopřát …“ Akademik Chotěnkov se s doktorem Zajacem objali…

Šipka zatím opatrně plula dál kolem neznámé pevniny planety Kvarty.

Skalnaté nepřístupné pobřeží ustoupilo po několika hodinách volné písčité pláni.

„Přistaneme?“ přerušil delší mlčení Navrátil.

Všichni přikývli na souhlas a rychle si natáhli skafandry.

Letadlo se přiblížilo až těsně ke břehu. Jeho plováky uvízly v písku.

Kraus stisknutím knoflíku spustil ke dnu schůdky. Gruber odjistil dveře a opatrně je otevřel. Do kabiny zavanul teplý vzduch.

„Smím vystoupit první?“ zeptal se Gruber, a aniž čekal na odpověď, sešel po schůdkách a postavil se na dno. Voda mu sahala právě po kolena. Brodivými kroky popošel blíže k břehu a zastavil se.

Postupně vystoupili také ostatní. Pouze Kraus zůstal v letadle, aby nebylo bez dozoru. Kdo ví, jaké překvapení tu může čekat…

Všichni ostatní se chopili za ruce a společně vykročili vpřed. Šli slavnostně. Srdce jim prudce bušila, dech se zrychloval.

Slavnostní okamžik… Členové mezihvězdné vědecké výpravy se po prvé postavili na pevnou půdu neznámé, miliony kilometrů vzdálené, planety…

Navrátil rozvinul vlajku Světové akademie věd a vysoce ji zvedl nad hlavu, až se prudce zatřepetala ve větru.

„My sílu hmoty pevně uchopili …“ slavnostním hlasem začal zpívat hymnu Světové akademie. A všichni se hned přidali:

„Přátelé — a nyní do díla,“ zvolal Navrátil, když hymna dozněla. „Čeká nás ještě mnoho práce, než zjistíme, zda naše nová vlast je dobrou matkou, nebo nehostinnou macechou, na které bude boj o život opravdu těžký. Nejlépe bude, když si úkoly rozdělíme. Cahén a Madarázs by mohli zjistit složeni vzduchu a my s Alenou prozkoumáme zatím stavbu buňky a chemické složení rostlin. Brzy budeme na ně odkázáni. Nesmíme přece čekat, až vyčerpáme potraviny do dna …“

Vědci vynesli na břeh několik kufříků s mikroskopy a jinými přístroji — a čtyři tyče s celtovinou, které v rychlosti proměnili v ochrannou střechu před slunečním žárem.

Zatím co Alena na přenosném stolku zařizovala malou botanickou laboratoř, Navrátil — vyzbrojen brašnou, nůžkami, nožem a síťkou na motýly, vydal se na lov. Neustále se rozhlížeje přešel písčitou pláň a přistoupil k prvnímu keři pestré houštiny, která se o kus dál měnila v prales.

Nejprve si pod lupou prohlédl podivné květy. Měly tvar tureckého turbanu a visely na větvičkách pokrytých drobnými lalůčky. Také listy měly nezvyklý tvar. Plocha obrácená k největšímu slunci se modrozeleně duhově leskla — a spodní strana připomínala podhoubí muchomůrky. Akademik uložil květ i list do brašny a opatrně popošel dále do houštin. S úžasem si prohlížel keře s obrovskými listy, pod kterými by se člověk pohodlně schoval před deštěm. I tyto listy byly několik centimetrů silné a zespod byty opatřeny podhoubím.

Za chvíli měl Navrátil brašnu plnou. Již se chtěl vydat na zpáteční cestu, když tu mu něco zabzučelo těsně u hlavy. Ve vzduchu se vznášel nějaký velký brouk nebo pták. Blížeji se charakter živého tvora nedal určit, neboť při letu tak rychle pohyboval všemi částmi těla, že akademiku připadal spíše jako letící rozmazaná skvrna. Rozmáchl se síťkou a tvorečka polapil právě v okamžiku, kdy vytrvale vířil na jednom místě.

Ani při bližší prohlídce se však akademik nemohl rozhodnout, zda jde o ptáka či o brouka…

Když se vrátil zpět na okraj houštiny, překvapením mu brašna div nevypadla z ruky. Kraus a Gruber se právě brodili k břehu. Každý nesl na ramenou bednu a oba byli — bez skafandru, jen v plavkách.

Navrátil se horem pádem rozběhl k nim.

„Co blázníte, nešťastníci. Proč jste odložili obleky?“

„Co s nimi? Další zkoušky na radioaktivitu i rozbor vzduchu dopadly dobře, tak na co se v tom horku skrývat do kukel jak motýli?“

Navrátil se všemožně snažil přemoci rozčilení.

„Což jste ztratili všechnu sebekázeň i rozvahu vědce?“ Rychle se podíval pod celtovou střechu a spatřiv Svozilovou i Madarázse ve skafandrech, ulehčeně vydechl.

„Vy myslíte, že my tři se pečeme ve skafandrech ze zbabělosti? Uvědomili jste si však, že sebe i nás vydáváte v obrovské nebezpečí?“

„Proč v nebezpečí? Naopak, ukázali jsme vám cestu. Sami na sobě jsme vyzkoušeli, že atmosféra Kvarty je pro člověka bezpečná. Kdybyste věděl, jak se nám krásně dýchá …“

„Zapomněli jste však, že společně se vzduchem možná vdechujete smrtonosné mikroby. Žádám vás co nejdůrazněji, abyste si opět navlékli ochranné obleky.“

Gruber i Kraus neochotně uposlechli.

„Dovolíte aspoň, abychom vyložili i další bedny se součástmi helikoptery?“ zeptal se Gruber s nádechem ironie.

Navrátil místo odpovědi zamířil k letadlu, aby v práci pomohl. Byl ještě příliš rozrušen a nechtěl pokračovat v nepříjemném rozhovoru…

Helikoptera nebyla ještě ani zdaleka sestavena, když největší slunce zapadlo za obzor.

Obloha ztemněla do indiga. Nevysoko nad horizontem zářilo malé krvavé slunce — Proxima. Třetí slunce se dosud na nebi neukázalo…

Aby bylo lépe vidět na práci, vstoupil Kraus do letadla a zapnul hlavní reflektory. Montáž pokračovala nyní pomaleji, ale všech pět vědců pracovalo bez únavy dál. Ani si nepovšimli, že nad mořem se zvedla hustá mlha, která brzy zakryla i rudé slunce. Brzy zatáhla celou oblohu a pobřeží zahalila do tmy.

Vysoko nad hlavami vědců se ozvala prudká rána.

Zděšeně pohlédli nahoru.

Prostorem letěla velká ohnivě fialová koule.

A nová rána — a další ohnivá koule…

„Elektrická bouře!“ vykřikl Madarázs a rozběhl se k letadlu. Ostatní ho následovali. Rychle přirazili za sebou dveře a posadili se k oknům, aby mohli rozpoutané živly lépe sledovat.

Kraus duchapřítomně uchopil filmovou kameru a spustil…

Dlouho však nefilmoval. Za několik okamžiků se zvedl prudký vichr. Jako pírko zvedl Šipku a posadil ji o kus dál na holou písčinu, až k houštině podivných rostlin.

Moře se rozbouřilo. Obrovské vlny se vyvalily na břeh a prudce bily do stěn letadla, které se plováky zakleslo mezi silné kmeny keřů.

Ohnivé koule za hromového rachotu poletovaly křížem krážem po obloze a jako rakety ozařovaly celý výjev.

A nové a nové vlny tříštily se o trup letadla. Vědci se křečovitě drželi sedadel, aby při prudkých otřesech nenarazili hlavou na nějaký tvrdý předmět.

Ku podivu, Šipka stále ještě odolávala zuřivé síle vod…

„Naše přístroje — a helikoptera …“ zvolal najednou zoufale Kraus.

Další slova mu zhasla v hrdle. Nedaleko letadla zazářila elektrická koule a za ohlušivého rachotu se rozprskla.

Vědci ztratili vědomí…

Když se probrali z mrákot, bylo již po všem. Nad obzorem se opět usmívala Proxima — a v její záři se rudě leskl mokrý písek na břehu…