Planeta tří sluncí

7. NOČNÍ VÝPRAVA K SOUSEDŮM

Na letišti Světové akademie věd září tisíce světel. Zelená světla a dva silné reflektory ukazují cestu startujícímu letadlu Raketa, které uhání po rozjezdové dráze. Odlepuje se od země a mizí v temné bezhvězdné noci.

Teprve nad souvislou clonou mračen a mlhy objevuje se cestujícím usměvavý měsíc a obloha s nenápadným souhvězdím Centaura. První pohled doktora Zajace a inženýra Kraskina však patří právě těmto třem skromným hvězdičkám.

„Obávám se, že naši zprávu dostanou příliš pozdě,“ přerušil mlčení doktor Zajac. „Podle propočtů akademika Navrátila má Paprsek přistát na neznámé planetě za měsíc. Za tu dobu sotva postavíme všechny čtyři vysílače…“

„To já jsem větší optimista než vy,“ usmál se inženýr Kraskin. „Už jsem totiž v Africe pracoval a znám její obyvatelstvo. Pracoval jsem na stavbě hydrocentrály na Viktoriiných vodopádech, zúčastnil jsem se stavby atomové elektrárny u Zimbabve a sledoval jsem také regulování řeky Zambezi. Nedovedete si představit, s jakým zápalem pracují lidé, kteří se osvobodili od koloniálního tyranství a kterým vyspělejší národy podaly pomocnou ruku. Nepochybuji o tom, že pomocí tak nádherných lidí, jakými jsou obyvatelé Rhodesie, dokončíme vysílače ještě dřív, než máme v plánu.“

Kraskin rozložil na stolku mapu Jižní Afriky.

„Ocelárna u Viktoriiných vodopádů byla nedávno přestavěna na nový způsob tavby. Vyrábí ocel přímo z rudy pomocí usměrněné atomové energie. To znamená, že speciální konstrukce vyrobí možná dřív než za čtrnáct dnů, s kterými počítáme. V Zimbabve, jak víte, připravují již pro vysílač terén. V Kapiri Mpoši nám terén připravila sama příroda. Jediným oříškem bude stavba vysílače před ústím Zambezi, ale i tam si poradíme. Postavíme ho prostě na skále. Když si práci dobře zorganisujeme, byl by v tom čert, aby vysílače nestály včas…“

Letadlo přistálo na letišti nedaleko Livingstonu a vědci přestoupili do vrtulníku. Vznesl se do výše a zamířil k slavným vodopádům. Až do kabiny pro cestující zaléhal hukot mohutné řeky, která padá do hloubky sto deseti metrů. Dva proudy nedaleko rozervaného břehu jsou spoutány vůlí člověka a přinuceny pracovat pro jeho blaho. Jenom střed překrásného vodopádu je ponechán v původním stavu — pro potěšení rekreantů a turistů, kteří sem přijíždějí z celého světa. Energii, která tu uniká, nahrazují atomové elektrárny…

Vrtulník se zastavil ve vzduchu těsně před vodopádem. Stěrače na oknech tiše bzučí a s monotónní pravidelností odstraňují se skla kapky věčného deště, který rozprašuje široko daleko tříštící se proud.

Doktor Zajac zadumaně pozoruje měsícem ozářenou úchvatnou scénu a vzpomíná na slavné cestovatele doktora Emila Holuba a Zikmunda a Hanzelku, kteří tu byli před lety. Za hukotu vod snili o budoucnosti Afriky, o jejím probuzení, které je dnes již skutečností…

V prostorné jeskyni, upravené jako společenský sál, je živo. Všichni vědci jsou vzrušeni záhadnými světly v údolí za vyhaslou sopkou, jejíž podzemní bludiště se stalo prvním domovem Robinsonů na Kvartě.

„Nesouhlasím se soudružkou Molodinovou,“ živě gestikuluje nízký zavalitý Kraus. „Jsem pro to, abychom se do sousedního města vypravili hned, — totiž ráno — hned po rozednění. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Takhle abychom žili stále ve strachu, jaké překvapení nám Kvarťané připraví. Víte vy vůbec, co je to za lidi? Nevíte! Jsou mírumilovní nebo nevraživí? Nevíte…“

Navrátil se zahleděl do nástěnných maleb, kterými Cahén a Madarász vyzdobili,společenský sál‘.

„Já zase naopak plně souhlasím s rozhodnutím soudružky Molodinové. Mimochodem — je potřeba respektovat její rozhodnutí, — vždyť jsme si ji jednohlasně zvolili do čela výpravy. A v tomto případě rozhodla obzvlášť správně. Staré rakouské přísloví říká: Leben und leben lassen, — žít a nechat žít. Kvarťané v sousedním městě nám nijak nepřekážejí a pravděpodobně ani o nás nevědí. Nesmíme se ukvapovat ani podléhat dobrodružným choutkám, Krausi. Nejprve musíme dobře uvážit, jak ke zdejším obyvatelům přistoupíme, abychom je ani zbytečně nepolekali ani nepodráždili. Říká se sice u nás: dobré slovo železná vrata otevírá, ale tahle moudrost nám tu mnoho nepomůže,“ zasmál se. „Mluv s Kvarťanem, když mu nerozumíš. Nejlépe by bylo, kdybychom je nějaký čas tajně pozorovali. Až poznáme jejich způsob života a zvyky, můžeme se jim pak lépe přizpůsobit…“

„Obávám se, že soudruh Navrátil nemá úplně pravdu, především v tom ne, že Kvarťané o nás dosud nevědí. Rozhodně viděli naše letadla, když kroužila nad Prostřeným stolem. A také nás už tajně navštěvují. Vzpomeňte si jen na ukradené šálky. Kleptománie je u nich asi dosti rozšířená nemoc. Myslím, že nám také ukradli vrtule s helikoptéry. Stopy na okraji pralesa tomu nasvědčují…“

„Neřekla bych tomu krádež,“ ohrazovala se Alena. „Kdybyste vy, McHardy, na procházce po okolí Pittsburgu nalezl kus křídla z meziplanetárního letadla Marťanů — nebo dokonce narazil na celé letadlo, rozhodně byste něco vzal s sebou — a nikdo by nemohl říci, že jste to ukradl…“

„Teď si teprve uvědomuji — náš příchod na planetu asi způsobil u Kvarťanů pořádný rozruch,“ usmál se Čan-su. „Žádná jejich delegace nás dosud oficiálně nenavštívila. Asi se nás bojí a dělají totéž co chceme učinit my — pozorují nás.“

„Člověk aby se bál vystrčit nos z domu,“ rozčiloval se Gruber. „Což, jestli mají nebezpečné zbraně a někoho z nás zákeřně zastřelí? Navrhuji společně s Krausem, abychom se po zuby ozbrojili a vypravili se do města. Obě letadla ať krouží nad námi, aby zajišťovala naši bezpečnost. Buď nás Kvarťané přijmou přátelsky, nebo jim vypovíme válku. Když boj, tak boj. Takovou ohnivou sprchu ještě neviděli, jakou bychom je pokropili…“

„To přestává už všechno,“ zrudla Molodinová. „V rozčilení mluvíte jako nějaký kolonisátor nebo imperialista a ne jako vědec. Jakým právem bychom měli vyvolávat válku s místními obyvateli? Jsme tu pouze hosty — nezapomínejte na to, ani když ztrácíte nervy. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Přišli jsme sem s dobrými úmysly — a Kvarťané to jistě pochopí, i kdyby byl způsob jejich myšlení jakýkoliv…“

McHardy předstíral, že je rovněž pobouřen Gruberovými slovy:

„Kam až vás zavedl váš hloupý strach, Grubere. Já vím, že máte trochu prchlivou náturu, ale trošičku ovládání by vám neškodilo. Je to ostatně směšné a jsou to jen prázdná slova vyslovená v rozrušení. Kdo z nás — řekněte mi — kdo z nás, lidí, kteří se osvobodili od hrůz války, myslel by dnes na válku opravdově?“

„Nemluvme už o tom, kolega Gruber to skutečně nemyslel tak, jak to řekl,“ snažil se uklidnit společnost Cahén. „Rozhodně souhlasím s tím, aby se teď postupovalo velmi opatrně a aby byly zesíleny noční stráže. Neškodilo by také, kdybychom občas hlídkovali také u východu z jeskyní směrem k městu.“

„Dobrá. Kdo se tedy hlásí dobrovolně na stráž?“ zeptala se Molodinová. Všichni zvedli ruku.

„To snad je trošku mnoho,“ zasmála se. „Dopřejme to především těm, kteří se Kvarťanů bojí. Se zbraní v ruce se budou cítit bezpečnější než ve spánku na posteli …“

„Správně — to je slovo,“ zvolal Kraus. „Na stráž tedy jdeme my tři — McHardy, Gruber a já, souhlasíte, hoši?“ podíval se na ně povzbudivě.

Nadšeni zrovna nebyli, ale přikývli, aby se neřeklo, že jsou zbabělci.

Vzali si pistole a pušky a odešli.

„Ten Gruber je ale divoká povaha,“ zasmál se Navrátil. „A člověk to ani o něm nevěděl. Po celou cestu se tvářil mírumilovně jako beránek… Nu, každý jsme jiný… jako klávesy na klavíru — také každá představuje jiný tón. Hlavní věc je, že společně dají ladnou melodii… A teď k věci: Sousední město nás postavilo před nové problémy. Především si musíme zodpovědět několik důležitých otázek. Má teď smysl pokračovat v práci na plánech obytného domu, který si chceme postavit na Prostřeném stole? A stejně tak pokračovat v plánování dokonalejší atomové elektrárny? O stavbě ocelárny ani nemluvím. Možná že nás ubytují Kvarťané v příjemném hotelu a pomohou nám také opravit Paprsek. Znají-li elektřinu, jistě používají také ocel …“

„Příliš se na to nespoléhejme a pro jistotu raději pokračujme ve svých plánech,“ namítala Molodinová. „Rozhodně pokračujme v průzkumu hornin a dokončeme také průzkum rostlinstva a živočišstva. Není to jenom zájem naší existence, ale zároveň také vědy. Až se jednou vrátíme na Zemi, nepřijdeme přece s holýma rukama …“

Do jeskyně vběhl Fratev.

„Tisíc rozpálených mlhovin a ani jedna chladná — ti naši kolegové nahoře na Paprsku jsou mi pěkně netrpěliví. Teď jsem s nimi hovořil. Zpráva o ozářeném velkoměstě je tak navnadila, že se jim už ve stratosféře nelíbí. Chtějí prý dolů, za námi — máme je už vystřídat. Já se jim divím — vždyť jsou tam daleko bezpečnější než my. Copak víme, jaký soused nám bydlí za humny?“

„Opravdu — je už nejvyšší čas, abychom je vyměnili,“ řekla Molodinová a obrátila se k Navrátilovi. „At rozhodne los, kdo na jejich místo, co tomu říkáte?“

„Souhlasím. Posádka letadla ať vezme s sebou na zpáteční cestu čerpadla, vysokotlaký kotel a část zařízení laboratoří, které na Paprsku nepotřebují. Let se tak lépe využije a nám ty věci prospějí …“

„Zasluhoval byste pětadvacet ran na paty, Grubere,“ ulevil si McHardy, sotva se tři noční strážci octli u východu z jeskyni. „Přiliš vystrkujete růžky, dejte si pozor, abyste si nespálil prsty! Neradil bych vám, abyste nás svou žvanivostí všechny prozradil. Ještě nenadešel náš čas …“

„Od kdy si vykáme, milostpane?“ rozčiloval se Gruber. „Pán se už cítí vládcem Kvarty a zapomíná na kamarády… A to věčné čekání mne už znervosňuje.

Osm let ze sebe dělat hodného chlapečka, který poslouchá maminku — to je přes síly i pro slona — a ten něco snese…“

„Nehádejte se, hoši. Gruber provedl hloupost a doufám, že se to už nebude opakovat,“ zasáhl do sporu Kraus. „Hlavni věc je, že jsme tu objevili myslící tvory, jaké potřebujeme. My už si s nimi nějak poradíme. A s kolegáčky se Země také. Buďte rádi, hašteřivci, že to tu na Kvartě nedopadlo stejně mizerně, jako na planetě X a že se tu teď neprocházíme na pohřebišti po atomové válce. Mám pro vás dobrý návrh. Gruber má totiž v jednom pravdu: nesmíme zbytečně ztrácet čas — je třeba jednat. Zbraně máme v hrsti — vypravme se tedy do města jako delegace naší výpravy …“

„Teď — v noci?“ skočil mu do řeči Gruber. „Zbláznil jsi se nebo co? Chceš dostat nečekaně kulku za uši, nebo se nechat zašlápnout dvanáctinohým ještěrem? Ani mne nenapadne!“

„Hrdino — nejvíce jsi měl řečí a teď zbaběle couváš. Výprava do města bude pro nás v každém případě výhodná. Poznáme ty naše záhadné sousedy dřív než ostatní, dříve se s nimi také spřátelíme a můžeme si předem získat nějaké výhody. Řekneme jim — nebo — co to mluvím — naznačíme jim nějak, že my to s nimi myslíme dobře, ale ti ostatní je přišli okrást. Že však to nepřipustíme …“

„Cestou si můžeme nabrat trochu zlata ve zlaté jeskyni a trošínku si je koupit. To všechno je dobře promyšleno. Nicméně bych výpravu odložil na zítřek, až bude světlo. Člověk se tak cítí jistější …“

„Taky zbabělec… Tys to byl, který jsi nás přibral do bratrstva silné ruky — já do toho šíleného dobrodružství příliš chuti neměl — a sám teď jako první couváš. A v rozhodný okamžik! A při tom se cpeš na místo krále celé planety. Nechceš mně vysvětlit, jak se chceš zítra vytratit z jeskyní na delší čas, aby to nikdo nezpozoroval? Nemám rád odklady a také se nebojím. Buď tam půjdeme hned — nebo — nebo vystoupím z vašeho trojspolku …“

„No, no, jen se mírni a nevyhrožuj! Víš dobře, co by znamenalo porušení přísahy …“ podíval se na něj vztekle McHardy.

„Vy zbabělci, byste mně chtěli něco udělat? Dřív vás všechny postřílím jak divoké kočky, než se vám podaří na mne sáhnout …“ Kraus uskočil o několik kroků zpět a namířil na své přátele hlaveň automatické pušky.

McHardy zbledl. Přimhouřil oči a pokusil se o úsměv. „Kamaráde — vzpamatuj se. Jsme přece na jedné lodi …“

„Neutíkej z ní tedy jako krysy,“ odsekl Kraus a pušku sklopil.

„Grubere, jdeme?“ zeptal se stroze.

Gruber mlčky přikývl.

„Jdu tedy také — nemysli, že se bojím …“

„A ty si zase nemysli, že jsem hloupý. Pěkně běžte oba přede mnou. Nerad bych vytahoval kudlu ze zad…“

„A kdo za nás bude držet stráž?“ zeptal se Gruber.

„Běž o to někoho požádat — a nezapomeň dodat, že jdeme na noční výlet,“ ušklíbl se Kraus. „Jdeme. — Ať tu zatím hlídá svatý Petr. A kolegáčky ať vezme čert…“

„Raději ne — ještě je budeme potřebovat — ale snad se jim nic nestane, nejsou přece malé děti,“ utěšoval se McHardy, když už procházeli úzkým průsekem podél skalní stěny.

Po obloze se honily temné mraky, slabounce ozařované červenou Proximou, která se dosud skrývala za obzorem. Vítr občas rozkýval těžké listy pokroucených stromů a podivným ‚kamarádům‘ nahnal trochu strachu, kterého už stejně měli víc jak dost.

Kraus šel neustále několik kroků pozadu.

Brzy vstoupili do podzemního bludiště. Chvílemi se zastavovali a naslouchali. Do ticha šuměla jenom odněkud z hloubi skal tekoucí voda.

Krausova svítilna malovala na stěnách podzemní chodby pitvorně skreslené stíny ustrašených chodců. McHardy se občas rychle ohlédl a zkoumavě se podíval na třetího vzadu. Ten se však tvářil spokojeně. Usmíval se ironicky a oči mu při tom plály odraženým světlem.

„Počkejte na mne, skočím pro to zlato,“ přerušil dlouhé mlčení McHardy.

„Grubere, běž s ním — počkám tu na vás,“ řekl úsečně Kraus a opřel se o stěnu chodby.

Za chvíli se vrátili s několika kusy blýskavého zlata. Nastrkali je do kapes a s těžkými závažími pokračovali ve výstupu podzemním bludištěm.

Když vyšli z chodby, vyšplhali se na balvan, na kterém stáli večer, a dlouho se mlčky dívali na blikající světla v údolí.

Vpravo rýsovala se proti obloze silueta sopky a na levé straně obzor končil divokými horami.

Od balvanu klesala do údolí kamenitá stráň. O několik set metrů níž se ztrácela v pralese a neprůhledné noci.

„Udělali jsme hloupost — jako vždy, když se dělá něco nakvap,“ prohodil McHardy. „Nevzali jsme s sebou noctovisory …“

„Docela nám stačí naše svítilny. Ztlumte je modrým filtrem, aby nás Kvarťané nezpozorovali už z dálky. Za chvíli vyjde Proxima a můžeme je zase zhasnout, uvidíme i bez nich… Nu — a jdeme. Nebudeme tu přece koukat do nekonečna. Do města je ještě hezkých pár kilometrů a do rána se musíme vrátit. Trochu času nám také zabere seznamování …“

Slezli s balvanu a opatrně sestupovali po stráni.

Kraus zakopl o kámen a zaklel. Jeho společníci se polekaně ohlédli — kámen se hopkavými skoky skutálel kolem nich.

„Nemůžeš se lépe koukat?“ utrhl se McHardy. „Za chvíli budeme pochodovat s fanfárami. A — proboha vás prosím — nestřílejte zbytečně! Jen v nejvyšší nouzi! Kvarťané by v tom mohli vidět útok — a mohlo by to s námi špatně dopadnout …“

„Já osobně se s nimi mazlit nemíním. Bud si dají říct — nebo si to s nimi vypořádám,“ dodával si odvahy Gruber.

„Už zas! Já se z vás zblázním,“ — chytal se za hlavu McHardy. „Kdy vy Němci dostanete trochu rozumu a stanete se dobrými diplomaty. Na všechno hned chcete jit s násilím. Učte se trochu z naši historie! Hovořili jsme vždy raději o humanitě než o světovládě, na svých praporech jsme měli napsánu svobodu — a dosáhli jsme svého stejně — a s menšími překážkami …“

„Nic mi nevykládej, ty diplomate! S tvým tátou to dopadlo stejně jako s mým — a bylo to jedno, zda byl Američan nebo Němec. Prohráli jste to prostě zrovna tak jako my — to víš dobře. Proč jinak bychom se tu trmáceli — miliardy kilometrů od Země? A násilí mně nevyčítej. Vy i Angličané jste ho v historii použili vícekrát. Vzpomeň si jen na válku s Bury, na americké parašutisty v Československu nebo v Rusku. Naopak si myslím, že s násilím se to dá dovést dál, než s tou tvou diplomacií. Dnes už lidi nejsou tak primitivní, aby ti sami strčili hlavu do smyčky …“

V rozhovoru zapomněli na nebezpečí, které jim z počátku roztřepalo kolena. Směle vstoupili do pralesa.

Svítilny rozžehli naplno a důkladně jimi prosvěcovali každý kout. Záře reflektorů brzy probudila spící přírodu. Nad hlavami chodců zabzučel jakýsi pták a zmizel v houštinách. Za okamžik se vrátil a několikrát zakroužil kolem Grubera. Polekaný muž zamával rukama, rychle se ohnul a hlavu schoval mezi ramena jako želva.

Kraus přiskočil a pažbou pušky srazil ptáka k zemi. McHardy se zatím trochu vzpamatoval a rychle na něj šlápl.

Byl to opravdu zvláštní tvor. Měl silné válcovité tělo s malými tlustými křidélky, která připomínala trochu tučňáka. Tělo zakončovala kulatá hlava s široce otevřenou tlamou.

„Tohle přece není pták, ale létající savec,“ probudil se v Krausovi opět vědec. „A jak ta nestvůra může létat? Tato křidélka ho sotva unesou …“

„Divné,“ kroutil hlavou McHardy. „Možná, že létá na způsob propulsoru. Ale nač si s tím lámat hlavu, — nešli jsme přece na zoologickou vycházku …“

„Správně — jdeme dál!“ řekl krátce Kraus.

Podobných překvapení skrýval v sobě prales víc, ale nakonec jím noční poutníci prošli bez úrazu.

„Pozor, před námi je bažina!“ zvolal Gruber, který šel stále první. „Musíme ji obejít …“

Zahnuli tedy vpravo. Na okraji pralesa rostla hustá šlahounovitá tráva, do které se jim neustále zaplétaly nohy. Klopýtali tak ještě asi kilometr, až se dostali na holou rovinu. Končila skalnatým hřebenem, který se kdysi v pravěku planety vydul do výše následkem sopečné činnosti.

Pomalu vystupovali po krabatém lávovitém povrchu. Světla v údolí se jim už delší dobu ztratila z dohledu.

„Proxima už vychází, sláva,“ zvolal Gruber a ukázal na záři nad balvanem, který ležel na hřebenu.

Muži se zastavili, zhasli světla a čekali, až se objeví velká červená hvězda.

Kraus pojednou hekl a přikrčil se k zemi. McHardy bolestivě stiskl ruku Gruberovi — a Gruber se roztřásl po celém těle.

S hrůzou v očích zírali všichni tři na balvan.

Těsně nad ním objevila se Proxima — a v její záři ostře vynikala silueta nějaké postavy. Podle tvarů hlavy a těla se dalo soudit, že je to nižší muž oblečený do fraku s dlouhými šosy. Stál nehnutě a díval se někam do dáli. Na kulaté hlavě mu bud seděl klobouk — nebo měl velké kulaté uši. Byl příliš vzdálen, než aby bylo možno rozeznat detaily.

V žádném z třech mužů by se krve nedořezal…

Vteřiny ubíhaly — vlekly se minuty…

A postava se stále ještě nepohnula…

„Není to socha?“ zašeptal konečně Kraus. McHardy mu dlaní ucpal ústa, neboť záhadný samotář pootočil hlavou.

„Hauúííí —“ ozvalo se do ticha noci.

Zvedl pomalu ruce, s nimi i frak — přikrčil nohy a odrazil se od balvanu. A jako přízrak se vznesl do vzduchu. Frak se proměnil v křídla, jimiž několikrát zamával…

Za okamžik se ztratil za obzorem…

Ještě dlouho zírali muži na balvan.

„Vrátím se …“ vykoktal McHardy, při čemž mu drkotaly zuby.

Gruber se vzchopil a rozběhl se dolů se skály. Těsně před úpatím ztratil rovnováhu a s výkřikem dopadl na zem.

Také Kraus a McHardy se bezhlavě dali na útěk.

„Pomozte mi, zlomil jsem si nohu,“ zoufale za nimi volal Gruber. Muži se však ani neohlédli. McHardy vběhl přímo do bažiny. A Kraus za ním. Země se pod nimi otevřela jako v Dantově pekle…

Zoufale mávali rukama a marně hledali nějaký pevný předmět, kterého by se zachytili.

McHardy začal řvát, až ochraptěl.

Gruber se zatím dovlekl po čtyřech k bažině.

„Psi, měl bych vás nechat zahynout, jako jste to chtěli udělat vy mně,“ lapal po dechu. S námahou se trochu nadzvedl a za bolestného úpění ulomil s keře na okraji bažiny delší větev. Doplazil se až k močálu a podal větev McHardymu. Ten se jí křečovitě uchopil a přitáhl se na břeh. Vytrhl větev Gruberovi z ruky, přidržel se keře a přistrčil ji Krausovi. Sotva se však oba dostali z bažiny, dali se znova do běhu.

Gruber uchopil kámen a mrštil ho za nimi…

McHardy se vřítil do pralesa jako bezhlavý.

Někde v korunách stromů se ozvala dutá rána a hned nato ucítil prudkou bolest v zádech.

A další rána …

Kolem hlavy mu prolétl kulatý předmět… Již tu byl i Kraus.

„Střílejí po nás,“ zařval McHardy a přiskočil k silnému kmenu. Pušku strhl s ramene a stiskl kohoutek.

Pralesem se rozlehla rachotivá palba.

„Braň se také, nestůj nečinně!“ křičel McHardy.

„Ztratil jsem pušku… rychle pryč! …“

Zastavili se teprve v podzemním bludišti. Sedli si na zem a dlouho lapali po dechu.

„Co teď?“ zeptal se McHardy. „To byl tvůj pitomý nápad …“

„Neskuhrej, pojďme raději k řece vyprat si hadry, vypadáme jako hastroši …“

„A co s Gruberem?“

„Pán bůh mu buď milostivý — snad se nějak doplazí. Na zlomenou nohu se neumírá …“

Gruber se skutečně doplazil až k vchodu do podzemního obydlí. Na každém rameně vlekl jednu pušku.

„Nejraději bych vás zastřelil, zbabělci,“ chroptěl. „Ještě si to s vámi vyřídím! Co řekneme Molodinové?“

„Že — že jsi uviděl létajícího Kvarťana — utíkal jsi za ním po stráni — a zlomil sis nohu. Co jiného?“