Planeta tří sluncí

14. V TAJUPLNÉ OSADĚ

Kraus se samopalem na klíně pozorně sledoval záhadnou osadu na protějším břehu. Nervy měl napnuty až k prasknutí. Rozčiloval ho mrtvolný klid na nádvoří pod štíhlými jehlany i bezstarostný klid obou kolegů. Omámeni alkoholem spokojeně spali za jeho zády. Chvílemi hlasitě zachrápali do ticha noci.

A čas se nemožně vlekl…

Konečně zapadlo největší slunce. Nad obzorem se zachvěl zlatý svit večerních červánků. Z narudlé záře vystoupil pojednou vějíř oslňujících paprsků, který se rychle rozprostřel po celé obloze. Blikotající svazky paprsků se komíhaly se strany na stranu a překrývaly se, jako by si někdo s přeludným vějířem hrál.

Překvapený Kraus zalomcoval McHardym.

„Co — co — se děje?“ koktal McHardy zmateně a nechápavě zíral na rozkmitanou oblohu.

Zářící vějíř měnil postupně barvy. Oslňující žluté paprsky zoranžověly až zrudly — a nakonec pohasly v bledém nafialovělém světle. Oblohu zastřel průsvitný zelený závoj, protkaný mátožnými stíny.

Hrůzně krásný zjev náhle zmizel, jako by ho pohltila mračna — a celá krajina rázem utonula ve tmě. Ale jen na chvíli. Nedaleko osady se vyhoupla nad obzor červená Proxima. Ohlásila se podobným vějířem kmitavých paprsků jako zapadající Alfa Centauri A. Krvavý vějíř se za okamžik změnil ve svatozáři, která objala Proximu jako sluneční korona.

Krausovi se za pomoci McHardyho podařilo konečně vzbudit i Grubera.

„Nekoukej jako výr, nepřišli jsme sem studovat přírodní úkazy. Vyrazíme,“ snažil se dát důraz šeptaným slovům. „Vy dva budete veslovat, abyste se trochu probrali, a já budu zajišťovat bezpečnost. Jde teď o všechno — nesnesu žádnou nekázeň,“ výhružně pozvedl samopal.

„Všechno musí jít ráz na ráz, abychom se co nejrychleji dostali na druhou stranu. Nadjedeme si podél břehu, jinak by nás proud zanesl daleko od cíle…“

Chladný větřík, vanoucí od jihu, příjemně ochlazoval rozpálená čela plavců. Na mírně zvlněné hladině řeky se třpytivě kmital odraz Proximy se svatozáří, přerušený u protějšího břehu temnou siluetou podivných staveb. McHardy a Gruber veslovali jako stroj.

„Podívám se tam první — na výzvědy, abyste nemysleli, že jsem zbabělec,“ prohlásil odhodlaně Gruber, sotva dorazili k nízkému břehu a člun s nákladem zatáhli do vysoké trávy.

Kraus pokrčil rameny.

„Jak chceš, ale nedělej žádné hlouposti…“ Gruber vytáhl z člunu samopal a opatrně se plížil k osadě. Po několika krocích se ohlédl. Tady ho už kamarádi nevidí — může se posilnit… Vytáhl z kapsy podlouhlý plod a ukousl mu špičku. Sousto mu však zdřevěnělo na jazyku.

V průhledu mezi trsy trávy spatřil pohybující se stín. Pozvedl zrak a hrůzou vyjekl. V rudém světle Proximy stálo na silných zadních nohou obrovské zvíře s neúměrně velkou hlavou a krátkýma předníma nohama. Řízen pudem sebezáchovy bezhlavě se řítil zpět.

„Ještěr — ještěr — rychle pryč,“ volal zoufale.

Kraus ho zachytil a vztekle mu přitiskl dlaň na ústa.

„Opilče! Ty tvé halucinace nás ještě přivedou do neštěstí. Já ti dám je — je —“ Poslední slovo mu uvízlo v hrdle. Jako hypnotisován vytřeštil oči na obludu, která se hrozivě tyčila proti obloze nad břehem.

McHardy, který jediný si zachoval duchapřítomnost, napřímil se a stiskl spoušť samopalu. Vyšlehly plameny a tichou nocí zabubnovala salva.

Uprchlíci se dali na útěk. Zvíře se zakolébalo a popošlo několik kroků. Na břehu ztratilo rovnováhu. Otočilo se kolem své osy a bezvládně se sesulo do vody. Několikrát se ještě křečovitě zacukalo, až zmizelo v hlubinách.

„Vidíš — říkal jsem ti, že je tu plno ještěrů… Vraťme se domů do hor…“

„Nežvaň, a pojď se rychle skrýt,“ vykřikl Kraus z hustého křoví. „Střelba jistě vzbouřila celou osadu…“

Gruber vzdorovitě pohodil hlavou a aniž se ohlédl, kymácivě vykročil směrem k člunu. „Stůj — neblázni, zničíš sebe i nás,“ zvolal zoufale Kraus. „Na řece tě Kvarťané uvidí jako na dlani…“

Gruber kráčel dál — jako ve snách.

„Že se s ním bavíš?“ zasyčel McHardy a pomalu zvedl hlaveň samopalu. Kraus mu však rázně vyrazil zbraň z rukou.

„Šílíš? Nevidíš, že je opilý? Chceš, abychom tu zůstali jen sami dva? Postřílejme se tedy hned navzájem a máme po trápení…“ Rozběhl se za Gruberem, omráčil ho ranou do týla a odvlekl do křoví.

„Co teď?“ zeptal se hluše McHardy.

„Čekat — víc se teď dělat nedá. Uvidíme, co se bude dít v osadě…“

Lehli si vedle omráčeného muže a naslouchali.

McHardymu se zatočila hlava krátkou závratí. Víčka mu ztěžkla únavou. Pomalu usínal.

Sebemenší šelest projel předrážděnými Krausovými nervy jako elektrická jiskra. Hrudník mu svíral strach a krev mu ohlušivě bušila do spánků.

Opatrně se nadzvedl, aby mohl osadu přehlédnout.

„Nespi,“ šťuchl do McHardyho neočekávaně něžně. „Nic se nikde nehne. Kvarťané spí asi pořádně tvrdě, nebo jsou vůbec hluší — čert ví.“

„Spíše myslím, že noc je pro ně den — že jsou právě všichni na nějaké výpravě,“ uvažoval rozespalý McHardy. „Doma zůstaly jen stráže — a s těmi se už nějak domluvíme…“

„Možná také jsou úmyslně tak klidní, aby nás vlákali do léčky. Dostali jsme se do pěkné kaše. Vrátit se nemůžeme — postříleli by nás na řece jako kočky…“

„Počkejme tedy do rána a vejděme do osady za světla — bez skrývání, aby bylo vidět, že nemáme nepřátelských úmyslů.“

Kraus souhlasil. Doplížil se k člunu, vybral z něj nejdůležitější zavazadla a rozložil je v křoví kolem sebe, aby je měl po ruce. McHardy mezitím usnul.

Krausovi se chvílemi zdálo, že velké koule, upevněné na vysokých jehlanech, světélkují fialovým světlem. Z počátku to považoval za zrakový klam, k jakému dochází při velké únavě, ale brzy zjistil, že jde o skutečnost. Několik koulí zazářilo pojednou jasněmodrým světlem. Pohasly — a o kus dál se rozsvítily jiné — tentokrát červené. A pak žluté. A zase modré…

— Kvarťané asi signalisují, — pomyslel si Kraus, a těsněji se přikrčil k zemi. McHardyho raději nebudil, aby zabránil rozhovoru, který by mohl prozradit skrýš. Koule zářily stále intensivněji.

Odněkud z dálky se ozvalo suché zapraskání — a hned nato rány, připomínající střelbu z děl. Kraus se polekaně ohlédl — ustrnul: Na obzoru šlehaly k nebesům plamenné jazyky. V jejich matném svitu se objevily kuželovité vrcholky hor.

Zaduněly nové rány, daleko silnější. Půda se citelně zachvěla.

McHardy se probudil. V rozespalosti zapomněl na nebezpečí. Vyskočil a zmateně se rozhlížel. „Co se děje? Útočí na nás?“ zakoktal.

Kraus ho stáhl k zemi.

„V našich horách vybuchlo několik sopek,“ řekl temným hlasem. „Naše Vlaštovka určitě uhořela v plamenech…“

McHardy se otočil naznak a nepřítomným zrakem se díval k obloze. Pomalu vytáhl z kapsy podlouhlý plod. Kraus bezradně pokrčil rameny…

Ráno se ohlásilo stejně nádhernou září, v jaké uhasínal minulý den. Gruber se probral z mrákot a udiveně se rozhlížel. McHardy ho poplácal po rameni. „Prober se, ospalče, čekáme na tebe…“

„Nuže — jdeme,“ řekl resignovaně Kraus a povstal.

„Odvážnému štěstí přeje,“ pokoušel se o úsměv McHardy. Gruber nechápavě kroutil hlavou a pokulhával za svými přáteli.

Brzy dorazili k okraji velkého dlážděného čtverce, který byl asi o metr vyvýšen nad ostatní rovinu. Nerozhodně se zastavili a u vytržení pohlíželi na neobvyklé stavby. Do jasně modré oblohy zabodávaly se čtyři štíhlé hladké jehlany asi padesát metrů vysoké, s velkými duhově se lesknoucími koulemi na vrcholcích. V levém rohu dlážděného čtverce stál o něco větší jehlan bez záhadných koulí — a vpravo nejpodivnější stavba ze všech: obrovská polokoule, na níž byly upevněny tři konstrukce s širokými spirálami. Byly to tytéž, které podle zjištění Krause při prvním průzkumu nepozorovatelně měnily polohu.

„Připadám si tu jako Napoleon před egyptskými pyramidami,“ zvolal McHardy, aby si dodal odvahy. „Zdá se mi, že i tyhle stavby jsou jenom pomníky dávno vyhynulé slávy. Nikde živé duše — a nikde ani okno ani dveře. Jak tu mohou bydlet lidé?“

„Ty jsi naivní,“ zasmál se Gruber. „Tihle lidé vypadají docela jinak než my. Možná vůbec nedýchají. Anebo jsou skutečně neviditelní,“ dodal tišeji.

Kraus odmítavě mávl rukou.

„Nesmysl. A pyramidy to také nejsou. Koule nesvítily v noci samy od sebe. Kvarťané dávali asi někomu znamení, že se blížíme. Pravděpodobně nás už dávno sledují nějakým jejich radarem. Neztrácejme čas a pojďme raději dál. Buď nám někdo vyjde vstříc, nebo objevíme nějaký podzemní vchod…“

Gruber jako první vyskočil na dláždění a nejistým krokem vykročil. Oba muži ho následovali. Kraus se neustále rozhlížel na všechny strany. Nic se však ani nepohnulo. Jen vítr občas zašuměl v podivných konstrukcích…

Těsně u nejvyššího jehlanu se zastavili. McHardy opatrně sáhl na jeho stěnu, jako by zkoušel, z jakého materiálu je postaven.

„Vypadá to na beton, ale beton to není,“ uvažoval nahlas.

„Škoda, že tu nemáme všechny potřebné přístroje — to bychom se jinak podívali těm záhadám na zub,“ povzdychl si Kraus, který všemi silami přemáhal únavu z rozrušené probdělé noci.

„Pozvi si tedy na to Navrátila, Molodinovou a Svozilovou,“ ušklíbl se McHardy. „Oni ti už všechny ty záhady důkladně rozluští. Prohlédněme si raději tu stavbu se všech stran, snad nějaký vchod objevíme…“

„Měl jsi pravdu,“ zvolal Gruber, který šel stále první. „Tato koule se určitě pohybuje,“ ukázal na velkou polokouli, která vyčnívala těsně nad zemí z šikmé stěny.

Opřeli se o ní všichni tři, ale marně. Nehnula se ani o milimetr. Pokoušeli se tedy otočit ji kolem osy. Rovněž bez výsledku.

„Rozstřílíme ji — a basta,“ navrhoval Gruber. Návrh byl rázně zamítnut, stejně jako návrh McHardyho, aby vyrušili Kvarťany z klidu voláním.

Kraus objevil konečně ve zdi malý reliéf, sestávající ze tří polokoulí, které vytvářely pravidelný trojúhelník. Při pozornější prohlídce zjistil, že polokoule jsou z jiného materiálu, než základní deska reliéfu.

„Sláva, zámek pokladny už máme,“ zaradoval se. „Teď už jen heslo — a nedobytnou pokladnu otevřeme.“ Stálo to sice hodně námahy a přemýšlení, ale nakonec se Krausova domněnka potvrdila. Po mnoha pokusech se konečně uprchlíkům podařilo heslo skrytého mechanismu objevit. Sotva stlačili tři drobounké polokoule těsně k sobě, velká koule ve stěně jehlanu se začala pomalu otáčet. Když se natočila stranou, ve které byl široký kruhový otvor, opět se zastavila.

Uprchlíci zatajili dech a ve strachu očekávali, co se bude dít dál. Každá minuta se jim zdála věčností.

Otvor bez nejmenší známky života znuděně zíval do dlážděného nádvoří.

„Ejhle — vchod, jdeme dovnitř,“ vzpamatoval se konečně Gruber.

McHardy nervosně povytáhl bradu a zacukal rameny:

„Máš pravdu — jaképak čekání. Ale ty tam první nesmíš, máš příliš nakoupeno.“ Odstrčil Grubera a aniž čekal na odpověď, vlezl do otvoru a po břiše se vtáhl dovnitř.

Kraus s Gruberem se sklonili k otvoru a napjatě naslouchali. Šramot brzy utichl a v nitru záhadné stavby se rozhostilo strašidelné ticho.

Grubera dlouhé čekání znervosňovalo.

„Jdu za ním. Jestli mu něco udělali, tak uvidí, zač je toho loket, řekl výhružně a zakymácel se.

„Nikam nepůjdeš,“ utrhl se Kraus. „Zůstaneš tu na stráži, podívám se tam sám. A nedělej tu žádné hlouposti. Máš ještě banány?“

Gruber zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel o stěnu stavby. Kraus se na něho ještě jednou přísně podíval — a opatrně se vsoukal do otvoru. Brzy se dostal do širší chodby, ve které mohl postupovat vpřed vkleče.

Chodba vyústila v prostorné hale, ozářené matným světlem. Opatrně nahlédl dovnitř. Úlekem vykřikl a celé tělo mu roztřásla zimnice. Přímo proti němu stál obrovský ještěr s dlouhým, na stranu stočeným krkem. Uprostřed jeho protáhlého těla světélkovala kostra, jasně viditelná přes průhledné svaly.

Krausův vytřeštěný zrak mimoděk sjel k nohám netvora. Byly upevněny na vysokém podstavci… Polekaný muž se rychle vzpamatoval. Dokonce se usmál:

— Jsem bloud, bojím se figurín v panoptiku…

Nesměle vstoupil do haly a rozhlédl se. Celá byla vyplněna neméně fantastickými tvory. Vyvolávali tak skličující dojem, že vetřelce opět brzy opustila odvaha.

„McHardy,“ zašeptal do neznámých prostor.

Žádná odpověď.

„McHardy, kde jsi?“ opakoval stísněným hlasem hlasitěji.

Opět mlčení. Položil ukazováček na spoušť samopalu a nejistým krokem obešel ještěra.

Uprostřed haly visela nad podlahou obrovská koule s plasticky vyznačenými pevninami na hladkém podkladě, naznačujícím moře.

V pološeru za velkým globem číhalo nové překvapení: průhledné modely Kvarťanů s netopýřími křídly, s kterými se setkala výprava v Údolí světel.

„To všechno ještě nic není,“ ozvalo se najednou těsně za Krausovými zády. „Nelekej se, to jsem já,“ zasmál se McHardy a vzal přítele za ruku. „Pojď se podívat do vedlejší místnosti. Buď uvidíš totéž co já, nebo jsem dostal delirium tremens…“

Sotva prošli kruhovým otvorem, McHardy ukázal mlčky nahoru. Vysoko nad hlavou vetřelců se rozkládala velká polokoule, která stejně jako v planetáriu zářila tisíci drobnými hvězdami. Uprostřed polokoule však bylo něco, co zrak lidský dosud nespatřil: ve volném prostoru se pomalu otáčela kolem sebe dvě malá slunce — a kolem nich ještě pomaleji obíhalo malinké, červeně zářící.

„Živý model trojhvězdy Centaura,“ vydechl překvapený Kraus. „Modely sluncí nejsou na ničem zavěšeny,“ dodal ohromen.

„To ještě nic není — podívej se pozorněji: kolem sluncí obíhají planety. Vidíš, jak rychle krouží? A také plují volně ve vzduchu. Jak je to možné? Jaký mechanismus je pohání, když nejsou s okolím nijak spojeny?“

Kraus sebou najednou trhl:

„Vraťme se, bojím se, aby Gruber něco venku neprovedl. Možná, že se už setkal s majiteli těchto staveb…“

Gruber již u vchodu do jehlanu nestál. Marně ho hledali po celém nádvoří i v mezerách mezi stavbami. Teprve u velké polokoule s konstrukcemi objevili několik pohozených slupek z omamných plodů.

„Je zle,“ řekl zoufale Kraus. „Hle — někdo ho vtáhl dovnitř,“ pohodil hlavou směrem k podobnému vchodu, který objevili u největšího jehlanu.

Po krátkém váhání se rozhodli, že ho půjdou hledat. Vchod do prostorné stavby s pokroucenými konstrukcemi byl daleko širší, než do jehlanu, takže mohli postupovat vpřed napřímeni. V několika místech protínalo chodbu potrubí, vycházející odněkud z hlubin země. Čím hlouběji pronikali do nitra záhadné stavby, tím silněji je ovládal pocit, že ztrácejí půdu pod nohama. Na konci chodby, uzavřené nízkým zábradlím, si najednou uvědomili, že pozbyli jakoukoliv váhu, že zemská gravitace na ně nepůsobí, stejně jako v mezihvězdném letadle. Křečovitě se přidrželi zábradlí a kužele reflektorů zamířili do prostoru před sebou. Ze tmy vystoupila před nimi rozlehlá jeskyně kulovitého tvaru. V jejím středu byla několika konstrukcemi upevněna koule z lesklého namodralého kovu. Paprskovitě se do ní sbíhalo několik trub.

Kraus se naklonil přes zábradlí, aby si mohl lépe prohlédnout celý kulovitý prostor, ale hned polekaně ucukl zpět.

„Nějaký tvor pluje přímo k nám,“ zašeptal sotva slyšitelně a rychle se obrátil k východu.

„Je to Gruber, neboj se.“

Za chvíli se skutečně před ústím chodby objevil plovoucí muž. Ke svým kolegům byl obrácen zády, jako by je dosud nespatřil. Kraus na něho zavolal, ale Gruber se ani nepohnul. Netečně pokračoval dál ve své podivné plavbě podél stěny jeskyně.

Uprchlíci ho sledovali jako přízrak.

„Možná, že je omráčen, musíme ho nějak zachránit.“ šeptal Kraus. „Počkej zde, skočím k řece pro lano…

„Nikam nechoď, je to zbytečné, vrátí se nám zase na dosah. Podívej se, obíhá kolem středu jeskyně jako oběžnice…“

Krausovi z chladnokrevného příměru přeběhl po zádech mráz.

Konečně se Gruberovo tělo přiblížilo opět k uprchlíkům. McHardy vtáhl nešťastníka do chodby a posvítil mu do obličeje.

„Je mrtev,“ řekl sklesle.

„Opravdu mrtev,“ potvrdil Kraus, když bezvládné tělo důkladně prohlédl. „Je zabit elektrickým proudem… Svozilová by mu ještě mohla vrátit život…“ Chytil se za hlavu.

„Proklatý život… Vraťme se raději zpět, mezi naše… Jinak se tu určitě zblázníme… Zahyneme stejně jako on…“

Život v podzemním obydlí byl stále nejistější. Na stavbě nové obytné budovy na Prostřeném stole se bojovalo o každou minutu. Sotva vědci dokončili střechu, přestěhovali do nedokončené budovy všechno provisorní zařízení ložnic i z laboratoří a společenského sálu. Na pozvání Molodinové sešli se všichni v prostorné místnosti klubovny.

„První vítězství je tvrdě vybojováno, přátelé,“ ujal se slova akademik Navrátil. „A než naše kouzelnice, soudružka Svozilová připraví slavnostní hostinu, její snoubenec, a vlastně od dnešního rána už manžel soudruh Severson nám promítne film, na který se už dlouho těšíme, ale na který nám dosud nezbyl čas: reportážní film z cesty kolem Kvarty.“

Sálem, vonícím novotou, ozval se radostný potlesk. Konečně sál utichl a světla pohasla. Na stříbrném plátně se objevil obraz krajiny, ubíhající hluboko pod letadlem.

„Hned za Průplavem dobyvatelů vesmíru se nám vynořily z mlh nově vzniklé sopky, které podstatně zvedly západní břeh světadílu nazvaného na počest Země Geosie,“ doprovázel měnící se obraz Seversonův hlas.

„Brzy nato jsme objevili záhadné stavby s podivnými konstrukcemi, které svědčí o vyspělé kultuře jejich stavitelů. Žel, jsou zatím jedinými, které jsme dosud objevili na Kvartě. Prohlídka osady nám určitě ukáže další cestu k inteligentním obyvatelům této planety. Nejvíce překvapující je skutečnost, že dva z nich, které jsme zahlédli na nádvoří osady, jsou velmi podobní nám lidem…

Opouštíme obydlí myslících tvorů a zatáčíme vlevo, k velkému pohoří, které nám zatím zastírá výhled na moře. Stoupáme do výše, abychom nadlétli nebezpečný mrak popela, vyvrženého řadou soptících vulkánů.

Přistáváme v zálivu, který vytvořil poloostrov, silně připomínající svým tvarem koňskou hlavu. Na skále na břehu upevňujeme první automatickou meteorologickou stanici…

Letíme nad skupinou ostrovů dále k jihu. Oceán pod námi má stále nezvyklejší barvu. Zdá se nám, že jeho hladina je pomalována do nekonečna ubíhajícími pruhy. Teprve po přistání u jednoho z nádherných ostrovů si můžeme záhadný zjev alespoň částečně vysvětlit. Oceán protínají několika směry mořské proudy, které přinášejí odněkud sopečný popel.

Velkým obloukem se vracíme opět k rovníku. Cestou umisťujeme další automatické stanice. V zálivu podkovitého ostrova nás vítají podivná mořská zvířata…

A konečně zase pevnina. Po krátkém letu ocitáme se před velkou mlžnou clonou, visící od mračen až k zemi. Vlétáme do mlhy. Naše přístroje zoufale signalisují, že mléčná mlha kolem nás je ve skutečnosti vřelou parou. Téměř kolmým letem unikáme z nepříjemné lázně. Na obrazovkách radaru sledujeme krajinu pod námi. Vznášíme se vysoko nad mořem, které doslova vře jako voda v hrnci nad ohněm.

Zpřesňujeme naše mapy a právem objevitelů dáváme mu jméno: Dantovo moře…“

Oči všech vědců přímo visí na promítacím plátně. Pralesy se rychle střídají s pouštěmi, jezera s močály…

Šipka přistává u břehů kontinentu Centaurie. Jsou bohatě členěny hlubokými fjordy, stejně jako pobřeží Norska, rodné země Amundsena i Seversona… A opět lety nad močály.

A moře. Alena Svozilová ho jmenuje Dračím mořem, poněvadž se kolem břehů hemží pohádkovými ještěry.

„Blížíme se k nejkrásnějším místům na planetě, k místům, která byla kdysi pravděpodobně kolébkou všeho zdejšího života,“ pokračuje Severson ve vyprávění. „Dva velké převlaky s dlouhými skalnatými šíjemi svírají se všech stran Moře života.

Zpomalujeme let na nejnižší rychlost. Míjíme nespočetné, množství malebných korálových ostrovů, skrytých do bujné zeleně.“

Sotva se plováky letadla dotknou hladiny, voda se přímo zpění pod ploutvemi milionů prchajících ryb… Nad břehem zakrouží mračno polekaných létajících Kvarťanů…

Tvorové nejrůznějších tvarů a barev horempádem prchají do pestře rozkvetlého pralesa. Z bažin nedaleko břehů se za halasného pokřiku zvedají obrovští ptáci…

Letadlo opouští konečně Moře života a letí nad pevninu, která hostí statečné dobyvatele vesmíru. Na počest básníka, který první na Zemi směle vzlétl ve svých verších do nekonečných výšin vesmíru, nazvali ji vědci Nerudanií.

Mírně zvlněnou zalesněnou krajinu, připomínající střední Evropu, přetíná najednou velké jezero. Šipka klesá, aby dva poutníci po neznámém světě mohli na tomto Verneově jezeře umístit další automatické proroky počasí.

Letoun chvíli ještě skáče po tyrkysové hladině.

Teď se již klidně houpá na kotvě. Ke břehu vyrazil gumový člun, poháněný tryskovým motorem. Poutníci ve člunu si mnou oči, aby měli jistotu, zda dobře vidí. V úzké zátoce sedí na hladině několik bělostně bílých lodí s bohatě, vykrajovanými okraji a zlatově žlutými plachtami. Lodě se blíží — a ty nevycházíš z údivu. Nejsou to lodě, ale květy obrovských rostlin — květy úchvatných mořských leknínů, které čas k času přestěhuje vítr i s kořeny na jiné místo…

Na jednom z květů sedí okřídlený Kvarťan. Ustrašeně mžourá očkama a celý se chvěje strachem. Strach mu zřejmě nedovolil zavčas vzlétnout do spásných výšek…

Stříbrné promítací plátno najednou osleplo — úchvatný obraz rázem zmizel.

Hned nato pronikl do sálu ohlušující rachot. Několik vědců zděšeně vykřiklo.

Wroclawski přiskočil k oknu a prudce strhl zatemnění.

„Naše podzemní elektrárna!“ vykřikl a zavrávoral.

Zšeřelá obloha nad bortícími se skalami rozhořela se rudou září.

„Fajfka soptí,“ zvolal Fratev zděšeně. Prorazil skupinou vědců a bezhlavě pádil z obytné budovy.

Za chvíli byl na letišti. Rychle nastartoval helikoptéru a než se kdo vzpamatoval, vznášel se ve vzduchu.

„Pozor, pozor,“ volal zoufale do mikrofonu, umístěného na krku. „Blížím se ke kráteru sopky. Dým mi překáží ve výhledu, snáším se níž… Teď už vidím dobře. Mohutný proud lávy valí se po kráteru směrem k Prostřenému stolu. Zachraň se kdo můžeš…“

„Zde Navrátil… ihned se vraťte, jde o životy všech…“ ozval se chraptivý hlas ve sluchátkách.

„Hned jsem u váááá…“ Fratevovi selhal hlas. Protáhl poslední slabiku a náhle zmlkl.

„Všechno v pořádku — jen malé škrábnutí do spánku,“ ozval se opět.

Helikoptéra vrávoravě zastřihala vrtulemi a těžce dosedla na plochu letiště nedaleko skupiny vědců.

Navrátil trhnul klikou a v mžiku stál v kabině letadla vedle Frateva. Pod paží svíral velký kovový válec.

„Zpět nad sopku, nad parasitický kráter,“ vypravil ze sebe udýchaně.

Fratev mlčky přikývl.

Do kabiny pronikl čpavý dusivý dým.

„Pozor, za okamžik shodím dolů atomovou nálož,“ zvolal Navrátil, když se octli nad strmou stěnou na protější straně kráteru. „Puma je sice zavěšena na padáku, nicméně nám však mnoho času nezbývá. Až řeknu,teď‘, snažte se co nejrychleji dostat se z dosahu výbuchu… To by v tom byl čert, abychom lávu neposlali jinou cestou…

…Teď…“

Helikoptéra poskočila ve vzduchu a nejistě se zakymácela.

Navrátil zděšeně pohlédl na Frateva. Hlava se mu bezvládně skláněla nad hlavní řídicí pákou. Chytil ho za vlasy a pohlédl mu do obličeje. Obě tváře měl zality krví…

Křečovitě uchopil řízení.

Helikoptéra prudce skočila do výše. Kolem ní — jako výhružka posledního okamžiku v životě — vznášely se chuchvalce rozžhavené lávy…