Planeta tří sluncí

1. PAPRSEK LETÍ VESMÍREM

Jsou dny, které se obzvlášť vryjí do paměti a dlouho jsou úzce spjaty s osudy mnoha lidí.

Takovým dnem byla i neděle patnáctého května roku 199-. Oči většiny lidí na světě byly již od časného rána upřeny k vesmíru — a pak se náhle obrátily k východnímu pobřeží jižní Afriky.

V ten den ještě nikdo netušil, jak spolu souvisí vzrušující události v Africe a ve vesmírných dálkách — a jakou úlohu má v nich sehrát skromný slovenský geolog doktor Zajac. O jeho vědecké práci se naposledy veřejně hovořilo před dvanácti lety, kdy byl jmenován členem-korespondentem Světové akademie věd za objev nového principu velmi citlivého gravimetru. Od té doby plynul jeho život zdánlivě všedně. Den co den nasedal společně se skupinou geologů do vrtulníku k dokonalým přístrojům, které za letu nad slovenskými kraji odhalovaly skryté poklady hlubin Země. Pozorně sledoval obrazovky gravimetru a ultrazvukových vysílaček — a všechna naleziště vzácných kovů a rud pečlivě zaznamenával do přesných map.

Po skončení zaměstnání odcházel na druhou stranu Dunaje do velké laboratoře, kterou mu postavila akademie. Málokdo věděl, co tam vlastně dělá. Ani pionýři z astronomického kroužku, kteří jediní měli do Zajacovy pracovny přístup, nemohli zvědavým spolubydlícím prozradit nic bližšího. I pro Zajacovu manželku byla laboratoř na Petržalce tajemstvím, třebaže věděla, čím se tam vědec zabývá.

Sotva první záblesky májového rána pronikly do ložnice, doktor Zajac se probudil. Zhluboka se nadýchl svěžího vzduchu a při pohledu na otevřené okno se usmál.

„Zase se to Haničce nepodařilo,“ zajásal v duchu. Rychle se oblékl a tiše proběhl předsíni k východu.

Vtom se otevřely dveře vedlejší ložnice.

„Kam tak brzy? Vždyť ještě není ani půl páté. Že jsi zase vytáhl rolety, aby tě probudilo světlo?“

Manželka vědce nahlédla do místnosti.

„No samozřejmě! Už nevím, co s ním mám dělat. Každou sobotu poschovávám všechny budíky i náramkové hodinky a stáhnu rolety v oknech, aby si mohl aspoň v neděli pospat, ale on ne! Za celý týden není volné chviličky, kterou by neobětoval laboratoři — a ani v neděli si neudělá čas pro sebe!“ Hovor ve třetí osobě byl neklamným příznakem, že se Hana Zajacová velmi zlobí.

„Už to brzy skončí, Haničko,“ řekl vědec chlácholivě.

„Vždyť, už se mi podařilo gravitační pole narušit. Nevím ještě, na jak velkou vzdálenost to bude působit, ale první krůček už je hotov. Včera večer reagoval gravimetr dokonce i na změny těžiště ve vedlejší místnosti.“

„Tatínku, nezapomněl jsi, že Paprsek dnes slaví výročí?“ ozval se z ložnice chlapecký hlas.

„Vidíš ho? Jaký táta, takový syn! Už také vstává se slepicemi. Pročpak ještě nespíš, Jurko?“

„Když já se bojím, aby mi tatínek neodešel. Slíbil jsem chlapcům z kroužku, že se zeptám, jestli můžeme dnes v deset hodin přijít do laboratoře na reportáž. Tatínku, viď že ano?“

„Nevím, nevím,“ poškrabal se Zajac za uchem. „Mám toho dnes tolik na programu, že ani možná všechno nestihnu. Pro dnešní reportáž mě raději omluv. Vždyť ji můžete sledovat stejně dobře u nás, nebo na vašem televisoru v observatoři.“

„My bychom ji raději, tatínku, viděli u tebe na Petržalce,“ zaprosil chlapec. „Já to už chlapcům slíbil. Uvidíš, že tě nijak nebudeme rušit. Vždyť to bude výroční reportáž.“

„Kdo by vám odolal, učenci,“ zasmál se Zajac. „Ale upozorňuji tě, že vás do laboratoří nepozvu. Zůstanete pěkně v místnosti pro hosty. Potřebuji dnes naprostý klid.“

Jurko se objevil v sadě u tatínkovy pracovny už o půl desáté. Obešel sochami zdobenou budovu a postupně nahlížel do velkých oken. Konečně objevil tatínka. Doktor Zajac seděl skloněn nad přístroji a zapisoval si něco do notesu. Chlapec zaťukal na sklo, a když vědec zvedl hlavu, zamával mu na pozdrav. Pak se rozběhl po chodníčku k břehu Dunaje a sedl si do trávy. S rozkoší vystavil tvář mírnému dopolednímu sluníčku a zaposlouchal se do bzukotu včel, které kralovaly ve vonné lípě nad jeho hlavou.

Občas se proti modré obloze zaleskly vrtule helikoptér, které odnášely výletníky do nejkrásnějších koutů přírody. Za stejným cílem se vydávaly také plovoucí hotely, ověnčené pestrými vlaječkami.

Jurku dnes neznámé kraje nelákaly. Netrpělivě zalétal zrakem na most a pak přes řeku na věž protějšího paláce, kde se leskly v slunci zlaté ručičky velkých hodin.

Chlapci stále nejdou — a je už za pět minut deset! Zrovna dnes musí přijít pozdě! Nu — čekat už na ně nebudu. Kdo pozdě chodívá, sám sobě škodívá.

Jurko vyběhl po mramorových schodech do budovy a tiše vstoupil do podlouhlé místnosti s několika křesly. Sedl si ke kulatému stolku s malou skřínkou a otočil několika knoflíky. Ze skřínky vytryskl proud paprsků. Na stříbřitém plátně na protější stěně vyvstal nejasný obraz. Znovu několikrát otočil knoflíkem — a na obrazu se objevila kresba meziplanetárního letadla s nápisem „P a p r s e k “.

„Za necelé dvě minuty zahájíme pravidelné televisní vysílání pro mládež,“ ujal se slova hlasatel. „Jak jsme vám oznámili minulou neděli, dnešní reportáž o badatelské cestě Paprsku do vesmíru bude opravdu jubilejní. Právě před osmi lety, odstartovalo velké meziplanetární letadlo z hlavního letiště na Měsíci a vydalo se na dalekou pouť. Podle posledních zpráv, které jsme zachytili z Paprsku, jsou v letadle všichni zdrávi a cesta pokračuje přesně podle propočtů akademika Navrátila. Nepřihodí-li se nic nepředvídaného, v listopadu dosáhne již výprava hvězdy Proximy Centaura a Nový rok oslaví na některé z neznámých planet. Na počest tohoto slavného vítězství budou ve všech městech celého světa vypáleny ohňostroje.

V naší jubilejní reportáži vám dnes v krátkém přehledu zopakujeme celou historii slavného letu…

Obraz na plátně se začíná měnit a před očima sotva dýchajícího Jurky se objevuje rozlehlá měsíční rovina. Kol dokola ji vroubí náhrdelník kráterů, které vrhají ostré stíny po skalnatém povrchu. Uprostřed roviny svítí okna klenuté haly a v jejich záři se matně leskne kovový kolos, sevřený v ocelové konstrukci. Vesmírné letadlo připomíná z dálky maňáska z divadélka. Směrem k hvězdné obloze mu jako hlava trčí velká koule s průhlednou čepičkou. Trup je silný válec se zaoblenými hranami. Dokonce má i jakousi sukýnku, kterou vytvářejí čtyři menší raketová letadla s vlaštovčími křídly, upoutaná ke kolosu.

Lidé ve skafandrech, kteří se procházejí kolem konstrukce, vypadají vedle gigantického letadla jako mravenci.

Těsně nad obzorem, nad vrcholky kráterů se usmívá Sluncem ozářená Země, jako by netrpělivě očekávala, co se bude dít.

Před halou je rušno. Členové výpravy dnes naposledy kontrolují, zda na něco nezapomněli. Akademik Navrátil dává svou vysílačkou, umístěnou na kukle, stručný rozkaz:

„Nakládat!“

Jeřáby, upevněné na průčelí budovy, rozvážně otáčejí svá ramena, zvedají bedny nejrůznějších tvarů a vkládají je do nitra kolosu.

Konečně se velká kovová vrata zavírají a na vrcholku letadla se rozsvěcuje zelené světlo.

Z menšího otvoru se spouštějí k zemi kovové schůdky, po kterých hned vstupuje do letadla skupina lidí.

„Vše v pořádku. Mohou nastoupit další,“ ozývá se za chvíli ve všech sluchátkách, jež mají lidé ve skafandrech na uších.

Akademik Navrátil vstupuje jako poslední. Mává ještě na pozdrav lidem v hale — a již mizí v kolosu. Jde z místnosti do místnosti a naposledy kontroluje všechna zařízení.

Vnitřek letadla připomíná několikaposchoďový dům.

V nejnižší etáži je zásobárna pohonné hmoty, v další jsou reaktory na získávání atomové energie, a ve třetí atomová elektrárna, čtvrtá etáž je skladištěm surovin na výrobu potravin a v páté je kuchyň, připomínající spíše laboratoř. V téže etáži je též zásobárna kyslíku. Dvě poschodí uprostřed rakety s útulnými ložnicemi, s velkou klubovní místností, s biografem a knihovnou jsou vyhrazena k odpočinku cestujících. V dalších třech etážích jsou uloženy nejrůznější přístroje a součásti strojů, které budou sloužit až za pobytu na některé z planet. Hlava letadla — velká koule — je vyplněna pozorovatelnami a vědeckými pracovnami. Na samém vrcholku je umístěna kabina kapitána, kterým bude střídavě pět vědců.

Trvalo dosti dlouho, než akademik Navrátil prošel všechny místnosti a dostal se až sem. Odložil poslední části skafandru, sedl si k oknu a pozorně sledoval Slunce, blížící se rychle po hvězdné obloze k velikému globu Země. Pak se sklonil nad mikrofon na šikmé desce před sebou.

„Hlaste, jak pracují reaktory. Až se první hrot sluneční korony schová za Zemi, zapněte motory. Při polovičním zatmění startujeme. Plné sluneční zatmění budeme sledovat již daleko od Měsíce.“

„Vše v pořádku, jsme připraveni,“ zněla odpověď.

Noví obyvatelé letadla i všichni lidé v hale se marně snaží zastřít vzrušení. V tento okamžik se člověk po prvé odvažuje do tak obrovských dálek! Vždyť na konci této pouti mohou čekat neznámí tvorové, oživující neznámé planety — nebo katastrofa a nešťastný konec odvážného pokusu o dobytí vesmíru.

Na vysoké věži nad halou bliklo několikrát modré světlo. Paprsek se zaleskl v záři reflektorů…

Náhle se pod kolosem objevuje rudá záře. Kolem konstrukce se zvedají šedivá oblaka prachu. Záře žloutne a proměňuje se v plameny.

Kolos se pohnul. Proklouzává mezi rameny konstrukce a rozvážně se zvedá do výše.

Teď už konstrukci opustil a vznáší se ve vzduchoprázdném prostoru. Stále rychleji stoupá k hvězdné obloze.

„Šťastnou cestu, stateční plavci!“ přinášejí mu radiové vlny pozdrav se Země. „Pozdravujte od nás tvory na neznámých planetách!“

V deseti kilometrech nad měsíčním povrchem se letadlo stáčí do vodorovné polohy a rychle mizí za obzorem.

„Veliká cesta do neznáma začala,“ hovoří opět televisní hlasatel. „Paprsek brzy dostal takovou rychlost, že lehce překonal přitažlivost Měsíce. Ani tato rychlost však ještě nestačila. Vždyť vážným nebezpečím byla stále ještě přitažlivost Slunce.

Propočty akademika Navrátila však nezklamaly. Po několika dnech se Paprsek dostal z vlivu naši sluneční soustavy. Teď mu již v cestě nestojí žádné překážky. Nekonečný volný prostor přímo pobízí k zvyšování rychlosti. A je jí potřeba, neboť cesta je daleká…

Zrychlování je regulováno tak, aby je posádka letadla snesla. Pokračuje však pravidelně, neboť každý výbuch raket je zvyšuje. Není tu už žádné síly, která by mohla Paprsek přibrzdit.

Po pěti měsících utichá raketový pohon. Paprsek dosáhl potřebné rychlosti a dál letí setrvačností…“

Jurko je tak zaujat reportáží, že ani nepozoruje, že už dávno není v místnosti sám…

Zatím co chlapci doprovázejí v myšlenkách Paprsek do vesmíru, doktor Zajac si složitými propočty ověřuje výsledky včerejších pokusů. Něco mu stále nesouhlasí.

„Nic jednoduššího,“ říká si. „Pokusy prostě zopakujem — a pak uvidíme, v čem vězí chyba.“ Usedá před širokou desku s obrazovkami a sahá na páku, aby uvedl do chodu přístroje ve vedlejší místnosti. Ruka mu však zůstává ztrnule stát kousek nad pákou.

Zajac se překvapeně dívá na obrazovku gravimetru. Svítící linka se rozechvěla, aniž se co v laboratoři pohnulo. A teď se tak rozkmitala, že se proměnila v nepravidelné čmouhy. Že by otřes země? Seismograf se však ani nepohnul… Ba ne, teď už i on vyvádí jako při zemětřesení!

Zajac běží do vedlejší laboratoře:

Naprostý klid.

Utíká do místnosti pro hosty a zůstává stát mezi dveřmi: na stěně klidně pokračuje reportáž a chlapci se polekaně otáčejí.

„Promiňte… já myslel, že mi tu při nejmenším rozbíjíte nábytek,“ vykoktal na omluvu. „Zbláznil se mi totiž gravimetr i seismograf. Nenechte se rušit, zavolám si do akademie…“

Rychle vytočil číslo na televisním telefonu a sotva se v malém okénku objevila tvář staršího muže, spustil: „Prosím vás, co se děje? — Ano, tady je Zajac. — Kde se pracuje s výbušninami? Vyvádí tak i vaše seismografy?“

Muž na obrazovce se tvářil udiveně.

„Uklidněte se, soudruhu. Nezapomínejte, že je dnes neděle — a pokud vím, v poslední době se s výbušninami nepracuje vůbec nikde. Okamžik, mám tu důležité hlášení, zavolám vás za chvíli.“

Chlapci vyskočili z křesel a shlukli se kolem telefonu.

Konečně bliklo červené světýlko.

„Měl jste pravdu, doktore,“ vypravil ze sebe vzrušeně muž na obrazovce. „Děje se něco podivného. Z Durbanu právě přišla krátká zpráva, že na východním pobřeží Afriky mezi Port Shepstonem a Mganduli se pojednou objevila na obloze rudá záře. Krátce na to se ozval prudký výbuch, který podle mínění Watsona se navlas podobá výbuchu atomové bomby. Nejde mi to do hlavy, neboť v těch místech není jediné atomové elektrárny. Zavolám vás ještě, až dostaneme zprávy od komise, která ihned odletěla na místo neštěstí.“

„Kde by se dnes vzala atomová bomba?“ kroutil hlavou Zajac. „Kdo by ji odpálil? Vždyť nebezpečí války už dávno není.“

Chlapci ztratili zájem o osudy Paprsku. Vypnuli televisor a společně se Zajacem netrpělivě očekávali zprávy z Afriky.

Rozhovor váznul.

Na obloze se mihlo raketové letadlo, které velkou rychlosti uhánělo na jih.

Běžely vteřiny, minuty — uplynula hodina.

„Na akademii na nás asi zapomněli; už je poledne. Pusťme si zprávy, snad se dovíme něco nového,“ navrhl Jurka.

Zpráva o Africe byla zařazena jako první. Hlasatel oznámil neštěstí a pokračoval:

„Příčiny překvapujícího výbuchu jsou zatím neznámy. Radioaktivní záření, které dosud znemožňuje bližší prozkoumání místa výbuchu, nezvratně dokazuje, že jde o účinky atomové zbraně. Ale jak se tato zbraň mohla objevit ještě dnes, kdy už lidstvo žádné zbraně nevyrábí, to je těžko pochopitelnou záhadou. K výbuchu došlo na štěstí na neobydleném skalnatém pobřeží, takže podle předběžných zjištění si nevyžádal velkých obětí. Jediným raněným je dosud neznámý muž, který byl nalezen čtyřicet kilometrů od místa explose. Má těžké popáleniny radioaktivním zářením a zápasí se smrtí…“

Smělí dobyvatelé vesmíru si v Paprsku už dávno odvykli rozeznávat den a noc. Za léta rychlého letu se dostali do takové dálky, že naše Slunce se jim jeví jen jako hvězdička uprostřed souhvězdí Andromedy. Zato s druhé strany jim už září do kabin nová slunce. To největší svítí žlutě a je podobné našemu, menší je oranžové — a nejmenší rumělkově červené. Astronomové je už dávno zařadili do souhvězdí Centaura a pokřtili na Alfa Centauri A, Alfa Centauri B a Proxima Centauri.

Co se však pod těmito jmény skrývá?

Takovouto otázkou se právě zabývá profesor Madarász, který je dnes kapitánem Paprsku. Upřeně se dívá z okna na tři oslnivě zářící hvězdy a hlavou mu letí myšlenky rychlostí běžícího filmu.

Včera byla objevena šestá planeta u Centaura A — vzpomíná. — Není to právě ta naše? Najdeme tam myslící tvory, nebo jenom rostliny, jako na Marsu? Či snad nově objevená planeta je jen zamlženou pouští bez života? A jak to vypadá u Proximy? Objevíme souputníky také u Centaura B?

Pozornost hlavního navigátora Krause, který sedí vedle kapitána, je zaměřena docela jiným směrem. Pozorně sleduje kontrolní obrazovku radiolokátorů a chvílemi počítá na logaritmickém pravítku.

„Něco se mi tu nezdá, profesore,“ vytrhuje konečně kapitána z myšlenek. „Radarové impulsy se vracejí z Proximy dřív, než mám v tabulkách — a k tomu ještě stále častěji.“

„Co to říkáte?!“ zvolal překvapeně Madarász. „To by znamenalo, že jsme zvýšili rychlost! A vzdálenost?“

„0,319027326“

Totéž číslo za okamžik oznamuje hlavní pozorovatelna. Na šikmém stole před kapitánem se rozsvěcuje červené světlo.

„Pozor, zpozorovali jsme sotva měřitelnou úchylku směrem k souhvězdí Hydry. Ve stejném směru hlásí gravimetr neviditelné těleso. Vyslali jsme k němu radarové impulsy, ale dosud se nevrátily…“

Akademik Navrátil, Molodinová a ostatní vědci, kteří střídavě řídí Paprsek, zatím ještě nic netuší. Se zájmem sledují v klubovně básnický souboj mezi inženýrem Fratevem a akademikem Wroclawskim. Fratev recituje své nejnovější milostné verše a Wroclawski své písně o vesmíru. Zatím, co se porota dohaduje, komu přiznat prvenství, profesor McHardy karikuje oba novopečené básníky do silného skicáře.

„Pozor! Všichni se upoutejte, zapínáme raketu!“ jako blesk vpadl najednou do klubovny hlas z reproduktoru. McHardy sebou leknutím tak trhl, že Fratevův nos na karikatuře pořádně prodloužil.

„Co se stalo? Vždyť na zpomalování máme ještě času dost,“ podivil se Navrátil a rychle zamířil k hlavní spojovací chodbě.

Ke dveřím se už nedostal. Nečekaně se vznesl ke stropu, jako by podlaha i ocelové podrážky naráz ztratily svoji magnetičnost.

Fratev, který byl nezvyklými pohyby letadla přitisknut k oknu, s údivem sledoval hvězdnou oblohu. Až dosud stála nehnutě — a teď se najednou začíná otáčet kolem Paprsku…

„Brzy si proměníme podlahu se stropem všichni,“ pokoušel se o vtip akademik Navrátil. Vzpamatoval se již z prvního úleku, a jasně si nyní uvědomil, že letadlo se otáčí hlavními tryskami proti směru letu, aby výbuchy raket postupně zmírnilo rychlost…

O několik hodin později nesly již radiové vlny rychlostí světla zvláštní zprávu pro obyvatele Země:

„Dnes, 15. května v 11 hodin středoevropského času jsme ve vzdálenosti Slunce — Země minuli neznámé temné těleso přibližné hmoty 0,84. Jeho vlivem se Paprsek vychýlil z hlavního směru a naše rychlost nečekaně vzrostla. Zásluhou pohotových opatření profesora Madarásze bylo včas zabráněno katastrofě a letadlo se vrátilo do původního kursu. Současně jsme začali postupně zmírňovat let, neboť působením vyhaslé hvězdy jsme se dostali o dva dny dříve do vzdálenosti, kterou potřebujeme pro snesitelné snižování rychlosti a pro přistání. Zatím je vše v pořádku. Slyšíme vás docela dobře. Doufáme, že máte rovněž dobrý příjem…“

Den, tak bohatě nabitý událostmi, se chýlí ke konci…

Na Zajacově stole bzučí telefon.

„Tady Chotěnkov. Nezlobte se, že vás vyrušuji tak pozdě večer,“ ozývá se ve sluchátku. „Mohl byste mne, prosím, navštívit zde na Akademii?“

„Velmi rád, mám přijít hned?“ ptá se udivený vědec a dívá se na hodinky. Je právě půlnoc.

„Buďte tak laskav. Věc spěchá. Rádi bychom se s vámi o něčem důležitém poradili. Naše letadlo vás čeká na letišti.“

Zajac se rychle převlékl, na lístek z notesu napsal vzkaz pro manželku a rozběhl se ke garáži.

Za patnáct minut sedí již v trupu raketového letadla — a za dalších patnáct vystupuje na letišti u velkého paláce Světové akademie věd.

„Jak jste daleko se svými pokusy?“ zeptal se Chotěnkov, sotva se pozdravili. „Slyšel jsem, že jste už přišel na princip, jak rozrušit gravitační pole.“

„Abych pravdu řekl, nevím,“ pokrčil rameny Zajac. „V sobotu se mi to na okamžik podařilo, ale když jsem chtěl včera pokusy opakovat, přišel do toho ten otřes z Afriky. Odpoledne jsem byl tak rozladěn, že jsem už v pokusech nepokračoval. Pustím se do toho dnes odpoledne.“

Chotěnkov se upřeně díval na návštěvníka.

„V pokusech byste měl pokračovat hned dnes ráno, jakmile se vyspíte. A pokud jde o události v Africe…, ty vás mohou nanejvýš popohnat do další práce.“

Doktor Zajac se podíval nechápavě.

„Vy jediný totiž můžete zabránit tomu, aby výbuch v Africe neměl své dozvuky až někde ve vesmíru,“ dodal Chotěnkov.

„To nemyslíte vážně,“ usmál se nedůvěřivě Zajac.

„Ne, nežertuji. Nikdy jsem nemluvil tak vážně, jako teď. Ostatně — přesvědčte se sám.“

Chotěnkov se otočil k malé skřínce, stojící na stolku u stěny, a otočil dvěma knoflíky. V reproduktoru se ozvalo sténání člověka, které se rychle měnilo v zoufalé volání:

„Chci žít, chci žít! Zachraňte mne, já chci žít…“

Opět sténání — a výkřiky:

„Já nechtěl nikdy vraždit. — To — jenom — Smith a Morgan schovávali pumy… Bože, zachraňte mne… všechno vám řeknu… Na Paprsku jsou ještě tři — chtějí ovládnout — vesmír… Gruber… McHardy“

Slova se proměňují v nesrozumitelné mumlání.

Chotěnkov vypnul aparát.

„Pochopil jste už? Na zvukovém pásu je totiž zachycen hlas raněného člověka, který byl nalezen nedaleko výbuchu. Skrýval se společně s několika dalšími synky bývalých imperialistů mezi skalami afrického pobřeží. Při neopatrném zacházení s atomovými pumami přišli téměř všichni o život. Na živu zůstal jenom raněný a další tři zločinci, kteří zatím klidně plní funkce vědců na palubě Paprsku.“

Chotěnkov se na okamžik odmlčel.

„Samozřejmě jsme Paprsek ihned varovali. Ale radiová depeše nám už teď nepomůže, ta je pro nás příliš pomalá. Na Proximu dorazí, jak víte, teprve za čtyři roky — a to už může být pozdě. V tu dobu bude posádka dávno na některé z planet. Chápete, proč tak netrpělivě čekáme na váš rychlejší sdělovací způsob?“

Pobledlý vědec přikývl.

„Pochopitelně — já netušil — Udělám všechno, co bude v mých silách.“