Příliv Temnoty

5

Dva dny po prvním setkání byl Lothar opět v trůnním sále společně s vládci kontinentu. Khadgar zde byl zase s ním a Lothar tomu byl rád. Terenas se ukázal být laskavým hostitelem a dobrým člověkem stejně jako někteří z vládců, avšak mladý čaroděj byl jediný, koho Lothar znal z Azerothu. Jakkoli ze Stormwindu nepocházel, jeho přítomnost Lotharovi připomínala domov.

Domov. Místo, které už neexistovalo. Lothar věděl, že se s tím jednou bude muset smířit. Stále se mu to však zdálo neskutečné. Stále doufal, že když se obrátí, uvidí rozesmátého Llanea, nebo že když pohlédne vzhůru, uvidí na nebi pár plachtících gryfů, případně že uslyší své bojovníky cvičit na nádvoří. To všechno ale bylo pryč.

Přátelé byli mrtví. Domov padl. A on se zavázal, že zabrání tomu, aby tatáž záhuba postihla i tuto zemi, a to za cenu vlastního života.

Teď se však zdálo, že ho to spíše bude stát zdravý rozum. Lothar v politice nikdy neoplýval přílišnou trpělivostí a překvapeně po celá léta sledoval, jak Llane usmiřoval tohohle šlechtice s tamtím, odlehčoval hádky, hasil konflikty, rozhodoval spory, aniž by komukoliv nadržoval nebo připustil, aby se jeho osobní zájmy střetly se záležitostmi státu. Llane mu neustále říkal, že je to hra. Hra o postavení, vlivu a šikovném manévrování. Nikdo v ní nikdy pořádně nevyhrával a cílem bylo udržet nejvýhodnější postavení po nejdelší možnou dobu.

Z toho, co Lothar zatím viděl, byli vládcové kontinentu na tuto hru hotovými experty. A když byl přinucen jako rovnocenný partner s nimi jednat, stálo ho to mnoho sil a důvtipu.

Prvního dne se po obědě všichni vrátili do trůnního sálu k dalším rozhovorům. Každý zřejmě pochopil, že nebezpečí v podobě Hordy se blíží, dokonce i slizký Perenolde. Nyní vyvstala otázka, co si počít.

Než se podařilo všechny přesvědčit, že jediným možným řešením je sjednocená armáda, den se chýlil ke konci. Terenas souhlasil naštěstí okamžitě, stejně jako Trollbane. Proudmoore trochu váhal. Větší potíže však byly s Perenoldem a Graymanem. Perenoldova neochota Lothara nepřekvapila. S podobným jednáním se setkal už doma ve Stormwindu. Muži jako on byli uhlazení, žoviální, odporní a za každou cenu se stranili ostatních. Často se ukázalo, že jsou to prostě zbabělci. Perenolde se zřejmě obával boje a tyto obavy vztáhl i na své poddané, i když mnoho z nich bylo jistě mnohem odvážnějších. Ovšem u Graymanea to nikdo nečekal. Muž s mohutnou čelistí a těžkou zbrojí byl nepochybně zkušený válečník. Nikdy neprohlásil, že nehodlá bojovat. Kdykoliv se však rozhovory stočily k možné válce, rychle navrhoval jiná řešení, u nichž Perenolde trval na důkladném prozkoumání. Až když hrozilo, že bude nařčen ze zbabělosti, Graymane souhlasil, že armáda je jediným východiskem.

Druhý den to bylo pořád to samé. Shodli se na tom, že válka je nevyhnutelná. To však znamenalo, že je nutné projednat záležitosti s tím spojené. Které jednotky budou náležet ke které armádě, kam budou umístěny, jak budou zásobeny – podrobnosti, jimiž se Lothar dříve zabýval mnoho let, ale jen u armády jednoho státu. Nyní bylo třeba takto vyřešit pět armád, nemluvě o přeživších Stormwinďanech, a každý vládce měl vlastní stanovisko a metody.

Samozřejmě, největším problémem bylo velení. Žádný z vládců nepochyboval o tom, že spojeným armádám má velet právě on. Terenas poznamenal, že Lordaeron je největší království s největším počtem vojáků a také že to byl on, kdo svolal ostatní vládce. Trollbane oponoval, že má nejčerstvější zkušenosti z boje, čemuž Lothar při pohledu na drsného horského krále bez výhrad věřil. Proudmoore poukazoval na sílu své flotily a její důležitost, pokud jde o přepravu a zásobování. Graymane byl vládcem nejjižnějšího ze všech království a tvrdil, že velitelem by měl být on, protože jeho země by mohla být napadena jako první, pokud Horda přitáhne po souši – což ovšem nebyla pravda, protože ještě před ním byl Stromgarde, který by stál Hordě v cestě, kdyby se vydala z Khaz Modanu přes Dun Modr a dál. Perenolde se domníval, že hrubá síla na všechno nestačí a je třeba mít též inteligenci, moudrost a předvídavost, o nichž tvrdil, že jimi oplývá hojně.

A pak zde byli ještě dva muži, kteří nebyli světskými panovníky, ale přesto oba byli právoplatnými vládci. Arcibiskup Faol, jehož následovníky tvořil prakticky všechen lid ze všech království dohromady, a arcimág Antonidas, který sice byl vládcem jediného města, ale moc jeho poddaných se rovnala silám jakékoliv armády. Tito dva muži, jeden malý a přátelský, druhý vysoký a strohý, naštěstí neměli zájem o velení. Celou debatu spíše zmírňovali a neustále králům připomínali, že Horda přijde bez ohledu na to, jestli na ni nějaká armáda bude čekat, nebo ne, a že jakkoliv velká armáda bez schopného velitele je k ničemu.

Lothar pozoroval debatu se smíšeným pocitem pobavenosti a strachu, který u něj převládal tím víc, čím víc byl vtahován do rozhovorů. Občas byl požádán o slovo coby znalec orků, jindy chtěli znát jeho názor jakožto člověka zvenčí. Několikrát mu ponechali rozhodující hlas se zdůvodněním, že jeho předkové byli původními vládci této země, což by Lotharovi v tomto smyslu mělo dávat určitá práva. Lothar dlouho nevěděl, jestli ho tímto zacházením uctívají, nebo zesměšňují. Byl si jistý, že po něm něco chtějí, ale to něco se každou chvíli měnilo. Byl by mnohem šťastnější, kdyby všechna jednání skončila a on se mohl vrátit ke stormwindským uprchlíkům a shromáždit aspoň malé vojsko, jímž by přispěl sjednocené armádě.

Když Lothar po ránu čekal, až král Terenas opět svolá radu, všiml si, že ho ostatní vládci bedlivě pozorují. Trollbane tak činil naprosto otevřeně. Jiní, jako Perenolde a Graymane, po něm vrhali vtíravé pohledy. Lothar neměl ponětí, co se bude dít, ale nelíbilo se mu to.

„Jsme zde všichni?“ zeptal se Terenas, ačkoliv bylo zřejmé, že ano. Lordaeronskému králi to neuniklo. „Dobře. K věci: shodli jsme se na tom, že pokud máme sjednotit naše vojska a postavit se Hordě, až sem přijde, nemáme mnoho času. Shodli jsme se též na postupu?“ Všichni vládcové přikývli, což Lothara překvapilo a současně zarazilo. Vždyť se předešlého večera, když to vzdal a odešel z rady, pořád o něčem hádali. Kdy se dohodli a na čem vlastně? Lotharovi ztuhla krev v žilách, když uslyšel následující králova slova: „Pak tedy prohlašuji, že Aliance Lordaeronu byla ustanovena! Společně povstaneme jako naši předkové z říše Arathi.“ Ostatní pokývali hlavami a Terenas pokračoval: „Patří se tedy, aby náš velitel pocházel z tohoto prastarého rodu. My, králové Aliance, tímto jmenujeme Lothara, rytíře ze Stormwindu, nejvyšším velitelem!“

Lothar zíral na Terenase, který na něj mrknul. „Nešlo to jinak, opravdu,“ vysvětloval král polohlasně, aby bylo zřejmé, že promlouvá jen k Lotharovi. „Každý vládce chtěl velet a nikdo nechtěl za velitele nikoho z ostatních vládců. Ty nejsi vládce, takže tě nevnímají jako někoho, kdo by se povyšoval, ale původ tě činí dostatečně urozeným, abys takové místo mohl zaujmout.“ Král postoupil dopředu. „Vím, že od tebe chceme příliš, a omlouvám se za to. Kdyby nešlo o holé přežití, jak jsi nás ty sám varoval, nežádali bychom to. Přijímáš tuto úlohu?“ Poslední slova byla vyřčena hlasitěji a Terenasův hlas zněl opět formálně. V sále se rozhostilo ticho. Všichni čekali na Lotharovu odpověď.

Netrvalo to dlouho. Lothar neměl na vybranou a Terenas to věděl. Nemohl ustoupit, ne po tom všem, co se stalo. „Přijímám toto postavení,“ odpověděl hlasem, který rozechvěl celý sál. „Povedu vojska Aliance do boje proti Hordě.“

„Výborně,“ Terenas tleskl rukama. „Teď každý z nás půjde a shromáždíme vojska, zbraně a vybavení. Navrhuji, abychom se za týden setkali znovu. Každý z nás odevzdá lordu Lotharovi soupisy a inventáře, aby viděl, co všechno má k dispozici a mohl vypracovat bojový plán.“

Ostatní vládci kývnutím nebo zamručením souhlasili. Každý z nich pak Lotharovi pogratuloval ke jmenování a slíbil podporu, i když od Perenolda a Graymanea to neznělo příliš upřímně. Poté se vládcové odebrali k odchodu. Lothar se zahleděl na Khadgara, který se na něj pobaveně usmíval.

„Tak už jsi venku z jámy lvové?“ zeptal se Khadgar a potřásl hlavou. „Nechal jsi je do toho moc žvanit. Vychytralci! Vlastní děti by prodali, kdyby věděli, že za to dostanou akr navíc! Nejvíc mě pobavilo, jak čekali, že to přijmeš. Ale to se tak stává, když máš moc nad jinými – přestaneš si uvědomovat, že záleží na někom jiném než na tobě.“

„Ehm!“ Zakašlání přerušilo další mágova slova. Vzhlédl k dalšímu z přítomných mužů, červenal se trapností. „Ne každá moc je zkažená a samoúčelná, mladíku,“ poznamenal arcibiskup Faol s neobvykle vážnou tváří. „Jsou zde také ti, kteří byli povoláni, aby vedením posloužili druhým, jako třeba zde tvůj přítel.“

„Máte pravdu, otče, samozřejmě. Prosím za prominutí, nechtěl jsem říci… myslel jsem jen ty dočasné mocné… samozřejmě že…“ Lothar v té chvíli poprvé viděl Khadgara nervózního, neschopného slova, a nemohl se nezasmát prekérnosti celé situace. Faol se také rozesmál, ovšem v dobrém, takže se Khadgar po chvíli přidal.

„Dost už,“ řekl Faol a zvedl ruku. „Nebudu z tohoto citového výlevu nic vyvozovat. Je jasné, že Lothar byl do této pozice dostrkán. Musím však přiznat, že jsem s tím rozhodnutím souhlasil. Jste dobrý člověk, sire. Věřím, že pro úřad velitele Aliance jste ten nejlepší. Co mě se týče, cítím se líp, když vím, že o bitvách a armádách rozhodujete vy.“

„Děkuji vám, otče.“ Lothar sice nebyl nábožensky založený, ale k Církvi Světla měl velkou úctu a veškeré Faolovo jednání ho prozatím velmi zaujalo. Vřelá arcibiskupova chvála byla sice trochu nečekaná, ale vzbuzovala v něm hrdost.

„V nadcházejícím konfliktu na vás oba čekají zkoušky,“ dodal Faol hlubším a plnějším hlasem, jako by hlásal nějaké proroctví. „Vaše schopnosti budou prověřeny do krajnosti, a nejen ony, ale i vaše odvaha a rozhodnost. Věřím, že jste schopni odolat mnohému a zvítězíte. Modlím se, aby vás Svaté světlo naplnilo silou a čistotou, abyste v něm nalezli radost a jednotu, tolik potřebnou k přežití a vítězství.“ Pozdvihnul paže na znamení požehnání a Lotharovi připadalo, že kolem nich vidí matnou záři, která pohltila jej i Khadgara. Najednou se jeho nitrem rozhostil klid, jas a nevýslovné štěstí.

„A teď k dalším věcem,“ najednou byl Faol zase jen člověk, třebaže starý a moudrý. „Co mi můžete říct o Northshiru, především o tamějším opatství? Přežil někdo?“

„Obávám se, že nikoliv, otče,“ odpověděl Lothar. „Opatství bylo rozmetáno na kusy. V Southshoru je mezi uprchlíky i několik kleriků. Ostatní…“ zavrtěl hlavou.

„Chápu.“ Faol byl trochu otřesen, ale neztratil duchapřítomnost. „Budu se za ně modlit.“ Poté umlkl a přemýšlel, zatímco Lothar s Khadgarem trpělivě čekali. Po chvíli na ně arcibiskup opět pohlédl a v očích se mu zračila rozhodnost.

„Budete pro svá vojska potřebovat důstojníky, sire,“ oznámil, „a myslím, že by bylo dobré, kdyby někteří z nich nebyli z království, ale z Církve. Vím o několika velmi schopných a myslím, že by Aliance ocenila nový řád. Bude to trvat několik dní, než zařídím vše potřebné a vyberu vhodné kandidáty. Řekněme ode dneška za čtyři dny na hlavním nádvoří hned po obědě? Myslím, že zklamaný určitě nebudete.“ Radostně přikývl a poté beze spěchu vyrovnaným krokem odešel.

Z vládců tak v sále zůstal jen Antonidas. Díval se na ně mlčky a nyní k nim přistoupil. „Síla a moudrost Kirin Toru jsou vám k dispozici, sire,“ řekl Lotharovi. „Vím, že jste se znal se stormwindskými čaroději, takže víte, čeho jsme schopni. Určím jednoho z našich lidí, aby vám stál po boku a sloužil jako prostředník mezi námi.“ Mocný čaroděj se odmlčel a zamrkal Lotharovým směrem tak rychle, že to sotva postřehl a potlačil úsměv.

„Byl bych rád, kdyby se toho ujal Khadgar, sire,“ řekl Lothar a všiml si letmého úsměvu na arcimágových rtech. „Už delší čas je mým společníkem, věřím mu. Bojoval se mnou proti orkům.“

„Jistě.“ Antonidas se obrátil k mladšímu čaroději. Neočekávaně k němu vztáhl ruku, uchopil Khadgara za bradu a prohlížel si jeho tvář. „Hodně jsi vytrpěl,“ řekl arcimág jemně a z očí se mu zračil soucit a smutek. „Tvá zkušenost poznamenala tebe a ještě více tvůj zjev.“

Khadgar opatrně ucukl hlavou. „Udělal jsem, co bylo zapotřebí,“ odpověděl tiše a nepřítomně si promnul bradu. Tam, kde se ho Antonidas dotkl, se vousy rozcuchaly.

Antonidas se zachmuřil. „To budeme muset všichni.“ Povzdechl si, jako by chtěl ze sebe setřást všechny neblahé myšlenky, které ho tížily, a vrátil se zpět k věci. „Mladý Khadgare, budeš nás průběžně zpravovat přímo z pole, informovat o potřebách a žádostech lorda Lothara tak rychle, jak jen bude možné. Také budeš koordinovat činnost dalších přítomných mágů. Myslím, že na to tvé schopnosti bohatě stačí.“ Khadgar přikývl.

„Dobře. Budu tě očekávat v Dalaranu, přijď tam co nejdříve, abychom mohli projednat další důležité záležitosti a zvážit, jak nejlépe můžeme pomoci Alianci.“

Drahokam na arcimágově holi zazářil a stejně tak i drahokam na čapce nad mágovýma očima. Poté se Antonidasova postava začala vytrácet, až zmizel docela.

„Chce vědět o Medivhovi,“ řekl Khadgar několik okamžiků poté, co se arcimág vytratil.

„Ovšem.“ Lothar se otočil a vedl Khadgara do jídelního sálu.

„Co mu mám říct?“ Čaroděj přidal do kroku a šel vedle něj.

„Řekni mu pravdu,“ odpověděl Lothar, pokrčil rameny a doufal, že gesto vypadalo uvolněně. Uvnitř se mu totiž sevřel žaludek. „Musí se dozvědět, co se stalo.“

Khadgar přikývl, i když tím potěšen rozhodně nebyl. „Řeknu jim to,“ řekl nakonec. „Na to ale bude čas až po obědě.“ Usmál se, což prozrazovalo jeho skutečný věk bez ohledu na šediny a vrásky. „Ani sama Horda mi nezabrání v tom, abych se najedl.“

Lothar se zasmál. „Doufejme, že se až tak daleko nedostane.“

O několik dní později byli Lothar s Khadgarem opět na hlavním nádvoří. Byli dosyta najezení a čekali na příchod arcibiskupa Faola. Objevil se po několika minutách a vyšel klidně na nádvoří, aby se s nimi pozdravil.

„Díky, že jste přišli,“ řekl arcibiskup, jakmile k nim dorazil. „Nedovolil bych si vás obírat o čas, kdybych si nebyl jist tím, že to, co vám ukáži, může Alianci velmi pomoci,“ řekl. „Chtěl bych vám říct, sire Lothare, že se Církev zavázala pomoci Stormwindu. Uspořádáme sbírku na pomoc při obnově vašeho království, jakmile pomine bezprostřední hrozba.“

Lothar se snad poprvé upřímně usmál, poprvé od pádu Stormwindu. „Díky, otče,“ odpověděl se zřejmou vděčností. „Princ Varian i já si toho velmi ceníme.“

Faol přikývl. „Svaté světlo jednou opět naplní váš domov,“ slíbil arcibiskup. Pak se odmlčel a oba muže si ze strany prohlížel. „Když jsme spolu mluvili naposled,“ začal po chvíli, „dozvěděl jsem se o zničení opatství v Northshire. To mě vyděsilo a podivoval jsem se tomu, jak se ostatnímu duchovenstvu podařilo přežít válku, která se k nám tak rychle přibližuje. Pokud jsou tihle orkové hrozbou pro ostřílené bojovníky, jako jste vy, jak by se jim mohl ubránit pouhý kněz či jeho farníci?“ Blaženě se usmál. „Když jsem se zabýval touto otázkou, dostal jsem nápad, který mi snad vnuklo samo Svaté světlo. Musí existovat způsob, který zajistí, že bojovníci bojující za Světlo a s ním budou moci užívat jak dary Světla, tak i svá bojová umění, a přitom jednat podle zásad učení Církve.“

„A vy jste takový způsob vymyslel?“ zeptal se Lothar.

„Ano,“ souhlasil Faol. „Založím nový církevní řád. Paladiny. Už jsem do něj vybral kandidáty. Někteří jsou kněží, jiní bývalí rytíři. Vybral jsem tyto muže jak pro zbožnost, tak pro jejich zdatnost v boji. Budou vedeni nejen k válečnictví, ale také k modlitbě a léčení. Každý z těchto statečných bojovníků bude disponovat jak fyzickou, tak duchovní silou, zvláště pokud jde o sesílání požehnání Svatého světla na druhé i na sebe sama.“

Otočil se, pokynul rukou a z postranního vchodu vyběhli čtyři muži. Byli oděni v zářivých plátových zbrojích se znamením Církve na hrudi, štítech a přilbách. Bojovníci byli vyzbrojeni meči a Lothar viděl už z jejich pohybu, že s nimi umí dobře zacházet. Ovšem jejich brnění a zbraně byly úplně nové a netknuté. Jistě měli potřebné znalosti a výcvik. Lothara však zajímalo, jestli už někdy zažili skutečný boj. Bývalí válečnici jistě ano, i když jen proti lidským protivníkům, ale někdejší kněží mohli za sebou mít sotva něco víc než jen cvičné zápasy se spolubojovníky, a to během krátké doby měli vyrazit bojovat s orky.

„Dovolte, abych je představil: Uther, Saidan Dathrohan, Tirion Fording a Turalyon.“ Faol zářil jako otec, který je pyšný na své děti. „Toto jsou rytíři Stříbrné ruky.“ Poté rovněž představil Lothara a Khadgara. „Zde stojí Lothar, rytíř ze Stormwindu a velitel Aliance. Jeho společník, čaroděj Khadgar z Dalaranu.“ Faol se usmál. „Nyní vás šest nechám, abyste probrali všechny náležitosti.“

Odešel a nechal Lothara s Khadgarem a kandidáty na paladiny. Turalyon vypadal trochu nervózně, naproti tomu Uther a Tirion se zdáli být uvolnění.

Uther se ujal slova, zatímco Lothar stále přemýšlel, co by jim řekl. „Můj pane, arcibiskup nám pověděl o Hordě a nadcházející válce. Nabízíme své služby vám a všemu lidu. Využijte našich schopností, jak uznáte za vhodné, a my rozprášíme nepřítele, zaženeme ho, odkud přišel, a Svatým světlem ochráníme naši zem.“ Byl vysoký, urostlý, tváře spíše nevýrazné, modré oči hleděly velice vážně. Lothar téměř hmatatelně cítil jeho zbožnost, téměř tak intenzivní jako Faolovu, ovšem na rozdíl od něj tato postrádala vřelost.

„Tys býval rytířem?“ zeptal se.

„Ano, můj pane,“ odpověděl kandidát. „Ale následoval jsem učení Církve a od mládí věřím ve Svaté světlo. Poprvé jsem se s arcibiskupem Faolem setkal, když byl ještě biskup. Byl tak laskav, že se stal mým duchovním poradcem a učitelem. Byl jsem poctěn, když mi řekl o plánu na založení nového řádu a nabídl mi v něm místo.“ Uther sevřel rty. „Pokud přijdou ti nečistí tvorové, budeme skutečně potřebovat požehnání Světla, abychom je porazili a ochránili naši zem, domovy a lid.“

Lothar pokýval hlavou. Chápal, proč muž nalezl odpověď ve víře, nebo alespoň její část. Nepochyboval o tom, že na bitevním poli bude významnou silou. Avšak cosi ho na něm znepokojovalo. Měl obavy, že Uther je příliš čestný a věrný, než aby k dosažení vítězství použil méně ušlechtilých metod, a to by v tomto případě mohlo být čas od času na místě. Lothar z vlastní neblahé zkušenosti došel k závěru, že pokud jde o boj s orky, pouhá čest nestačí. Aby lidé obstáli proti Hordě, budou muset udělat všechno, co bude nutné.

Lothar s Khadgarem strávili další hodinu rozmlouváním s paladinskými adepty a Lothar byl potěšen, že jeho mladý společník má na věci také zájem. Když svatí válečníci odešli k odpoledním modlitbám, Lothar se obrátil ke Khadgarovi. „Tak?“ zeptal se. „Co si o nich myslíš?“ Khadgar vypadal zachmuřeně. „Pochybuji, že nám k něčemu budou.“

„Ale? A proč?“

„Nemají dost času na výcvik,“ řekl čaroděj. „Předpokládáme, že Horda dosáhne Lordaeronu za několik týdnů, ne-li méně, a ani jeden z těchto mužů dosud nebyl v boji – alespoň ne jako paladin. Nepochybuji o tom, že umí bojovat, ale my přece i tak máme spoustu bojovníků. Pokud arcibiskup čeká, že tito budou konat nějaké zázraky, obávám se, že bude zklamán.“

Lothar přikývl. „Souhlasím,“ připustil. „Ale Faol jim věří a třeba i my budeme muset.“ Usmál se. „Předpokládejme, že jsou připraveni, co bys o nich řekl?“

„Uther bude pro Hordu velmi nebezpečný, to je jasné,“ odpověděl Khadgar, „ale nemyslím si, že by dokázal velet vojákům nebo jiným paladinům. Jeho zbožnost je příliš silná a hrubá, než aby ji vojáci snesli.“ Lothar pokýval hlavou, zatímco Khadgar pokračoval: „Saidan a Tirion jsou na tom podobně. Saidan byl dřív rytíř a Tirion voják, pak se ale obrátili k víře. To může způsobit, že budou váhat s postupy, s nimiž jako obyčejní bojovníci neměli problém.“

Lothar se usmál. „A Turalyon?“

„Z těch čtyř je ve víře nejslabší a tím v mých očích nejvyšší,“ připustil Khadgar s úsměvem. „Byl to adept na kněžství, je věrný Církvi, ale není tak přehnaně horlivý jako ostatní. Také vidí dál než oni a má více důvtipu.“

„Souhlasím.“ Mladý válečník Lothara zaujal rovněž. Turalyon zprvu moc nemluvil, ale po několika minutách byl důvod jasný. Slyšel o Lotharovi a jeho činech ve Stormwindu a byl jimi ohromen, což bylo Lotharovi nepříjemné – i doma ve Stormwindu byl uctíván mladíky, kteří ho prosili, aby je učil a zařadil do osobní stráže. Avšak poté, co Turalyon překonal počáteční ostych, ukázalo se, že je velmi chytrý, duchaplný a má více citu pro detail než jeho spolubojovníci. Lotharovi se líbil a byl rád, že i Khadgar je podobného názoru.

„Promluvím s Faolem,“ řekl nakonec Lothar. „Paladinové jsou nepochybně cennou posilou. Přijmu Uthera jako prostředníka mezi námi, paladiny a dalšími možnými silami z Církve.“ Pak ho napadlo něco dalšího. „Taky navrhnu ještě jednoho kandidáta,“ řekl. „Gavinrad. Patřil k mým rytířům v Azerothu. Byl z nás nejzbožnější a je to dobrý člověk. Myslím, že by mohl být skvělým paladinem,“ usmál se, „ovšem Turalyona bych chtěl mezi své důstojníky.“

Khadgar přikývl. „Myslím, že je to dobrá volba,“ potřásl hlavou. „Jenom doufejme, že nám Horda poskytne dost času, abychom připravili všechny naše síly.“

„Uděláme, co se dá,“ odvětil Lothar pragmaticky. Už začal přemýšlet o rozmístění jednotek, které mu měli dodat vládcové. „A postavíme se jim, když bude třeba. Nemáme ostatně moc na vybranou.“