Příliv Temnoty

11

„Nezastavovat!“ zvolal Doomhammer, když pohlédl za sebe na pochodující Hordu. „Musíme se rychle dostat přes tyhle hory!“

„Proč?“ ozval se Rend Blackhand, který spolu s bratrem Maimem nenáviděl Doomhammera za to, že jim zabil otce a stal se místo něj Velkým náčelníkem. Byl jedním z těch několika, kteří si troufali pochybovat o jeho rozkazech. Doomhammer to připustil. Jednak věděl, že když je dovede obhájit, zbytek Hordy je přijme, a pak Black Tooth Grin byl velký, mocný, a proto i užitečný klan. Mimoto oba bratři sice pochybovali o činech a rozhodnutích, ale přímý rozkaz splnili vždycky, i když s ním nesouhlasili. Doomhammer si toho na nich cenil a dosud byl jejich pochybnosti a otázky ochotný tolerovat.

„Proč co?“ odvětil Doomhammer. Šplhal opatrně do svahu a nejvíc pozornosti věnoval skále pod svýma rukama a nohama. Lesní trolové byli dávno nahoře a spouštěli orkům dolů lana, aby jim pomohli. Lezení po útesech pro ně bylo stejně snadné jako šplhání v korunách stromů. Doomhammer však lano nepoužil. Potřeboval se ujistit, že je mezi orky stále nejsilnější, a zdolání hory bez pomoci považoval za dobrý způsob. Rend takové věci neřešil a následoval Doomhammera s lanem pevně ovinutým kolem levé paže.

„Proč jdeme zrovna tudy?“ zeptal se Rend. „Mohli jsme hory pohodlně obejít. Proč jdeme touto cestou? Pravda, je kratší, ale taky těžší. Přelézání skal nás zpomalí.“

Doomhammer vystoupil na vrchol útesu, vydechl úlevou a otřel si dlaně o ramena, aby z nich odstranil prach a hlínu. Pak se otočil k Rendovi, který právě vystoupal na vrchol spolu s bratrem a dalšími vůdci Hordy v závěsu.

„Lidé si myslí, že jsme hlupáci,“ začal Doomhammer, poté co se ujistil, že ho všichni slyší. Nesnášel, když musel opakovat, co prve řekl. „Představují si nás jako tupé bestie, asi tak, jako my smýšlíme o ogrech.“ Několik orků se přitom ohlédlo dolů, kde za nimi šplhali vzhůru ogři. Měli dost sil na zdolání útesu, ale byli příliš neohrabaní a nepostupovali rychle. „Já je v tom smýšlení podporuji,“ usmál se tak, že vycenil kly. „Jen ať si myslí, že jsme tupci! V boji nám to jen pomůže, protože nás podcení.“

Ohnul se, sebral ze země kámen a přehazoval si ho z ruky do ruky, zatímco pokračoval v proslovu: „Už jednou jsme je přelstili v Hinterlandu, když jsme jim v ústrety poslali několik klanů. Zaměstnal je boj s částí Hordy, zatímco my jsme vyrazili touto cestou přes hory. Až je překročíme, pořád ještě budou bojovat tam.“

„My ale míříme do Quel’Thalasu, ne?“ zeptal se Maim, kterému dělalo potíže vyslovit to zvláštní jméno. „Proč bychom se tam nemohli přeplavit na lodích? To bychom tam byli mnohem dřív, než dorazí lidé z Hinterlandu.“

„Protože elfové by nás tam nenechali doplout beze ztrát,“ vysvětloval Doomhammer. „Zul’jin říká, že jsou skvělí lučištníci. Byli bychom uvězněni na lodích, na které by ze všech stran pršely šípy. Přišli bychom o tisíce bojovníků, o celé klany, než bychom se vůbec dostali ke břehu a mohli se s nimi pustit do boje.“ Několik náčelníků si mezi sebou cosi pošeptalo. To je nenapadlo. Horda jako celek dosud nepřivykla možnosti užívání lodí, i když některé klany jako třeba Stormreaverové si lodě oblíbili.

„Ale mohli jsme hory obejít,“ podotkl Rend. „Cesta by byla delší, zato lehčí.“

Doomhammer se ušklíbl. „Ty snad nemáš na to vyzvat mě?“ Několik náčelníků se na ta slova rozesmálo, což Renda pobouřilo.

„Samozřejmě že mám!“ zvolal a zahrozil pěstí všem, kdo by si troufli tvrdit opak. „Já to zvládnu! Celou dobu jsem šplhal přímo za tebou!“ Nikdo se neodvážil poukázat na to, že se držel provazu, ani Doomhammer ne. Blackhandové byli obávaní válečníci a těšili se velké úctě, což byl další důvod, proč Doomhammer připustil, aby kladli tolik otázek.

„Takže mě chceš vyzvat na souboj?“ zeptal se tiše Doomhammer. Rend rychle udělal krok vzad a zbledl, když si uvědomil, čeho se málem dopustil. Blackhandové chtěli vést Hordu, ale to by museli vyzvat Doomhammera a porazit ho v souboji. Věděli však, že by je zabil, i kdyby na něj zaútočili oba najednou. Doomhammer tajně doufal, že se o to pokusí. Mohl by je potom nahradit někým schopnějším z Black Tooth Grinu. Dosud mu však vždycky ustoupili.

„Obejít hory by možná bylo rychlejší,“ řekl nakonec Doomhammer, když viděl, že ho Rend vyzvat nehodlá, „jenomže náš pohyb by tak byl víc vidět. Takhle se dostaneme k elfům a oni o nás nebudou vědět.“ Znovu se usmál. „Jestliže lidé přežijí boj v Hinterlandu a obejdou hory, dorazí do Quel’Thalasu také dřív než my. A potom, pokud jim elfové dovolí vstoupit, tam budou shromážděni všichni, až zaútočíme.“ Zasmál se a rozdrtil kámen, který držel v ruce, takže se rozpadl na prach. „Odtamtud už není úniku. Rozdrtíme je a celá země bude naše.“ Rozevřel dlaň a odhodil kamenné úlomky. „Pokud do Quel’Thalasu dorazí po nás, budeme tam už na ně čekat. Zaženeme je zpátky a rozprášíme o úpatí hor za jejich zády.“ Teatrálně si protřel dlaně. „Ať tak nebo onak, nakonec zvítězíme.“

Ostatní o tom začali polohlasně rozmlouvat, někteří se smáli a Rend pokýval hlavou. „Jsi moudrý,“ přiznal. „Je to dobrý plán.“ Doomhammer přikývl, aby dal najevo, že přijímá kompliment.

„Teď ale musíme jít dál,“ řekl Doomhammer. „Musíme ještě překonat několik útesů.“ Pak se obrátil k Zuluhedovi. „Kde jsou?“ zeptal se.

„Na cestě,“ odpověděl náčelník Dragonmawů a jenom se usmíval hovoru, který se ozýval za jeho zády. Nikdo z orků nevěděl nic víc než to, že Dragonmawové mají něco za lubem a že to Doomhammer schválil. „Musejí překonat dlouhou cestu, ale jsou rychlí. Už brzy nás dostihnou a celý svět se bude před nimi třást hrůzou.“

„Dobře.“ Doomhammer pohlédl na vysokou postavu, jejíž tvář byla zpola zahalena dlouhým pruhem látky povlávajícím ve větru. „Jak daleko je to odtud do Quel’Thalasu?“

„Touto rychlostí čtyři dny cesty,“ odpověděl Zul’jin. „Ale my tam moct dorazit dřív.“ Oči lesního trola pozorovaly krajinu kolem, ruce měl volně položené na sekerách za opaskem.

„Ne,“ řekl Doomhammer a ignoroval trolovo zklamání. „Zůstanete s námi a budete spouštět lana ostatním bojovníkům.“ Pak se na trola usmál. „Nedělej si starosti, dostanete příležitost zaútočit na elfy. Ale ne dřív, než bude Horda připravená se na ně vrhnout s vámi.“

Zul’jin o tom chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Budou naštvaný, to jo,“ poznamenal a zasmál se. „Vyletět jak vosy připravené bodat a vy na ně sesypat jak mravenci. Všichni zemřít.“

„Ano.“ Doomhammerovi se ta představa líbila. Mravenci jsou přece pracovití a neúnavní dělníci. A také velmi bojovní. Když se vyrojí, přemůžou mnohem větší zvířata, než jsou oni sami. Ano, jako mravenci, to sedí. Doomhammer vydal povel k dalšímu pochodu a Horda vyrazila za ním dál do hor jako armáda mravenců na postupu.

O čtyři dny později se Doomhammer se svými náčelníky nacházel v podhůří, které se vypínalo mezi posledním z horských štítů na jedné a rozlehlými lesy na druhé straně. Jednotky Hordy se shromažďovaly za nimi, vyčerpané neustálým šplháním a pochodem. Nyní chytaly druhý dech, protože cíl jejich cesty už byl na dosah. Největší rozruch však zavládl mezi lesními troly.

„Půjdeme už?“ Zul’jin úzkostlivě hleděl na Doomhammera, který přikývl.

„Ano, teď vyražte,“ řekl Velký náčelník. „Vrhněte se na elfy a nikoho nešetřete.“ Lesní trol se usmál, zaklonil hlavu a vyrazil podivný, zpěvný válečný pokřik. Na to se znenadání, tiše jako duch, objevil hned vedle obou vůdců jiný trol. Po něm se zpoza skal začali objevovat další, až se úzké údolí za kopcem zaplnilo vysokými šlachovitými lesními bojovníky. Bylo jich mnohem víc, než když se Zul’jin přidal k Hordě, to si Doomhammer pamatoval a byl tím překvapen. Jeho překvapení bylo zřejmě dobře patrné, protože vůdce lesních trolů se na něj přes svou všudypřítomnou roušku zasmál.

„Je nás víc,“ vysvětloval Zul’jin. „Kmen Witherbark. Přidali se k nám.“

Doomhammer pokýval hlavou. Neměl z trolů strach, i když byli o dost vyšší. Už čelil větším a silnějším protivníkům a přemohl je. Mimoto na něj od doby, kdy uzavřeli spojenectví, Zul’jin udělal dobrý dojem. Byl nejen chytrý, ale také čestný. Slíbil mu pomoc svého lidu a chtěl tomu dostát za každou cenu. Doomhammer si tím byl jistý.

To, že lesní trolové nenáviděli elfy, celé věci jen pomáhalo. Bez výhrad souhlasili s pochodem na sever do Quel’Thalasu a přímo hořeli nedočkavostí, až budou moci vtrhnout do elfského lesa a bojovat s jeho obyvateli. Doomhammer však trval na tom, aby čekali, než přitáhne celá Horda. Chtěl, aby všichni bojovníci byli na místě, až se trolové vrhnou do útoku. Zul’jin tedy se svými bratry čekal, i když byl stejně nedočkavý jako oni.

Teď už byl čekání konec. Zul’jin se s hlasitým řevem pustil dolů z kopce. Nezpomalil, ani když se vnořil do lesa a zmizel mezi stromy. Ostatní trolové ho následovali a zanedlouho se všichni ztratili v lese, odkud jejich přítomnost prozrazoval jen občasný tlumený výkřik nebo šelest listí v korunách stromů. Doomhammer počítal s tím, že projdou lesem křížem krážem a zabijí každého elfa, kterého najdou. Obránci lesa si trolů jistě brzy všimnou a utkají se s nimi.

Elfové budou př íliš zaneprázdněni bojem s troly, než aby stř ežili své hranice před jinými hrozbami.

Doomhammer kývl a zbytek Hordy se dal do pohybu. Přešli kopec a úzký pruh travnaté pláně a zastavili se na okraji lesa.

„Teď, Velký náčelníku?“ zeptal se jeden z bojovníků se sekerou napřaženou k úderu. Doomhammer přikývl. Bojovník přikročil ke stromu, jehož letitý široký kmen byl hladký jako hedvábí, listy velké, zelené a bohaté, zářící životem. Ork mohutným máchnutím vyštípl z kmene kus kůry. Dalším úderem vyťal kus dřeva.

„Takhle ne!“ Doomhammer sebral zaraženému orkovi sekeru a rukou ho odsunul stranou. „Neštípej do klínu, ale přímo,“ řekl, napřáhl sekeru a vší silou ji zasekl hluboko do kmene. Rychlým pohybem ji vykroutil, znovu zasekl do stejného místa a rána v kmeni se zvětšila. Při třetím úderu kmen držel už jenom na tenké vrstvě dřeva a kůry. Doomhammer při vytahování zatočil sekerou vzhůru, kmen se nalomil a strom padl na zem. Země se zatřásla a všude kolem poletovaly listy a bobule.

„Takhle to dělej.“ Vrátil sekeru bojovníkovi, který hned přistoupil k dalšímu kmeni. Další přikročil k padlému stromu a chystal se ho nasekat na menší části.

Ostatní orkové se také pustili do kácení a štípání. Pro armádu velikosti Hordy bylo nemožné vozit zásoby s sebou, takže všechno, co orkové potřebovali, si brali ze země, již dobývali. Dřevo těchto stromů dokázalo hořet týdny, možná i měsíce. Mimoto každým skáceným stromem zároveň připravovali elfy o ochranu.

Doomhammer se opíral o kladivo a pozoroval, jak práce postupuje, když koutkem oka zahlédl pohyb. Malý podsaditý ork s ježatými vousy běžel přímo k němu, zjizvený obličej zkroucený ve výrazu, který se Doomhammerovi nezdál. Gul’dan byl něčím rozrušen.

„Co se děje?“ zeptal se Doomhammer, když k němu černokněžník dorazil.

„Něco, co bys měl vidět, mocný Doomhammere,“ odpověděl spěšně Gul’dan a uklonil se. Cho’gall, který mu byl v patách, mlaskl a také se uklonil.

„Něco, co by mohlo Hordě velmi pomoct.“

Doomhammer kývl, nadhodil si kladivo na rameno a pokynul Gul’danovi, aby šel napřed. Černokněžník se otočil a vedl Doomhammera s Cho’gallem do lesa, odkud se přiřítil. Stál tam masivní kámen, kolem kterého se rozestupovaly stromy. Na hrubém a nerovném povrchu byly vyryty runy. Dokonce i Doommhammer, který normálně necítil žádné duchovní nebo nadpřirozené síly, nyní pocítil energii, jež z kamene vyzařovala.

„Co to je?“ zeptal se.

„Nevím přesně,“ odpověděl Gul’dan a prohrábl si vousy. „Ale má to obrovskou sílu. Podél hranice lesa je rozmístěno víc těchhle kamenů. Myslím, že tvoří jakousi mytickou bariéru.“

„Nás ale nezastavily,“ poznamenal Doomhammer.

„Ne, protože jsme nepoužili nic jiného než ruce a zbraně,“ odvětil Gul’dan. „Myslím, že runové kameny uvnitř lesa omezují používání magie, nejspíš ji umožňují užívat jen elfům. Zkoušel jsem tady sesílat nějaká kouzla a nešlo to. Když jsem poodešel deset kroků zpátky ke kopcům, zaklínadla zase fungovala.“

Doomhammer si kámen prohlížel s uznáním. „Mohli bychom je sebrat a položit kolem nepřátel, aby nemohli sesílat kouzla,“ navrhl a odhadoval, kolik orků by asi bylo třeba na přepravu kamenů.

„To je taky možnost, ano,“ souhlasil Gul’dan, ale tón jeho hlasu dával jasně najevo, co si o tom myslí. „Já ale mám jiný nápad, Velký náčelníku, když dovolíš.“ Doomhammer přikývl. Nedůvěřoval Gul’danovi, ale nemohl popřít, že je užitečný – vytvořil přece mrtvé rytíře. Byl zvědavý, co má zavalitý ork na mysli teď.

„Tyto kameny jsou obrovské zdroje magické energie,“ vysvětloval Gul’dan. „Myslím, že bych mohl využít energii v náš prospěch.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Doomhammer. Nepřál si Gul’danovi dávat příliš volnosti. Chtěl přesně vědět, co zamýšlí.

„Vyrobíme z kamenů oltář,“ řekl Gul’dan. „Oltář bouří. Sdružením energií těch kamenů budeme moci transformovat živé tvory. Učiníme je silnějšími, nebezpečnějšími a odolnějšími v boji.“

„Pochybuji o tom, že by kterýkoliv ork svolil, abys na něm dělal pokusy podruhé,“ poznamenal jízlivě Doomhammer. Stále měl v živé paměti noc, kdy Gul’dan orkům nabídl takzvaný Pohár sjednocení, či Kalich znovuzrození všem náčelníkům a bojovníkům, které považovali za hodné toho daru. Už tehdy Doomhammer černokněžníkovi nedůvěřoval, a když mu Blackhand kalich nabídl, odmítl ho, řka, že nechce připravit náčelníka o tak velkou moc. Ale byl svědkem toho, co kalich s jeho přáteli a orky jeho klanu udělal. Byli větší a silnější, to ano. Jejich oči však začaly rudě zářit a dosud jen nazelenalá kůže byla najednou jasně zelená. Neklamná znamení démonické poskvrny. Staly se z nich zuřivé a krvelačné bestie. Čestní a vznešení orkové byli proměněni v šílená zabijácká monstra. Někteří z nich později proměny litovali, na to už ale bylo příliš pozdě.

Gul’dan se usmíval, jako by věděl, nač náčelník myslí. Možná to i věděl. Nikdo přesně netušil, jakou moc vlastně Gul’dan má. Odpověděl však pouze na Doomhammerova slova, nikoliv na myšlenky.

„Nemám v úmyslu přetvářet orky,“ ujistil ho Gul’dan. „Použiju bytost, která tím získá na síle, ale ani nepostřehne, že ztratila na inteligenci,“ usmál se. „Použiju ogra.“

Doomhammer to chvíli zvažoval. Neměli moc ogrů, ale ti, které měli, se osvědčili už jenom tím, že váhou vydali za deset bojovníků. Kdyby byli ještě silnější… za pokus by to stálo. „Dobře,“ řekl nakonec. „Můžeš vybudovat jeden oltář. Uvidíme, co se stane. Když to bude fungovat, dodám ti víc ogrů nebo i jiných tvorů, o které si řekneš.“ Gul’dan se hluboce uklonil, zatímco Doomhammer se v myšlenkách vrátil k jiným plánům a otočil se k odchodu.