Příliv Temnoty

18

„Jsme připraveni?“

„Jsme, pane.“

Daelin Proudmoore pokýval hlavou, ale hleděl na pravobok. „Dobře. Zaujměte pozice. Zaútočíme, jakmile budou na dostřel.“

„Ano, pane,“ řekl lodní mistr, zasalutoval a přistoupil k velkému mosaznému zvonu, který byl zavěšen u kormidla. Dvakrát do něj udeřil. Hned na to se ozvalo dunění, jak se celá posádka rozběhla po lodi, muži se spouštěli z lanoví na palubu a všichni ve chvíli zaujali bojové postavení. Proudmoore pro tuto plavbu vybral každého námořníka osobně. Ještě nikdy se neplavil s tak skvělými muži. Ne že by jim to snad někdy řekl, ale věděl to.

Admirál opět pohlédl na moře a dalekohledem si prohlížel vlny na obzoru. Pátral po drobných tmavých předmětech, které už jednou předtím zahlédl. Támhle jsou! Byly o dost větší a mohl je snáze spočítat. V koši na hlavním stěžni by jistě viděl ještě lépe. Bylo mu jasné, že do deseti minut se z neurčitých předmětů vyklubou lodě.

Orkské lodě.

Přesněji flotila Hordy.

Proudmoore bouchl pěstí o dřevěné zábradlí, což byla jediná známka jeho nadšení. Konečně! O téhle příležitosti snil od začátku války. Když od sira Turalyona přišla zpráva, že Horda zamířila do Southshore, vyskočil překvapením. Jen těžko skrýval vzrušení, když se dozvěděl, že na Velkém moři byly spatřeny orkské lodě.

Průzkum mu také potvrdil, že se orkové rozdělili do dvou skupin. První vyplula o něco dříve než druhá, která spěchala za ní a snažila se ji dohnat. Nebylo jasné, jestli orkové ve spěchu nezvládli lépe naplánovat přesun, nebo jestli druhá skupina tu první pronásledovala. Vypukla snad v Hordě rebelie? To Proudmoore netušil a bylo mu to jedno. Nezáleželo na tom, kam pluli nebo co dělali. Jediné, oč se zajímal, bylo, že se orkské lodě obrátily zpátky k Lordaeronu.

Tím se mu dostaly na dosah.

Nyní už je viděl i bez dalekohledu. I když neměly stěžně s plachtami, pohybovaly se velmi rychle. Předtím už se setkal s orkskými plavidly a žasl nad dlouhými řadami vesel, která vyčnívala z boků, i nad rychlostí, které byli orkští veslaři schopni dosáhnout. Co však orkským lodím scházelo, byla schopnost manévrovat. Jeho lodě mohly kolem orkských pohodlně kroužit. Neměl však v plánu se jim moc ukazovat. Námořní bitva, to byla velmi nebezpečná věc. Proudmoore zamýšlel orkskou flotilu potopit tak rychle, jak jen bude možné.

Čekal na ně v úkrytu i s celou flotilou za ostrovem Crestfall, severovýchodně od milovaného Kul Tirasu. Všechna děla byla nabitá a připravená a zbývalo jen vyčkat, až nic netušící orkové přiveslují přímo před ně.

A to se také stalo.

„Pal!“ zvolal Proudmoore, když je míjela desátá orkská loď. Kdyby je orkové viděli, jak číhají mezi ostrovy se skasanými plachtami a zakrytými lucernami, jistě by pluli jinudy. První salva je překvapila, zasáhla loď přímo do středu, takže se rozlomila a téměř okamžitě zmizela pod hladinou. „Napnout plachty! A kupředu!“ rozkázal admirál a plavidlo se dalo do pohybu, jakmile byly plachty spuštěny a chytily vítr. Kanonýři už jistě nabíjeli děla k dalšímu výstřelu, ostatní námořníci stáli na palubě s malými samostříly a soudky s prachem. „Miřte na další loď v řadě,“ řekl jim Proudmoore. Muži přikývli, a jakmile se dostali blíž, začali na palubu lodi házet soudky a střílet zápalné šipky. Jeden soudek vybuchl a paluba začala hořet, pak další, a zanedlouho se loď topila v plamenech, protože asfaltem napuštěná prkna, ze kterých byla vyrobena, hořela velice snadno.

Proudmoorova loď se ocitla na druhé straně orkské formace a musela se otočit, aby je mohla znovu napadnout.

Všechno šlo tak, jak admirál naplánoval. Orkové nebyli námořníci a o plavbě nebo námořním boji toho moc nevěděli. Tváří v tvář byli nebezpeční, a kdyby se dokázali dostat na palubu, lidští námořníci by se rázem ocitli v ohrožení. Proto Proudmoore přikázal kapitánům, aby se od orkských plavidel drželi dál. Několik lodí se nyní plavilo za ním, proplulo orkskou flotilou, zatímco druhá skupina zůstala u Crestfallu a ostřelovala veslice z dálky. Třetí skupina se postavila do cesty těm lodím, kterým se podařilo proplout. Čtvrtá skupina připlula z jihu a tak uzavřela obklíčení. Orkům hrozilo, že na ně půjde palba ze všech stran. Už přišli o tři lodě, zatímco Proudmoore ani o jednu. Mírně se usmál. Zanedlouho bude moře zbaveno orků nadobro.

V té chvíli k němu dolehlo volání hlídky ve strážním koši. „Admirále! Něco se k nám blíží a letí to vzduchem!“ Proudmoore se podíval na námořníka a viděl, že zbledl, celý se chvěje a hledí k severu. Podíval se dalekohledem a uviděl, co to zapříčinilo. Z mraků se vynořily jakési tmavé skvrnky. Byly příliš daleko, než aby se dalo rozpoznat, co to vlastně je, ale bylo jich několik a pohybovaly se rychle. Neměl ponětí o tom, že má Horda letce, ale něco mu říkalo, že tuhle bitvu ještě zdaleka nevyhrál.

Derek Proudmoore vzhlédl k námořníkovi v lanoví. „Co to bylo?“ zeptal se, ale muž se jen třásl a nebyl schopen slova. Derek vzal nejbližší lano a zhoupl se k hlavnímu stěžni. Tam zachytil další lano a vyšplhal se na hlavní ráhno, po kterém došel do strážního koše.

„Gerarde?“ zeptal se, když pohlédl na schouleného námořníka. „Jsi v pořádku?“

Gerard se k němu otočil se slzami v očích a jenom zavrtěl hlavou a zavzlykal.

„Co se děje?“ přehoupl se přes okraj a vstoupil do strážního koše, kde přidřepl k námořníkovi. Gerarda znal už roky a věřil mu. Podle toho, jak vypadal, nebyl zraněný ani nemocný. Byl prostě vyděšený tak, že nedokázal mluvit. Pomyšlení, že to je odvážný námořník a veterán mnoha bitev, Dereka děsilo.

„Viděl jsi něco?“ zeptal se jemně. Gerard přikývl a křečovitě zavřel oči, jako by tím chtěl odstranit vzpomínku na to, co viděl. „Kde?“ Námořník pohodil hlavou a ukázal třesoucí se rukou k severu.

„Odpočiň si,“ řekl měkce Derek. Vstal a otočil se udaným směrem, aby zjistil, co námořníka vyděsilo. Z toho pohledu se mu podlomila kolena.

Z nebe přímo před ním se snášel drak, obrovské tělo pokryté krvavě rudými šupinami v brzkém ranním slunci. Poté se objevilo několik dalších, asi tucet obřích tvorů a vzduch se chvěl pod údery blanitých křídel. Mířili přímo k flotile.

Derek mohl jen stěží zahlédnout palčivou bolest ve zlatých očích draka, který letěl v čele, a už vůbec si nevšiml jezdce zelené pleti na jeho hřbetu. Byl příliš zabrán do úvahy, jak tyto bytosti ovlivní průběh bitvy. Každý z draků byl skoro tak velký jako válečná fregata, ale mnohem rychlejší, obratnější, a hlavně – pohyboval se vzduchem. Obrovské pařáty jistě dovedou roztrhat loď, jako kdyby byla z papíru. Musel o tom uvědomit flotilu, musel varovat otce.

Když se otočil, aby zavolal z koše dolů, všiml si, že čelní drak už je velmi blízko, tak blízko, že spatřil i zlostný škleb orkského jezdce. Drak otevřel tlamu a Derekovu zraku se naskytl pohled na dlouhý rozeklaný jazyk obklopený řadou ostrých zubů. Každý zub byl velký asi jako dospělý člověk. Pak už jen viděl, jak se z hloubi dračího hrdla valí ven ohnivá záře, jak se plameny šíří jeho směrem, a najednou všechno vzplanulo. Oheň ho pohltil dřív, než mohl začít křičet.

Jediným náletem draků bylo zničeno všech šest lodí ve třetí skupině. Nikdo z posádky nepřežil. Jezdci pak obrátili zvířata a vyrazili k první skupině, která stála v cestě orkským lodím.

„Zatraceně! K čertu s nimi!“ Admirál Proudmoore sevřel zábradlí tak silně, že nevěděl, jestli si o ně zlámal prsty, nebo jestli ho drtí na třísky. Sledoval vrak fregaty ve třetí skupině, jak se potápí a mizí pod hladinou. Bylo mu jasné, že to Derek ani nikdo jiný nemohli přežít.

Teď však nebyl čas truchlit nad mrtvým synem, k tomu se dostane později, pokud přežije. Odhrnul všechny lítostivé myšlenky stranou a soustředil se jen na taktické důsledky. Orkům se opět otevřela cesta na sever, takže budou moci nerušeně plout dále, zatímco draci vyplení jeho flotilu a donutí ho stáhnout se. Pokud se to stane, orkové přistanou nejspíš opět u Hillsbradu nebo v Southshore, spojí se se zbytkem Hordy, a to bude znamenat, že Proudmoore selhal.

To bylo nepřijatelné.

„Pohněte kostrou!“ zavolal na kormidelníka. „Polovina lodí popluje na sever a zastoupí jim cestu! My zůstaneme tady a budeme pokračovat v útoku!“

Námořník přikývl. „A-ale d-draci,“ zakoktal, když otáčel kormidlem.

„Je to nepřítel jako každý jiný,“ odvětil ostře Proudmoore. „Prostě na ně zaútočíme jako na nepřátelské lodě.“

Muži z posádky poslechli a začali plnit rozkazy. Svinuli plachty, zatímco se loď otáčela. Kanonýři naládovali děla k další salvě, ale tentokrát je obrátili vzhůru a podložili různými trámy a deskami. Námořníci si připravili nové výbušné soudky a nabili samostříly. Jakmile se poblíž objevil drak, Proudmoore vytasil vysoko nad hlavu meč a sekl jím prudce dolů.

„Pal!“

Byl to udatný čin, ale bez valného účinku. Drak se vyhnul všem dělovým koulím, které popadaly daleko do moře. Odmrštil vržené soudky s prachem a zápalných šipek si vůbec nevšímal, neškodně se odrážely od rudých šupin. Ovšem zběsilost celého útoku draka přiměla, aby se stáhl, což poskytlo Proudmoorovi čas, aby vymyslel jiný způsob.

Naštěstí se ukázalo, že nic vymýšlet nemusí.

Jak tak uvažoval nad možností využití provazů a řetězů, jimiž by bylo možno draky spoutat nebo aspoň podrazit, na nebi se objevilo několik dalších létajících tvorů. Byli mnohem menší než draci, asi dvakrát větší než člověk, s dlouhými opeřenými křídly, chlupatými ocasy a orlími zobáky. Na hřbetech zvířat seděli jezdci, zjevem připomínající malé lidi oděné v podivném brnění zdobeném peřím, paže pokryté tetováním a v rukou třímali obrovská kladiva.

„Wildhammerští do útoku!“ Kurdran Wildhammer se vztyčil a vymrštil kladivo přímo do hrudi nejbližšího dračího jezdce. Překvapený ork neměl čas zareagovat, upustil zbraň i otěže, s polámanými žebry vypadl ze sedla a zmizel dole ve vlnách. Drak překvapeně zařval tak, že to přehlušilo i hromovou ránu, kterou vydalo kladivo, ale náhle zvuk přešel v bolestné vřeštění, jak Sky’ree zaťala drápy do drakova boku, pronikla šupinami a z rány vytryskla černá krev. Iomhar, který byl poblíž se svým gryfem, urazil drakovi několik drápů a vyťal velký kus blány z levého křídla, takže se drak v letu nebezpečně naklonil. To už se u něj ocitnul i Farand a zasáhl ho kladivem přímo do hlavy. Zvířeti se zatmělo před očima a bezvládně sletělo do moře, které se mohutným nárazem na hladinu divoce rozvlnilo. Drak už se nevynořil.

Kurdran přelétl k největší lodi. „Přišli jsme vám pomoct!“ zavolal na štíhlého muže stojícího na můstku. Ten přikývl a zasalutoval mu mečem. „Postarejte se o lodě, my jdem na ty potvory!“

Admirál Proudmoore opět kývl a usmál se na něj. „Dobře, postaráme se o ně,“ řekl trpaslíkovi. Pak se obrátil na kormidelníka. „Kupředu,“ rozkázal. „Odřízneme jim cestu, jak bylo v plánu, a pak sevřeme v obklíčení. Nechci, aby to přežil jediný ork!“

Wildhammerští trpaslíci se pustili do zběsilého a zuřivého boje s draky. Několik jich zabili, ostatní se stáhli. Proudmoorovy lodě mezitím obklíčily orkskou flotilu ze všech stran a pálily do ní ze všeho, co měly po ruce. O jednu loď přišli, když se nevědomky přiblížila k orkům natolik, že se dostali na její palubu a povraždili většinu posádky dřív, než se umírajícímu kapitánovi povedlo svrhnout do podpalubí zapálený sud s prachem. Draci je připravili o celou třetí skupinu lodí. Orkské ztráty však byly mnohem větší. Několik orkských lodí sice uniklo z dostřelu, ale ostatní byly kanonádou rozmetány na třísky. Pár orků se zachránilo na troskách, většina však buď uhořela, nebo utonula. Moře bylo poseto zelenými mrtvolami.

Když se z dohledu ztratila poslední orkská loď, dračí jezdci už neměli co zachraňovat. Obrátili zvířata a letěli ke Khaz Modanu, tvrdě pronásledováni trpaslíky s obrovským řevem a lomozem. Proudmoore si prohlížel flotilu, unaven bojem, ale přece vítězný.

„Pane!“ zvolal jeden z námořníků, který se nahýbal přes zábradlí a ukazoval dolů do vody.

„Co to je?“ zeptal se admirál a přistoupil k němu. Chmury byly zahnány pocitem naděje, když se podíval, kam námořník ukazoval. Někdo se tam pohupoval na hladině a křečovitě se držel kusu prkna. Byl to člověk.

„Hoďte mu provaz, rychle!“ poručil Proudmoore a námořník ho spěšně poslechl. „A pátrejte po dalších přeživších!“ Nechápal, jak mohl někdo z třetí skupiny doplavat tak daleko, ale tenhle muž, jak se zdálo, to dokázal. To znamenalo, že by na moři mohli být i další.

Neubránil se naději, že by mezi nimi mohl být i jeho syn Derek.

Naděje však přešla ve zmatek a následně v hněv, když byl neznámý muž vytažen na palubu. Namísto zelené tuniky Kul Tirasu měl na sobě promáčený alteracký oblek. Existoval jediný způsob, jak by se Perenoldovi lidé mohli dostat na moře.

„Co jsi dělal na orkské lodi?“ zeptal se Proudmoore neznámého, když ho povalil a opřel se mu kolenem o hruď. Muž zalapal po dechu a zbledl.

„Poslal nás… lord Perenolde,“ vypravil ze sebe. „Vedli jsme je… k lodím… přikázal nám… abychom jim… pomáhali… když to bude nutné.“

„Zrádce!“ Proudmoore vytasil dýku a přiložil ji muži na krk. „Spaktovali jste se s Hordou! Měl bych tě rozpárat jako rybu a hodit tvé vnitřnosti žralokům!“ Trochu přitlačil ostří na kůži, až se na ní objevila tenká krvavá čára. Pak ale čepel sundal a postavil se.

„To by ale byla příliš milosrdná smrt,“ řekl admirál a schoval dýku do pochvy. „Když zůstaneš naživu, posloužíš nám jako důkaz Perenoldovy zrady.“ Na to se obrátil k námořníkům a řekl jim: „Svažte ho a do díry s ním! A pátrejte po dalších. Čím víc důkazů získáme, tím rychleji bude Perenolde viset!“

„Ano, pane!“ Námořníci zasalutovali a pustili se do plnění nových úkolů. Trvalo hodinu, než prozkoumali celou oblast. Našli další tři muže, kteří potvrdili to, co řekl první. Ve vodě bylo také dost orků, ty ale ponechali osudu.

„Nastavte kurs na Southshore,“ přikázal Proudmoore kormidelníkovi, poté co byl vytažen na palubu poslední alteracký zrádce. „Vrátíme se zpátky k armádě Aliance a zpravíme ji o našem vítězství stejně jako o alteracké zradě. Mějte oči otevřené a nezapomínejte, že několik orkských lodí uniklo a můžou být poblíž.“ Na ta slova odešel do své kajuty, kde se nakonec oddal žalu. Když se vyplakal, napsal dopis ženě, aby jí sdělil, co se přihodilo jejich nejstaršímu synovi.