Příliv Temnoty

10

„Tam, pane! Podívejte se tam!“ Kurdran otočil Sky’ree a podíval se, kam Farand ukazoval. Ano, tam! Ostré oči zachytily pohyb, lehce pobídl Sky’ree. Gryf se napjal v reakci na povel, pak roztáhl křídla a skočil dolů. Vítr jimi házel ze strany na stranu, když prudce klesali.

Ano, teď rozeznával postavy, které se couraly v lese pod nimi. Trolové? Jejich kůže byla stejně zelená jako kůže lesních trolů, které jeho národ nenáviděl. Určitě, splývali s jehličím, ale spíš kráčeli po zemi, než že by se proháněli v korunách mezi větvemi, a jejich kroky byly příliš těžké a neohrabané, aby patřily trolům, kteří se v lese vyznali téměř stejně dobře jako elfové. Ne, tyhle tvory neznal. Kurdran měl čistý výhled, a když jeden z nich procházel přes mýtinu, zamračil se. Byli zavalití a velcí, stejně velcí jako lidé, se širokýma, svalnatýma, dlouhýma nohama. Nesli těžké zbraně, masivní sekery, kladiva a palcáty. Ať už to byl kdokoliv, byli připraveni k boji.

Stáhl otěže, Sky’ree šlehla ocasem, postavila se na zadní, roztáhla křídla a vymrštila se vzhůru nad stromy zpět k nebi. Farand spolu s ostatními kroužil, ošlehaná kůže splývala s tříslově zbarvenými plédy na sedlech. Kurdran se k nim přidal, vlasy a spletený plnovous za ním vlály, a i za tak chmurných okolností si užíval let. Z dálky byla na skalním výstupku vidět masivní socha orla, který ostražitě a sebevědomě hleděl do světa, jenž byl jeho vlastním domovem a srdcem jeho oblasti. Vrchol Aerine. Ale tentokrát ho pohled nenaplňoval pýchou a radostí jako obvykle, neboť se necítil pohodlně vzhledem k aktivitám, které se odehrávaly dole.

„Vidíte, pane?“ zeptal se Farand. „Říkal jsem vám to. Oškliváci v našem lese!“

„Ano, měl jsi pravdu,“ řekl Kurdran. „Jsou hnusní a obtěžují nás. Ale je jich hodně, a dokud zůstanou v lese, nebudeme je moct napadnout.“

„To je necháme jen se tak courat po našem území?“ zeptal se další zvěd.

„Kdepak,“ odpověděl Kurdran, usmál se na ostatní trpaslíky z Wildhammeru. „Jenom je musíme dostat na otevřené prostranství. Pojďte, chlapi, letíme domů. Dostal jsem pár nápadů.

Brzy těm zelenáčům ukážeme, že v Hinterlandu nejsou vítáni.“

„Hej, paladine!“

Turalyon vzhlédl, když elf zpomalil a zastavil vedle něj. Neslyšel hraničáře přicházet, ale to ho nepřekvapovalo. Za posledních několik týdnů už zjistil, jak rychle se elfové umí objevit a zase zmizet a jak tiše si přitom počínají. Především Alleria ho velice ráda překvapovala, když mu nečekaně začala mluvit přímo u ucha a on si přitom ani neuvědomoval, že se už vrátila do tábora.

„Ano?“ Leštil si zbroj, ale na znamení respektu ustal.

„Orkové jsou v Hinterlandu,“ oznámil elf, „setkali se tam… s troly,“ to poslední vyslovil s naprostým odporem. Turalyon se už dozvěděl, že elfové nenávidí troly, a zřejmě to bylo vzájemné. Dávalo to smysl – obě rasy obývaly lesy, které ale nebyly dostatečně velké. Už několik tisíc let mezi nimi vládlo nepřátelství, od dob, kdy elfové z části lesů troly vyhnali a založili tam království.

„Jsi si jistý, že jsou spojenci? Třeba jen procházejí,“ zeptal se Turalyon a odložil zbroj stranou. Nepřítomně se poškrábal na bradě. Jestli orkové s troly skutečně uzavřeli spojenectví, znamená to další obtíže pro Alianci.

Lovec si odfrknul. „Samozřejmě že jsem si jistý. Slyšel jsem, jak o tom mluví. Mají nějakou dohodu,“ poprvé vypadal elf skutečně znepokojeně. „Plánují udeřit na Aerine – a pak budou pokračovat na Quel’Thalas.“

No jistě! To vysvětlovalo elfovo znepokojení. Quel’Thalas byl domovem elfů. Jestliže se trolové přidali k Hordě, pak dávalo smysl, že míří právě tam.

„Dám vědět Lotharovi,“ ujistil ho Turalyon a vstal. „Zastavíme je dřív, než se dostanou k vaší zemi.“ Elf přikývl, ale přesvědčeně nevypadal. Otočil se a odběhl zpátky do lesa, kde zmizel mezi stromy. Turalyon vykročil k velitelskému stanu.

Našel tam Lothara s Khadgarem, Terenasem a několika dalšími.

„Orkové míří k hoře Aerine,“ oznámil, když vešel. Všichni se na něj podívali. „Jeden hraničář mi to právě řekl,“ vysvětlil. „Orkové se spojili s lesními troly a plánují udeřit na Aerine.“ Terenas přikývl a přitočil se k mapě, která byla na velkém stole vždy po ruce. „Dává to smysl,“ přiznal a poklepal na místo, kde byla hora zakreslena. „Wildhammerští trpaslíci jsou dost silní a budou bojovat. Nechtějí riskovat útok do zad. A jestliže jsou trolové na straně Hordy, budou chtít trpaslíky vyhnat z Hinterlandu úplně.“ Lothar se také sklonil nad mapou. „Boj v lese bude obtížný,“ poznamenal. „Nemůžeme tam zaujmout bojové postavení a balisty budou k ničemu,“ otřel si čelo a přemýšlel. „Oni také nebudou schopni dobře rozložit síly. Můžeme napadat malé skupiny orků a nemusíme se bát, že by udeřili do jednoho místa plnou silou.“

„Navíc trpaslíci jsou silní spojenci,“ podotkl Khadgar. „Když jim pomůžeme, možná pomůžou na oplátku oni nám. Byli by skvělí v předních řadách i jako zvědové.“

„Rozhodně by se nám hodili jejich gryfové,“ souhlasil Lothar. Vzhlédl, podíval se Turalyonovi do očí a přikývl. „Shromáždi pěšáky,“ přikázal. „Půjdeme na pomoc trpaslíkům.“

„U všech předků! Jejich tolik! Jsou jako blechy, jen větší a mají lepší zbraně!“ klel Kurdran, když si prohlížel krajinu pod sebou. Spolu s letkou kroužil vysoko nad krajinou, aby získali lepší výhled na zelenáče. To, co viděl, se mu vůbec nelíbilo.

Stvůry pochodovaly rychle, byly jen den cesty od vrcholu Aerine. Nejdřív si všiml jedné skupiny, ale nedaleko byla druhá a za ní třetí. Od ostatních zvědů přicházely podobné zprávy. Přestože byli zelenáči roztroušeni ve skupinách po dvaceti, bylo jich víc, než mohli spočítat. Trpaslíci z Wildhammeru sice měli pro strach uděláno, ale pokud byly stvůry jen z poloviny tak houževnaté, jak vypadaly, ve velkém počtu by je mohly porazit.

Trpaslíci však nechtěli jenom tak nečinně sedět. Kurdran se rozhlédl a všichni druhové byli připraveni. „Dobře,“ řekl jim a pozvedl roh k ústům, „Wildhammer, do útoku!“ zatroubil na roh a spustil ho zpět k boku. Koleny pobídl Sky’ree, která divoce vykřikla, rozepjala křídla a vyletěla trochu výš, než začala prudce klesat dolů. Jak letěli, Kurdran si sundal ze zad kladivo a zvedl ho vysoko nad hlavu. Nemířil však na zelenáče. Místo toho vyrazil k nejbližšímu stromu a silně udeřil do kmene. Listí, jehličí a plody padaly k zemi, což zelenáče překvapilo. Bouchl ještě do dalších dvou, ze kterých popadaly šišky a ořechy dost tvrdé, aby zanechaly krvavé šrámy. Zelenáči skláněli hlavy a zvedali ruce, aby si chránili zrak, ale útok pokračoval. Wildhammerští bušili do jednoho stromu za druhým a sesílali na zelené stvůry jehličí, šišky a ořechy jako tvrdou sprchu. Zelenáči nevěděli, co si o tom myslet, ale nelíbilo se jim to. Zachovali se jednoduše – když pod stromy nebylo bezpečno, bylo třeba utéct. Vyběhli pryč z lesa na nejbližší mýtinu. Na to trpaslíci čekali.

Kurdran v čele vyrazil bojový pokřik a napřáhl těžké kladivo. První zelenáč stihl jen vzhlédnout a pozvednout sekeru, než na něj Kurdran vrhl kladivo obklopené blesky, které ho plně zasáhlo do hlavy a se zaduněním rozdrtilo lebku, takže byl na místě mrtev. „Žádnej zelenej hnus sem nemá co lézt, vy parchanti!“ zařval Kurdran. Kladivo se mu samo vrátilo do ruky a on ho opět mrštil a rozdrtil dalšího zelenáče. Sky’ree pak opsala oblouk, zvedla křídla, vylétla výš a připravila se k dalšímu náletu. Ostatní jezdci na gryfech také útočili. Lesem se neslo hulákání, křik, kletby a nadávky, jak se vzduchem míhali gryfové a kladiva.

Zelenáče však nebylo snadné zastrašit. Když kolem nich Kurdran proletěl znovu, uviděl, že jsou tentokrát připravení a utvořili těsnější skupiny, aby trpaslíci nemohli útočit tak jednoduše. Nepočítali ale s výhodou letců. Kurdran roztočil kladivo nad hlavou a znovu jím mrštil. Těžká hlavice praštila zelenáče přímo do spánku. Padl na dva další, které strhl k zemi.

„Ha! Sundal jsem ho!“ zařval Kurdran. Než se ti dva vzpamatovali, byl opět nad nimi, ale nechal Sky’ree, ať je dodělá. Silnými předními pařáty sekla po jednom, zatímco druhého roztrhala zobákem a křídlem omráčila třetího.

Šarvátka byla rychle u konce. Zelenáči byli pomalí a nepočítali s útokem ze vzduchu. Kurdran a jeho lidé byli na gryfech jako doma. Stvůrám se sice povedlo poranit několik jezdců, ale nikoho nezabili. Několik zelenáčů se zachránilo útěkem zpátky do lesa.

„To je naučí!“ poznamenal Kurdran a ostatní trpaslíci se smáli. „Zpátky do hory, chlapi. Pošleme další skupinu, ať se o ně postará. Možná jim dojde, že sem nemají lézt!“

„Připravte se,“ zašeptal Lothar. Zpomalil koně. Kdyby jel rychle, riskoval by náraz do stromu, nebo by ho mohly srazit nízko rostoucí větve a padlé kmeny. Vytasil meč a držel ho před sebou, štít připravený v druhé ruce. „Jsou už blízko.“

Turalyon přikývl, potěžkal kladivo a zaujal místo po velitelově levém boku, jako obvykle. Khadgar jel vedle něj a doplňoval jezdecký trojúhelník. Přestože byly mágovy ruce prázdné, Turalyon měl úctu k magii, jíž jeho přítel vládl. Napínal oči a v šeru lesa se snažil zahlédnout nepřítele.

„Tam,“ ukázal dopředu a doprava za Khadgara a jeho společníci gesto následovali. Po chvíli Lothar přikývl. Kouzelníkovi trvalo trochu déle, než zahlédl záblesk pohybu v daném směru, pohyb, který byl příliš nízko na ptáka a příliš klidný na hada nebo hmyz či cokoli jiného, co žije v lese. Ne, záblesk mohlo způsobit jedině něco velkého jako člověk kráčející po lese. A fakt, že se opakoval, mohl znamenat, že buď postava chodí v kruhu, nebo že je jich více. To, že postavy byly obtížně rozeznatelné, znamenalo, že mají stejnou barvu jako jejich okolí. Všechno do sebe zapadalo: orkové.

„Máme je,“ souhlasil Lothar, podíval se na Khadgara. „Dej vědět ostatním,“ instruoval ho. Mág přikývl a potichu otočil koně. „Mezitím je budeme pozorovat,“ řekl rytíř Turalyonovi, který přikývl. „A kdyby chtěli jít dál, musíme je tady zdržet.“

„Ano, pane!“ Turalyon se usmál a pohladil kladivo. Byl připravený. Stále ještě byl před bitvou nervózní, ale už se nebál, že by se nedokázal pohnout nebo že by se dal na útěk. Proti orkům už jednou stál a věděl, že to zvládne.

„Ztratili jsme Tearlacha,“ oznámil Iomhar. Kurdran na něj překvapeně zír al. „Oenguse taky,“ pokračoval wildhammerský bojovník, „a další dva jsou příliš vyčerpaní, aby pokračovali v boji.“

„Co se stalo?“ zeptal se Kurdran. Trpaslík se nejdřív tvářil ztrápeně, ale potom spustil.

„Zelenáči, co jiného!“ odpověděl. „Byli na nás připravení! Když jsme na ně nalétávali, začali po nás házet kopí! Potom se rozptýlili, takže jsme je nemohli mezi stromy zaměřit,“ potřásl hlavou, „váš útok byl úspěšný, protože ho nečekali, ale poučili se, ty hnusné bestie, a rychle.“

Kurdran přikývl, „nejsou hloupí, zelenáči,“ souhlasil. „Je jich víc, než jsme si mysleli,“ studoval mapu Hinterlandu, která byla rozložena před ním, a značky, jež ukazovaly, kde všude jsou zelenáči. Mapa jimi byla pokryta téměř celá. „Nesmíme jim dát šanci k útoku. Řekni chlapům, ať na ně jdou rychle a tvrdě. Ať zaútočí a hned se stáhnou. Oni jsou na zemi, my ve vzduchu, takže máme výhodu.“

Iomhar přikývl, ale než mohl cokoliv říct, vrazil dovnitř Beathan. „Trolové!“ zakřičel a klesl na nejbližší židli. Levá ruka mu bezvládně visela u těla a krvácela z hluboké rány na rameni. „Utočili jsme na partičku zelenáčů, když nás zaskočila tlupa lesních trolů! Hned vyřídili Moraye a Seaghdha a srazili z gryfů Alpina a Lachtina,“ ukázal na ránu, „schytal jsem ošklivou ránu sekerou, druhou jsem naštěstí odrazil, jinak bych přišel o hlavu.“

„Sakra,“ zavrčel Kurdran. „Takže se spojili s troly, zelenáči se zelenáčema! A trolové nám zabrání, abychom třásli stromy!“ v rozčilení si trhal knír. „Potřebujeme něco, abychom vyrovnali jejich převahu, chlapi, jinak nás v bitvě rozmačkají jak mravence!“

Jakoby v odpověď na toto sdělení se objevil třetí trpaslík s hlášením. Byl to lovec jménem Dermid. Zraněný nebyl a vypadal spíš potěšeně než ustaraně.

„Lidé,“ oznámil šťastně, „celá spousta! Říkali, že nám přišli pomoct proti orkům – tak říkají zelenáčům.“

„Předkové budiž pochváleni!“ zamumlal Kurdran. „Zaměstnají orky, aby zapomněli na svoji novou taktiku, můžeme na ně udeřit znovu shora,“ usmál se, když potěžkával bouřné kladivo, „jo, a taky se postaráme o každého trola, který se sem přiblíží. Možná že umí hopsat po stromech, ale my vládneme nebesům, naši gryfové je roztrhají!“ otočil se, vyšel ze dveří a zahvízdal na Sky’ree. „Wildhammerští, letíme!“ Trpaslíci za ním zajásali a vyrazili.

„Teď!“ Lothar popohnal koně a vedl útok přes mýtinu. Vyvalili se na skupinu orků. Ti zmateně pobíhali sem a tam, byli překvapení – sledovali oblohu, mnozí z nich měli kopí místo obvyklých seker a kladiv. Jeden ho chtěl hodit po Lotharovi, ale rytíř byl blízko, máchnul mečem a odřízl ruku i s kopím, potom mečem zatočil a usekl orkovi hlavu dřív, než ruka dopadla na zem.

Turalyon jel hned za ním, udeřil dalšího orka do hrudi a zlámal mu žebra. Druhou ranou mu z ruky vyrazil sekeru a třetí hladce rozbil hlavu.

Pak uslyšel divný zvuk, něco mezi kašlem a smíchem, a vzhlédl. Vysoká postava, vyšší než ork, štíhlejší, šlachovitější, se spustila ze stromu a v ruce s dlouhými prsty svírala kopí. Její oči byly ostré a úzké, protáhlý obličej se zlosmyslně usmíval, a když bodl kopím, vycenil řadu ostrých zubů. Trol!

Turalyon pozdvihl štít, aby kopí vykryl. Rána byla ale dost silná a náraz na štít mu oslabil ruku. Turalyon odpověděl ranou kladivem, která trola sice ochromila, ale nezastavila. Stvůra se znovu pustila vpřed s napřaženým kopím, Turalyon popohnal koně a chytil pevně štít. Kladivem zasáhl trola do obličeje a hrudi. Trol tak tvrdý útok nečekal, takže ho schytal plnou silou, zavrávoral a potřásal hlavou, aby se vzpamatoval. Turalyon toho využil, kladivem ho udeřil do čelisti a trol se sesypal na zem.

Turalyon spokojeně vzhlédl, právě včas, aby spatřil dalšího trola stojícího na nedaleké větvi. Oči zúžené hněvem a chystal se hodit kopí. Turalyon okamžitě poznal, že míří na něj, ale neměl dost sil kopí vykrýt nebo mu uhnout. Připravil se na nejhorší, zavřel oči a útrpně čekal, až uslyší zvuk kopí svištícího vzduchem.

Místo toho však zaslechl pronikavý křik, který se mísil s hlubokým řevem, potom se ozvala hluboká rána a za ní výkřik náhlé bolesti. Když Turalyon otevřel oči, uviděl úžasnou scénu. Trol ležel na zemi pod větví, na které předtím stál, a držel se za hlavu, z níž se řinula krev. Nad ním se vznášelo majestátní zvíře, o kterém Turalyon sice už slyšel, ale nikdy ho neviděl. Mělo lví tělo pokryté žlutohnědou srstí, ale divokou ptačí hlavu se silným zobákem, jež vydávala pronikavý zvuk, který Turalyon prve slyšel. Přední nohy zvířete byly zakončené děsivými drápy, zatímco jeho zadní nohy měly široké, jakoby kočičí tlapy, a mávalo dlouhým ocasem. Mohutná křídla mělo roztažená do stran, peří pokrývalo jeho hlavu i ramena. Bylo sedláno jako kůň.

V sedle ovšem nebyl člověk. To Turalyon viděl a samozřejmě to věděl už předtím. Slyšel o wildhammerských trpaslících, i když se se žádným dosud nesetkal. Byli sice vyšší a hubenější než jejich bratranci z Bronzebeardu, ale pořád byli menší a zavalitější než lidé, měli těžkou hruď a silné ruce. Bojovali bouřnými kladivy, která se vracela zpět do jejich rukou. Jedno z nich právě zabilo trola.

Trpaslík uviděl, jak na něj Turalyon zírá, a pozvedl kladivo k pozdravu. Turalyon pozdvihl své, popohnal koně dopředu a zamířil k dalšímu orkovi. S trpaslíky kroužícími nad nimi se nemusel bát útoku shora, což mu umožnilo soustředit se na Hordu. Zato orkové se obávali útoku ze všech stran, jenom z podzemí jim nic nehrozilo. Byli z toho zmatení a vystrašení. Stromy je nutily pohybovat se po malých skupinách místo jednolité masy. To umožňovalo vojákům Aliance útočit vždy na jednu skupinu.

Za několik hodin uvítal Kurdran lidské velitele v domově trpaslíků. Byl to velký muž, mohutnější než většina ostatních, měl dlouhé vousy spletené do copu, ačkoli na temeni měl hlavu téměř holou. Nosil se jako rozený bojovník. Kurdran už zažil pěknou řádku bitev, přesto jeho modré oči zůstávaly ve střehu a zlatý lev na štítu a hrudi stále zářil. Mladší muž byl téměř bez vousů a zdál se méně jistý sám sebou, ale Zoradan řekl, že se kladivem ohání skoro tak dobře jako trpaslík. Kolem dalšího se vznášel podivný klid, Kurdranovi připomínal šamana. Možná že ten chlap byl šaman, nebo byl nějak spjat se živly a duchy? Třetí, ve fialové róbě s krátkými, bílými vousy, ale zároveň s mladou chůzí, byl určitě čaroděj, to bylo jasné. A pak tu ještě byla elfská dívka. Byla krásná, silná a štíhlá, jako jsou všichni elfové, s lukem a usměvavýma očima. Jen vzácně Kurdran potkal tak zajímavé lidi a byl by je rád potkal za jiných okolností. Zrovna teď byl ale vděčný, že se s nimi může seznámit.

„Zdravím, hoši – a dívko!“ řekl jim a ukázal na židle, stoličky a polštáře rozptýlené po místnosti, „jste vskutku vítáni. Obávali jsme se, že zelenáči – vy jim říkáte orkové – zničí náš domov, bylo jich tolik! Ale váš příjezd to ukončil a spolu je vyženeme z Hinterlandu! Jsme vašimi dlužníky!“

Velký válečník se posadil na stoličku blízko Kurdrana, masivní meč si přehodil přes záda. „Vy velíte wildhammerským trpaslíkům?“ zeptal se.

„Jsem Kurdran Wildhammer,“ odpověděl Kurdran, „jsem vrchní zeman, takže ano, velím tady.“

„Dobře,“ přikývl válečník. „Já jsem Anduin Lothar, bývalý rytíř ze Stormwindu, nyní velitel vojska Aliance.“ Pak mu vysvětlil vše o Hordě a o stormwindském osudu. „Přidáte se k nám?“ řekl nakonec.

Kurdran se zamračil a zatahal se za knír. „Říkáte, že chtějí zabrat celou zem?“ Lothar přikývl. „A připluli ve velkých lodích z černého železa?“ Další přikývnutí. „Takže to vzali přes Khaz Modan,“ usoudil a potřásl hlavou. „Nedostali jsme z Ironforge žádnou zprávu už mnoho týdnů. Divil jsem se proč. Tohle to vysvětluje.“

„Zabrali doly a použili železo ke stavbě lodí,“ řekl čaroděj.

„Ano,“ Kurdran vycenil zuby. „Měli jsme s bronzbeardským klanem během let mnoho sporů – proto také mí lidé z Khaz Modanu odešli. Ale jsou to naši bratranci, naši druzi. A ty hnusné stvůry, ta Horda, je napadly. A teď napadly nás. Jenom vaše včasná pomoc nás zachránila, jinak bychom dopadli jako naši bratranci,“ udeřil pěstí do opěrky židle. „Přidáme se k vám! Musíme udeřit a zahnat Hordu tam, odkud přišla!“ postavil se a rozpřáhl ruce. „Wildhammerští trpaslíci jdou s vámi!“

Lothar se také postavil a vážně objetí přijal. „Děkuji,“ bylo vše, nač se zmohl, ale stačilo to.

„Aspoň jsme je vyhnali z Hinterlandu,“ poznamenal mladík bez vousů. „Váš domov je bezpečný.“

„To je,“ souhlasil Kurdran. „Prozatím. Ale kam teď orkové půjdou? Otočí se zpátky k Hillsbradu? Nebo nahoru k hlavnímu městu? Nebo potáhnou na sever a přidají se k ostatním?“ Možná to neměl říkat, protože najednou jeho noví spojenci stáli na nohou. „Co jste to řekl?“ dožadovala se elfská dívka. „O severu?“

„Že se tam setkají s ostatními?“ zeptal se Kurdran. Byl zmatený. Rychle přikývla a Kurdran pokrčil rameny. „Mí zvědové říkají, že jsme viděli jen část Hordy, zbytek šel na sever, obešel les a míří k horám,“ sledoval jejich tváře. „Vy jste to nevěděli?“

Bezvousý mladík a čaroděj kroutili hlavami a jejich velitel klel.

„Byla to léčka!“ řekl, slova téměř plival, „a my jsme jim na to skočili!“

„Léčka?“ Kurdran se zamračil. „Můj domov byl v nebezpečí! Nebyla to žádná hra!“

Ale Lothar zakroutil hlavou. „Hrozba byla skutečná,“ souhlasil, „ale ten, kdo velí Hordě, je chytrý. Věděl, že vám přijdeme na pomoc. Zbytek armády vede na sever a část tady nechal, aby nás zpomalil. A teď má náskok!“

„Míří ke Quel’Thalasu!“ zaúpěla elfská dívka. „Musíme je varovat!“

Lothar přikývl. „Shromáždíme vojáky a hned vyrazíme, když půjdeme dost rychle…“

Dívka mu skočila do řeči. „Nemáme čas!“ trvala na svém. „Sám jsi řekl, že Horda má náskok. Už jsme ztratili několik dní! Shromažďování vojáků nás zase jen zpomalí. Půjdu sama!“

„Ne!“ hlas byl klidný, ale tón nepřipouštěl odpor. „Nepůjdeš sama,“ řekl jí Lothar a ignoroval její pohled. „Turalyone, vezmi zbytek jezdectva a polovinu pěšáků. Ujmeš se velení. Khadgare, půjdeš s ním. Chci, aby Aliance byla u obrany Quel’Thalasu,“ otočil se zpět ke Kurdranovi, který byl ohromen. Ten muž rozhodně věděl něco o velení. „V lese určitě ještě budou orkové,“ varoval je, „nemůžeme riskovat, že by se dostali za nás, stejně jako nemůžeme riskovat, že by se dostali před nás. Zůstaneme tu a ujistíme se, že je les naprosto čistý, potom se pohneme vpřed a přidáme se k ostatním.“

Kurdran přikývl. „Děkuji za pomoc,“ odpověděl formálně, „až bude Hinterland zase bezpečný, mí válečníci a já se k vám přidáme na severu a vypořádáme se se zbytkem Hordy.“

„Děkuji,“ Lothar se uklonil a otočil se k elfské dívce, bezvousému mladíkovi a čaroději. „Vy jste ještě tady? Pohyb – každou vteřinou, již promarníte, je Horda blíž Quel’Thalasu.“ Uklonili se a rychle opustili místnost. Kurdran jim jejich úkol nezáviděl, dohnat armádu a dostat se přes ni, aby varovali elfy před jejím příchodem. Jen doufal, že se tam dostanou včas.