Příliv Temnoty

4

Doomhammer právě rozmlouval s Rendem Blackhandem, náčelníkem klanu Black Tooth Grin, když vtom k nim přiběhl zvěd. I když bylo jasné, že přináší důležitou zprávu, bojovník se zastavil několik kroků od nich, nabral dech a trpělivě čekal, až k němu Doomhammer obrátí pohled a přikývne.

„Trolové!“ oznámil stále udýchaný zvěd. „Lesní trolové, podle všeho celá družina bojovníků!“

„Trolové?“ uchechtl se Rend. „Proč by na nás útočili? Myslel jsem, že jsou chytřejší než ogři, a ne hloupější!“

Doomhammer musel souhlasit. Jednou už se s nimi setkal a byl nepříjemně překvapen jejich obratností v boji. I když byli vyšší než orkové, byli štíhlejší a pohyblivější, hlavně v lesích, kde byli velmi nebezpeční. Avšak to, že se dostali přes moře na tento ostrov, rozhodně nebylo obvyklé.

Zvěd však zavrtěl hlavou. „Neútočí. Jsou na pevnině a byli zajati,“ zamračil se. „Zajati lidmi.“

Doomhammer zbystřil. „Kde?“ zeptal se.

„Kousek od břehu, v lesích pod kopci,“ odpověděl rychle zvěd. „Mířili k východu a šli dost pomalu.“

„Kolik jich je?“

„Asi čtyřicet lidí,“ odvětil zvěd, „a deset trolů.“

Doomhammer pokýval hlavou a obrátil se zpátky k Rendovi. „Sežeň nejlepší bojovníky,“ nařídil mu. „A rychle. Za chvíli vyrazíme.“ Změřil si vůdce Black Tooth Grinů přísným pohledem. „Ale dávej pozor,“ varoval ho. „Tohle je jenom parta nájezdníků. Osvobodíš troly a přivedeš je sem. Snaž se zůstat neviděný, jak jen to bude možné, a zabij každého, kdo tě bude sledovat. Nenechám si zhatit plány tvou nedůsledností.“

Náčelník přikývl a beze slova vykročil k válečníkovi, který si hověl v trávě poblíž. Začal na něj vyštěkávat rozkazy, ještě než k němu došel. Bojovník vyskočil, přikývl a odběhl, zřejmě aby přivedl ostatní. Doomhammer netrpělivě vyčkával a zvědovi naznačil, aby čekal také. Se založenýma rukama si pokoušel vybavit předchozí setkání s troly před mnoha měsíci.

Blackhand ještě v domovském světě šokoval ostatní orkské klany, když prohlásil, že hodlá uzavřít spojenectví s ogry. Ukázalo se to jako užitečné partnerství. I když obří tvorové propůjčili Hordě značnou sílu, spoustě orků byli stále proti srsti. Když se pak objevily zvěsti o podobných tvorech na tomto novém světě a Blackhand prohlásil, že je chce shromáždit pod svým praporem také, mnoho z nich se k tomu stavělo odmítavě.

Blackhand vyslal Doomhammera a několik dalších blackrockských bojovníků, aby navázali kontakt. Tím mu dal najevo, že mu věří. I nyní se Doomhammer cítil provinile, že náčelníka zradil, povstal proti němu, zabil ho a zaujal pozici vůdce místo něj. Ale bylo to v zájmu národa, který pod Blackhandovým vedením směřoval k bídě a smrti. Doomhammer to musel udělat, aby zachránil lid. Sáhl za sebe a pohladil hladkou kamennou hlavici kladiva, které měl na zádech, rukojeť vyčnívala vysoko nad ramenem a hlavice se pohupovala dole u stehna. Šamani před dávnými časy předpověděli, že tato mocná zbraň bude svědkem záchrany orků, avšak zachránce, držitel zbraně, se stane pro lid zhoubou. Doomhammer o tom už mnohokrát přemýšlel a ještě vícekrát, poté co se stal náčelníkem a vůdcem Hordy. Zachránil národ, když se ho rozhodl vést? Cítil, že to tak je. Znamená to však, že ho poté přivede do zkázy a spolu s ním vymře i jeho rod? Doufal, že ne.

Tehdy se však Doomhammer podobnými otázkami nezabýval. Stále důvěřoval Blackhandovi, alespoň vůdcově věrnosti národu a jeho záměru učinit z něj pány tohoto světa. Stále poslouchal náčelníkovy rozkazy, i když se snažil zmírňovat Blackhandovo nadšení pro zbytečné násilí. Ne že by nebyl zapálen pro boj. Jako většina orkských bojovníků i on se cítil v bitvě jako doma, ale už zažil situace, kdy přílišná krvelačnost snížila hodnotu vítězství. Tento úkol však zahrnoval spíše komunikaci než boj a Doomhammer jím byl poctěn. Možná z něj měl v hloubi duše trochu obavy. Zatím se na tomto světě setkali pouze s lidmi a s jedním nebo dvěma tvory vzrůstem sice nevelkými, ale oplývajícími velkou silou. Říkalo se jim trpaslíci. Pokud zde žili také ogři, Horda se mohla ocitnout před mocnějším nepřítelem, než před jakým stála doposud.

Trvalo dva týdny, než se Doomhammer konečně setkal s troly. Putoval se svými bojovníky lesem, kde zvěd jednoho zahlédl, a nesnažili se skrývat. Postupem času byl stále více přesvědčen o tom, že zvěd lhal nebo se prostě zmýlil, zahlédl cosi ve stínu a celou věc si vymyslel, aby zakryl vlastní zbabělost. Jedné noci, když se rozhostila tma, se však kdosi zhoupl z větví stromu a přistál v dosahu ohně v tábořišti orků. Kdosi další ho po chvíli následoval, pak další a další, až se orkové octli v obklíčení šesti tichých stínů.

Doomhammera nejprve napadlo, že se zvěd nemýlil a jsou obklíčeni ogry, i když tito jsou o dost menší a pohybují se tiše a s takovou elegancí, jakou u ogrů dosud neviděl. Poté však paprsky zapadajícího slunce poodhalily jeden ze stínů, který postoupil vpřed, a Doomhammer uviděl, že má zelenou kůži, tak zelenou jako on sám, jako listy na stromech kolem. To vysvětlovalo, proč si tvorů předtím nevšimli. Jejich zabarvení jim umožňovalo ukrýt se v lesním porostu, zvláště pak, když se pohybovali po větvích stromů jako tito. Také si všiml, že tvorové jsou vyšší než on, ale štíhlejší než ogři, a nemají tak dlouhé paže ani veliké ruce nebo masivní hlavu. Navíc pohled tvora, který se přibližoval, svit jeho tmavých očí, když natáhl ruku s oštěpem a šťouchl jím Doomhammera, hovořil o jisté inteligenci.

„Nejsme nepřátelé!“ zvolal Doomhammer. Výkřik se nesl tichou nocí. Jednou rukou odstrčil oštěp stranou. Všiml si, že hrot je tvořen kamenným úlomkem, který vypadal velmi ostře. „Hledáme vašeho vůdce!“

Od shromážděných tvorů se ozvalo zachrčení. Po chvilce si Doomhammer uvědomil, že je to smích.

„Co ty od něj chtít, mlsko?“ zeptal se ten v popředí a jeho ústa se rozšířila do mohutného šklebu. Tak Doomhammer přišel na to, že tvorové mají také kly, ale delší, mohutnější a tupější než ty orkské. Všiml si také vlasů, které jim na hlavě rostly vzhůru jako hříva. To jistě nebyl přirozený stav, což znamenalo, že tvorové o sebe dbají, takže rozhodně nemohou být pouhými zvířaty.

„Chtěl bych s ním hovořit jménem našeho vůdce,“ odpověděl Doomhammer. Ruce nechal volně podél těla, aby ukázal, že nemá zbraň, ale byl ostražitý. Jen blázen by nebyl.

A bylo to správné počínání, protože tvor se znovu zasmál.

„My ne mluvit s mlsky,“ odpověděl. „My je sníst!“ Tentokrát už oštěpem nešťouchal, ale rychle a tvrdě jím vyrazil vpřed, takže kdyby Doomhammer zůstal stát, nabodl by ho jako rybu. Ork se však oštěpu otočkou vyhnul, sundal ze zad kladivo a vyrazil bojový pokřik. To tvora zřejmě vylekalo, protože se zarazil, když si chystal oštěp k dalšímu útoku. Doomhammer na nic nečekal, vyskočil vpřed a jediným úderem kladiva tvorovi rozdrtil koleno. Ten se s bolestivým výkřikem svalil na zem a chytil se za rozdrcenou končetinu. Doomhammer udeřil podruhé a mocným úderem shora dolů tvorovi rozdrtil lebku.

„Tak znovu, hledám vašeho vůdce!“ zařval a rozhlédl se po ostatních, kteří se během rychlého souboje ani nepohnuli. „Zaveďte mě k němu, nebo vás zabiju všechny a najdu si někoho jiného!“ Aby dodal důraz svým slovům, pozdvihl kladivo nad hlavu. Měl zkušenost, že pohled na černou kamennou hlavici pokrytou krví a chomáči vlasů většinu nepřátel vystraší.

Gesto zafungovalo. Ostatní tvorové o krok ustoupili a zvedli zbraně nad hlavu na znamení, že nehodlají bojovat. Jeden z nich poté přistoupil k němu. Vlasy měl spletené do copů na rozdíl od toho druhého, který je měl postavené do pevného hřebene. Na krku měl náhrdelník z kostí.

„Přát si mluvit se Zul’jin?“ zeptal se. Doomhammer přikývl. Předpokládal, že to je jméno nebo hodnost jejich vůdce. „Já ho přivést sem,“ řekl tvor a tiše zmizel ve stínu. Jeho zbylí společníci zůstali na místě. Dívali se po orcích a po sobě navzájem a nevěděli, co mají dělat.

„My počkáme,“ řekl klidně Doomhammer. Položil hlavici kladiva na zem a opřel se o dlouhou rukojeť, uvolněně, ale stále v pohotovosti. Když tvorové viděli, že nehodlá bojovat, trochu se uvolnili a složili zbraně také. Jeden se dokonce posadil na zem. Bedlivě však sledoval každý pohyb orků.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho po chvíli Doomhammer.

„Já Krul’tan,“ odpověděl.

„Orgrim Doomhammer,“ řekl ork a ukázal palcem na sebe. „My jsme orkové z klanu Blackrock. Kdo jste vy?“

„My být lesní trolové,“ překvapeně odpověděl Krul’tan, jako by nevěřil, že to orkové nevědí. „Kmen Amani.“

Doomhammer přikývl. Lesní trolové. A žijí v kmenech. To znamená, že jsou civilizovaní mnohem více než ogři. Blackhandův záměr se mu najednou zdál moudrý. Tyto bytosti vypadají daleko spíš jako orkové než ogři, bez ohledu na výšku a sílu. Jací spojenci by z nich mohli být! A pocházejí z tohoto světa, což znamená, že znají krajinu, její obyvatele a možná i nebezpečí. Uplynula hodina. Potom se bez varování ze stínu vynořil trol, který předtím odešel, a s ním tři další.

„Vy chtít Zul’jin?“ zeptal se jeden z nich a přistoupil dost blízko na to, aby Doomhammer rozeznal korálky a kousky kovu vpletené v jeho dlouhých copech. „Já být zde!“ Zul’jin byl ještě vytáhlejší a štíhlejší než ostatní trolové. Jeho bedra byla zahalena v roušce z hrubého plátna a přes ramena měl koženou vestu. Kolem krku a na obličeji až k nosu měl omotanou hrubou šálu, což dodávalo jeho výrazu na zlověstnosti. Z té vzdálenosti si Doomhammer všiml, že trolova kůže je osrstěná. Vypadala trochu jako mech. Trolové byli zelení, protože byli pokrytí mechem! Podivní tvorové.

„Já jsem Doomhammer. Ano, chci mluvit s tebou.“ Doomhammer neohroženě pohlédl na vůdce lesních trolů. „Můj vůdce Blackhand vládne orkské Hordě. Jistě jste nás viděli procházet lesem.“

Zul’jin přikývl. „My viděli vás štrachat mezi stromy, jo. Vy být víc nemotorný než lidi,“ komentoval Zul’jin. „Ale silnější. A připravený na boj. Co vy chtít od nás?“ Doomhammer si všiml trolova nepříjemného šklebu, přestože jeho tvář byla zahalena. „Chtít naše lesy, co? Vy muset o ně s námi bojovat.“ Spustil ruce k bokům, kde měl zavěšené dvě sekery. „A vy prohrát.“ Doomhammer předpokládal, že trolí náčelník má pravdu. Horda sice troly co do počtu mnohonásobně převyšovala, ale pokud všichni lesní trolové byli tak silní a nenápadní jako tito, mohli na Hordu odkudkoli udeřit a zase zmizet. Mohli zabít každého orka, který by se do lesa odvážil vkročit, a Horda by nebyla schopná v lesích soustředit dostatek bojovníků a s troly účinně bojovat. Naštěstí to nebylo jejím cílem.

„Nechceme vaše lesy,“ ujistil Doomhammer trolího náčelníka. „Potřebujeme vaši sílu. Hodláme dobýt a ovládnout tento svět. A vy byste se mohli stát našimi spojenci.“

Zul’jin zavrčel. „Spojenci? Proč? Co my tím získat?“

„A co byste chtěli?“

Jeden z trolů promluvil divným syčivým jazykem, ale Zul’jin ho úsečně odbyl. „My nic nepotřebovat,“ prohlásil Zul’jin rozhodně. „My mít náš les. Nikdo se sem neodvážit. Jenom prokletí elfové a o ty my se postarat sami.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se Doomhammer, který vycítil šanci. „Ti elfové jsou jiná rasa? Mocná?“

„Jo, mocná,“ neochotně přisvědčil trol. „Ale my je zabíjet už dlouho, od dávných dob, kdy oni sem přijít. My nepotřebovat žádnou pomoc.“

„Ale proč je pobíjet po jednom?“ zeptal se Doomhammer. „Proč nezaútočit na jejich domovy a nezničit je všechny najednou? My bychom vám mohli pomoct! S Hordou za zády můžete elfy rozdrtit jednou provždy a stát se skutečnými pány lesa!“

Zul’jin vypadal, že ho návrh zaujal, a Doomhammer neztrácel naději. Náčelník však nakonec zavrtěl hlavou. „My bojovat s elfy sami. My nepotřebovat žádnou pomoc. A my nechtít ostatní svět, už ne. Takže boj s ostatními nám taky nic nedat.“

Doomhammer si povzdechl. Viděl, že trol se nedá přesvědčit, a odhadoval, že přílišným naléháním by si jej mohl znepřátelit. „Rozumím,“ řekl nakonec. „Můj vůdce bude zklamaný tak jako já. Ale ctím tvé rozhodnutí.“

Zul’jin přikývl. „Ty odejít v míru, orku,“ zašeptal, když začal ustupovat do stínů. „Trolové vás nechat být, jo.“ A najednou byl pryč a ostatní lesní trolové jakbysmet.

Blackhand byl velmi zklamaný a řval na Doomhammera a ostatní, že selhali při plnění úkolu. Brzy se však uklidnil a souhlasil s Doomhammerovým názorem, že kdyby na troly naléhal, mohl by si z nich udělat nepřátelé, což si orkové nepřáli.

Doomhammera však rozhodnutí trolího náčelníka pořád mrzelo, a tak přikázal zvědům, aby pozorovali troly, kdykoliv se ocitnou blízko lesa. Nyní se pozorování možná vyplatilo.

Doomhammer sledoval, jak u severního pobřeží ostrova přistály dva čluny. Z jednoho vyskočil Rend následovaný trolem, jehož vlasy byly spletené do copů, dlouhý šál mu halil krk a tvář.

Doomhammer se potěšeně usmál. Byl to sám Zul’jin.

„Byli zajati a spoutáni,“ nahlásil Rend, když se zastavil jen pár kroku od Doomhammera. „Lidé byli nepozorní. Čekali, že kromě trolů, které zajali, je nic neohrožuje.“ Náčelník klanu Black Tooth Grin se zasmál. „Nikdo nepřežil.“

„Dobře.“ Ohlédl se na trolího náčelníka. Vypadal stejně, jako když se potkali poprvé, a podle Zul’jinova výrazu bylo jasné, že si to setkání pamatuje také.

„Vaši válečníci nás zachránili,“ přiznal trol, stoupl si vedle Doomhammera a pokýval hlavou. „Bylo jich příliš mnoho, jo, používat pochodně, držet nás v šachu.“

Doomhammer přikývl. „Rád pomohu válečníkovi v nouzi,“ řekl. „Když jsem uslyšel, že jste byli zajati, okamžitě jsem vyslal bojovníky.“ Zul’jin se ušklíbl. „Tvůj vůdce tě poslat?“

„Já jsem teď vůdce,“ odpověděl Doomhammer a usmál se.

To na trola udělalo dojem. „Vaše Horda chtít pořád dobýt svět, jo?“ zeptal se nakonec. Doomhammer beze slova přikývl.

„My vám teda pomoct,“ prohlásil po chvíli Zul’jin. „Jako vy pomohli nám. Spojenci.“ Natáhl ruku.

„Spojenci,“ řekl Doomhammer a stiskl ji.

V jeho mysli se nyní otevřely nové možnosti. Před troly, Hordou a silami, jež se Zuluhed zavázal probudit, už nemohlo obstát nic.