Příliv Temnoty

7

„Pověz nám všechno.“

Khadgar přikývl, neobtěžoval se rozhlížet kolem. Nemělo to smysl. Byl předvolán před vládnoucí radu Kirin Toru, jejíž členové odhalili svou podobu jenom tehdy, když to sami chtěli.

V tomto poradním sále už jednou byl. Tehdy mu bylo řečeno, že půjde jako učedník k Medivhovi. V té době ho sál ohromil. Celá místnost jako by visela ve vzduchu, matná, stěží viditelná podlaha od toho, jak se okolní svět zatmíval, rozedníval a bouřil mnohem rychleji než kdekoliv jinde v přírodě. Samotní členové rady byli zrovna tak ohromující. Zjevovali se pouze jako zahalené postavy v kápích. Skutečná podoba, tváře i pohlaví zůstávaly skryty jednak oděvem, jednak magií. Bylo to tajemné a zároveň praktické, protože vůdcové čarodějného společenství byli voleni tajně, aby se předešlo jakémukoliv riziku korupce, vydírání nebo nátlaku. Členové rady znali svou totožnost navzájem, ale kromě nich už nikdo jiný. To zajišťoval oděv, který zároveň radě propůjčoval mysteriózní nádech, a mnoho členů si libovalo ve zmatcích, kdy každý, kdo vstoupil nebo odcházel z komnaty, byl spolehlivě rozrušený a vyděšený z toho, kde se ocitl, co viděl, i z toho, co slyšel a sám říkal.

Dříve to platilo i na Khadgara. Poprvé odcházel ze sálu rady s rozvířenou myslí, ohromen mocí vůdců a neschopen si vzpomenout, co přesně se při audienci stalo.

Od toho času se však mnoho změnilo. I když to bylo jen několik let, Khadgar za tu dobu značně vyzrál jak ve schopnostech, tak ve znalostech. Jeho podoba byla také jiná a bavilo ho pomyšlení, že někteří členové rady snad mohou být jeho přítomností zaraženi, tak jako byl prve on. Koneckonců, odešel odtud jako mladík a vrátil se jako kmet předčící stářím mnoho z nich, i když žil podstatně kratší dobu.

Bez ohledu na to Khadgar neměl v úmyslu hrát s radou hry. Byl unavený. Teleportoval se do Dalaranu, a ačkoliv jeho magie byla dost silná na takový čin, pořád to byla obrovská vzdálenost. Navíc do pozdních hodin diskutoval s Lotharem, protože na nadcházející týden domlouvali první válečnou poradu. Khadgar si cenil zájmu někdejších mistrů o současné události a cítil, že se musí dozvědět, k čemu došlo v Azerothu. Chápal, že by bylo záhodno jim to všechno sdělit bez směšných póz a teatrálních gest.

Proto když konečně zvedl hlavu, pohlédl přímo na zahalenou postavu nalevo. „Rád bych zde vypověděl o vážných událostech, princi Kael’thasi,“ promluvil zdvořile, „ale bylo by to pro mě mnohem snadnější, kdybych pořádně viděl, komu to vlastně vyprávím.“

Stranou uslyšel, jak kdosi odfrkl, zahalený se zasmál. „Máš pravdu, mladý Khadgare,“ odpověděl mág. „Také by mi bylo zatěžko mluvit k posluchačům, kteří se nechtějí dát poznat.“ Elfský princ si rychlým gestem odstranil zahalující přestrojení a najednou zde stál ve fialové, zlatem zdobené róbě, dlouhé zlaté vlasy mu splývaly na ramena. Ve tváři ostrých rysů se zračilo očekávání. „Je to lepší?“

„O moc lepší. Děkuji,“ řekl Khadgar. Rozhlédl se po ostatních členech rady. „A vy? Smím vidět vaše tváře, lorde Krasusi? Lorde Kel’Thuzade? Lord Antonidas se s přestrojením nezdržoval a princ Kael’thas uznal, že bude lepší od toho upustit. Uznáte to i vy?“

Antonidas, který seděl před Khadgarem na neviditelné židli, se zasmál. „Vskutku, mladíku, vskutku,“ souhlasil. „Tato záležitost je příliš vážná na to, abychom si zde hráli na schovávanou, a ty už nejsi žádný nováček, kterého by bylo třeba zastrašovat úskoky. Odkryjte se, přátelé, a vyřešme tuto záležitost, dokud je noc mladá.“

Ostatní mágové poslechli, i když se ozvalo reptání. O okamžik později se Khadgar ocitnul obklopen šesti lidmi. Poznal štíhlého a jemného Krasa se stříbnými vlasy, které se tu a tam červeně zaleskly. Kel’Thuzad mu také nebyl neznámý – charismatický, výrazný muž s černými vlasy a plnovousem, podivně skelnýma očima, jako by se ve skutečnosti ani nedíval na okolní svět. Další dva neznal. Zavalitý muž a sošně vyhlížející žena, tváře jich obou působily známým dojmem. Nejspíše se s nimi potkával v sálech Fialové citadely, když byl ještě student a nestál jim za oslovení.

Teď mu však pozorně naslouchali.

„Udělali jsme, oč jsi nás žádal,“ pravil tvrdě Kel’Thuzad. „Teď nám řekni, co se stalo!“

„Co chceš vědět?“ zeptal se Khadgar staršího čaroděje.

„Všechno!“ Pohled Kel’Thuzadových očí byl neklamným znamením, že to myslí vážně. Předcházela ho pověst snílka a učence, který neustále hledá nové vědění o magii, jejích zdrojích a možném využití. Z celého Kirin Toru to byl právě on, kdo nejvíce toužil po přístupu do Medivhovy magické knihovny, a jak Khadgar předpokládal, byl nejvíce rozhněván jejím zničením. Neobtěžoval se zmínit, že si před vyklizením věže vzal ty nejvzácnější svazky a nechal si je pro sebe.

„Dobře.“ A tak jim to řekl. Vděčně přijal židli, kterou mu zavalitý neznámý nabídl, posadil se a povyprávěl o všem, co se přihodilo, poté co před více než dvěma lety opustil Dalaran. Pověděl jim o tom, jak byl učedníkem u podivného Medivha, o mistrových roztěkaných stavech a podivných zmizeních. Vyprávěl o prvních setkáních s orky. Vyprávěl o vraždách čarodějů a Medivhově zradě, i o tom, jak Lothar ukončil jeho život. Potom začal vyprávět o Hordě a bitvách, které nastaly, o obléhání Stormwindu, Llaneově smrti, pádu města a svém následném útěku.

Mistři čarodějové většinu času nic neříkali. Jenom občas se někdo na něco zeptal, ale prokázali překvapivě velké uznání pro někoho tak mladého, jako byl Khadgar, takže otázky byly stručné a k věci. Když vše zakončil vyprávěním o Alianci a paladinech, opřel se, aby si odpočinul, a čekal, na co dalšího se čarodějové zeptají.

„Nezmínil jsi se o Tirisfalském řádu,“ řekl Kel’Thuzad, načež Antonidas hlasitě zakašlal.

„Proč?“ zeptal se učenec. „Tohle není k věci, řeč je o Medivhovi!“

„Je to k věci,“ řekl Khadgar, „a omlouvám se, že jsem se o tom nezmínil. Avšak,“ rozhlédl se po čarodějích ve snaze posoudit jejich znalosti a pokračoval diskrétním tónem. „Vím jenom málo o díle tohoto řádu. Medivh byl jeho členem a jednou nebo dvakrát se o něm zmínil, ale neprozradil nic o členech nebo činnosti.“

„Samozřejmě,“ řekla souhlasně žena, z jejíž tváře Khadgar vyčetl zklamání podobně jako z Kel’Thuzadovy. Khadgar se nemýlil, skutečně o řádu nic nevěděli a asi doufali, že se o jeho tajemstvích dozví od něj. To se však nestalo a dál už o tom nemluvili. „Víc mě zajímá sám Medivh a to, co se s ním stalo,“ pokračovala čarodějka. „Jsi si jistý, že ten, koho jsi s ním vídal, byl Sargeras?“

„Naprosto jistý.“ Khadgar se vzpřímil. „Už se předtím objevil v mé vizi. Poznal jsem ho okamžitě.“

„Takže to byl Medivh – nebo Sargeras skrze něj, kdo otevřel průchod orkům,“ odtušil zavalitý muž. „A jak jsi říkal, že se jmenuje jejich svět?“

„Draenor,“ odpověděl Khadgar a trochu se otřásl. Připomněla se mu jiná vize z Medivhovy věže, ta, v níž byl on sám jako stařec, tedy vypadal jako nyní, a vedl malou skupinu válečníků proti orkské přesile v krajině s krvavě rudou oblohou. Garona mu potom řekla, že to připomínalo Draenor a znamená to, že je předurčen tam jít a nejspíš nepřežije. Přiměl se k návratu k rozhovorům.

„Co o něm víme?“ zeptal se Krasus. „O tom světě? Pověděl jsi nám o rudém nebi, ale můžeš říct ještě něco dalšího?“

„Nikdy jsem tam nebyl,“ odpověděl Khadgar. Alespoň zatím, pomyslel si. „Ale jedna má společnice, poloviční ork, mi o něm a o orcích mnoho pověděla.“ Vzpomněl si na Garonu, ale rychle bolestnou vzpomínku zahnal. „Orkové tam dříve žili v míru. Měli sice spory, ale nevedli mezi sebou války. Jedinými jejich nepřáteli byli ogři. Orků však bylo více a byli inteligentnější.“

„A co se stalo potom?“ zeptal se Kel’Thuzad. „Něčím se nakazili,“ vysvětloval Khadgar. „Nevěděla proč a jak, ale říkala, že jejich pleť postupně změnila barvu z původní hnědé v zelenou a začali provozovat jiný druh magie než tu, kterou znali dříve. Staly se z nich divoké bestie. Vyprávěla o velikém obřadu s kalichem, ze kterého pili náčelníci a většina bojovníků. Jejich kůže pak dostala jasně zelenou barvu a oči zčervenaly. Získali také větší sílu, byli zuřiví a krvelační. Zabíjeli každého, koho potkali, a nakonec se začali vraždit i mezi sebou. Nová magie navíc vysávala život z půdy, takže úroda byla stále menší. Ocitli se na pokraji vyhynutí. Hrozilo, že se mezi sebou vyvraždí nebo zemřou hlady. Jenomže Medivh oslovil Gul’dana, předního orkského černokněžníka, a nabídl mu přístup do tohoto světa. Našeho světa. Gul’dan to přijal a společně vystavěli portál. Napřed vyslali několik klanů, potom jich přicházelo stále víc a víc. Pak už šlo jenom o to vyčkat, vybudovat vojsko, prozkoumat krajinu a zaútočit.“

„A teď se k nám blíží v plné síle.“ Kael’thas se zamračil.

„Ano.“

Khadgar čekal, ale nikdo další nepromluvil, tak se aspoň díval na svou neviditelnou židli. „Pokud k tomu nikdo z vás, dámo a pánové, nic nemá, už bych šel,“ řekl po chvíli. „Mám za sebou dlouhý den a jsem velmi unaven.“

„Co budeš dělat dál?“ zeptala se ho žena, když se zvedal ze židle.

Khadgar svraštil obočí. Tuto otázku si kladl od chvíle, kdy přišel do Lordaeronu. Jedna jeho část toužila po bezpečném úkrytu v Kirin Toru. Třeba by se znovu mohl vrátit k původnímu povolání asistenta knihovníka. Nikomu by nepřekážel a byl by v bezpečí za nejsilnější magickou ochranou na světě.

Jiné jeho části se myšlenka útěku od nadcházejících událostí hnusila. Už se přece setkal s démonem, a přežil! Pokud tohle dokázal, pak by jistě zvládl i boj s orkskými vojsky.

Mimo to pro něj mnoho znamenalo přátelství a úcta.

„Zůstanu s lordem Lotharem,“ odpověděl konečně Khadgar záměrně uvolněným tónem. „Slíbil jsem mu, že ho podpořím, a on si to plně zaslouží. Po válce, pakliže přežijeme…“ pokrčil rameny.

„Ty ale stále patříš k Dalaranu,“ podotkla žena. „Jestliže tě zavoláme zpátky a přidělíme nějakou nutnou práci, poslechneš nás?“

Khadgar o tom několik vteřin přemýšlel. „Ne,“ odpověděl pomalu. „K tomu se teď nemohu vrátit. Až válka skončí a pokud přežijeme, pak v tom, jestli se vrátím ke studiu, ať už tady, v Medivhově věži nebo kdekoliv jinde, ještě nemám jasno.“

Členové rady si ho prohlíželi a on je také. Krasus po chvíli promluvil do ticha. „Odešel jsi odtud jako pouhý chlapec, nezkušený učedník,“ řekl se znatelným uznáním v hlase. „A vrátil jsi se jako zralý muž a mistr.“ Khadgar sklonil hlavu, aby ocenil kompliment, ale neřekl nic.

„Nebudeme ti nic rozkazovat,“ ujistil ho Antonidas. „Ctíme tvá přání a nezávislost. Ale rádi bychom zůstali v obraze, zvláště pokud jde o cokoliv, co se týká Medivha, nekromantů, řádu a toho portálu.“

Khadgar přikývl. „Mohu tedy odejít?“

Antonidas se na něj usmál. „Ano, teď můžeš odejít,“ řekl arcimág. „Ať tě ochraňuje Světlo a dává ti sílu.“

„A o všem nás zpravuj,“ dodal zavalitý muž. „Čím dříve se dozvíme o plánech orků, tím rychleji můžeme vyslat naše jednotky a samozřejmě poskytnout i mágy.“

Khadgar pokýval hlavou. „Jistě.“ Rychlým krokem opustil sál, a jakmile se ocitnul venku, vyvolal mystickou sféru. Rada Kirin Tora sídlila v tichém sále, o kterém se domníval, že je magicky chráněn nejen před možnými útoky, ale také před zraky slídilů. Khadgar se však během krátkého učednického období u Medivha mnoho naučil, zvláště z knih, jež si po mistrově smrti přivlastnil. Byl velmi blízko cíli. Soustředil se a barvy uvnitř sféry se neustále proměňovaly od zelené až po černou. Po chvíli se začaly objevovat tváře, které si cosi šeptaly. Díval se na členy rady Kirin Tora v jasně fialových róbách. Nástěnné malby na zdech sálu zmizely. Hleděl do místnosti s holými stěnami, v ní bylo šest postav procházejících se kolem dokola.

„…nevím, jak moc mu můžeme věřit,“ řekl zavalitý muž. „Připadá mi, že není příliš ochotný sloužit našim zájmům.“

„Samozřejmě že není,“ odvětil Kael’thas. „Kdybys prošel tím, čím on, také bys nebyl příliš důvěřivý. Ovšem my mu důvěřovat nemusíme. Potřebujeme ho, aby nám zprostředkoval kontakt s Lotharem, aby byl prostředníkem mezi námi a ostatními. Jistě mu můžeme věřit v tom, že nebude podkopávat naše snahy, neobrátí se proti nám a nebude před námi skrývat důležité věci a informace. Nevím, co víc bychom po něm mohli chtít.“

„Ten cizí svět Draenor mi dělá starosti,“ mumlal Krasus. „Jestliže portálem prošli orkové, mohl jím přijít také někdo jiný. Víme, že s nimi dorazili ogři, ale o tom, co dalšího se ještě může objevit, nemáme tušení. Chci říct, že na druhé straně portálu mohou být možná ještě horší nestvůry a čekat na vhodný okamžik, kdy budou moci plenit tento svět. Navíc zde není nic, co by bránilo orkům vrátit se do domovského světa, pokud to pro ně bude nutné. Boj s nepřítelem, který má nedobytnou základnu, je tak mnohem obtížnější, protože z ní může podnikat výpady a rychle se stahovat. Nalezení a zničení portálu by tudíž mělo být naší nejvyšší prioritou.“

„Souhlasím,“ řekl Kael’thas. „Zničíme portál.“ Ostatní přikývli. „Dobře. Na tom jsme se shodli. Co dalšího?“

Hovor se přenesl k prozaičtějším věcem jako plán úklidu laboratoří ve Fialové citadele. Khadgar nechal sféru zmizet. Šlo to lépe, než čekal. Kael’thas měl pravdu. V posledních třech letech mnoho prožil a trochu předpokládal, že rada Kirin Toru bude rozčarována jeho nedostatečnou uctivostí. Neřekli však nic a zdálo se, že jeho vyprávění bez výhrad věří, což byla příjemná změna.

Teď už se jen potřeboval teleportovat zpátky do hlavního města a jít spát, aby byl zítra čerstvý.

O týden později byl s Khadgarem ve velitelském stanu v jižním Lordaeronu nedaleko Southshore, kde přistáli s uprchlíky. Zvolili toto místo, protože se odtud dalo rychle dostat do jakékoliv jiné části kontinentu lodí po vodě. Vojáci venku pochodovali, cvičili nebo spali. Lothar stál uvnitř stanu spolu s lordaeronskými vládci a čtyřmi muži, které si vybral jako důstojníky, kolem stolu a hleděli do mapy. Lothar ustavil Uthera jako prostředníka mezi armádou, Stříbrnou rukou a Církví. Paladinové se velmi zlepšili v bojových dovednostech i v zacházení se Světlem. Khadgar zajišťoval kontakt s mágy a současně byl Lotharovým poradcem. Proudmoore samozřejmě velel loďstvu, o tom nebylo pochyb. Ovšem svým zástupcem učinil Lothar Turalyona. Zapůsobil na něj i na Khadgara inteligencí, soustředěním, věrností a pílí, i když se k vrchnímu veliteli stále choval jako k mytickému hrdinovi ze starých pověstí. Lothar předpokládal, že z toho časem vyroste, a mimo něj nepoznal nikoho tak schopného. Turalyona taková odpovědnost znervózňovala a Lothar ho musel několikrát napomenout, aby nepoklepával nepřítomně na mapu, tedy alespoň ne nožem.

Diskutovalo se o těch samých věcech, o kterých se hovořilo už celý týden – kudy Horda nejspíše přijde, kde zaútočí a jak tam co nejrychleji přesunout jednotky Aliance bez toho, aby pochodem přes pole zničily úrodu. Právě když Graymane podesáté žádal, aby alianční síly byly rozmístěny na hranicích Gilneasu pro případ, že by se orkové objevili právě tam, do stanu vběhla hlídka.

„Pane, tohle musíte vidět, pane!“ vykřikl muž, když se jedním pohybem zastavil, uklonil a zasalutoval. „Jsou tady!“

„Kdo je tady, vojáku?“ zavrčel Lothar. Snažil se vyčíst výraz vojákovy tváře, ale ten byl příliš neklidný. Nebyl však zděšený, což Lotharovi umožnilo zhluboka se nadechnout a ovládnout vlastní neklid. Žádný děs, to znamenalo, že Horda to není. Ve tváři hlídky se sice zračil strach, ovšem smíšený s úctou, ne-li přímo úžasem. Lothar nikdy předtím nic takového neviděl.

„Elfové, pane!“ zvolal voják. „Jsou tady elfové!“

„Elfové?“ Lothar zíral na vojáka ve snaze vstřebat, co se právě dozvěděl, a pak se obrátil ke shromážděným vládcům. Jak předpokládal, jeden z nich zakašlal a tvářil se trochu provinile.

„Potřebujeme spojence,“ začal vysvětlovat král Terenas, „a elfové jsou velmi mocní. Myslel jsem, že bude nejlepší je o všem zpravit.“

„Bez toho, abych o tom věděl?“ Lothar se rozzlobil. „A co když pošlou celou armádu a najednou prohlásí, že velí oni? Co když sem vtrhne Horda zrovna ve chvíli, kdy je budeme začleňovat do vojska? Takové věci se přede mnou nesmí tajit! Může nás to stát život, nebo alespoň životy mnoha našich lidí!“

Terenas uznale pokýval hlavou. „Samozřejmě, máš pravdu,“ odpověděl a tím Lotharovi opět připomněl, proč ho ctí jako krále. Většina mužů odmítá přiznat chybu a ti, kteří ostatním vládnou, obzvláště. Terenas ale vždy bral plnou odpovědnost za své jednání, v dobrém i ve zlém. „Ano, měl jsem si o tom s tebou napřed promluvit. Myslel jsem, že na to není čas, ale to mě neomlouvá. Už se to nestane.“

Lothar prudce kývl hlavou. „Dobře. Pojďme se tedy podívat, jak elfové vlastně vypadají.“ Vyšel ven ze stanu a ostatní ho následovali.

Když odhrnul závěs ve vchodu do stanu, spatřil nejprve alianční vojáky. Jednotky byly rozmístěny po celém údolí a dál v krajině. Při tom pohledu pocítil Lothar sebevědomí a hrdost. Jak by kdokoliv nebo cokoliv mohlo obstát proti tak mocné síle? Hned na to si ale vzpomněl na Hordu, jak se přelévala po Stormwindu jako zelené moře, a vystřízlivěl. Avšak armáda Aliance byla mnohokrát větší než ta stormwindská. Kdyby nic jiného, Horda s ní bude mít hodně práce.

Když přehlédl svá vojska, podíval se ke břehu a na moře. Proudmoorova flotila, od malých průzkumných plavidel až po masivní křižníky, kotvila u břehu a tvořila tak nad mořskou hladinou les stožárů a plachet. Část lodí však odplula stranou a vytvořila prostor, do kterého vpluly lodě, jaké Lothar ještě nikdy neviděl.

„Elfské křižníky,“ vydechl Proudmoore. „Lehčí a rychlejší než naše. Nejsou tak těžce vyzbrojené, ale zato jsou mnohem pohyblivější. Výborná, výborná posila!“ Admirál se však zamračil. „Jejich ale málo. Napočítal jsem jen čtyři a osm menších lodí. Je to pouze jedna bojová skupina.“

„Třeba za ní plují další,“ řekl Turalyon. Proudmoore však zavrtěl hlavou. „Nemívají takové způsoby. Kdyby jich bylo víc, připluly by všechny najednou.“

„Ale je to pořád o tucet lodí víc, než jsme měli dosud,“ podotkl Khadgar, „a o jednotky, které vezou.“

Lothar přikývl. „Měli bychom je jít přivítat.“ Všichni souhlasili. Vydali se údolím dolů. Perenolde a Graymane nebyli zvyklí na takovou námahu, a tak po několika minutách lapali po dechu. Ostatní šli svižně a dorazili k přístavu právě ve chvíli, kdy v něm přistála první loď.

Z paluby na dřevěné molo lehkým krokem vystoupila vysoká, svižně vyhlížející bytost. Dlouhé zlaté vlasy se blýskaly slunečními paprsky. Lothar zaslechl, že kdosi za ním užasle vydechl. Když neznámá přistoupila blíže, bylo zřejmé, že je to žena, a navíc velmi okouzlujícího vzhledu. Rysy tváře byly jemné, ale vyzařovaly sílu stejně jako její štíhlá postava. Byla oblečena v lesní zelené a dubové hnědé, přes košili zvláštní lehký kyrys, kalhoty podkasané pod koleny, na ramenou dlouhý plášť s kápí spuštěnou dozadu, na rukou kožené rukavice, které jí sahaly až k loktům, podobně jako její vysoké boty, které končily až u kolen. Na opasku měla u jednoho boku zavěšený meč s úzkou čepelí, u druhého brašnu a roh, na zádech si hověly dlouhý luk a toulec se šípy. Lothar v životě viděl mnoho krásných žen, dokonce tak krásných, jako byla tato elfka, ale u žádné dosud nezaznamenal tak skvostnou směs půvabu se silou. Měl tedy pochopení pro němý úžas přítomných společníků.

„Má paní,“ pravil Lothar, když byla už jen několik kroků od nich. „Vítejte. Jmenuji se Anduin Lothar a jsem velitel Aliance Lordaeronu.“

Kývla hlavou, přišla blíž a zastavila se zhruba na vzdálenost natažené ruky. Z takové blízkosti už byly dobře patrné zašpičatělé uši vyčnívající z vlasů a poněkud šikmé, smaragdově zelené oči. „Já jsem Alleria Windrunner a přináším vám pozdravy od Anasteriana Sunstridera a Silvermoonské rady,“ promluvila elfka lahodným, melodickým hlasem, o kterém Lothar usoudil, že by zněl příjemně i v hněvu.

„Díky.“ Otočil se a pokynul k mužům, kteří stáli za ním. „Dovolte mi, abych vám představil vládce Aliance a naše velitele.“ Poté co byli všichni představeni, přešel k vážnějším věcem. „Odpusťte mi mou neomalenost, lady Allerio,“ řekl Lothar a všiml si, že se pousmála nad tím oslovením, „ale musím se zeptat – je toto veškerá pomoc, kterou váš lid vyslal?“

Elfka nad otázkou svraštila obočí. „Povím vám to na rovinu, lorde Lothare,“ odpověděla a rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nikdo jiný neposlouchá. Několik dalších elfů, mužů i žen, zrovna vycházelo z lodi a shromažďovalo se na konci mola, kde zřejmě čekali na svolení, aby mohli přijít blíže. „Anasteriana a ostatní v radě vaše zprávy příliš nezajímaly. Ta Horda, o které jste nás zpravili, má zřejmě za cíl dobývat zemi obývanou lidmi, nikoliv naše lesy. Členové rady se usnesli, že bude lepší konflikt přenechat mladším rasám a elfům postačí, když se posílí obrana našich hranic.“ Elfka přivřela oči a výraz tváře dával jasně najevo, co si o tom všem myslí.

„A přece jste tady,“ poznamenal Khadgar. „To jistě něco znamená.“

Přikývla. „Z dopisu od krále Terenase,“ kývla královým směrem, „jsme se dozvěděli, že vy, lorde Lothare, jste posledním z linie Arathi. Naši předkové kdysi dávno slíbili pomoc vašemu králi Thoradinovi a celému jeho rodu, kdykoliv bude třeba. To Anasterian nepopírá, a tak vyslal tuto bojovou skupinu, aby dodržel slib.“

„A vy?“ zeptal se Lothar, když si všiml, že zmínila pouze lodě.

„Já jsem přišla z vlastní vůle,“ pronesla hrdě a vztyčila hlavu podobně, jako to Lothar vídal u hřebců před bojem. „Jsem hraničářka a to, že jsem vám přišla se svými bojovníky na pomoc, bylo mé rozhodnutí.“ Pohlédla do krajiny za Lotharem, oči se jí pohybovaly hned sem, hned tam. Bylo zřejmé, že si prohlíží armádu rozloženou kolem. „Tušila jsem, že nadcházející válka bude mnohem vážnější, než naši vládci připouštějí. Taková válka se může snadno rozšířit do všech končin, a pokud je Horda skutečně tak nebezpečná, jak tvrdíte, naše lesy v míru dlouho nezůstanou.“ Pohlédla zpátky k Lotharovi a pohled dával znát, že přes i veškerou krásu je tato žena silná a zvyklá bojovat. „Musíme je zastavit.“

Lothar přikývl. „Souhlasím,“ uklonil se. „Jste zde vítána, má paní, a dík patří i vašim vládcům za pomoc, kterou poskytli. Ovšemže jsme vděční především za to, že jste zde vy a vaši hraničáři,“ usmál se. „Před vaším přistáním jsme hovořili o dalším postupu a chtěl bych znát váš názor. A jakmile se zde vaši lidé utáboří, bylo by dobré, kdybyste je vyslala na průzkum, abychom se ujistili, zda už dorazil nepřítel.“

„Nemusíme se zdržovat odpočinkem,“ ujistila ho Alleria, „vyšlu je na průzkum okamžitě.“ Dala elfům znamení, aby přistoupili. Bojovníci byli oblečeni podobně jako ona sama, pohybovali se stejně tiše a lehce, ovšem v Lotharových očích jim scházel elfčin půvab. Alleria promluvila k hraničářům zvláštní zpěvnou mateřštinou, které ovšem Lothar nerozuměl. Bojovníci poslušně přikývli a pak se rychle vydali z přístavu do údolí. Za několik minut se ztratili z dohledu.

„Jdou na průzkum,“ vysvětlila Alleria. „Jestli je Horda odtud dva dny cesty nebo méně, dozvíme se o ní včas.“

„Výborně.“ Lothar se nepřítomně podrbal na čele. „Nyní, kdybyste se s námi mohla vrátit do velitelského stanu, má paní, ukážu vám, jaká je naše situace, a samozřejmě vyslechneme vaše názory na ni.“

Zasmála se. „Jistě. Pokud ale chcete znát můj názor, přestaňte mě, prosím, oslovovat má paní. Alleria úplně stačí.“

Lothar přikývl, obrátil se a vedl ji ven z přístavu. Když prošel kolem Turalyona, zachytil jeho pohled a byl nucen potlačit ironický úšklebek. Teď už věděl, kdo to prve tak užasle vzdychl.

O dva dny později Lotharovi rozhodně nebylo do smíchu. Alleriini hraničáři a Proudmoorovy průzkumné lodě se vrátili a jejich hlášení byla podobná. Horda obsadila Khaz Modan a použila tamější trpasličí doly, aby vyrobila vlastní lodě – masivní plavidla ze dřeva a železa, která se sice pohybovala nemotorně, ale zato mohla v rozsáhlém podpalubí převážet tisíce orků. Tyto lodě naložené bojovníky Hordy vypluly přes moře a zdálo se, že míří k jižnímu pobřeží Lordaeronu, k místu nedaleko Graymaneova panství. Tedy nejspíš k oblasti Hillsbrad v půli cesty mezi ležením Aliance a Gilneasem. Kdyby se tam Aliance rychle přesunula, mohla by tam být dřív, než připluje Horda.

„Shromážděte jednotky!“ zvolal Lothar. „Všechno nepotřebné tady nechte. Pošleme sem někoho potom – když přežijeme. Teď musíme být rychlí! Jdeme! Jdeme!“ Obrátil se ke Khadgarovi, když ostatní velitelé a vládci spěšně opustili hlavní stan, aby shromáždili jednotky. „Tak nám to začíná,“ řekl mladému čaroději.

Khadgar pokýval hlavou. „Myslel jsem, že budeme mít víc času,“ řekl.

„Já také,“ připustil Lothar. „Ale orkové jsou nedočkaví. Na to taky můžou doplatit,“ povzdechl si. „Aspoň doufám.“ Chvíli zíral na mapu Hillsbradu ve snaze představit si nadcházející bitvu, ale pak zavrtěl hlavou. Ještě toho bylo třeba mnoho vykonat. A zanedlouho měl přijít boj.