Příliv Temnoty

13

„Buďte zticha!“ varoval Zul’jin bratry. Postoupili už velmi hluboko do Quel’Thalasu, ale nyní mu ostrý čich prozrazoval, že elfové jsou velmi blízko. Zpomalil a opatrně našlapoval krok za krokem po větvi, na které se zastavil, se sekerami pevně v rukou, aby nevydávaly žádný zvuk. Nechtěl, aby o nich elfové věděli.

Ostatní trolové z kmene Amani postupovali za ním stejně tiše se zbraněmi připravenými k boji. Mnozí se zlomyslně usmívali a cenili ostré zuby. Zul’jin to chápal. Byli hluboko na území nepřátel a chystali se je napadnout právě tam, kde se cítili nejbezpečněji.

Elfové je sužovali odedávna. Už před mnoha tisíci lety, kdy se ti pobledlí ušatci objevili a začali zabírat území veliké říše Amaniů, považovali sami sebe za pány lesů. S troly se však v rychlosti, síle ani v obratnosti nemohli měřit. Měli však několik výhod, z nichž největší byla jejich prokletá magie. Trolové se s něčím takovým nikdy předtím nesetkali, takže se nedovedli bránit magickým útokům ani překonávat magickou obranu.

Trolů ovšem bylo mnohem více, a tak s nenáviděnými elfy dokázali účinně bojovat. Pak se elfové spojili s lidmi. Tyto dvě rasy bledých bytostí porazily a rozvrátily říši Amani. Zničily mnoho trolích pevností a pobily tisíce Zul’jinových předků. Při tom pomyšlení si Zul’jin odfrkl. Zvuk ztlumila jeho rouška. Před válkou byli trolové mocným a početným národem, který vládl obrovským územím. Byli poraženi, rozehnáni a stali se stínem původní moci. Nikdy se jich neshromáždilo dost na to, aby dobyli zpět všechno to, oč byli obráni. Až teď.

Horda přislíbila pomstu. Zul’jin jí věřil. Orkský náčelník Doomhammer byl čestný a silný vůdce jistý si svou mocí. Ten by jistě Zul’jina nepodvedl. Navíc mu slíbil pomoc při obnově říše Amani.

Ostatně, Zul’jin s ní už začal. Byl prvním lesním trolem od doby válek, kterému se podařilo sjednotit většinu kmenů. Vyzýval náčelníky a porážel je, ať už v souboji nebo jiném soupeření. Nakonec se před ním všichni sklonili a přislíbili mu věrnost. Trolové se tak opět stali jedním národem. S pomocí Hordy budou moci očistit svět od elfů a lidí a znovu se stát pány lesů. Orkové se o lesy nezajímali a Zul’jin předpokládal, že se usadí hlavně na pláních a v údolích. To mu nevadilo. Pro troly chtěl jen lesy.

Z těch se ale napřed musí vyhnat elfové.

V tom okamžiku znovu zavětřil elfy, a hodně blízko. Zul’jin se zarazil. Zvedl ruku, aby zastavil ostatní. Ucítil, spíš než uslyšel, že bratři také stojí. Pohlédl dolů skrz listy a čekal.

Támhle! Něco se pohnulo dole mezi stromy. Ať to bylo cokoliv, mělo to hnědou a zelenou barvu jako stromy, ale dobře si všiml docela nepatrné světlé skvrny. Při chůzi se neozýval žádný hluk, bytost kráčela mezi keři a po spadaném listí, jako by to byl hladký kámen. Byl to elf!

Za ním se objevil druhý a pak další. Byla to celá lovecká družina, celkem deset elfů šlo po lesní stezce a nedívalo se nahoru. Nepočítali s tím, že by na ně někdo číhal v jejich vlastním lese.

Zul’jin se ušklíbl. Bude to lehčí, než si myslel.

Dal znamení ostatním, sekery zastrčil za opasek a tiše se spustil na nižší větev, z té pak na další. Najednou byl asi dvacet stop nad procházejícími elfy a viděl je lépe. Byli ozbrojeni těmi prokletými luky a šípy, které měli zavěšené na zádech. V rukou nenesli nic. Neměli ani ponětí, že v korunách nad nimi někdo je.

Zul’jin seskočil z větve na zem a v letu vytasil sekery. Zlehka dopadl přímo mezi dva elfy a po obou se ohnal sekerami. Jeden elf byl zasažen do krku, druhému se zbraň zasekla hluboko do lebky. Padli a popadané listí se krví zbarvilo do ruda.

Ostatní se překvapeně otočili, ozvalo se několik výkřiků a tasili zbraně. To už ale mezi ně seskákali Zul’jinovi bratři ozbrojení sekerami, dýkami a kyji. Elfové kličkovali a zoufale se snažili získat prostor, aby mohli tasit meče či natáhnout tětivy luků, ale trolové jim nedali šanci. Nebyli sice tak rychlí jako elfové, byli však vyšší a silnější. Pochytali elfy dříve, než se jim podařilo uniknout.

Jeden elf se však vymanil z obklíčení, dvěma rychlými skoky unikl trolům z dosahu a ukryl se za kmenem stromu. Zul’jin předpokládal, že hmátne po luku a začne střílet, ale elf sáhl k opasku a vytáhl dlouhý roh. Pozvedl jej k ústům a začal z plných plic troubit na poplach. Vzápětí troubení ustalo, protože ho jeden z trolů bodnul. Pak už se ozval jen slabounký hvizd, elfskému lovci vytryskla z úst a břicha krev a sesul se k zemi.

Bylo po boji. Zul’jin se sehnul a prvnímu elfovi, jehož zabil, uřízl nožem ucho a vložil ho do váčku, který nosil u pasu. Později ho usuší a navlékne na svůj náhrdelník mezi ostatní trofeje. Teď však před ním stál jiný úkol.

„Dost!“ řekl ostatním, kteří se začali bavit tím, že mrtvolám elfů trhali vlasy, řezali uši a všemožně je zohavovali. Někteří trolové jim sebrali meče. Tyto zbraně sice byly skvostnými výrobky, ale nebyly dost pevné na to, aby vydržely mocné údery trolích paží, a tak jim posloužily jen jako trofeje. „Přijdou sem další,“ upozornil je Zul’jin. „Zpátky na stromy, trochu je proženeme. Nedáme jim vydechnout.“ Zazubil se. Ostatní mu odpověděli podobnými škleby. „Pak je všechny zabijem.“

Trolové se rychle vyšplhali zpátky do korun stromů, kde se opět ukryli. Mrtvá těla a krev nechali ležet na cestě. Uši měli nastražené, oči na stopkách a snažili se zachytit jakoukoliv stopu blížících se elfů.

Zul’jin byl bezstarostný. Věděl, že elfové přijdou brzy a budou ostražití. Bylo to už dávno, co naposledy prolil elfskou krev, a krátký boj v něm probudil žízeň po další. Jeho druhové pocítili to samé. Cvakali čelistmi a zatínali pěsti, chtiví dalšího boje s bledými kůžemi. Už brzy, ujišťoval se v duchu Zul’jin, velmi brzy dostanou příležitost pobít tolik elfu, kolik budou chtít. Půda lesa bude zkropená krví elfů a oni stanou tváří v tvář zániku své říše právě tak, jako se to před staletími stalo trolům. A strůjcem všeho bude on, Zul’jin. Bude držet hlavu krále elfů tak, aby viděl smrt a zánik svého lidu. A pak ji sežere.

Už se nemohl dočkat.

„Je to už hotové?“ zeptal se netrpělivě Gul’dan. Cho’gall potřásl hlavami, zaúpěl a obrovským ramenem posunul poslední úlomek runového kamene o kus dál, na okraj travnaté mýtiny.

„Teď už ano,“ zavolal, když se narovnal a promnul si rameno.

Gul’dan pokýval hlavou. Trvalo několik hodin, než vykopali jediný runový kámen, rozbili ho na několik úlomků a přenesli je na mýtinu. Dalších několik hodin zabralo rozmisťování úlomků tak, aby se mezi ně dal vepsat kruh a pentagram. Naštěstí jim Doomhammer dodal na práci několik ogrů a Cho’gall se svými jednohlavými příbuznými dovedl komunikovat lépe než jakýkoliv ork. Úlomky byly velké a těžké, takže je museli přenášet vždy dva ogři. Orků by na takovou práci bylo třeba několik tuctů. Gul’danovi nebylo jasné, jak se elfům podařilo kameny dostat tam, kde je prve našel. Nejspíš pomocí magie. Nebo k tomu použili otroky. Lesní trolové byli téměř tak silní jako ogři, ale mnohem inteligentnější, takže byli schopní plnit složitější úkoly.

Úlomky byly na svých místech. Gul’dan pokynul třem černokněžníkům stojícím stranou, aby přistoupili k úlomkům. Měli štěstí, že je Doomhammer nepobil všechny, jinak by připravovaný rituál nemohli provést. Gul’dan doufal, že to bude fungovat, ale nebyl si jistý. Ovšem kdyby rituál selhal, vyvázne bez úhony.

Pokynul Cho’gallovi a ten zavolal na ogry shromážděné stranou mýtiny. Po nějakém tom pošťuchování a pár skřecích nakonec jeden předstoupil. Cho’gall na něj cosi zařval a ogr se poslušně odšoural mezi kameny, zastavil se uprostřed pentagramu a čekal bez hnutí. Na ogrech bylo dobré to, že dokázali stát na místě, když jim to někdo přikázal. Pokud nedostali žádný příkaz a nemuseli shánět potravu, dokázali stát hodiny jako sochy. Gul’dan se domníval, že se nějakým způsobem vyvinuli z kamenů. To by vysvětlovalo jejich hrubou kůži stejně jako naprostou tupost.

Vrátil se však v myšlenkách zpět k tomu, co se chystal provést. Rozpřáhl ruce a začal vyvolávat temné energie, jimiž byl obdařen od démonických pánů na Draenoru. Energie jím jiskřila a shromažďoval ji v kameni, ke kterému přistoupil. Cho’gall také zaujal své místo a spolu s dalšími čemokněžníky začali nabíjet energií ostatní kameny. Když všech pět kamenů doslova vibrovalo nahromaděnou energií, Gul’dan vyslovil krátké zaklínadlo a soustředil se. Z konečků prstů mu začala do kamene proudit další energie, ale tentokrát z něj přeskočila na sousední kámen nalevo. Tam se však nezastavila, přeskočila na další a potom na další, až se nakonec dostala zpátky ke Gul’danovu kameni a utvořila pole jiskřící magií. Vzduch nad oltářem potemněl a byl prosycen energií právě tak, jako když se schyluje k veliké bouři. Ogr stál uvnitř kruhu bez hnutí, ale Gul’danovi připadalo, že se mu tváří přehnal strach. Výborně, Cho’gall vybral chytrého ogra.

Jakmile byly kameny nabité, Gul’dan zvrátil tok energie do středu kruhu přímo na ogra. Z kamene začaly šlehat temné výboje, zasahovaly ogra do hrudi a obklopovaly ho podivnou hořící temnou aurou. Z ostatních kamenů do něj také šlehala energie, takže se ogr po chvíli téměř ztrácel v černě zářícím oblaku, který teď vyplňoval celý prostor uvnitř kruhu. Temnou sférou tančilo a jiskřilo čím dál víc energie, která jako by požírala sama sebe, a od toho okamžiku se už dalo jenom hádat, co se s ogrem stane. Gul’danovi se třásly ruce vyčerpáním a úbytkem magie, ale napětí mu dodávalo sil.

Po několika minutách se temná záře začala ztrácet. Jak pomalu opadala, na tvorovi uvnitř kruhu vyvstávalo stále více detailů. Pořád převyšoval všechny ostatní kromě Cho’galla, ale něco se na něm přece změnilo. Gul’dan netrpělivě čekal, až záře opadne natolik, že bude moct nahlédnout do sféry. Když po chvíli zmizela docela, Gul’dan poprvé pořádně uviděl bytost, již Oltářem bouří stvořil.

Byl to stále ogr, i když byl vyšší než předtím a jeho tělo prodělalo výrazné změny. Neměl tak dlouhé paže, nohy nebyly tak křivé a držení těla bylo jiné, působil mnohem ostražitěji. A samozřejmě měl dvě hlavy.

Na Draenoru byli dvouhlaví ogři nesmírně vzácní. Byli větší a silnější než jednohlaví a více disciplinovaní. Cho’gall byl jediný své generace. Navíc byl tak inteligentní, že se mohl stát mágem. Gul’dan ho objevil, když byl ještě mladý, a pečlivě ho cvičil. Cho’gall se ukázal být schopným pomocníkem a mocným čemokněžníkem a u Gul’dana zůstal. Nyní se zdálo, že Cho’gall už není sám.

Nový dvouhlavý ogr se otočil a pohlédl na Gul’dana. Nějakým způsobem vytušil, že právě on je vůdce.

„Kdo jsem?“ zeptala se jedna hlava, zatímco druhá se rozhlížela po okolí. I jazykové schopnosti byly mnohem lepší než u obyčejného ogra.

„Jsi ogr,“ odpověděl Gul’dan, „možná ogří mág.“

„Ogří mág,“ promluvila ogrova nová hlava. „Co to znamená?“

Gul’dan mu začal vypravovat o mázích, černokněžnících, šamanech a dalších, kdo používají magii.

„Já jsem jeden z nich?“ zeptal se ogr.

„Možná,“ Gul’dan přivřel oči. „To se dá snadno zjistit.“ Zvedl ze země spadlý list a podal ho dvouhlavému tvorovi. „Vezmi si to.“ Ogr list uchopil překvapivě lehce, což znamenalo, že se zvýšila i jeho obratnost. „A teď se soustřeď na myšlenku ohně, plamene a žáru,“ řekl Gul’dan ogrovi.

Obě tváře se zamračily a prohlížely si list. Pak jedna hlava přikývla, po ní i druhá.

„Dobře,“ řekl Gul’dan měkce, aby nenarušil ogrovo soustředění. „A teď ten plamen uveď v život, ať si vezme list, ať hoří, hřeje tě na kůži, téměř spaluje tvé prsty.“

Pozoroval, jak se uprostřed listu objevila jiskra, ze které vznikl plamínek a začal se zvětšovat.

List se zkroutil, zčernal a za několik vteřin ho plamen spálil. Lehký vánek ho uhasil, ogr vzhlédl a dva páry jasných očí se setkaly s Gul’danovými.

„Jsem tedy ogří mág, že?“ řekl ogr radostně. Po jednom, pořád trochu zmateném obličeji přelétl úsměv, druhý se prostě zazubil.

„Ano,“ souhlasil s potěšením Gul’dan. „Jsi jeden z nás.“

„Co znamená jeden z nás?“ zeptal se ogr a méně inteligentní hlava se zamračila. „Co budu dělat s tímto darem?“

Gul’dan mu povyprávěl o Hordě, o potřebě dobýt tuto zemi a rasách, se kterými se už setkali. Ogří mág tiše naslouchal a vstřebával každou podrobnost.

„Tys mě stvořil,“ řekl nakonec. Nebyla to otázka, ale Gul’dan přikývl. „Pak jsem tedy tvůj výtvor,“ přisvědčil ogr. „Budu ti sloužit. Tvůj záměr je i můj záměr. Řekni mi, co mám dělat.“ Gul’dan se v duchu zaradoval. Bylo to přesně, jak doufal. Tím, že použil svou magii ke stvoření dvouhlavého ogra, mezi nimi vznikla vazba. Tvor je mu zcela podřízen! Gul’dan se snažil nedávat radost příliš najevo. Pokynul Cho’gallovi, aby přistoupil. „Toto je Cho’gall,“ řekl, „je ogří mág podobně jako ty a také můj věrný pomocník. Vysvětlí ti, co tu děláme, a dá ti také jméno.“

Ogr sklonil obě hlavy. „Děkuji, mistře,“ řekla rozvážnější hlava a pak ogr vyrazil tam, kam jej Cho’gall vedl. Gul’dan věděl, že pomocník ho zapojí do práce na oltáři. S každým použitím získají dalšího dvouhlavého ogra. Bylo jasné, že ze všech ogří mágové nebudou, ale i kdyby jen každý desátý měl takové schopnosti, mohli by snadno postavit další oltář. Gul’dan se zachechtal. Když mu v tom Doomhammer nebude bránit, promění každého ogra v Hordě. Proč by to taky náčelník dělal, vždyť chtěl větší a silnější bojovníky. Ani ho nenapadne, že jsou věrní jen Gul’danovi. A ten se postará o to, aby to nevyšlo najevo moc brzy, ale až přijde pravý čas. Potom Doomhammer zjistí, že je v Hordě nová skupina, již nelze tak snadno odstranit nebo přehlížet.

Gul’dan se zasmál a obrátil se k odchodu. Cho’gall to už zvládne. Musí dohlédnout na další věci, jimiž si zajistí moc a které na něj ještě čekají.