Příliv Temnoty

2

Orgrim Doomhammer, náčelník blackrockského klanu a vůdce Hordy, se rozhlížel kolem sebe. Nacházel se u samotného středu Stormwindu, zatímco jeho válečníci dříve slavné město plenili. Všude, kam pohlédl, spatřil ničení a drancování. Ulice byly zasypány sutí a mrtvými těly. Po kamenných dlaždicích stékala krev a tu a tam se hromadila ve spárách mezi nimi. Nářek a křik prozrazoval, že byli nalezeni a mučeni další přeživší.

Doomhammer pokýval hlavou. To bylo dobré.

Stormwind býval impozantním městem a mocnou překážkou. Jednu dobu si nebyl jistý, zda budou schopni překonat jeho silné hradby a porazit urputné obránce. Lidé vzdorovali početní převaze Hordy s nebývalou zručností a statečností, v tom je Doomhammer ctil. Byli protivníky hodnými toho slova.

Přece však podlehli, stejně jako všichni ostatní, moci jeho lidu. Městské hradby byly prolomeny, obránci pobiti nebo na útěku a království náhle změnilo pána. Tato bohatá a plodná země, tak podobná orkské vlasti, stála na prahu nové éry, než ji Gul’danova pošetilost zničila.

Z Doomhammerových myšlenek začal prosakovat hněv a ruce nevědomky stiskly pevněji rukojeť pověstného kladiva. Gul’dan! Ten podlý šamanský černokněžník způsobil více nesnází než užitku. Jen to, že dokázal otevřít průchod do tohoto světa, ho zachránilo, jinak by ho rozzuření orkové roztrhali na kusy. I toho však ten intrikán dokázal využít ve svůj prospěch. Získal moc nad Blackhandem – nebo ji možná měl i předtím. Doomhammer znal někdejšího náčelníka už řadu let a věděl, že obrovitý bojovník byl chytřejší, než se zdálo, a přece ne dost. Gul’dan se mu dokázal vlichotit a pak ho ovládl. To on, Gul’dan, zosnoval plán sjednocení klanů v Hordě, tím si byl Doomhammer jistý. Gul’danova Stínová rada vládla z pozadí a radila Blackhandovi tak, že ani nepostřehl, že vykonává příkazy někoho jiného.

Doomhammer se ušklíbl. Tomu všemu byl nyní konec. Netěšilo ho, že musel Blackhanda zabít. Byl jeho zástupce a přísahal, že bude bojovat po jeho boku, nikoliv proti němu. Dávná zvyklost však dovolovala, že válečník může vyzvat náčelníka k souboji o nadvládu, a Doomhammer byl k této výzvě nakonec přinucen. Zvítězil, protože mu nic jiného nezbývalo, a úderem, kterým rozdrtil Blackhandovi lebku, získal vládu nad klanem a tím i nad celou Hordou.

Pak se ještě zbývalo vypořádat se Stínovou radou. To už byla hračka.

Pousmál se nad tou vzpomínkou. Jen málo orků vědělo, že taková rada vůbec existuje, a ještě méně znalo její členy a sídlo. Doomhammer však věděl, od koho to zjistit. Půl-orka Garona byla mučena tak dlouho, dokud nevyzradila, kde se rada nachází. Nebylo pochyb o tom, že její neorkský původ způsobil, že byla příliš slabá, aby vzdorovala. Výraz ve tvářích zaklínačů, když se objevil mezi nimi jako blesk z čistého nebe, byl nezapomenutelný. A ještě více jejich výkřiky, když postupoval místností a jednoho po druhém je zleva zprava zabíjel. Toho dne Doomhammer rozbil veškerou moc Stínové rady. Nebude ovládán jako Blackhand. Bude vymýšlet vlastní plány a bojovat ve vlastních bojích. Ne aby upevňoval čísi moc, ale aby zajistil národu přežití.

Jako by je jeho myšlenky přivolaly, uviděl najednou dvě postavy, jak kráčí jeho směrem širokou, zkrvavenou ulicí. Jedna byla menší než běžný ork, druhá o dost větší, podivného zjevu. Doomhammer je hned poznal, ušklíbl se a vycenil kly.

„Splnili jste úkol?“ zvolal, když Gul’dan a Cho’gall přišli blíž. Sledoval černokněžníka, jenom občas zavadil okem o jeho hromotluckého pomocníka. Doomhammer tak jako většina orků celý život bojoval s ogry. Byl znechucen, když s těmito monstry uzavřel Blackhand spojenectví, jakkoli připouštěl, že v boji mohou být velmi užiteční. Přesto je neměl rád a nedůvěřoval jim. A Cho’gall byl ještě horší než ostatní. Byl jedním z těch vzácnějších, z plemene dvouhlavých ogrů, takže byl mnohem vychytralejší než jeho jednohlaví bratři. Cho’gall byl mág se vším, co to obnáší, a pomyšlení, že existuje ogr s takovou mocí, vzbuzovalo v Doomhammerovi hrůzu. Cho’gall byl navíc vůdce klanu Twilight’s Hammer a propadl válečnickému fanatismu stejně jako jeho následovníci. To činilo dvouhlavého ogra velmi nebezpečným. Ne že by Doomhammer dával své obavy najevo, ale vždycky hleděl mít po ruce kladivo, kdykoliv se ocitl v blízkosti ogřího mága.

„Ještě ne, vznešený Doomhammere,“ odpověděl Gul’dan, když se zastavil. Byl pohublý, ale jinak celkem čilý na to, že mnoho předchozích měsíců spal. „Ale aspoň jsem se už zcela probral z předlouhého spánku. Přináším ti důležitou zprávu, kterou jsem během odpočinku získal.“

„Jakže? Spánek ti přinesl zprávu?“

„Ukázal mi cestu k obrovské moci,“ přisvědčil Gul’dan a v očích se mu zračila touha. Doomhammer věděl, že to není obyčejná touha po samicích, dobrém jídle nebo majetku. Gul’dan toužil jen po moci a byl schopen udělat cokoliv, aby ji získal. Činy, které vykonal v domovském světě, to dokazovaly.

„Moci pro tebe, nebo pro Hordu?“ zeptal se Doomhammer.

„Pro obojí,“ odpověděl zaklínač. Jeho hlas se změnil v úskočný šepot. „Viděl jsem prastaré místo, mnohem starší než posvátná hora na Draenoru. Leží hluboko pod vodami a nachází se v něm zdroj moci tak obrovské, že by mohla přetvořit celý tento svět. Kdybychom ho získali, nikdo by už proti nám neobstál!“

„Už teď proti nám nikdo neobstojí,“ zamručel Doomhammer. „A já dávám přednost čestné vládě kladiva a sekery před všemi čarami, které jsi objevil. Vzpomeň si, co tvé plány a činy naposledy způsobily našemu světu a lidu! Nechci, abys nám ubližoval, nebo abys zničil tento svět, sotva jsme na něj přišli!“

„Tady nezáleží na tom, co chceš nebo nechceš,“ vyhrkl černokněžník, jehož nadšení odstranilo veškeré zdání oddanosti. „Můj osud se nachází tam pod vodou a ty téměř nemáš šanci ho zastavit! Tahle Horda je jenom prvním krůčkem na cestě našeho lidu a budu to já, kdo ho nakonec povede, ne ty!“

„Dej si pozor, černokněžníku,“ odvětil Doomhammer, pozvedl kladivo a lehce se jím dotkl Gul’danovy tváře. „Pamatuj, co se stalo se slavnou Stínovou radou. Stačí ti rozbít hlavu, a kde potom bude tvůj osud?“ Pak pohlédl vzhůru na Cho’galla. „A nemysli si, že tě tahle obluda přede mnou ochrání,“ zavrčel, zdvihl kladivo do výše a zasmál se, zatímco ogří mág se strachem v obou tvářích ustoupil o krok vzad. „Už jsem pobíjel ogry i gronny, což můžu dělat dál, a taky budu.“ Pak se naklonil blíž. „Tvé zájmy už nejsou důležité. Záleží jenom na Hordě.“

Na okamžik spatřil v Gul’danových očích hněv a pomyslel na to, že se zaklínač možná nepodvolí. Skoro z toho měl radost. Doomhammer, ostatně jako všichni orkové, si šamanů vážil a ctil je, ale tihle černokněžníci byli jiní. Nečerpali moc od duchů předků, ale z jiného, strašného zdroje. Jejich magie proměnila orky ze zdravě hnědých na ohavně zelené a umrtvila jejich vlastní svět, takže z něj museli odejít jinam, aby přežili. Gul’dan jim byl vůdcem, buditelem a ze všech černokněžníků byl zdaleka nejmocnější, nejobratnější a nejsobečtější. Doomhammer si byl vědom toho, jaký mají pro Hordu význam, ale přesto cítil, že by všechno bylo lepší bez nich.

Možná právě to zahlédl Gul’dan v Doomhammerových očích, protože vztek byl najednou ten tam a vystřídala ho ponížená uctivost. „Samozřejmě, mocný Doomhammere,“ řekl a sklopil hlavu. „Máš pravdu. Horda má přednost.“ Ušklíbl se, patrně po značném vnitřním zápasu, ve kterém ovládl nebo aspoň skryl hněv. „Dostal jsem mnoho nových nápadů, jak usnadnit náš boj, ale napřed ti dodám válečníky, které jsem slíbil. Nezastavitelné, ale plně ve tvé moci.“

Doomhammer pomalu přikývl. „Dobře,“ zavrčel. „Přijmu cokoliv, co nám zajistí úspěšný boj.“ Odvrátil se od nich, čímž dal najevo, že mohou jít. Gul’dan to pochopil, uklonil se a odcházel, ogří společník se odporoučel za ním. Doomhammer si byl vědom toho, že tyhle dva musí velmi pečlivě hlídat. Gul’dan nebyl z těch, kteří by přešli urážku jen tak, natož aby se někým nechal déle ovládat. Pokud však zaklínač nepřekročí určitou mez, jeho magie bude užitečná, čehož chtěl Doomhammer plně využít. Čím dříve rozpráší odpor lidí, tím dříve budou orkové moci odložit zbraně a znovu vybudovat domovy a rodiny.

S touto myšlenkou hledal Doomhammer dalšího ze svých velitelů. Nalezl ho v troskách, které dříve byly honosným domem. Občerstvoval se jídlem a pitím, které tam našel.

„Zuluhede!“ Orkský šaman na to zavolání vzhlédl, rychle povstal a odsunul stranou číši a talíř, které měl před sebou. Přestože byl Zuluhed starý, hubený a vrásčitý, jeho rudohnědé oči hleděly zpod roztřepených šedých vlasů ostře a jasně.

„Doomhammere!“ Na rozdíl od Gul’dana se Zuluhed neukláněl ani neponižoval, což Doomhammer respektoval. Byl totiž náčelníkem klanu Dragonmaw. Byl také jediným šamanem v celé Hordě a byla to právě šamanská moudrost, pro kterou ho Doomhammer vyhledal.

„Jak se ti daří?“ Doomhammer si nepotrpěl na zdvořilosti, ale přijal Zuluhedem nabízenou číši. Víno, které z ní pil, bylo znamenité a stopy po lidské krvi chuť jen zlepšovaly.

„Pořád to samé,“ odpověděl Zuluhed. Znechucení se mu ve tváři přímo zračilo.

Před několika měsíci pověděl Doomhammerovi o strašných viděních, která ho sužovala. V nich vždy spatřil určité pohoří a hluboko pod ním ukrytý poklad. Nebyl to však poklad v podobě bohatství, nýbrž moci. Doomhammer respektoval starého náčelníka a pamatoval si na moc jeho vizí, když ještě byli na Draenoru. Jakmile ho Zuluhed požádal, aby se mohl s klanem vypravit hledat to pohoří a moc, již skrývalo, Doomhammer souhlasil. Trvalo to týdny, ale nakonec Dragonmawové našli hluboko pod zemí jeskyni a v ní podivný předmět, zlatý disk, který pojmenovali Duše démona. Přestože Doomhammer předmět na vlastní oči neviděl, Zuluhed ho ujistil o tom, že z něj vyzařuje nesmírné stáří a neuvěřitelná moc. Tu však bylo bohužel velmi obtížné získat.

„Ujišťoval jsi mě, že tu moc dokážeš uchopit,“ připomněl mu Doomhammer a odhodil prázdnou číši stranou. S křápnutím narazila do stěny.

„A to taky udělám,“ řekl Zuluhed. „Duše démona v sobě ukrývá nesmírné zdroje, je v ní tolik energie, že bychom s ní mohli rozbíjet hory a trhat nebe! Pořád však vzdoruje mým kouzlům.“ Zavrtěl hlavou. „Ale já ten klíč najdu! Vím to! Viděl jsem ho ve snu! Jakmile tu moc získáme, budeme schopní zajmout mocné tvory, které donutíme sloužit Hordě! S nimi pak povládneme nebesům a budeme dštít oheň na všechny, kdo se nám postaví!“

„Výborně.“ Doomhammer plácl Zuluheda po rameni. Šamanův fanatismus mu občas dělal starosti, zvláště proto, že Zuluhed se nezdál být celou myslí na tomto světě, ale o jeho věrnosti se nedalo pochybovat. Proto také podpořil starého orka, když zavrhl Gul’danův požadavek pustit se do hledání veliké moci kdesi pod vodou. Doomhammer věděl, že ať se stane cokoliv, Zuluhed se nikdy neobrátí proti němu nebo svému lidu. A jestliže byla Duše démona aspoň z poloviny tak mocná, jak Zuluhed tvrdil, a šamanovi umožňovala přetvářet vize ve skutečnost, mohla vskutku posílit válečnou převahu Hordy. „Dej mi vědět, až bude všechno připraveno.“

„Jistě.“ Zuluhed místo pozdravu pozdvihl číši, již znovu naplnil z krví potřísněného zlatého džbánu. Doomhammer nechal šamana dál popíjet a znovu vyšel do ulic padlého města. Chtěl vědět o tom, co jeho bojovníci dělají, z první ruky a chápal, že když bude přímo mezi nimi, budou ho brát za svého, což posílí vzájemné vazby. Blackhand si to uvědomoval také a dbal na to, aby byl orky vnímán nejen jako náčelník klanu a později vůdce Hordy, ale i jako jejich společník. To byla jedna z věcí, kterou Doomhammer u svého předchůdce pochytil. Setkání se Zuluhedem odstranilo z mysli hořkost, již tam zanechal Gul’dan, a jak procházel městem, cítil se stále lépe. Jeho lid dosáhl velkého vítězství a zaslouženě ho oslavoval. Dovolí jim, aby si ho ještě pár dní užívali. Pak se zaměří na další cíl.

Gul’dan sledoval Doomhammera z domu opodál.

„Co s tím Zuluhedem asi má?“ ptal se a upřeně hleděl na vzdalujícího se válečníka.

„Nevím,“ řekl Cho’gall. „Dělají kolem toho tajnosti. Vím, že se to týká něčeho, co našli Dragonmawové v horách. Je tam dobrá půlka klanu, ale nevím, co tam dělají.“

„Na tom nezáleží.“ Gul’dan se zamračil a mimoděk si mnul kel, jak přemýšlel. „Ať už je to cokoliv, Doomhammer tomu věnuje pozornost, což je pro nás výhodné. Aspoň neodhalí naše plány dřív, než se dají to pohybu,“ zašklebil se, „a až se o nich doví, bude pozdě.“

„Chceš ho nahradit jako vůdce?“ zeptala se Cho’gallova druhá hlava, když odcházeli ke svým příbytkům, které stály stranou všech ostatních.

„Já? Ne,“ zasmál se Gul’dan. „Netoužím po tom pobíhat po bitevním poli a sekerou nebo kladivem pobíjet nepřátele. Má cesta vede výš. Z dálky porazím jejich duše a po tisících je pohltím.“ Usmál se té myšlence. „Už brzy mi bude patřit to, co mi bylo přislíbeno. Potom pro mě Doomhammer nebude ničím. I moc Hordy se přede mnou skloní a já jediným mávnutím ruky vyčistím tento svět a přetvořím ho podle svého přání!“ Gul’danův smích se rozléhal mezi zdmi pobořených domů, jako by se zmírající město smálo spolu s ním.