Příliv Temnoty

14

„Při měsíčním svitu, kde jsou?“ Alleria se hnala lesem s mečem v ruce, listí a větvičky ji míjely jako šmouhy. Ostatní hraničáři utvořili rojnici, aby prohledali větší část lesa, ale Alleria doufala, že nenarazí na žádného orka nebo trola, chtěla ty odporné zelené stvůry zabít sama.

Nebylo to poprvé od chvíle, kdy uviděla ohně, co si přála, aby nikdy neopustila domov. Proč si myslela, že Aliance potřebuje její pomoc? Nebyl Anasterian Sunstrider a ostatní členové rady mnohem star ší, moudřejší, a tím více způsobilí k rozhodnutí, jakou pomoc mladším rasám poskytnout? Anasterian byl přesvědčen, že Horda pro elfy z Quel’Thalasu nebude nebezpečím. Proto považoval problémy Aliance za okrajové.

Ve svých lesích byli podle něj elfové v bezpečí. Očividně se mýlil.

A kdyby ho Alleria poslechla, byla by zde, neplula by po řece a nepochodovala přes hory. Byla by tady i ve chvíli, kdy přišli orkové a trolové, se svou rodinou a národem. Byl by v tom rozdíl? To nevěděla. Možná ne. Co zmůže jeden hraničář proti orkské Hordě? Ale aspoň by si teď nevyčítala, že je opustila ve chvíli, kdy ji potřebují.

Ta myšlenka ji přiměla k většímu spěchu. Přeskočila nízký keř a dostala se na malou mýtinku mezi dvěma skupinami stromů. Ocitla se tváří v tvář špičce loveckého šípu, který jí mířil na krk.

Na druhém konci šípu nataženém v luku byla podobně vysoká dívka jako ona sama. Byla i podobně oblečená, ovšem její oděv byl mnohem méně obnošený. Dlouhé vlasy jí vyčnívaly zpod kapuce a zářily jako slonovina, stříbrně bílá záře, již Alleria znala příliš dobře na to, aby si ji spletla.

„Vereeso?“

Dívka spustila luk a modré oči se rozšířily překvapením a úlevou. „Allerio?“ odhodila luk stranou a pevněji objala. „Jsi doma!“

„Samozřejmě!“ Alleria stiskla Vereesu a pohladila ji po hlavě jako již tolikrát předtím. „Jsi v pořádku?“ zeptala se po chvíli. „Kde je Sylvanas? A jsou rodiče v bezpečí?“

„Jsou v pořádku,“ odpověděla Vereesa, ustoupila a sebrala luk. „Sylvanas je s družinou hraničářů u řeky a matka s otcem by teď už měli být v Silvermoonu. Šli se poradit se staršími,“ odmlčela se, když nasazovala šíp zpět do tětivy. „Allerio, kde jsi byla? Co se vlastně děje? Hoří! Po celém Quel’Thalasu! A někteří lovci se nevrátili.“

Alleria cítila, jak se jí nad tou zprávou zvedá žaludek. Pokud se pohřešovali lovci, znamenalo to, že Horda už pronikla hluboko do lesa. „Jsme napadeni, sestřičko,“ řekla Vereese tiše, pozvedla meč, odvrátila se od sestry a nastražila uši. „Tiše.“

„Tiše? Ale proč…“ Vereesa umlkla, když se ze stromu nad nimi spustil obrovský tvor. Vyrazil vpřed, v ruce sekeru s krátkou rukojetí a dlouhým ostřím. Alleria ho slyšela dřív, než ho spatřila, a byla připravená. Zvedla meč a vykryla ránu, potom odskočila stranou, aby se vyhnula dalšímu útoku zahnutou dýkou. Její meč zasvištěl obloukem a uťal stvůře hlavu.

„Rychle!“ pobízela Alleria druhou elfku, sehnula se a pak se narovnala. „Musíme odtud, a hned!“ Vereesa, zaražená tím násilím, přikývla, otočila se a rozběhla se za sestrou. Byla velmi mladá, nejmladší ze tří sester, a nikdy nezažila skutečný boj. Alleria ještě před chvílí doufala, že ho ještě dlouho nezažije, ale na tom teď už nezáleželo.

Běželi lesem a Alleria si byla jistá, že se v korunách rozléhá smích. Trolové! Pronásledovali je, drželi se na větvích nahoře. Určitě plánovali, že je napadnou a zabijí dřív, než najdou pomoc. Ale trolové se v tomhle lese nevyznali. Ne tak Alleria.

Běžela, vedla Vereesu i neviditelné pronásledovatele, kličkovala a skákala, překonávala potoky a mýtiny, letěla jako šíp, krytá stromy a keři. Vereesa držela krok, luk stále v rukou. A nad nimi smích.

Potom Alleria uviděla mezi stromy stříbřitě se lesknoucí pás. Řeka! Ještě přidala do kroku, Vereesa za ní. Vyběhly na břeh. Trolům bylo jasné, že je musí dostat dřív, než se dostanou k vodě. Vodu totiž nesnášeli.

„Pěknej tah, bledule,“ zavrčel jeden za ní. „Ale nyní ty zemřít!“

Vztáhl na ni dlouhé ruce, chytil ji za vlasy a poškrábal ji. Alleria se vytrhla ze sevření. Rychle se otočila, pozdvihla meč, připravená bojovat do posledního dechu. Trol však ztuhnul a zavrávoral. Z krku mu trčel dlouhý šíp. Podobné šípy zasáhly i ostatní troly, než stihli uniknout zpátky na stromy. Alleria se otočila k řece a rozhlédla se. Na protějším břehu spatřila hraničáře. Tětivy luků se ještě chvěly. Jedna elfka byla oblečená v dlouhém zeleném plášti a měla více zdobnou tuniku než ostatní. Dlouhé světlé vlasy, tmavší než Alleriiny, oči spíš šedé než zelené, ale měly stejný tvar jako Alleriiny a Vereesiny. Ostatní lovci se shromáždili u ní. Usmívala se a zvedla luk na pozdrav.

„Vítej doma, Allerio!“ zavolala Sylvanas. „Jaképak nám neseš problémy?“ I na tu dálku z ní vyzařovala rozhodnost.

Alleria se smála sestřinému uvítání. Sylvanas, velitelka hraničářů v Quel’Thalasu, byla stejně odhodlaná jako vždy. Zavrtěla hlavou. „Já to nepřinesla, Sylvanas,“ odpověděla po pravdě. „Doufala jsem, že to odvrátím. Ale dovedla jsem možnou pomoc,“ otočila se a pohlédla na mrtvé troly a Vereesu, která náhle zbledla a odvracela se od mrtvol. „Musím promluvit k radě.“

„Nevím, jestli tě budou chtít vyslechnout,“ zaváhala Sylvanas. „Dělají jim starosti požáry. Jsou po celém lese,“ zadívala se na mrtvé troly, „a k tomu ještě tihle.“

Alleria se ušklíbla. „Vyslechnou mě, nemají na vybranou.“

„Co má tohle znamenat?“ zeptal se Anasterian Sunstrider. Rada v Silvermoonu právě projednávala právní otázky, když vstoupila Alleria, neohlášená a nepozvaná. Několik vysokých elfu povstalo ze svých míst, překvapení její přítomností. Alleria si jich nevšímala a hleděla na Anasteriana.

Král vysokých elfu byl velmi starý. Vlasy mu zbělely už před dávnými časy, kůži měl tenkou jako pergamen a vrásčitou jako kůra starého stromu. Byl štíhlý, křehký, ale jeho modré oči stále hleděly ostře a hlas, třebaže slabý, budil respekt.

Alleria se instinktivně nahrbila před jeho hněvem, potom si ale vzpomněla, proč je tady, a narovnala se.

„Jsem Alleria Windrunner,“ oznámila, i když věděla, že ji mnozí z přítomných znají, „byla jsem za hranicemi lesa a bojovala po boku lidí s Hordou. Přicházím, protože nesu velmi špatné zprávy, jak pro lidi, tak pro elfy,“ odmlčela se a sledovala muže a ženy před sebou. „Horda, před níž nás lidé varovali, je skutečná, obrovská a mocná. Tvoří ji orkové, ale i jiná stvoření, lesní trolové,“ několik přítomných cosi zašeptalo. Nikdo z vysokých elfu nevěděl, co je to ork. Ani ona sama to nevěděla, dokud na ně nenarazili v Hillsbradu. Troly ale znali všichni. Někteří, dokonce sám Anasterian, s nimi kdysi dávno bojovali ve velkých trolských válkách, asi čtyři tisíce let po založení Quel’Thalasu.

„Říkáš, že v Hordě jsou i trolové,“ prohlásil jeden z lordů. „Proč by nás to mělo trápit? Jen ať trolové následují ty stvůry, o nichž jsi nám řekla. Možná že odejdou daleko odtud. Možná nám dokonce lidé udělají laskavost a zabijí je za nás!“ několik dalších elfů se zasmálo a přikyvovalo.

„Vy mi nerozumíte,“ řekla Alleria rozzlobeně. „Horda není vzdálený problém, který bychom mohli přehlížet! Chce dobýt celý Lordaeron, od pobřeží k pobřeží! A to zahrnuje i nás v Quel’Thalasu!“

„Jen ať přijdou,“ vykřikl jeden z dalších lordů, elfský mág Dar Khan. „Naše obrana je zastaví! Nikdo neprojde kolem runových kamenů!“

„Ne, vážně?“ obořila se na něj Alleria. „Jste si jistý? Protože trolové už jsou tady. Vstoupili do naší země a zabíjí náš lid. Orkové jistě nebudou daleko. Nejsou sice tak silní jako trolové, tedy jednotlivě, ale je jich mnohonásobně víc. Oni už jsou tady!“

„Tady?“ zakašlal Anasterian. „To není možné!“

Místo odpovědi Alleria napřáhla ruku a odhodila předmět, který měla celou dobu za zády. Trolí hlava proletěla vzduchem, krátké tmavé vlasy kolem ní povlávaly. Dopadla přesně u Anasterianových nohou.

„Tenhle napadl Vereesu a mě, když jsme šly sem,“ vysvětlila Alleria, „ani ne hodinu cesty od brodu. Pronásledovali nás. Jejich těla tam pořád jsou, pokud je Sylvanas se svými hraničáři neodnesla.“ Tentokrát už se nikdo nesmál. „Jsou tady!“ trvala na svém. „Trolové jsou v našich lesích, zabíjejí náš lid. A orkové vypalují les Eversong!“ Musela však přiznat, že neví, co způsobilo další požáry, o kterých mluvily Vereesa a Sylvanas.

„Neslýchané!“ Tentokrát nebyl Anasterianův hněv namířen na Allerii. Elfský král odkopl trolí hlavu stranou. Odkutálela se pod židli jednoho z lordů. Když se otočil k elfce, viděla, že je napjatý a soustředěný. To z něj tak dlouhou dobu dělalo dobrého krále. Všechny známky sešlosti a stáří byly náhle pryč. „Opovažují se překročit naše hranice?“ zvolal Anasterian. Vzhlédl a jeho výraz byl jako bouře. „My je odnaučíme sem chodit! Shromážděte bojovníky!“ přikázal lordům. „Svolejte hraničáře. Zaútočíme a vyženeme je odtud tak, že už se nevrátí!“

Alleria ráda viděla takovou rozhodnost a sdílela jeho pocity, přesto zavrtěla hlavou. „Trolové jsou jenom část celého problému,“ připomněla Anasterianovi a ostatním. „Horda je obrovská a orkové jsou silní, odolní a vytrvalí,“ usmála se, „ale naštěstí jsem přivedla pomoc.“

Turalyon bojoval s dvěma orky a právě jednoho srazil k zemi kladivem, i když ho druhý udeřil do štítu. Skočil na něj třetí a málem ho vyhodil ze sedla. Byl příliš blízko, než aby ho zasáhl zbraní. Zaklonil se a udeřil ho čelem na kořen nosu. Ork ztratil vědomí. Turalyon odhodil bezvládné tělo z koňského hřbetu proti jinému, který stál na zemi pod ním. Tím ho povalil a oba pak udeřil kladivem do hlavy. Ani jeden už nevstal.

Otřel si z hledí směs krve a vody, na chvíli se podíval na nebe. Déšť neustával, ale aspoň byly všechny požáry uhašeny a Horda nemohla založit nové. Boj v nepříznivém počasí byl sice obtížný, ale pořád to bylo lepší, než aby elfský les lehl popelem. Zahlédl Khadgara, který ležel u nedalekého stromu, v rukou meč a hůl. Vyvolání bouře, jež se táhla podél hranic Quel’Thalasu, ho vyčerpalo. Ukázalo se však, že je též velmi schopným bojovníkem. Turalyon si o něj nemusel dělat starosti. Krom toho to byl on, komu teď hrozilo nebezpečí.

Obrátil se, aby se vypořádal se skupinou orků po levici, když vtom jeden z nich ztuhl, křečovitě se zašklebil a padl k zemi. Z krku mu trčel šíp. Turalyon poznal jeho opeření a usmál se. Netrvalo dlouho a už u něj byla mladá mrštná elfka, s kapucí cestovního pláště staženou, i když hustě pršelo. Hroty uší vyčnívaly ze zlatých vlasů povlávajících kolem krásné tváře. Jako by si jí déšť nevšímal, padal kolem ní. Nevěděl, jestli to bylo příčinou elfského kouzla nebo mocí její přirozené krásy.

„Vidím, že jsem přišla právě včas,“ řekla Alleria, když k němu doběhla, tanečním krokem se otočila a prostřelila krk dalšímu orkovi. „Co děláš, pokud nejsem poblíž, abych tě chránila?“

„Zvládám to tady,“ odpověděl Turalyon. Byl příliš zabraný do bitvy, než aby měl čas cítit se v její přítomnosti trapně. Vykryl ránu sekerou, srazil k zemi orka a zamířil k dalšímu. „Našla jsi je?“

„Našla,“ řekla Alleria. „A souhlasili. Vojáci a hraničáři už jsou na cestě. Jestli je chceš tady, budou tu za deset minut.“

Turalyon přikývl. Dlouhou rukojetí kladiva vykryl další útok, potom si přehmátl a ranou z krytu protivníka složil na zem. „Tady je to stejně dobré jako jinde,“ odpověděl, „a když tu bojujeme, Horda se jinam nepřesune.“

Alleria souhlasila. „Poběžím zpátky a dám jim vědět. Musíte se udržet, než přijdou,“ řekla podivně změněným hlasem. Turalyon se po ní ohlédl. Při Světle! Plakala? Rozhodně vypadala smutně. Není divu, vpád do elfského lesa jí určitě otřásl.

„Vydržíme,“ ujistil ji rychle. „Musíme.“ Alleria zmizela mezi stromy. Turalyon jen doufal, že se s vojáky vrátí dřív, než je Horda obklíčí.

Ter’lij, jeden ze Zul’jinových nižších náčelníků, se usmál. Jeho skupina ucítila stopu a šla po pachu. Zanedlouho uslyšeli osamocené lehké kroky dole mezi stromy. Osamělý elf. Ter’lij byl pověřen hlídáním stezky, která vedla přímo do elfského města. Měl zabít každého, koho na ní uvidí. Další elf, který neprojde.

Tiše se přikrčil a dírou mezi větvemi sledoval oběť. Elf se pohyboval rychle a tak tiše, že by ho jiní tvorové ani nezaslechli, ale Ter’lij ho vnímal stejně jako dunění hromů nedaleké bouře. Měl na sobě dlouhý hnědý plášť, kapuci měl vytaženou a opíral se o dlouhou hůl. Stařec. Ještě lepší.

Ter’lij si naslinil rty v očekávání a pokynul ostatním, aby ho následovali dolů. Seskočil ze stromu, s dýkou v ruce, a usmál se na oběť. Něco však bylo špatně. Elf jedním pohybem strhl z ramen plášť a napřímil se. Zatočil holí nad hlavou a na jejím konci se objevil kovový hrot. Byl oděn ve zbroji, která se leskla i v přítmí pod stromy.

„Mysleli jste si, že vás neslyšíme?“ elf si odfrkl, zamračil se a zavrčel: „Mysleli jste si, že o vás nevíme? Neměli jste sem chodit, vy stvůry! Bude vás to stát krk!“

Ter’lij se vzpamatoval z překvapení a zasmál se. „Moc chytré, malý bleďáčku,“ souhlasil, „dobrý trik, který ty zahrát s Ter’lijem. Ale ty sám se svou hůlkou, a nás hodně,“ zbytek jeho skupiny se spustil dolů. Obklíčili arogantního elfa ze všech stran.

Ale elf se jen usmál, což nevěstilo nic dobrého. „To si myslíš?“ zařval. „Holedbáte se znalostí lesa, ale proti nám jste hluší a slepí!“

Zpoza blízkého stromu se vynořil další elf. Pak třetí. A čtvrtý. Ter’lij se zašklebil. Mezi stromy se objevovali další a další elfové, až byli trolové obklíčeni ohromnou přesilou. Všichni měli dlouhá kopí a velké obdélníkové štíty. Tohle nečekal.

Ale Ter’lij byl náčelník trolů a obávaný bojovník. Jen tak něčeho se nezalekl. „Ještě lepší,“ řekl, narovnal se a vztyčil. „Skutečný boj, a ne sundat jednoho neozbrojeného elfa. To já rád!“ skočil na prvního elfa s dýkou napřaženou k seknutí – a zemřel v letu. Kopí velitele elfů mu projelo hrudí, probodlo srdce a hrot se vynořil ze zad. Elf ustoupil stranou a nechal bezvládné tělo sjet po násadě zbraně. Otočil se, ohnal se kopím širokým obloukem a uťal paži trola, který se k němu blížil zezadu.

Bitka trvala velmi krátce. Elfský velitel kopl do jednoho z těl. Nepohnulo se. Už jednou s troly bojoval, ale ne na půdě Quel’Thalasu. Trolové byli schopní lovci a bojovníci, ale v porovnání s elfy byli neohrabaní. Oddíl kopiníků byl jedním z mnoha, které vyslala Sylvanas s úkolem vyčistit les od trolů. Tohle byla už druhá tlupa a velitel přemítal, kolik jich ještě bude.

Právě otevřel ústa, aby svolal své muže, když se na mýtinku vřítila štíhlá elfka se zlatými vlasy. Slyšel ji už dlouho předtím, než se objevila. Byla rozhodně neobyčejně rychlá.

„Haldurone!“ zavolala, když dorazila a zastavila se několik stop od něj. „Mluvila jsem s velitelem Aliance a také se Sylvanas. Potřebuje všechny naše síly na jihovýchodní hranici lesa. Shromáždila se tam Horda a Aliance je dlouho neudrží.“

Halduron Brightwing přikývl. „Dám vědět Lo’themarovi, jeho oddíl je poblíž,“ ujistil ji, „a přijdeme přátelům na pomoc. Jejich boj je naším bojem a my je nenecháme padnout rukou těch pošetilých stvůr,“ odmlčel se a chvíli ji sledoval. „Jsi v pořádku, Allerio? Jsi celá uřícená.“

Alleria zavrtěla hlavou, i když po její tváří přeletěl škleb. „Je mi dobře,“ ujistila ho. „Běžte! Přiveďte naše válečníky! Vrátím se k Alianci. Vyřídím jim, že jste na cestě.“ Na ta slova se obrátila a zmizela pryč. Halduron se díval za ní a otřásl se. Allerii znal už dlouho a viděl, že ji něco trápí. Dnes ale byli všichni nesví, když zjistili, že se posvátným lesem prohánějí cizí stvůry. Ne na dlouho. Zagestikuloval na lovce, vytáhl kopí z trolího těla a otřel z něj krev. Na odklízení špíny bude čas později. Teď se musí vypořádat s nepřáteli, kteří jsou ještě naživu.

Bylo to jen několik minut, co Alleria odešla, když se znovu objevila v bitvě a postavila se vedle Turalyona. Luk měla pověšený na zádech a v ruce meč.

„Přijdou,“ ujistila ho. Hleděla na něj zpříma a Turalyon přikývl. Jakkoli si nebyl jistý, zda za to mohla zpráva o posilách, nebo skutečnost, že je Alleria v bezpečí, ulevilo se mu. Pak svraštil čelo. Na takové myšlenky nebyl čas, měl před sebou bitvu.

Konečně přestalo pršet, ale mraky stále visely na obloze a halily bitevní pole do šera. Když Turalyon uviděl, jak se stranou lesa vynořila hrozivá monstrózní silueta, zprvu si pomyslel, že to je prostě jen další z nesčetných orkských bojovníků. Stín se však stále zvětšoval a nabýval konkrétních tvarů. Turalyon na něj zíral jako přimrazený, což mělo za následek, že ho jeden z orkských bojovníků málem probodl.

„Dávej pozor!“ varoval ho Khadgar, přihnal se k němu a kopancem povalil orka na zem. „Kam to hledíš?“

„Tam,“ odpověděl Turalyon a ukázal kladivem, než obrátil zrak zpět k boji kolem.

Teď zíral Khadgar. Když mezi stromy uviděl masivní postavu, která vyšla z lesa a okamžitě se zapojila do boje, zlostně zaklel. Tvor byl dvakrát větší než ork, s kůží jako zkrabacený pergamen. Měl obrovské kladivo, pravděpodobně orkskou obouruční zbraň, již však zlehka držel v jedné ruce, a byl oděn v podivné zbroji. Turalyon zaťal čelist, když se odvážil na něj znovu pohlédnout a zjistil, že zbroj je lidská. Hrudní plát, holenice a nátepníky spojeny silnými řetězy tak, aby kryly většinu obrovského těla.

Na oblouku ramen trčely dvě holé hlavy a sledovaly muže a orky, kteří bojovali před ním. Ohnal se kladivem a jednou ranou zabil dva vojáky. Potom se ohnal na druhou stranu a čtyři další odhodil stranou.

„Co to k čertu je?“ dožadoval se Turalyon. Udeřil útočícího orka do obličeje tak, že spadl na dalšího, a oba se svalili k zemi.

„Ogr,“ odpověděl Khadgar. „Dvouhlavý ogr.“ Turalyon chtěl příteli říct, že už ogra viděl a všiml si i toho, že tenhle má dvě hlavy, když vtom ogr pozvedl prázdnou ruku směrem k družině vojáků Aliance. Turalyon zamrkal, myslel si, že se mu to jen zdá. Byl to skutečně oheň, co z dlaně vyšlehlo? Podíval se znovu. Ano, plameny právě olizovaly vojáky, kteří odhazovali zbraně a snažili se oheň, jenž tancoval po jejich oblečení a zbroji, uhasit. Několik se zbavilo hořících plášťů, jiní se váleli v trávě. Jak to ogr udělal?

„Sakra!“ Bylo jasné, že to Khadgar také viděl, což dával najevo klením. „Je to ogří mág!“

„Co?“

„Čaroděj,“ odseknul Khadgar, „zatracený čaroděj!“

„Ach,“ Turalyon odrazil dalšího nepřítele a znovu zíral na monstrózního ogra. Největší a nejsilnější stvoření, jaké kdy viděl, umělo sesílat kouzla? Úžasné. Jak takovou bestii zabít? Chtěl se Khadgara zeptat, ale polkl slova, když uviděl, že ogří mág najednou zavrávoral a padl na zem, vlasy na zátylku měl zježené, zřejmě deštěm. Nejdřív si myslel, že se netvor jenom pro něco sehnul a přitom upadl, ale pak mu to došlo. To, co pokládal za vlasy, byly pevné tyče. Kopí!

„Ano!“ radovala se Alleria, pozvedla luk na pozdrav. „Naši už dorazili!“

Měla pravdu. Z lesa se vynořilo několik řad elfských vojáků. Byli oděni do kovových zbrojí a na rozdíl od Allerie a ostatních hraničářů měli kopí a štíty. Samozřejmě to byly jejich zbraně, které skolily ogřího mága.

„Mají skvělé načasování,“ řekl Allerii. Musel křičet, aby ho slyšela přes bojovou vřavu, „jak se dorozumíváte?“

„Používáme janičářská gesta, dají se rozpoznat na dálku.“

„Dobře,“ řekl Turalyon, když poslal k zemi dalšího orka. „Musíme sevřít Hordu mezi sebou. Řekni jim, ať postoupí k nám, ale ať se také rozvinou do stran. My uděláme to samé. Chci orky obklíčit dřív, než obklíčí oni nás,“ Alleria přikývla a dala znamení k lesu, kde stál nejbližší elfí velitel. Kývl na souhlas a předal zprávu dál. Khadgar, který byl poblíž, řekl to samé nejbližšímu lidskému veliteli.

Obě armády se rozvinuly do stran. Aliance o něco ustoupila, aby jednotky měly prostor přeskupit se. Horda to považovala za zbabělý ústup, proto řadami orků projelo radostné zvolání. Mnozí z nich si totiž vůbec nevšimli elfů, kteří byli z větší části stále ukryti v lese. To bylo dobře, protože tím mohli Hordu překvapit a zabránit jí v ústupu. Turalyon nechal několik jednotek vpředu, aby kryly ústup, a třetinu armády poslal na křídla s rozkazem zaútočit ze stran. Zbývající vojáky si ponechal u sebe a zaútočil s nimi přímo.

Na opačném konci zaujali elfové podobné postavení, a když Horda vyrazila vstříc útočící Alianci, vtrhli do orkských řad zezadu. Až řev raněných a umírajících orků uvědomil velitele Hordy o tom, že se ocitli v sevření a hrozí jim obklíčení.

Orkové zpanikařili a část se jich pokusila utéct. Lidé a elfové však byli všude, takže nezbývalo než zůstat a bojovat. Většina orků se však na nic neohlížela a bojovala velmi tvrdě a zuřivě vybičovaná krvelačnosti a hněvem. I přesto byly ztráty Hordy značné. S nepřáteli na všech stranách, s elfskými luky a kopími, které doplňovaly lidské meče, sekery a kladiva, začal orkský tlak polevovat.

Turalyon pocítil naději. Horda sice stále počtem převyšovala lidi i elfy, ale orkové byli nedisciplinovaní, a navíc byli obklíčeni. Každý bojoval sám za sebe nebo s hrstkou dalších, většinou s příslušníky stejného klanu či rodu, což proti lidské a elfské taktice nefungovalo. Jakmile lidé a elfové začali víc spolupracovat, orkský odpor se hroutil. Elfští lučištníci stříleli do skupinek orků, aby je zmátli a oslabili, než se k nim dostanou lidé s elfskými kopiníky a dorazí je nebo zaženou. Obklíčení bylo stále těsnější a ztráty Hordy narůstaly.

Najednou zazněl od východu hlasitý řev. Turalyon se otočil tím směrem a z toho, co uviděl, se mu sevřel žaludek. Další z monstrózních dvouhlavých ogrů se přiřítil do bitvy. Oháněl se ohromnou holí, což, jak si Turalyon uvědomil, byl v podstatě kmen stromu zbavený větví. Za ním spěchal druhý, vyzbrojený podobným kyjem, a za nimi třetí a čtvrtý. Odkud se stvůry vzaly?

Dvouhlaví ogři vběhli mezi vojáky Aliance a odhazovali a mohutnými údery pobíjeli celé družiny vojáků. Turalyon rychle rozkázal ústup a nechal elfy, ať se o ně postarají. Ogři však byli připravení. Holemi odrazili letící kopí i sprchy šípů. Pak vtrhli mezi elfy a začali je hromadně pobíjet. Horda toho využila k přeskupení, přiběhli noví orkové, ti doplnili volná místa a poměr sil se opět zvrátil.

„Musíme něco udělat, a rychle!“ křičel Turalyon na Khadgara, který byl vedle něj. „Jinak nás vytlačí zpátky k horám nebo na západ k řece, a jsme v pasti!“

Khadgar chtěl odpovědět, ale přerušila ho Alleria. „Poslouchejte! Slyšíte to co já?“ volala, až se jí uši třásly.

Turalyon zakroutil hlavou. „Neslyším nic kromě boje,“ řekl jí. „Co slyšíš?“

Usmála se na něj. „Pomoc,“ odpověděla. „Přichází pomoc shora.“

„Tam! Vidím je!“

„Jo, taky je vidím,“ odsekl Kurdran Wildhammer. Byl otrávený, protože mladý jezdec vedle něj spatřil bitvu jako první. „Obleťte to a zaměřte se na obludy uprostřed. Dávejte ale pozor na ty klacky,“ velitel wildhammerských trpaslíků kopl Sky’ree do boků. Zakřičela a slétla níž nad bitevní pole. Jedno z divných dvouhlavých monster se podívalo nahoru, a když je uvidělo, cosi zakřičelo. Kurdran se ale pohyboval příliš rychle na to, aby ho ogr chytil, zvlášť když všude byli orkští válečníci, kteří mu bránili v pohybu. Když Kurdran klesal, pozvedl bouřné kladivo, napjal všechny svaly v těle. Bestie znovu zařvala a ohnala se po něm masivní holí. Sky’ree se ale vyhnula útoku a přilétla tak blízko, že se koncem křídla otřela o jednu z netvorových tváří. Tehdy Kurdran vší silou vymrštil kladivo. Zaburácel hrom a vyšlehl blesk. Ogr zavrávoral, jedna hlava byla rozdrcená, druhá spálená. Padl k zemi, čímž zabil několik orků, kteří nestačili včas uhnout.

„Ano!“ zaradoval se Kurdran, chytil vracející se kladivo a popohnal Sky’ree k dalšímu útoku střemhlav dolů. „To je naučí, krásko! Nezáleží na tom, jak jsou velký, wildhammerští trpaslíci je sundaj!“ pozvedl kladivo, vyrazil dlouhý, radostný výkřik a jeho gryf lehce proklouzl kolem další nemotorné stvůry.

„Na co čekáte, hlupáci?“ zařval na své válečníky, kteří stále kroužili nahoře. „Ukázal jsem vám, jak se to dělá! Teď se postarejte, aby zbytek obrů šel k zemi!“ Nadšeně zasalutovali, stočili gryfy dolů a vyrazili do útoku.

Kurdran se usmál. Dole uviděl mága, elfku a velitele s holou bradou, s nimiž se setkal na hoře Aerine. „Hej, vy tam dole!“ zavolal, pozvedl kladivo a zatočil s ním nad hlavou. Elfka pozvedla luk na pozdrav a velitel s mágem mu zamávali. „Lord Lothar nás posílá!“ křičel Kurdran, ale nebyl si jistý, jestli ho slyší. „A zdá se, že právě včas!“ Potom spustil kladivo zase dolů, chytil ho oběma rukama a spolu se Sky’ree se vydali k dalšímu dvouhlavému stvoření. Několik ogrů už padlo a orkové od nich utíkali, protože ochrana se nečekaně změnila v nebezpečí. Lidé a elfové využili vzniklého zmatku, přeskupili se a znovu zaútočili.

Kurdran zahlédl koutkem oka pohyb na nebi a podíval se tím směrem. V dálce na jihu uviděl tmavý snášející se obrys. Nejdřív si myslel, že je to jeden z wildhammerských bojovníků přinášející zprávy nebo rozkazy. Pak si uvědomil, že zvíře letí jinak než gryf a více z východu, z Hinterlandu nebo z ještě větší dálky. Co to bylo?

Kurdran přerušil útok a vyletěl se Sky’ree zpátky nahoru nad bitevní pole. Pomalu kroužil, sledoval blížící se stín. Byl to pták? Jestli ano, byl dost vysoko a vypadal velmi podivně. Zasmál se. Nebylo to větší než orel! Horda na ně poslala orly? Jako kdyby se jakýkoli dravec mohl postavit mé krásce, pomyslel si a pohladil Sky’ree něžně po krku. Ta slastně zavrněla.

Jenomže silueta neznámého zvířete se stále zvětšovala, jak se přibližovalo. Bylo stále větší a větší a větší.

„Při Aerine!“ zamumlal údivem Kurdran. Co to může být, že je to tak velké a dokáže to létat? Neznámé zvíře už nyní dosahovalo velikosti Sky’ree, ale pořád bylo velmi daleko. Teď už rozeznával tvar těla. Zvíře bylo úzké, s dlouhým ocasem a krkem. Mělo obrovská křídla, na kterých plachtilo téměř bez hnutí. Aby mohlo takhle plachtit, muselo být skutečně hodně vysoko. Kurdrana zamrazilo. Znal jen jednoho tvora, který dokázal plachtit a byl tak velký. Nedokázal si představit, že by měl potřebu míchat se do téhle války.

Mraky se začaly trhat a vysvitlo slunce. Zvíře bylo zářivě červené od hlavy až po konec ocasu.

Kurdran se nemýlil.

Byl to…

„…drak!“ zakřičel. Ostatní trpaslíci stále bojovali s dvouhlavými ogry, ale mladý Murkhad vzhlédl a podíval se, kam Kurdran ukazoval. Potom ten blázen zamířil se svým gryfem přímo nahoru.

„Co děláš, ty pitomče?“ křičel Kurdran. Nebylo jasné, zda ho Murkhad slyšel, ale neodpověděl. Místo toho mladík z Wildhammeru letěl na draka, který teď byl přímo nad nimi. Pozvedl bouřné kladivo, vyrazil pronikavý výkřik a na obřího ještěra zaútočil. Drak jen otevřel tlamu plnou ostrých zubů a nebohého trpaslíka i s gryfem pohltil.

Murkhad neviděl utrpení v drakových obrovských zlatých očích ani obrovskou postavu se zelenou kůží, která byla usazena na jeho hřbetě, a dlouhé kožené otěže, jež měla omotané kolem rukou.

„Chvála Světlu!“ radoval se Turalyon s ostatními, když trpaslíci dorazili a Kurdran porazil prvního dvouhlavého ogra. Znovu pozvedl oči k nebi, až když slyšel křik vůdce trpaslíků. Viděl, jak rudý drak spolkl gryfího jezdce jako malinu a snášel se stále níž, k bitevnímu poli. Nebyl sám. Na nebi se objevily další rudé siluety.

Rudí draci neměli jen zbarvení ohně. Z nozder jim unikal dým a z tlamy se rojila oblaka jisker. S každým nádechem se jejich kůže rozjasnila.

Najednou si Turalyon uvědomil, co jim hrozí. „Stáhněte se!“ zařval a praštil Khadgara štítem do ruky. „Všichni se stáhněte!“ Mával kladivem nad hlavou, doufal, že si ho muži i elfové všimnou. „Stáhněte se, všichni! Pryč z lesa! Hned!“

„Pryč z lesa?“ zeptala se ho Alleria ostře. Neuvědomoval si, že je stále vedle něj, což dokazovalo, jak je ohromený.

„Proč? Vždyť vyhráváme!“

Turalyon to chtěl vysvětlit, ale nebyl čas. „Prostě to udělej!“ zakřičel a viděl, že je překvapená. „Řekni elfům, ať se stáhnou k horám. Rychle!“ Něco v paladinově hlase ji přesvědčilo a přikývla. Pozvedla luk a pokoušela se dát znamení elfským vojákům. Turalyon se obrátil, chytil prvního důstojníka Aliance, kterého našel, a vydal mu rozkazy. Důstojník přikývl a začal organizovat, obrátil jednotku k ústupu a řval na ostatní důstojníky, ať dělají to samé.

Nic jiného se nedalo dělat. Turalyon otočil koně a pobídl ho do klusu. Spěchal zpátky k horám. Uslyšel podivný zvuk, připomínající náhlý poryv větru nebo hlasité vydechnutí, a podíval se přes rameno.

První drak právě přistál s roztaženými křídly a dokořán otevřenou tlamou, z níž vytryskly plameny. Okraj lesa okamžitě vzplanul a žár byl cítit i na tak velkou vzdálenost. Letité stromy se během několika vteřin rozpadaly na prach a tam, kudy oheň prošel, zůstala jen černá pustá země, ze které stoupal hustý černý dým, jenž zakrýval slunce. Požár se rychle šířil od stromu ke stromu. Byl to hypnotizující pohled a Turalyon se musel nutit nedívat tím směrem a sledovat, kam jede. Když dosáhl úpatí, otočil koně a sledoval strašlivou zkázu.

„Udělej něco!“ křičela Alleria, která se objevila za ním, když spatřila, že jen nečinně hledí do plamenů. Praštila ho pěstí do nohy. „Udělej něco!“

„Nemůžu nic dělat,“ řekl Turalyon a srdce mu pukalo nad zoufalstvím v Alleriině hlase. „Přál bych si, abych mohl!“

„Tak něco udělej ty!“ dožadovala se elfka a otočila se ke Khadgarovi, který k nim mezitím přiběhl. „Použij kouzla! Zastav ty plameny!“ Čaroděj jen smutně zakroutil hlavou. „Ohně je příliš mnoho. Nedokážu ho uhasit,“ vysvětlil potichu. „Vyčerpal jsem se vyvoláním bouře,“ dodal hořce a Turalyon s ním soucítil. Nebyla Khadgarova vina, že uhasil první požár, netušil, že by mohlo přijít něco horšího.

„Musím se dostat do Silvermoonu,“ řekla Alleria spíš pro sebe než jim. „Jsou tam mí rodiče a starší. Musím jim pomoct!“

„Co tam budeš dělat?“ zeptal se jí Turalyon. Zněl ustaraněji, než chtěl, ale aspoň ji to přimělo se na něj podívat. „Umíš snad bojovat s plameny?“ ukázal k lesu, kde teď draci dováděli jako netopýři při hře, jen plivali plameny na všechny strany. Quel’Thalas hořel, kam až oko dohlédlo. Šedá stěna hustého kouře dosáhla úpatí hor a zahalila je do stínu. Tohle muselo být vidět i z hlavního města.

Alleria potřásla hlavou a z očí jí kanuly slzy. „Ale musím něco udělat.“ Nebyl to lítostivý nářek, spíš hněvivý, hrubý hlas. „Můj domov umírá!“

„Já vím. A rozumím ti,“ Turalyon jí položil ruku na rameno a jemně je stiskl, „ale kdybys tam teď šla, umřeš taky. I kdyby ses dostala k řece, voda v ní z toho žáru jistě vře. Tvá smrt by nikomu nepomohla.“

Vzhlédla k němu. „Moje rodina a lordi – budou v pořádku?“ zeptala se zoufale. Chtěla, možná potřebovala uvěřit, že přežijí.

„Jsou to mocní mágové,“ poznamenal Khadgar, „a i když jsem nikdy neviděl Sluneční studnu, chápu, že je zdrojem ohromné síly. Ochrání město. Ani draci se jí nedotknou,“ znělo to velmi jistě, ale Turalyon si dobře všiml, jak přítel zvedl obočí, jako by dodával: „Aspoň doufám.“

Alleria přikývla, ale stále byla otřesená. „Máte pravdu. Má smrt by ničemu neprospěla.“ Zírala na draky poletující a vznášející se v dáli. „Zato jejich ano. Smrt celé Hordy, hlavně orků.“ Přivřela zelené oči a Turalyon v nich uviděl něco, čeho si nikdy předtím nevšiml. Nenávist. „Přinesli sem takovou pohromu,“ zasyčela. „Chci vidět, jak za to trpí.“

„To my všichni.“ Turalyon vzhlédl, protože k nim přišel elf. Byl v plné zbroji. Brnění bylo krásné, jemně zpracované, ale funkční a pokryté krví nepřátel. Po boku mu visel dlouhý meč a na ramenou měl tmavě zelený plášť. Odložil přilbici a tmavě hnědé oči zasvítily zpod kaštanových vlasů. Měl velmi podobný výraz jako Alleria.

„Lor’themar Teron,“ představila ho Alleria. „Jeden z našich nejlepších hraničářů,“ potom se otočila a krátce se usmála na přicházející elfku. Byla to vysoká žena v plášti a s rysy podobnými Alleriiným, s vlasy poněkud tmavšími. „A zde je má sestra, Sylvanas Windrunner, vrchní hraničářka a velitelka našich jednotek. Sylvanas, lorde Terone, to je sir Turalyon z řádu Stříbrné ruky, druhý velitel vojska Aliance, a čaroděj Khadgar z Dalaranu.“ Turalyon přikývl a Teron mu to oplatil na znamení respektu mezi rovnými.

„Většina našich z toho pekla unikla,“ řekl Teron rychle. „Ale nemůžeme se dostat zpátky přes plameny. Jsme drženi vně, zatímco naše rodiny jsou lapeny uvnitř lesa. Teď už je jasné, jak se oheň mohl rozšířit tak rychle a v tolika směrech,“ sevřel jílec meče, „ale podobnými věcmi se nemá smysl zabývat,“ prohlásil, jeho slova byla určena Allerii a snad i Turalyonovi. „Jsme tady a musíme udělat, co je v našich silách, abychom zachránili náš lid, jak nejrychleji to půjde. To znamená zničit síly, které jej ohrožují.“

„Váš velitel, Anduin Lothar, nás už dříve kontaktoval. Žádal, abychom se přidali k Alianci,“ prohlásila Sylvanas a podívala se na Turalyona. „Mí představení se však rozhodli neodpovídat bez důkazu podpory.“ Letmo pohlédla na Allerii a jemně se na ni usmála. „Přesto se někteří z nás rozhodli jít s vámi,“ opět zvážněla. „Naši starší si uvědomili chybu, až když na půdu lesa vstoupili trolové. Když není bezpečno v Quel’Thalasu, tak kde potom? Mám rozkazy shromáždit vojáky a spojit se s vámi,“ uklonila se. „Bude nám ctí přidat se k Alianci, sire Turalyone, a doufám, že naše budoucí skutky vyrovnají vaše útrapy zde.“

Turalyon přikývl. Opět si přál, aby tu byl Lothar. Rytíř by jistě věděl, jak správně zvládnout takovou situaci. Ale nebyl tady a Turalyon si musel poradit sám. „Děkuji vám, elfové,“ řekl konečně Sylvanas. „Vítáme vás v Alianci. Spolu vyženeme Hordu z tohoto světadílu, z vašich a našich zemí. A pak snad zavládne mír.“

Byl přerušen náhlým zavřeštěním a třepotáním křídel shora. Turalyon se nahrbil, stejně tak Khadgar, a Teron sáhl po meči. Klesající zvíře bylo ale na draka moc malé a pokryté peřím, ne šupinami.

„Promiň,“ řekl Kurdran Wildhammer, když přistál se Sky’ree vedle nich a poplašil tím koně, „snažili jsme se, ale ti draci jsou moc velký a silný, a nás je jen hrstka. Určitě přijdem na to, jak je sundat, ale teď maj navrch.“

Turalyon přikývl. „Díky, že jste přišli,“ řekl veliteli trpaslíků, „i za vaši dřívější pomoc. Zachránili jste mnoho životů.“ Rozhlédl se kolem sebe. Khadgar, Alleria, Sylvanas, Lor’themar Teron a Kurdran Wildhammer byli ti dobří. Najednou se necítil tak sám. S nimi po boku možná může být schopný vůdce, alespoň než se Lothar vrátí.

„Musíme jít dál,“ řekl jim po chvíli. „Vrátíme se a osvobodíme Quel’Thalas, ale teď se musíme přeskupit a čekat. Myslím, že Horda tady nezůstane dlouho, má jiný cíl!“

Ale jaký? pomyslel si. Zabrali les a vyhnali elfy. Zaútočili na horu Aerine i na Khaz Modan. Kde zaútočí příště?

Pokusil se vcítit do pohledu Hordy. Kdyby vedl tažení orků, kam by šel?

Pak mu to došlo. Největší nebezpečí hrozilo v samotném srdci Aliance. V místě, kde všechno začalo. Podíval se na Khadgara, který přikývl, myslel na to samé.

„Hlavní město!“ Dávalo to smysl. Ze Silvermoonu, který ležel na severním okraji Quel’Thalasu, mohou orkové pochodovat přes hory přímo do Lordaeronu, a sejdou na břeh jezera Lordamere přímo u hlavního města. Je téměř bez obrany. Král Terenas poslal většinu mužů s Aliancí. Naštěstí pochod přes hory znamená, že půjdou nejdřív přes Alterac. Perenolde nepatřil k nejoddanějším členům Aliance, ale určitě zasáhne proti vpádu na své území. Orkové se však stále mohou Alteracem probít a stejně se k jezeru dostat, byť se ztrátami.

„Z Lordaeronu se mohou rozlézt po celém kontinentu,“ poznamenala Alleria, „a když nechají nějaké jednotky zde, budou mít dvě pevné základny, ze kterých mohou dobýt zbývající území.“

Turalyon přikývl. „Teď víme, co plánují,“ řekl. Věděl, že se nemýlí. „Musíme najít způsob, jak je zastavit,“ podíval se na požár v dálce. „Ale ne tady. Dostaňte vojska v pořádku do hor. Pak se poradíme o dalším postupu.“ Otočil koně a vyrazil k horám. Věřil svým zástupcům, že vyplní rozkazy. Už nesnesl další pohled na hořící les elfů.