Příliv Temnoty

8

„Jsme připraveni?“

Turalyon polkl a přikývl. „Připraveni, pane.“

Lothar pokýval hlavou, odvrátil se a zamračil. Na chvíli se Turalyon obával, že ten výraz souvisí s ním. Odpověděl špatně? Chtěl snad lord Lothar více detailů? Měl udělat nebo říct ještě něco?

Přestaň s tím, varoval sám sebe. Panikaříš. Zase! Uklidni se. Jde ti to dobře. Mračí se, protože jdeme do bitvy, ne proto, že jsi ho zklamal.

Turalyon si prohlížel zbroj a snažil se na to už nemyslet. Všechny řemeny brnění byly v pořádku a dobře utažené, štít pevně usazený na předloktí a válečné kladivo zavěšené na hrušce sedla. Byl připraven. Tak připraven, jak jen mohl být. Díval se kolem a prohlížel si ostatní postavy poblíž. Lothar se bavil s Utherem. Turalyon jim záviděl klid. Vypadali trochu netrpělivě, ale jinak byli úplně klidní. Asi to bylo dáno jejich zkušenostmi. Khadgar se rozhlížel po planině. Určitě cítil Turalyonův pohled, protože se otočil a unaveně se na něj usmál.

„Nervózní?“ zeptal se mág.

Turalyon se usmíval, aniž chtěl. „Velmi,“ přiznal. Byl vychováván k uctivosti, ale také k opatrnosti vůči mágům. Jenže Khadgar byl jiný. Možná to bylo proto, že byli skoro stejně staří, ačkoli kouzelník vypadal o několik dekád starší. Nebo to možná bylo prostě tím, že Khadgar se nepovyšoval nad ne-mágy, jak to Turalyon vídal u jiných čarodějů. Začali si povídat hned od prvního dne, poté co je arcibiskup Faol všechny představil, a Turalyon zjistil, že má Khadgara rád. Lothara měl rád také, ale zároveň ctil jeho hrdinské činy a válečnické dovednosti. Bylo možné, že Khadgar byl mocnější, ale také byl otevřenější a s Turalyonem se brzy spřátelili. Byl jediný, komu se Turalyon nebál říct o svých obavách.

„Netrap se tím,“ poradil mu Khadgar. „Všichni jsou nervózní. To se dá překonat.“

„Taky jsi nervózní?“

Mág se zasmál. „Spíš bych řekl ukrutně vyděšený,“ přiznal se. „Před každým bojem. Lothar mi po jednom střetu řekl, že člověk by měl mít strach. Protože ten, kdo se nebojí, je neopatrný a může snadno přijít k úhoně.“

Turalyon přikývl. „Mí učitelé říkali to samé,“ potřásl hlavou. „Ale jedna věc je to říct a druhá tomu věřit.“

Přítel ho poplácal po rameni. „Bude to dobré,“ ujistil ho. „Až to začne, nebudeš mít čas nad tím přemýšlet.“

Oblast Hillsbrad byla pojmenována po zvlněných pahorkatinách pod horami a armáda Aliance byla rozprostřena přes poslední řadu těchto kopců naproti jižnímu pobřeží Lordaeronu a Velkému moři za ním. Pozorovali blížící se lodě Hordy. Masivní neohrabaná plavidla z tmavého kovu a zčernalého dřeva bez plachet, ale s mnoha řadami vesel. Lothar se chtěl s Hordou střetnout hned, jak se objeví na břehu, a nedat orkům příležitost napadnout jejich ležení. Proudmoorovo námořnictvo zaútočilo na lodě během cesty, zničilo několik plavidel a poslalo tisíce orků na dno oceánu. Horda však byla velmi početná, takže si mohli dovolit obětovat několik lodí, zatímco zbytek pokračoval v plavbě.

„Jsou téměř u břehu,“ ohlašovala Alleria. Ostré elfské oči dohlédly dál než lidské. Otočila se k Turalyonovi. „Měl bys připravit své muže k útoku.“

Turalyon přikývl, neodvažoval se promluvit. Se ženami se už samozřejmě mnohokrát setkal. Řád nezakazoval známosti ani manželství. Ale každá žena, kterou kdy potkal, byla v porovnání s elfskou hraničářkou slabá a neohrabaná. Byla tak sebejistá, tak půvabná a krásná, že mu vyschlo v krku pokaždé, když ji uviděl. Pokaždé se třásl a potil jako kůň, který právě běžel jako o závod. Soudě podle záblesku v jejích očích a mírného úsměvu, kdykoli mu něco řekla, ji Turalyon podezříval, že o tom ví a že v jeho rozpacích nachází potěšení.

Nyní však měl na starosti něco jiného. Dal znamení velitelům jednotek, aby vyrazili kupředu. Ti dali rozkaz trubačům, kteří zatroubili na rohy signál „postup“. Během několika minut byla celá Aliance v pohybu, pochodovala a sjížděla pomalu, ale jistě dolů k pobřeží.

Se zkracující se vzdáleností Turalyon rozpoznával více detailů. Viděl přistávat první lodě, ze kterých se rojily temné postavy a vystupovaly kamenitou pláží vzhůru ke kopcům. Všiml si, že nepřátelé jsou urostlí se širokými rameny, dlouhými silnými pažemi a poněkud křivýma nohama, které rychle překonávaly vzdálenost. Oháněli se zbraněmi, sekyrami, kladivy, meči a kopími.

„Přistáli!“ zařval Lothar, jediným rychlým pohybem vytáhl masivní meč a zdvihl ho vysoko nad hlavu. Zlaté runy na jeho čepeli zazářily. „Do útoku! Za Lordaeron!“ pobídl koně, který vyskočil vpřed, a projel aliančními šiky. Zlatý lev na jeho štítu zářil odraženým slunečním světlem.

„Zatraceně!“ Turalyon kopl koně do slabin a vyrazil za velitelem. Popadnul kladivo a za jízdy si nasadil přilbu. Vojáci mu uhýbali z cesty a ostatní jezdci se snažili držet s ním krok. Za chvíli je minul a ocitl se ve zužujícím se prostoru mezi vojsky. To však netrvalo dlouho a on plnou silou narazil do orků. Dostal se k nim, právě když Lothar prvním máchnutím smetl několik nepřátel a další se blížili k jeho koni odhodláni strhnout rytíře dolů a roztrhat ho na kusy.

„Ne!“ Turalyon napřáhl kladivo, a jakmile byl dost blízko, udeřil jím jednoho orka přímo do hlavy. Téměř neslyšně padl k zemi a Turalyon štítem odhodil dalšího stranou, což mu dalo dost času, aby se mohl znovu rozmáchnout na druhou stranu a udeřit.

Při Světle! Ti byli odporní! Lothar a Khadgar mu je přesně popsali, žádný popis se ale nevyrovnal pohledu. Zelená kůže, zářící červené oči, a ty kly! Takové viděl u divokých prasat, ale nikdy u ničeho, co by chodilo po dvou a drželo zbraň! Byli také velmi silní, což seznal, když se jeden ork rozmáchl kladivem proti němu. Kdyby úder vlastní zbraní včas nevykryl, už by měl rozdrcenou lebku. Naštěstí se zdálo, že spoléhají více na sílu a agresivitu než na techniku. Snadno vykroutil zbraň ze sevření, udeřil orka do tváře, což ho omráčilo, a získal čas na pořádnou ránu.

Lothar jediným mocným máchnutím smetl orky na jedné straně a Turalyon navedl koně vedle velitele, takže stáli bok po boku, kladivo a velký meč v neustálém pohybu. Uther byl za nimi a těžkým kladivem drtil orky napravo nalevo. Obklopovala ho viditelná záře, která orky oslňovala, takže si museli zakrývat oči. Když vojáci Aliance viděli paladinovu sílu, propuklo nadšení. Turalyona to nepřekvapovalo. Trénoval spolu s Utherem a věděl, že víra staršího paladina je neuvěřitelně silná, dost silná, aby se projevovala i navenek. Přál si, aby jeho vlastní byla také tak silná.

Teď ovšem nebyl čas o tom přemýšlet. Více orkských válečných lodí přistávalo na pláži a orkové se z nich valili po tisících. Turalyon seznal, že jim hrozí obklíčení. „Pane!“ zavolal na Lothara. „Musíme se stáhnout k našim jednotkám!“

Zprvu si myslel, že ho rytíř neslyšel, ale Lothar probodl dalšího orka a přikývl. „Uthere!“ zakřičel a paladin se otočil. „Zpátky k ostatním!“ Uther pozvedl kladivo, okamžitě otočil koně a probíjel si cestu zpátky skrz shromažďující se Hordu. Lothar jel hned za ním a Turalyon ho jistil zezadu. Kryl ho štítem a kladivem, aby ho udržel z dosahu orkských zbraní. Jeden ork se k němu přece dostal, v rukou třímal velikou sekeru, ale náhle padl zasažen šípem do krku. Turalyon se letmo ohlédl a vzadu na kopci uviděl štíhlou postavu, která pozdvihla dlouhý luk v pozdravu. Na tu dálku zachytil pouze odlesk jejích vlasů.

Několikrát si pomyslel, že padnou, ale s Utherem a Lotharem se jim podařilo vrátit do předních linií bezpečně.

„Zformujte se!“ zavelel Lothar. „Srovnejte štíty! Kopí vpřed! Zažeňte je!“ Vojáci rychle uposlechli. Byli připravení, ale stáli odděleně, spíše jako jednotlivci než jednolitá masa, a to by proti Hordě nefungovalo. Teď se sjednotili, utvořili pevnou hradbu štítů, ze které trčela kopí. Horda do ní narazila a na několika místech ji protrhla, když byl obránce přemožen silou nárazu. Většina však náraz ustála a orkové museli ustoupit. Někteří spadli a už nevstali, ostatní je překračovali a nechávali za sebou.

Druhou vlnou útoku byla štítová hradba porušená více, přesto však orkové utrpěli ztráty. Turalyon dal signál nejbližším velitelům jednotek a byl rád, že reagovali rychle a už budovali druhou hradbu. Mohli by stavět hradbu za hradbou, a kdyby každá způsobila orkům tak těžké ztráty jako doposud, mohli by omezit počty Hordy tak, že by bylo možné postavit se těm stvůrám přímo.

Ale orkové nebyli tak hloupí. Po třetím nárazu se stáhli, jako by na něco čekali. A Turalyon brzy uviděl na co. Z řad orků vyjelo několik zahalených postav. Každá měla přes hlavu kápi, takže jim byly vidět pouze žhnoucí oči a v rukou třímali podivné zářící palcáty. Tyto stvůry jely na zvláštních obrněných koních, kterým také zářily oči. Rozjely se přímo proti hradbě. A když se dostaly blíž, pozvedly stvůry zbraně. Turalyon ucítil a uslyšel podivné bzučení a vojáci, kteří byli jezdcům nejblíže, popadali na zem a z nosu, úst a uší se jim řinula krev.

„Při Světle!“ Uther, který byl nedaleko, pobídl koně. „Démoni! Používají temnou magii!“ Pozvedl kladivo, jehož hlavice zářila jako stříbrný měsíc. „Vojáci, stůjte pevně!“ křičel. „Svaté světlo vás chrání!“ záře se šířila z kladiva a ozařovala válečníky pod ním, postupně je obklopila úplně. Když zakryté postavy opět pozvedly ruce, vojáci sebou trhli, ale nepadli. Uther se na ně vyřítil, štítová hradba se otevřela, aby spolu s dalšími paladiny, mezi kterými byl i Gavinrad, mohli projet. Vojáci Aliance se opět radovali povzbuzeni paladinovými překvapujícími schopnostmi a silou. Turalyon se cítil rozerván. Jako paladin by měl vyjet s nimi, ale jako Lotharův zástupce musel zůstat a dohlížet na muže.

Paladinové a zahalení válečníci spolu bojovali, ale nikdo neměl navrch. Turalyon viděl, jak jeden z podivných útočníků sevřel Gavinradovu paži. Z toho sevření vyzařovala temnota. Ale Gavinradova světelná aura se rozsvítila jasněji, zahnala temnotu pryč, zatímco útočník padl k zemi skolen úderem paladinova kladiva. Mezitím orkové pokračovali v útocích na štítovou hradbu, protrhávali díry v obraně, které byly okamžitě zaplněny dalšími vojáky.

Potom si Turalyon všiml několika vysokých postav tyčících se nad orky. Ogři! Masivní stvůry se blížily, mávaly těžkými palicemi, které spíše než cokoli jiného připomínaly ze země vyrvané stromy. Štítová hradba byla stále děravější, jak vojáci padali pod mohutnými údery.

„Přeskupit!“ křičel Turalyon na nejbližšího trubače, který předával rohem rozkaz dál. „Malé semknuté jednotky! Stáhněte se zpět k horám a přeskupte se!“

Voják přikývl a pozvedl roh, dvakrát krátce zatroubil. Při tom zvuku začali velitelé jednotek křičet vlastní rozkazy, shromažďovali vojáky k ústupu a zároveň si drželi orky od těla. Horda se snažila vpadnout jim do zad, ale vojáci Aliance se drželi blízko u sebe se zbraněmi vztyčenými a útočili na každého orka, který se dostal příliš blízko. Každá jednotka měla srovnané štíty a vytvořila si tak kolem dokola vlastní štítovou hradbu. Orkové ve velkém počtu obklíčili několik jednotek, vráželi do nich, dokud se nerozpadly. Ale většina vojáků byla schopna ustupovat úspěšně.

Turalyon projížděl kolem ustupujících šiků a organizoval je. O kus dál postavil další štítovou hradbu, která kryla ustupující jednotky, jež ji pak vzápětí posilovaly. Turalyon rozkázal lukostřelcům, aby drželi orky tak daleko od hradby, jak jen to půjde, a aby stříleli na každého orka, který by mohl ohrozit obranu. Způsobili orkům značné ztráty, ale stále přistávaly další lodě Hordy a každou minutou orků přibývalo.

„Dlouho už je neudržíme!“ křičel Turalyon na Khadgara, který právě udělal něco, co povalilo na zem podivně ustrojeného orka poblíž jedné z lodí. Byl oděn do róby a místo zbraně měl hůl. Turalyon usoudil, že to byl černokněžník, orkský mág. „Nesmí se dostat k horám! Jestli se dostanou přes nás, půjdou rovnou na sever do hlavního města!“

Khadgar přikývl. „Udělám, co budu moci,“ slíbil. Mladý mág se soustředil a obloha nad jejich hlavami potemněla. Během několika minut se na dříve jasném nebi objevila zlověstná mračna. Náhle se spustila bouře, jejíž střed zel nad Khadgarem, bílé vlasy mu divoce povlávaly kolem hlavy. Blesky se míhaly na obloze a na natažených prstech mága tancovaly jiskry. Pak se ozvala ohlušující rána a z Khadgarových rukou vylétla jiskřící koule, jejíž světlo problesklo temnotou. Těsně minula štítovou hradbu a narazila do shluku orků, kteří odletěli, ožehnuti mocným bleskem. Potom udeřil druhý a třetí, Turalyon využil magického útoku. Přeskupil vojáky, zkrátil hradbu a několik mužů poslal dopředu s křesadly a troudem. Založili ohně a vytvořili divoký požár, který zabránil Hordě v postupu na západ. Zmenšili tak riziko, že orkové obklíčí vojsko Aliance, a bylo snazší je blokovat.

Ne že by si toho orkové nevšimli, několik se pokusilo ohně uhasit, ale elfští lukostřelci je zastřelili, než se stačili plamenů dotknout. Jeden z nich upadl přímo do ohně a křičel bolestí, dokud neuhořel. To přinutilo ostatní stáhnout se zpátky.

Nejobtížnější byli ogři. Jeden se přesunul skrz oheň, který mu sice spaloval nohy, ale vůbec ho nezpomalil. Turalyon na něj nasměroval celou jednotku a také balistu, ale ogr pobil mnoho válečníků, než konečně padl. A ostatní ho následovali.

„Miř na ně!“ řekl Turalyon Khadgarovi. „Zbav nás ogrů!“

Khadgar se podíval jeho směrem a Turalyon seznal, že mág je skutečně vyčerpaný. „Pokusím se,“ řekl Khadgar, „ale ty blesky jsou… vysilující,“ za okamžik vyletěla z Khadgarových prstů další jiskřivá koule, zasáhla vedoucího ogra a na místě ho zabila. Když masivní zčernalá mrtvola padla k zemi, Khadgar potřásl hlavou. „Na víc už nemám sílu.“

Turalyon doufal, že to bude stačit. Ostatní ogři zaváhali. I jejich malé mozky si uvědomovaly, co je to nebezpečí, což dodalo Turalyonovým mužům dost času, aby na ně vystříleli víc šípů a zaměřili více balist. Hradba sice držela, ale Horda opět nabyla na síle a chybělo málo, aby se přes ni prostě převalila. Uther s paladiny se stále nevracel a Turalyon mohl jen předpokládat, že drží zahalené válečníky z dosahu.

Stále se rozmýšlel, co dělat, když se vedle něj objevil Lothar. „Připravit jezdectvo!“ zakřičel rytíř. „Trubte do útoku!“

Útok? Do takové vřavy? Turalyon chvíli nevěřícně zíral, potom pokrčil rameny. Proč ne? Obrana nemůže držet navždy. Dal znamení trubači. Válečníci na koních se začali formovat, Turalyon se k nim přidal, postavil se hned za Lothara, který je vedl. Hradba se rozestoupila a jezdci vyrazili plnou rychlostí do předních řad Hordy. Po chvíli dal Lothar znamení k obratu. Lukostřelci kryli ústup jezdců, ti se mezitím znovu seskupili a zaútočili.

Když se připravovali k dalšímu výpadu, někde mezi orky se ozvaly bubny. Horda začala ustupovat.

„Dokázali jsme to!“ křičel Turalyon. „Ustupují!“

Lothar přikývl, ale neotáčel se. Sledoval, jak se orkové stáhli z boje a přeskupili. Potom se otočili a dali se znovu do pohybu v rychlém pochodu.

„Míří na východ!“ řekl tiše Lothar, „do Hinterlandu.“

„Jdeme za nimi?“ zeptal se Turalyon. Byl ještě rozjitřený bojem a chtěl se pustit do pronásledování. „Vždyť utíkají!“

Ale rytíř zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Zastoupili jsme jim cestu a chvíli je drželi. Ale oni neutíkají. Obcházejí nás.“ Otočil se na Turalyona a unaveně se usmál. „Stejně je to úspěch.“

„Ale měli bychom je pronásledovat, aby od nás neměli klid, nebo snad ne?“ naléhal Turalyon.

„To bychom měli,“ souhlasil Lothar, „ale podívej se za sebe.“ Turalyon se otočil a okamžitě pochopil, co měl starší válečník na mysli. Armáda byla zcela vyčerpaná. Viděl, že muži padají únavou. I když se to nezdálo, bitva trvala několik hodin. Uvědomil si, že ho taky všechno bolí. Navíc přišli o mnoho mužů a zbraní, balistám chybělo střelivo a zásoby dřeva a troudu byly také vypotřebovány.

„Potřebujeme obnovit zásoby,“ přiznal Turalyon nahlas. „Nejsme ve stavu, kdy bychom je mohli pronásledovat.“

„To nejsme.“ Lothar otočil koně zpět k vlastním jednotkám, „ale změřili jsme s nimi síly a naši muži zjistili, že se jim dokážou postavit. To je dobře. Udrželi jsme je před hlavním městem, což je taky dobře,“ dlouze se zadíval na Turalyona a konečně přikývl. „I ty sis vedl dobře,“ řekl tiše, než otočil koně zpět a zamířil k velitelskému stanu.

Turalyon se za ním chvíli díval. Ta prostá pochvala ho naplnila hrdostí. Když otáčel koně, aby následoval velitele, uvědomil si, že Khadgar měl pravdu. Na strach nebyl čas.