Příliv Temnoty

12

„Rychleji, zatraceně! Hněte sebou!“ Alleria se udeřila pěstí do stehna, jako by ten pohyb mohl vojáky přinutit k větší rychlosti. Chvíli šla s nimi, pak zrychlila, neschopná pohybovat se tak pomalu. Během několika minut minula dlouhou řadu vojáků a opět se přidala k jezdectvu. Rychle se rozhlédla kolem sebe a pátrala po světlých vlasech někde vpředu. Tam!

„Musíme zrychlit,“ řekla Turalyonovi, když vklouzla mezi ostatní jezdce, takže jela vedle něj. Mladý paladin se zapýřil, ale v té chvíli na takové věci nebyl čas.

„Jdeme tak rychle, jak jen můžeme,“ řekl jí klidně, ale všimla si, že se přesto ohlédl a ujistil se, že jsou vojáci za nimi. „Víš, že se naši muži s elfy nemohou rovnat. Nemohou jít tak rychle. A armády jsou vždycky pomalejší než jednotlivci.“

„Tak půjdu sama, stejně jsem to měla udělat hned na začátku,“ trvala na svém, připravena nechat vojáky za sebou a vyrazit hlouběji do lesa.

„Ne!“ něco v jeho hlase ji zastavilo. Proč by ho nemohla neposlechnout? Neměl takový respekt jako Lothar. Alleria bojovala s Aliancí z vlastní vůle, nikdo jí nic nepřikazoval. Přesto nyní zjistila, že není schopna odporu. To však neznamenalo, že nebude protestovat.

„Nech mě jít!“ trvala na svém. „Musím je varovat,“ srdce jí pukalo při myšlence na nic netušící sestry, přátele a všechny elfy překvapené nenadálým vpádem Hordy.

„Dozví se to včas,“ řekl rozhodně Turalyon, „a my jim proti Hordě pomůžeme. Když půjdeš sama, chytí tě a zabijí, a to… by nikomu nepomohlo,“ znělo to, jako by chtěl říct něco jiného, pocítila cosi zvláštního – snad radost? – u srdce, ale neměla čas se tím zabývat.

„Jsem hraničářka,“ prohlásila ohnivě. „Umím se pohybovat v lese. Nikdo mě nenajde!“

„Ani lesní trol? Protože, jak víme, trolové spolupracují s Hordou,“ řekl Turalyon, „a v lese se vyznají také velmi dobře.“

„Možná,“ připustila, „ale já jsem lepší.“

„To nikdo nepopírá,“ souhlasil Khadgar a rozpustile se usmál, „ale nevíme, kolik jich po cestě může být, a takových… dejme tomu deset by tě nejspíš přemohlo.“

Alleria si povzdechla. Mág měl pravdu. Přesto toužila hnát se kupředu bez ohledu na překážky. S Hordou už bojovala a věděla, čeho jsou orkové schopní. A teď pochodovali na její domov, kde o tom nikdo neměl ani tušení!

„Ať sebou hodí!“ křikla na Turalyona a vyrazila vpřed, aby prozkoumala cestu. Tak trochu doufala, že narazí na pár trolů nebo orků, ale bylo jí jasné, že je to jen pošetilé přání. Horda má pořádný náskok, a pokud lidští vojáci půjdou tímhle šnečím tempem, nikdy je nedoženou.

„Má starosti,“ řekl tiše Khadgar, když viděl, jak Alleria mizí mezi stromy.

„Vím,“ odpověděl Turalyon. „Nezazlívám jí to. Taky bych měl strach, kdyby Horda táhla na můj domov. Měl jsem obavy, jestli nezamíří k hlavnímu městu, žil jsem tam posledních deset let,“ povzdychl si. „Navíc jim jdeme na pomoc jen s půlkou armády, které velím já.“

„Přestaň se už podceňovat,“ řekl mu Khadgar. „Jsi dobrý velitel a vznešený paladin z řádu Stříbrné ruky a nejlepší v Lordaeronu. Má velké štěstí, že tě má.“

Turalyon se usmál, byl vděčný za jeho ujištění. Jen si přál, aby to byla pravda. V boji se zatím osvědčil – prošel řádným výcvikem a v prvních bojích s Hordou to dokázal zúročit. Ale velitel? Před válkou nikdy nic nevedl, ani modlitby. Věděl o velení vůbec něco?

Pravda, jako kluk velel ostatním, když si hráli na vojáky. Ale když se přidal ke kněžstvu, všechno se změnilo. Přijímal rozkazy od nadřízených kněží a potom, když ho přivedli k Faolovi, poslouchal arcibiskupovy instrukce. Po přijetí k paladinskému řádu byl pod velením Uthera, ostatně jako všichni paladinové. Uther měl autoritu, která nesnesla odpor. Také z nich byl nejstarší a měl nejblíže k arcibiskupovi.

Turalyon byl překvapený, když si Lothar jako zástupce nezvolil Uthera, ale jeho. Možná to udělal proto, že víra staršího paladina mohla překážet při jednání s méně zbožným mužem. Turalyon byl poctěn, že získal takovou pozici, a přemýšlel, co vlastně udělal, že si ji zasloužil, pakliže si ji vůbec zasloužil.

Zdálo se, že mu Lothar věří. Rytíř ze Stormwindu byl velmi zkušený a moudrý. Byl skvělý bojovník a schopný velitel. Muži ho následovali bez váhání. Byl to člověk, který si vysloužil respekt a důvěru od každého, s kým se setkal. Už teď mu vojáci Aliance říkali „Lev z Azerothu“ podle štítu, který zářil mezi řadami orků u Hillsbradu. Turalyon přemýšlel, jestli někdy získá aspoň něco z Lotharova osobního kouzla.

Také přemýšlel o tom, jestli pochytil aspoň něco z Utherovy zbožnosti, víry nebo síly.

Turalyon samozřejmě věřil ve Svaté světlo už od dětských let. Služba mezi kněžími ho dostala blíže k tomu, aby ho pochopil. Nikdy ho však necítil v plné síle, vždycky to byly jen záblesky jeho přítomnosti nebo účinky, kterými se projevovalo. Poté co viděl Hordu a stanul proti ní v bitvě, byla jeho víra ještě oslabena.

Svaté světlo přece přebývalo v každém živém stvoření, v každém srdci a duši. Bylo všude. Byla to energie, jež vázala všechny bytosti v jediný celek. Avšak Horda byla tvořena strašlivými tvory. Dělali to, co by žádná rozumná bytost neudělala, zvrácené, příšerné věci. Nemohli být spaseni. Jak mohla být taková stvoření součástí Svatého světla? Jak mohla jeho skvělá záře přebývat v tak hříšných tvorech? A pokud v nich přebývalo, čím to, že se neprojevovala jeho čistota a láska? Pokud však Horda součástí Svatého světla nebyla, pak nebylo všudypřítomné, jak Turalyona učili. Co to pak vypovídalo o jeho síle a přítomnosti v duši každého tvora?

Turalyon nenalézal odpověď. A to byl problém. Jeho víra byla otřesena. Od setkání s Hordou se snažil modlit, ale byla to prázdná slova. Modlil se slovy, nikoliv srdcem. Bez něj modlitba nic neznamenala. Turalyon věděl, že jiní paladinové dovedli seslat požehnání na ostatní vojáky, vycítili zlo, dokázali léčit vážná zranění pouhým dotekem. On to však nedokázal. Nebylo jasné, jestli kdy bude mít takové schopnosti, ale teď je rozhodně neměl.

„Zase jsi potichu,“ Khadgar se naklonil blíž a šťouchnul ho. „Nepřemýšlej moc hluboce, nebo sletíš ze sedla,“ jeho tón byl přátelský a trochu starostlivý. Turalyon se usmál.

„Jsem v pořádku,“ ujistil staře vyhlížejícího mága. „Jen přemýšlím nad tím, co dál.“

„Jak to myslíš?“ Khadgar se ohlédl na vojáky pochodující za nimi. „Vedeš si dobře, muži jsou v pohybu, máme nejlepší čas, jaký můžeme mít. Snad doženeme Hordu dřív, než nadělá škody.“

„Já vím.“ Turalyon se zamračil. „Kéž by byl způsob, jak bychom je mohli předběhnout a dorazit do Quel’Thalasu první. Možná má Alleria pravdu – měl bych ji nechat jít napřed. Ale kdyby ji chytli, kdyby se jí něco stalo…“ zarazil se a podíval se na Khadgara, který se otevřeně smál. „Co?“

„Ale nic,“ odvětil přítel, „jenže jestli se tak strachuješ o každého vojáka, můžeme to rovnou vzdát, protože v obavách, že by se mohli zranit, je ani nepošleš do boje.“ Turalyon strčil do mága, který ránu přijal a stále se smál. Jeli dál a armáda za nimi.

„Už jsme skoro tam,“ ujistil Turalyon Allerii, která kroužila kolem jeho koně, jako by stál na místě.

„To vím!“ odsekla, aniž se na něj podívala. „Je to můj domov, pamatuješ? Znám to tady líp než ty!“

Turalyon si povzdechl. Jeli už dva týdny. Velení bylo vyčerpávající, i když při předchozích pochodech dělal podobnou práci. Rozdíl byl v tom, že předtím rozhodoval o všem Lothar. Tentokrát bylo všechno na Turalyonovi, což ho zaměstnávalo tak, že několik nocí nespal. A pak tady byla Alleria. Všichni elfové byli celou cestu napjatí, obávali se toho, co se asi děje v Quel’Thalasu. Nic ale neříkali. Věděli, že by to způsobilo jen potíže. Ne tak Alleria. Pořád zpochybňovala každé rozhodnutí: proč se vydali tím údolím a ne jiným, proč zapalují v táboře ohně, místo aby jedli a spali potmě, proč zastavují za soumraku a nejdou i přes noc… Turalyon měl už tak dost starostí a Alleriiny neustálé stížnosti mu všechno ještě víc ztěžovaly. Cítil se být pod stálým dohledem a každé rozhodnutí si vysloužilo jen její pochybnosti a nesouhlas.

„Brzy se dostaneme k úpatí hor,“ připomněl jí. „Až tam budeme, uvidíme hranice Quel’Thalasu a dozvíme se, jak daleko se Horda dostala. Možná se zdrželi, když šli přes hory, a ještě tam nejsou.“ To by ovšem byl hotový zázrak. Lothar přesvědčil wildhammerské trpaslíky, aby poslali část jednotek dolů do Alteraku. Trpaslíci nesli rozkazy pro admirála Proudmoora, který měl několik lodí zakotvených na jezeře Darrowmere.

Proudmoore vypravil lodě po řece přesně podle rozkazů. Setkali se s Turalyonem a armádou právě pod Stormgardem a vojáci se nalodili. Potom s nimi pluli po řece kolem hor, takže se nemuseli trmácet přes ně jako Horda. Ušetřilo jim to hodně času. Turalyon doufal, že to bude stačit. Chtěl doplout až do Quel’Thalasu, ale Alleria mu řekla, že to není možné. Elfové by nedovolili lidem, aby se plavili po jejich území. Byli nuceni vylodit se blízko Startholmu a pokračovat dál pěšky.

„Jakmile uvidím les, půjdu napřed,“ upozornila ho. „Neopovažuj se mě zastavit.“

„Nechci tě zastavit,“ odpověděl Turalyon, potěšen, že vidí úsměv na její tváři. „Chci, abys se svými hraničáři vyhledala bratry a varovala je,“ připomněl jí. „Jenom nechci, abys cestou narazila na Hordu. Jsme už velmi blízko, a jestli je Horda před námi, zaútočíme na ni a získáme vám čas, abyste mohli varovat elfy. Pak sevřeme Hordu ze dvou stran.“

Alleria přikývla. Vzhlédla k němu beze slova, což bylo nezvyklé, a pohladila ho po stehně. Turalyon cítil, jako by z toho doteku vyzařovalo teplo malého slunce, rozehřívalo jeho krev a zachvěl se. „Děkuji,“ řekla jemně. Přikývnul, neschopen slova.

Vtom přiběhl hraničář a vyrušil je, když ohlásil: „Les už je na obzoru!“

Alleria se podívala na Turalyona, který přikývl. Byl rád, že ho aspoň jednou požádala o svolení. Otočila se a rozběhla za hraničářem. Příliš daleko se ale nedostali. Oba elfové byli stále v dohledu, když se zastavili a zírali z kopce dolů. Pak Alleria vyrazila výkřik. Podivný zvuk plný smutku, žalu a hněvu, jaký Turalyon ještě nikdy neslyšel.

„Při Světle!“ popohnal koně a spěchal k ní. Když uviděl, co zarazilo elfy, ztuhl a zastavil koně. Svah mířil do údolí, kde se rozprostíraly majestátní lesy Quel’Thalasu. Stromy se lehce pohupovaly, jako by tancovaly v tichém rytmu, těžké větve halily zem pod sebou do stínu, který se zdál spíš klidný než zlověstný. Byla to krásná krajina, plná klidu a tiché vznešenosti.

Kazila ji jen hustá mračna šedého kouře, který stoupal k obloze z několika míst. Jedno takové bylo na přední hranici západně od místa, kde stáli. Turalyon v dálce uviděl tmavé postavy rojící se mezi stromy na velikých mýtinách. Uprostřed každé bylo obrovské ohniště, ze kterého šlehaly obrovské plameny.

Horda dorazila dřív.

A pálila Quel’Thalas.

„Musíme je zastavit!“ zakřičela Alleria, otočila se zpět k Turalyonovi. „Musíme je zastavit!“

„To taky uděláme,“ odpověděl. Ještě jednou se rozhlédl, aby se ujistil, co vidí, a obrátil se k poslovi. „Zprav o tom velitele jednotek,“ oznámil. „Pojedeme na sever, přes kopce, dokud nebudeme s orky na stejné úrovni. Pak zaútočíme. Přepadneme je nepřipravené. Řekni jim, ať si opatří zásoby vody k hašení. Nechceme kolem hořící les.“ Posel přikývl, zasalutoval, obrátil koně a vyrazil za veliteli. Turalyon se obrátil na Khadgara. „Dovedeš nějak uhasit ty ohně?“

Jeho přítel se usmál. „Bude ti stačit bouřka?“

„Pokud blesky nezasáhnou další stromy, tak ano,“ Turalyon se otočil k elfce. „Allerie,“ neodpověděla, stále zírala na ohně a ve tváři byla pobledlá. „Allerie!“ to ji probralo, podívala se na něj. „Vezmi hraničáře a běž. BĚŽ! Tví bratři určitě už s Hordou bojují někde v lese. Najdi je a řekni jim, že jsme tady. Musíme naše útoky sladit, nebo Horda pobije tvé lidi mezi stromy a pak nás smete na rovině!“ Chvíli na něj zírala, pak přikývla, ale stále byla v šoku. „Tak běž už!“ zařval na ni. Nechtěl být hrubý, ale viděl, že není zbytí. „Nebo na to nemáš?“

To si vysloužilo ostrý pohled, v jaký Turalyon doufal, zavrčela na něj a vykročila k hraničářům. Cosi jim řekla, upravila si luk na zádech a vyrazila k lesu. Ostatní lovci ji následovali a brzy se ztratili mezi stromy.

„Ať je ochraňuje Svaté světlo,“ zašeptal Turalyon, když za nimi hleděl.

„A nás ostatní taky,“ řekl chmurně Khadgar. „Rozhodně to budeme potřebovat.“