Příliv Temnoty

Epilog

„Bude to skvostná socha,“ poznamenal Turalyon. Spolu s Khadgarem seděli na koních a dívali se na pláň, kde Lothar před několika měsíci vybojoval svou poslední bitvu. Krajina byla pustá a drsná. Velké černé kusy ztuhlé lávy všude kolem ve stínu matně červeně zářily. Vzduchem poletovala mračna prachu a obloha byla zatažená. Hory na obzoru se tyčily do výše jako obří strážci. Mezi nimi i Blackrockská věž.

„To bude,“ souhlasil Khadgar. „Stane se navždy ztělesněním věrnosti a odvahy, i když se na tuhle válku časem zapomene.“

Turalyon přikývl a nespouštěl oči ze sochy, kterou právě vztyčovali před Blackrockskou věží. Regent lord Anduin Lothar, rytíř ze Stormwindu a velitel Aliance, stál ve střehu s taseným mečem a zdviženým štítem a hleděl do nebes, jako by je vyzýval na souboj. Byl oděn v brnění, jen na hlavě neměl přilbu, aby jeho silné rysy byly patrné už zdálky. Oči vrhaly přísný, ale dobrotivý pohled.

„Teď už je opravdu po všem,“ řekl Khadgar.

Měl pravdu. Bitva o temný Portál byla poslední. Orkové, kteří přežili, se vzdali a byli zajati. Nikdo moc nevěděl co s nimi. Použili je, aby shromáždili kámen na Lotharovu sochu, což Turalyonovi připadalo jako ironie. Až bude práce na soše dokončena, orkové budou nejspíš odesláni na práci jinam. Pochyboval o tom, že by je chtěl někdo pozabíjet, ale pustit na svobodu je také nemohli, protože by mohli obnovit Hordu. Některým, včetně Blackhandů, se podařilo uniknout. Byli však nepočetní a nepředstavovali hrozbu.

Tím se však Turalyon už nemusel zabývat. Terenas a ostatní vládcové o tom rozhodnou později. Poté co byl Lordaeron očištěn, Terenas přitáhl s vojskem do Alteraku a vyhlásil stanné právo. Zajal Perenolda a uvěznil ho. Osud Alteraku byl stále nejasný, ale bylo rozhodnuto, že Aliance bude pokračovat v činnosti. Vládcové požádali Turalyona, aby setrval na místě velitele. Přijal to. Lothar by to tak chtěl. Jeho přítel a učitel jen chtěl ochránit zemi a lid, a on se k tomu zavázal také.

„Myslíš na něco důležitého,“ poznamenal Khadgar a šťouchl ho do ruky.

„Jenom na budoucnost a na to, co nám asi přinese,“ odvětil Turalyon.

„Budoucnost nikdo předem nezná,“ řekl přítel s podivným výrazem ve tváři, „přesto si myslím, že jsme s Hordou ještě neskončili.“

„Doufám, že se mýlíš,“ řekl Turalyon, „ale pokud ne, budeme tady na ně čekat, až se vrátí. A vyženeme je, tak jako jsme to udělali teď. Tento svět patří nám a s pomocí Svatého světla ho ochráníme.“

Mág se zasmál. „Šlechetná myšlenka, dobrý Turalyone,“ řekl rozpustile. „Třeba ji vytesají na podstavec tvé sochy, až přijde čas.“

„Sochy?“ zasmál se Turalyon. „Co bychom museli ještě udělat, aby nám postavili sochy?“