Příliv Temnoty

15

„Pojďme!“ zvolal Doomhammer. „Vezměte si věci a pohněte kostrou!“ Chvíli bojovníky pozoroval, jak je náčelníci pohánějí a křičí, pak se otočil ke Gul’danovi, který trpělivě čekal poblíž. „Tak cos mi chtěl?“ zeptal se.

„Zůstanu ještě se svým klanem tady,“ odpověděl Gul’dan. „Mám s Oltářem bouří další plány, které Hordě pomohou v boji.“

Doomhammer se zamračil. Neduživému malému černokněžníkovi prostě nedůvěřoval. Nemohl však pominout, že dvouhlaví ogři se v bitvě o Quel’Thalas velmi osvědčili. Pravda, ti prokletí trpaslíci na gryfech jim trochu zkřížili plány a stálo je to několik ogrů, ale faktem bylo, že bez ogrů by nedokázali prolomit obklíčení a přeskupit se. Nakonec přikývl. „Udělej, co musíš,“ řekl Gul’danovi. „Ale nezůstávej tady moc dlouho. Jestli máme Lordaeron dobýt rychle, budeme potřebovat každou výhodu.“

„Nebudu otálet,“ ujistil ho s úsměvem Gul’dan. „Máš pravdu, musíme být rychlí.“ Tón, s jakým to řekl, Doomhammera zarazil, ale v té chvíli se př iř ítil Zuluhed a vrchní černokněžník se Doomhammerovi rychle ztratil z mysli, zatímco poslouchal nejnovější zprávu o zbývajících lesních obráncích.

„Nedaří se nám prolomit obranu,“ řekl náčelník Dragonmawů. Vypadal spíš rozčileně než provinile. „Ani draci na ně neplatí,“ prohlásil a zakroutil přitom hlavou. „Jejich oheň padá na město, ale nedotýká se ho. A drápy odráží nějaká neviditelná bariéra, kterou nemůžou prolomit.“

„To je Sluneční studna,“ poznamenal Gul’dan, který se vrátil přilákán tou zprávou. „Zdroj elfské magie. Dává jim nesmírnou moc.“

Samozřejmě že černokněžník o takových věcech ví, uvědomil si Doomhammer. „Je nějaký způsob, jak ji zničit nebo využít v náš prospěch?“ zeptal se.

Gul’dan zavrtěl hlavou. „Zkoušel jsem to,“ připustil. „Cítím její moc, ale nepodobá se to ničemu, co znám. Nedokážu ji uchopit.“ Poškrábal se ve vousech. „Myslím, že ji mohou ovládat jenom elfové, protože je svázána s nimi a s touto zemí.“

„Můžeš použít Oltáře k prolomení obrany?“ ptal se dál Doomhammer.

Gul’dan se znova usmál. „To je věc, o kterou se zrovna pokouším,“ odpověděl. „Ještě nevím, jestli to bude fungovat, ale Oltáře jsou vyrobeny z elfských runových kamenů, které byly původně napájeny ze Sluneční studny. Možná budu moci obnovit spojení v opačném směru a poslat svou magii do elfího zdroje. Buď ho tím zničím, nebo nad ním získám moc.“ Bylo jasné, kterou možnost by černokněžník volil raději. Doomhammerovi se pomyšlení, že by se taková moc shromáždil a pravé v Gul’danových rukou, ani trochu nezamlouvalo. Pořád by to však bylo lepší, než kdyby ji měli ti divní, tiší a nebezpeční elfové.

„Udělej, co budeš moct,“ řekl Gul’danovi. „Dobytí města teď není nejdůležitější. Nemůžeme sice dovnitř, ale oni stejně nemůžou ven.“ Obrátil se k Zuluhedovi. „To samé platí pro draky. Pokud má Aliance ještě víc sil v hlavním městě, budeme je potřebovat. Pokud se ti nepodaří prolomit bariéru do několika dnů, nech to být a pošli draky za Hordou.“ Podíval se na Gul’dana, který se už vzdálil mimo doslech. „A neztrácej Gul’dana s černokněžníky z dohledu.“

Zuluhed se zazubil. „Když mi to přikážeš, povleču ho s sebou, i kdyby ho můj drak měl spolknout a nést v žaludku.“

Doomhammer přikývl. Nechal náčelníka Dragonmawů, aby promluvil k dračím jezdcům, a šel se ujistit, že bojovníci z klanu Blackrock jsou připraveni vyrazit k dalšímu cíli.

Trvalo ještě dvě hodiny, než se Horda vydala na pochod. Gul’dan a Cho’gall pozorovali zástupy bojovníků, jak pochodují z Quel’Thalasu přes ožehlé zbytky lesa, který padl za oběť dračímu ohni. Dobrá třetina shořela a tam, kde dříve stávaly stromy, byl nyní jen popel a prach. Orkští válečníci se tam utábořili, protože se cítili pohodlněji pod otevřeným nebem, i když byla země pokrytá ohořelými kusy kůry a listím. Teď se však od zástupů pochodujících zpět k horám zvedala oblaka prachu. Doomhammer šel v čele dlouhými kroky, zbraň se mu na zádech pohupovala do rytmu chůze. Hleděl zpříma a neohroženě.

Gul’dan čekal, než se poslední orkové ztratili z dohledu, pak se obrátil k Cho’gallovi. „Je všechno připraveno?“

Obě hlavy náčelníka klanu Twilight’s Hammer se zazubily. „Ano,“ odpověděl.

Gul’dan přikývl. „Dobře. Řekni bojovníkům, že vyrážíme. Do Southshore je dlouhá cesta.“ Promnul si vousy. „Zuluhed je zaměstnaný elfím městem. Až si všimne, že jsme pryč, bude pozdě.“

„Co když za námi pošle draky?“ zeptal se Cho’gall, kterému při pomyšlení na obrovité tvory dštící oheň zatrnulo.

„Neudělá to,“ ujistil ho Gul’dan. „Bez Doomhammerova rozkazu si na to netroufne, což znamená, že napřed vyšle posla za Hordou a bude čekat na odpověď. Do té doby budeme mimo dosah, a pokud chce Doomhammer dobýt město lidí, nebude moct obětovat žádnou ze svých jednotek, aby nás pronásledovala.“ Zasmál se. Celé týdny se pokoušel vymyslet, jak by mohl uniknout Doomhammerovi a vyrazit za svými plány, a nyní mu sám Velký náčelník dal brilantní příležitost! Předpokládal, že Doomhammer bude trvat na tom, aby pochodovali s Hordou, ale elfští obránci poskytli dobrý důvod zůstat.

„Dohlédnu na bojovníky,“ řekl Cho’gall a už při odchodu začal vykřikovat rozkazy. Gul’dan pokýval hlavou a odešel se přichystat na cestu. Na tenhle pochod se těšil. Každým krokem se bude vzdalovat od Doomhammera a současně přibližovat svému osudu.

Doomhammer se opatrně plížil po úzké stezce, která se zařezávala do horského svahu. Sestupoval z hory dolů do protáhlé úžlabiny. Byla noc a bojovníci Hordy spali. Náčelník však musel vykonat ještě jednu důležitou věc. Pohyboval se tiše, při každém kroku hledal vhodné místo, kam šlápnout. Jednou rukou si přidržoval kladivo, aby ho nebouchalo do zad a nerachotilo o kamenné stěny. Druhou držel nataženou před sebou, aby nahmátl možné překážky na cestě. Srpek měsíce na obloze matně osvětloval okolní krajinu a občas odkudsi zabzučel hmyz. Jinak bylo všude ticho.

Už byl téměř dole v údolí, když cosi zaslechl. Byl to zvuk někoho nebo něčeho velkého zhruba jako ork, co se pomalu blížilo do údolí z druhé strany. Doomhammer se ukryl v prohlubni u stezky. Sundal ze zad kladivo, opatrně se podíval na stezku a čekal, až se tvor přiblíží. Po chvíli se na pěšině objevila postava zahalená v plášti, vytáhla se přes poslední balvan a vstoupila do údolí.

Spíše než údolí to byla úzká strž široká asi dvacet stop, na obou stranách se zvedaly příkré skalní stěny, jejichž stín poskytoval dobrý úkryt. To byl zřejmě důvod, proč se měli setkat zrovna tady.

Doomhammer sledoval neznámého, jak se zastavil, opřel se o stěnu a chvíli zhluboka oddechoval. Pak znovu vstal a rozhlédl se kolem. „Haló?“ zavolal tlumeně.

„Tady jsem,“ odpověděl Doomhammer, vylezl z prohlubně a vstoupil do údolí. Neznámý se napřímil a zalapal po dechu. Doomhammer si všiml, že má u pasu dlouhý meč, podle všeho velmi dobře vykovaný a nepoškozený. Neznámý ho zřejmě ještě nikdy nepoužil. Proč pořád vyjednávám se zbabělci, slabochy a intrikány? pomyslel si, a ne s válečníky, kteří jsou mnohem upřímnější ve svých přáních a čitelní v metodách? Viděl člověka, který velel Alianci u Quel’Thalasu, a jiného, jenž vedl vojska u Hillsbradu, a obou si cenil. Byli to upřímní bojovníci se smyslem pro čest, hodni úcty. Takoví lidé by ho ale nikdy nepožádali o setkání tohoto druhu.

„T… ty jsi lord Doomhammer?“ zakoktal člověk a bázlivě ustoupil o krok dozadu. „Mluvíš obecnou řečí?“

„Jsem Orgrim Doomhammer, náčelník klanu Blackrock a velitel Hordy. Ano, znám vaši řeč,“ řekl Doomhammer. „A ty, člověče? To ty jsi mi poslal tu zprávu?“

„Ano,“ odpověděl člověk a nahmatal si rukou kapuci, aby se ujistil, že mu není vidět do tváře. Jeho oděv byl z jemné látky s bohatým vyšíváním na lemech. „Myslel jsem si, že bude lepší rozumně se dohodnout, než vyvstanou… nepříjemnosti.“ Mluvil na něj pomalu, jako by promlouval k dítěti.

„Dobře, souhlasím.“ Doomhammer se rozhlédl kolem a ujistil se, že kromě toho člověka tu nejsou žádní další, ale ničeho podezřelého si nevšiml. Musel věřit tomu, že přišel sám, jak bylo napsáno ve vzkazu.

„Nečekal jsem, že bych mohl dostat zprávu od člověka,“ začal tiše Doomhammer a nahrbil se, aby si ho mohl lépe prohlédnout. „A už vůbec ne tak podivným způsobem. Vy lidé si běžně posíláte zprávy cvičenými ptáky?“

„Ano. Je to jeden z běžných způsobů,“ odvětil člověk. „Bylo mi jasné, že by žádný z mých lidí k tobě nepronikl natolik blízko, aby ti mohl zprávu předat, tak jsem poslal holuba. Zabil jsi ho, že?“

Doomhammer přikývl a neubránil se rozpustilému úsměvu. Člověk se otřásl a na tváři mu vyrašily krůpěje potu. „Nevěděli jsme, že to je posel, dokud jsem si nevšiml lístku, uvázaného na noze. To už ale bylo pozdě. Doufám, že ho nebudeš chtít zpátky.“

Člověk nad tím jenom mávl rukou, která se mu pořád ještě trochu třásla, ale hlas už zněl rozhodněji. „Je to jenom pták,“ prohodil. „Mám větší zájem uchránit před smrtí cennější životy.“

Doomhammer přikývl. „Tak to stálo ve vzkazu. Co ode mě chceš?“

„Záruku,“ odpověděl člověk.

„Jakého druhu?“

„Chci tvé slovo válečníka a vůdce, že dohlédneš na své bojovníky,“ odpověděl člověk. „Žádné zabíjení, vypalování, drancování nebo jiné násilnosti v těchto horách. Neútočte na města a osady a nezabíjejte mé lidi.“

Doomhammer nad tím chvíli rozmýšlel a hladil přitom hlavici svého strašlivého kladiva. „A co nám za to dáte?“

V tom okamžiku se člověk trochu strojeně usmál. „Volný průchod,“ odpověděl pomalu a nechal ta dvě slova viset v poklidné noci.

„Aha?“ Doomhammer nahnul hlavu a pobídl člověka, aby pokračoval.

„Ty a tví bojovníci chcete přejít hory a proniknout do Lordaeronu,“ řekl člověk. „Tenhle kraj je zrádný a ti, kdo se v něm vyznají, mohou účinně bojovat i proti několikanásobné přesile. Tvá Horda by nás zřejmě porazila, ovšem za cenu vysokých ztrát. Pak byste neměli dost sil na boj s obránci Lordaeronu.“ Znovu se usmál a opřel se o skálu, očividně uspokojen vlastním chápáním situace a schopností ji změnit. „Zařídím, aby se obránci od vás drželi stranou,“ řekl sebevědomě, „a ukážu ti, kterými cestami se dá dojít do Lordaeronu nejrychleji. Horda bude moct projít horami bez úhony.“

Doomhammer nad tím uvažoval. „My vás necháme na pokoji,“ řekl nahlas, „A vy nám za to uvolníte cestu?“

„Správně,“ řekl člověk.

Doomhammer se napřímil a udělal krok vpřed, takže byl od člověka vzdálen sotva dvě stopy. Z takové blízkosti už rozeznal některé rysy obličeje neznámého, třebaže byl zahalen v kápi. Měl protáhlou tvář a i přes bázlivý výraz byla cítit vypočítavost. V určitém ohledu mu připomínal Gul’dana – chytrý a mocichtivý, ale příliš zbabělý na to, aby nezradil.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Souhlasím. Ukaž mi nejkratší cestu přes hory a já po ní rychle převedu své bojovníky, takže nebudou mít čas plenit. Až tuto zemi ovládneme, budou tvé hory pod mou ochranou, takže je nikdo nebude napadat. Ty a tvůj lid budete v bezpečí.“

„Výborně!“ zasmál se člověk a radostně tleskl rukama jako dítě. „Věděl jsem, že se dohodneme.“ Na ta slova vytáhl zpod pláště svitek a podal ho Doomhamerovi. „Tohle je mapa oblasti,“ řekl. „Označil jsem v ní tohle údolí, abys měl lepší přehled.“

Doomhammer rozvinul mapu a prohlížel si ji.

„Ano, to je jasné,“ řekl po chvíli.

„Dobře.“ Člověk si ho několik vteřin prohlížel. „Vrátím se ke svým lidem,“ řekl.

Doomhammer přikývl, ale nic na to neřekl. Člověk se otočil a vyrazil z údolí směrem, kterým prve přišel. Náčelník chvíli zvažoval, zda se nevydat za ním. Toho člověka by vyřídil jednou ranou, ale to, co od něj potřeboval, už měl. Navíc by to bylo nečestné. Jedna z věcí, jež mu na vlastním národě nejvíce vadily, byl nedostatek cti. Dříve, ještě na Draenoru, byli vznešenou rasou. Gul’danova zrada ale všechno změnila a z orků se stali krvežízniví divoši. Doomhammer si dal za cíl obnovit hrdost a čistotu svého národa, což znamenalo přísné dodržování pravidel cti. Ten člověk s ním jednal v dobré víře, kterou Doomhammer nechtěl zradit. Vyrazí po cestě, již mu vyznačil na mapě, a pokud se jim lidé nepostaví do cesty, svou část dohody dodrží.

Potřásl hlavou, svinul mapu a zastrčil si ji za opasek. Pak zamířil po stezce zpátky. Jakmile se dostane k Hordě, ukáže náčelníkům cestu, po níž se vydají.

„Poslal jste pro nás, Vaše Veličenstvo?“ Generál Hath, velitel vojsk v Alteraku, pootevřenými dveřmi nahlédl do místnosti s mapou. Perenolde si všiml i dalších důstojníků, kteří stáli za ním.

„Ano, vstupte, prosím. Generále, důstojníci,“ řekl Perenolde. „Právě jsem obdržel nové zprávy o přesunech Hordy, které vám chci sdělit.“

Hath a několik ostatních si vyměnili významné pohledy, nikdo na to však nic neřekl. Mlčky ho následovali k veliké vyšívané nástěnné mapě, která pokrývala celou jednu stěnu. Byl na ní zobrazen Alterac se všemi městy a pevnostmi vyšívanými stříbrnou nití, jen samotný hrad byl zlatý.

„Z důvěryhodného zdroje jsem se dozvěděl,“ začal Perenolde, „že Horda postupuje naším směrem.“ Několik důstojníků vzdychlo překvapením. „Zřejmě chtějí vniknout do Lordaeronu a zvolili si cestu přes naše hory. Chtějí napadnout hlavní město ze severu.“

„Jak daleko od nás jsou?“ zeptal se spěšně plukovník Kavdan. „Kolik jich je? Jaké mají zbraně?“ ozvali se další vojáci za ním.

Perenolde zdvihl ruku a všichni přítomní zmlkli. „Nevím, jak jsou od nás daleko,“ odpověděl, „ale předpokládám, že tak jeden nebo dva dny cesty, víc ne. Nevím, kolik jich je, ale všechna hlášení se shodují v tom, že jde o obrovské vojsko.“ Usmál se. „To však už není naše věc.“

Generál Hath zpozorněl. „Není to naše věc?“ zasupěl, až se mu naježil knír. „Vždyť jsme součástí Aliance a přislíbili jsme pomoc v boji proti Hordě.“

„Situace se změnila,“ odvětil Perenolde, dobře si vědom, že se silně potí, čehož už si všimli i ostatní. „Zvážil jsem naše možnosti a rozhodl se zaujmout jinou pozici v tomto konfliktu. Od této chvíle už Alterac není součástí Aliance.“ Zhluboka se nadechl. „Věřte mi, takhle to je pro nás lepší.“

Důstojníci na něj překvapeně zírali. „Jak to myslíte, Veličenstvo?“ zeptal se Kavdan.

„Uzavřel jsem s Hordou dohodu o neútočení,“ odpověděl Perenolde. „My jim nebudeme bránit v průchodu přes hory, a oni nás za to nechají být.“

Důstojníci vypadali zaraženě, několik z nich dokonce naštvaně. „Vy jste se spaktoval s orky, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se zlehka Hath se znatelným znechucením v hlase.

„Ano, spaktoval jsem se s orky!“ vykřikl Perenolde. „Protože ještě nehodlám zemřít!“ Zcela přestal ovládat svůj vztek. „Uvědomujete si, před čím stojíme? Horda, celá Horda se chce přehnat přes hory! Přes naše domovy! Uvědomujete si, kolik jich je? Tisíce! Desítky tisíc!“ Hath neochotně přikývl, stejně jako několik ostatních, kterým se donesly podobné zprávy. „Víte vy vůbec, jak orkové vypadají? Jednoho jsem potkal nedaleko odtud. Stál ode mě tak daleko, jako teď stojíte vy. Jsou obrovští! Skoro tak vysocí jako trolové a dvakrát tak širocí! Urostlí, svalnatí, z tlamy jim trčí kly. Ten ork měl u sebe kladivo, které by tři silní chlapi stěží uzvedli, a mával jím, jako by to byla hračka! Proti tomu nemůže obstát nikdo z nás! Oni nás všechny zabijí, copak to nechápete? Rozvrátili Stormwind a další bude Alterac!“

„Jenže Aliance…“ začal Hath, ale Perenolde ho přerušil hořkým smíchem.

„Co udělá Aliance?“ zeptal se. „Kde je? Nikde ji tu nevidím! Vytvořili jsme Alianci, abychom ochránili naše státy před hrozbou, ale teď nám tady Horda šlape na paty a ctěná Aliance si laskavě trčí někde jinde. Ještě vám to nedošlo? Opustili nás!“ křičel Perenolde téměř hystericky a musel vynaložit hodně sil, aby se zase zklidnil. „Odteď jde každé království samo za sebe,“ řekl jim tak pevně, jak jen mohl. „Nejpřednější je pro mě budoucnost Alteraku. Ostatní vládci udělají to samé.“

„Ano, ale ty stvůry…“ začal důstojník Trand.

„…jsou veliké a nebezpečné,“ skočil mu do řeči Perenolde. „To ale neznamená, že nemají rozum. Setkal jsem se s jejich vůdcem. Hovoří obecnou řečí! Vyslechl mě a souhlasil, že nás nechá na pokoji, když jim nebudeme bránit v pochodu.“

„Ale dá se jim věřit?“ zeptal se mladý důstojník Verand. Perenolde si povzdechl a zahlédl několik ostatních, kteří pokývali hlavami. Pokud se ptají na tohle, pak zřejmě přijali skutečnost, že podobná dohoda je nutností – už mají jen obavy, jestli bude dodržena.

„Nemáme na vybranou,“ odpověděl pomalu. „Mohou nás porazit, kdykoliv si vzpomenou. Když nás zradí, jsme v koncích. Jestli však svému slovu dostojí – a já myslím, že dostojí – pak Alterac přežije.“

„Stejně se mi to nelíbí,“ prohlásil vzpurně Hath. „Dali jsme slovo ostatním národům.“ Hleděl nepřítomně a Perenolde si byl vědom toho, že zvažuje situaci a pomalu si uvědomuje, že to je jediný způsob, jak přežít.

„Nemusí se vám to líbit,“ odpověděl ostře Perenolde. „Stačí, když mě poslechnete. Já jsem král a učinil jsem rozhodnutí. Vy jste mi přísahali věrnost a ta přísaha vás k tomu zavazuje.“ Bylo jasné, že kdyby nesouhlasili, nebylo by to nic platné, ale doufal, že se mu je podařilo přesvědčit.

Hath na něj chvíli upřeně hleděl a pak řekl: „Jak si přejete, Veličenstvo. Beru to na vědomí.“ Ostatní také souhlasili.

Perenolde se usmál. „Dobře. Pokud jde o Alianci, jsem připraven osobně nést všechny důsledky svého rozhodnutí.“ Otočil se zpátky k mapě. „Takže, Horda projde zde, zde a zde,“ ukázal na tři jižní průsmyky. Byl v rozpacích, když viděl, že se mu třese ruka. „My prostě stáhneme posádky a průsmyky necháme opuštěné. Horda tak na nikoho z nás nenarazí.“

Hath zkoumal uvedená místa. „Chtějí Lordaeron napadnout ze severu,“ řekl zamyšleně a zkoušel si představit krajinu na jih od Alteraku daleko za okrajem vyšívané mapy. „Touto cestou bych na jejich místě nešel, ale těžko soudit, kdybych disponoval tak velkým vojskem nebo tak velkým sebevědomím…“ Obrátil se k Perenoldovi se zamyšleným výrazem. „Naši muži s vámi nemusí souhlasit, Vaše Veličenstvo,“ poznamenal suše. „Mohou si to vyložit jako křivopřísežnictví, nebo ještě hůř,“ tón jeho hlasu vzbuzoval pochybnosti. „Jestliže se vzbouří, nebudeme je moci zastavit.“ Perenolde nad tím chvíli uvažoval. „Chápu,“ řekl nakonec. „Řekněte vojákům, že Horda hodlá projít třemi nejsevernějšími průsmyky. Když se budou ptát, jak to víte, řekněte jim, že to zjistili naši zvědové, které to stálo život.“ Potřásl hlavou, potěšen vlastní chytrostí. „To by je mělo všechny zaměstnat, takže se nebudou Hordě plést do cesty.“

Hath ochotně přikývl. „Okamžitě tam začnu stahovat naše jednotky, Veličenstvo.“

„Výborně.“ Perenolde odměnil generála tím nejsrdečnějším úsměvem, jakého byl schopen, aby mu dal najevo, že mu odpouští. „Měli byste se dát do práce. Nemůžeme riskovat, že orkové přitáhnou a narazí na naše vojáky.“

Důstojníci zasalutovali a spěšně se odebrali z místnosti, všichni kromě Hatha.

„Chtěl jste ještě něco, generále?“ zeptal se Perenolde s nepředstíranou únavou v hlase.

„Je tady posel, pane,“ odvětil generál. „Od Aliance. Přijel sem, zatímco jste… odpočíval.“ Hath se ostře podíval na plášť hozený na židli v rohu a z toho pohledu bylo zřejmé, že dobře ví, co Perenolde dělal a proč. „Čeká venku, pane.“

„Ať vejde,“ odpověděl Perenolde, přistoupil k židli a přehodil si plášť přes ruku. „Hovořil jste s ním?“

„Jen jsem se ho ptal, kdo ho poslal,“ ujistil ho Hath. „Věděl jsem, že budete chtít vyslechnout jeho zprávu jako první,“ generál mezitím došel ke dveřím a otevřel je. Do místnosti vešel mladý muž v omšelém koženém kabátci. Vypadal nervózně a hleděl do země.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl mladík a na okamžik vzhlédl. „Přináším vám pozdravy a vzkaz od lorda Anduina Lothara, velitele Aliance.“

Perenolde přikývl a přešel místností k poslovi. „Děkuji vám, generále, pro tuto chvíli je to všechno,“ řekl Hathovi, kterému se očividně ulevilo. Beze slova opustil místnost a zavřel za sebou dveře. „Tak, mládenče,“ pokračoval Perenolde a obrátil se zpátky k poslovi. „Copak mi neseš?“

„Lord Lothar vás žádá, abyste přesunul své vojsko do Lordaeronu,“ odpověděl neklidně posel. „Horda velmi pravděpodobně zaútočí na hlavní město a vaše jednotky musí pomoci při obraně.“

„Chápu,“ řekl Perenolde a promnul si bradu. Pak vztáhl ruku a položil ji mladíkovi na rameno. „Očekává Lothar odpověď?“ zeptal se.

Posel přikývl.

„Aha,“ řekl Perenolde. „To je škoda.“ Přitočil se k poslovi, přitáhl si ho blíž a dýkou ukrytou v druhé ruce ho probodl. Čepel projela pod žebry a zasáhla srdce. Muž zavrávoral, z úst mu vytryskla krev a zhroutil se k zemi. Perenolde ho zachytil předtím, než dopadl na podlahu, a opatrně ho na ni položil.

„Bylo by mnohem lepší, kdyby ta zpráva byla doručena písemně,“ řekl Perenolde měkce nad mrtvým poslem, zatímco utíral dýku do jeho kabátu. Potom mrtvolu dotáhl do šatny, kde ji složil do rohu. Pohlédl na svůj krví potřísněný plášť a odhodil ho stranou. Už se nebude dát vyčistit, to bylo jasné, a byla to škoda. Ty zdobné výšivky se mu moc líbily.

Perenolde vyšel ze šatny a zatáhl závěs u vchodu. Jestli Hath čeká venku, řekne mu, že posel potřeboval spěšně opustit hrad, takže mu dovolil použít tajný východ. Jinak mu při příštím setkání poví, že se vrátil k Alianci a obsahem jeho zprávy byl prostě příkaz bránit se útokům Hordy. Perenolde se usmál. Jediné, co mohl zaručit, bylo, že tam, kde postaví obranu, žádný ork neprojde. Ovšem tam, kde obrana nebude, to už je jiná věc.

Bradok přitáhl otěže s mírnými obavami. Dobře si pamatoval, jaké to bylo, když se poprvé vznesl na dračím hřbetě vysoko do vzduchu. Byla to úžasná jízda mezi mraky a Bradok, který sice byl zodpovědným bojovníkem, ale ničím víc, najednou pocítil skutečné štěstí. Cítil, že je předurčen, aby křižoval oblohu na obrovském rudém draku s větrem o závod. Stále si pamatoval to vzrušení, když uviděl plameny šlehající z drakovy tlamy, jež okamžitě spálily několik stromů opodál na prach.

Jakmile se podíval dolů, uviděl stříbrný pruh za zelení úrodné země. Bylo to moře, které překročili, když před nějakým časem vyplenili to království na druhém břehu.

Pobídl draka, aby se snesl níž. Stáhl křídla a začal prudce klesat. Moře se přiblížilo tak, že se rozkládalo téměř až k obzoru, a v tom okamžiku se na něm objevily podivné tmavé předměty pohybující se od míst, kde moře omývalo pobřeží. To jsou přece lodě, jimiž připlula Horda! Bradok nenáviděl lodě. Vlastně neměl rád cokoliv, co souviselo s vodou. Ale vzduch, ten přímo miloval.

Přitáhl otěže, aby drak přestal klesat, a zakroužil nad loděmi. Spatřil na nich orky sedící na lavicích, jak zabírají dlouhými vesly a pohánějí plavidla. Uprostřed každé lodi stál ogr, který tloukl do velikého bubnu do rytmu, podle kterého orkové veslovali. Každým záběrem se loď pohnula o kus vpřed.

Bradok se zarazil a ještě jednou přelétl nad loděmi, aby se ujistil. Ano, lodě skutečně pluly od břehu na volné moře. Proč? Vždyť měly zůstat v kotvištích pro případ, že by je Horda potřebovala. Kam tedy plují?

Jakmile si pořádně prohlédl loď na čele flotily, spatřil tam někoho velmi známého. Byl to černokněžník Gul’dan. Jako většina orků i Bradok se Gul’dana dřív bál. Nyní ale byl dračím jezdcem. Čeho by se měl obávat?

Bradok stočil draka a zamířil přímo k čelní lodi. Když se přiblížil, Gul’dan se obrátil jeho směrem. „Proč odplouváš s loděmi?“ zavolal Bradok a zamával volnou rukou, zatímco drak držel krok s lodí. Černokněžník vypadal zmatený a bezradně rozhodil rukama. Bradok přiletěl s drakem blíž. „Musíš se obrátit a plout zpět! Horda je v Lordaeronu, ne za mořem!“ zavolal znovu. Gul’dan si dal ruce k uším a naznačil, že ho neslyší. Bradok tedy s drakem přilétl ještě blíže, byl nějakých deset stop od černokněžníka. „Říkal jsem…“ Najednou Gul’dan napřáhl ruku, ze které vyšlehl zelený záblesk přímo do Bradokovy hrudi. Ochromila ho ostrá bolest. Cítil, jak se mu stahují plíce a zvětšuje srdce, až náhle obojí přestalo pracovat, svět kolem zčernal a on vypadl ze sedla, těsně minul palubu lodi a dopadl do vody. Kdybych tak mohl létat, stačil si ještě pomyslet.

Gul’dan se zasmál, když viděl, jak dračí jezdec mizí pod hladinou. Potřeboval toho hlupáka dostat blíž, aby měl jistotu, že ho nemine. Měl trochu obavy, co asi drak udělá, když přijde o jezdce. Ten se ale vznesl výš, zaklonil hlavu, vyrazil mohutný řev a odletěl pryč. Gul’dan ho dlouho sledoval, aby se ujistil, že se nerozhodl kroužit kolem, a pak se otočil zpátky k přídi.

Nevšiml si však, že vysoko na nebi letí ještě někdo další. Torgus si dal s Bradokem závod, ale dorazil k moři později, až když jeho přítel zahlédl lodě. Viděl všechno. Teď se obrátil a letěl co nejrychleji zpátky ke Quel’Thalasu. Zuluhed bude chtít vědět, co se stalo, a Torgus předpokládal, že ho pověří, aby to oznámil i zbytku Hordy, možná samotnému Doomhammerovi.

Horské průsmyky byly pusté, přesně jak bylo domluveno, a Doomhammer jimi hnal své bojovníky. Věřil, že zahalený člověk dodrží slovo, a byl rád, že se nezmýlil. Stezka však byla i tak velmi nebezpečná. V úzkých skalních rozsedlinách stačila skutečně jen hrst bojovníků, a cesta by byla rázem odříznuta. Jakmile by se pak v průsmyku nakupilo na sebe víc těl padlých bojovníků, nebylo by možné projít vůbec. Proto neustále pobízel orky k větší rychlosti, dobře si vědom toho, že bude nejlepší, když budou mít hory daleko za sebou. Trvalo dva dny, než překonali zasněžené hřebeny a sestoupili do podhůří na druhé straně. Za tu dobu orkové nenarazili na jediného člověka. Někteří válečníci si stěžovali, že neměli příležitost k boji, ale náčelníci je ujišťovali, že za horami si ho užijí do sytosti.

Druhého dne už čelo orkského zástupu sestoupilo z hor úplně. Doomhammer kráčel jako vždy vpředu a zastavil se v úžasu nad krajinou, která se před nimi objevila. Pod horami se rozkládalo obrovské jezero, jehož hladina se stříbrně leskla v brzkém ranním slunci. Na vzdáleném břehu se vypínalo pohoří, které se rozkládalo šikmo od severu k jihu. Bylo podobné tomu, které orkové zrovna překonali. To však směřovalo z východu na západ. Hory na protějším břehu se rozkládaly také západním směrem a spolu tak utvářely obrovské V, v jehož středu bylo jezero. Na severním břehu se tyčilo majestátní město obehnané vysokými hradbami.

„Hlavní město.“ Doomhammer chvíli hleděl tím směrem, pak pozvedl kladivo vysoko nad hlavu a vyrazil válečný pokřik. Ostatní bojovníci začali také křičet, až se řev odrážel od okolních kopců, nesl se daleko do krajiny a s ním orčí radost, hněv a krvelačnost. Doomhammer se zasmál. Ve městě už jistě vědí, že Horda je tady, ale takový pokřik v nich jistě vyvolá děs. A Horda je smete dříve, než se stačí vzpamatovat. „Na město!“ zařval Doomhammer a znovu pozvedl kladivo. „Zničíme ho a s ním i poslední naději lidí! Vpřed, bojovníci! Dokud jim v uších zní náš pokřik! Vpřed!“

Na ta slova Doomhammer vyrazil z kopce dolů na pláň a přes ni k masivním hradbám města.