Příliv Temnoty

22

„NE!“ vykřikl Turalyon, prodral se mezi bojovníky a padl na kolena ke svému učiteli a veliteli. Pak vzhlédl k orkovi, který se tyčil nad ním, a všechno mu došlo.

Celé měsíce se potýkal se svou vírou a neustále si kladl otázku: Jak může Svaté světlo spojovat všechny živé tvory a duše, když na světě jsou i tak kruté a životem pohrdající bytosti jako orkové? Uvědomil si, že si nebyl jist sám sebou a učením Církve. Záviděl Utherovi a ostatním paladinům jejich záři a zbožnost a věděl, že se jim nikdy nevyrovná.

Ale to, co Doomhammer právě řekl, mu něco připomnělo. „Váš svět bude patřit nám,“ to řekl náčelník. Váš svět, nikoliv náš svět nebo tento svět.

A to byla odpověď.

Samozřejmě si pamatoval, že se Khadgar zmínil o Portálu, když mu při prvním setkání vyprávěl o orkské hrozbě, a od té doby o něm mluvil ještě několikrát. Z nějakého důvodu mu ale pořád nedocházelo, proč vlastně. Až teď.

Orkové nepocházeli z tohoto světa.

Byli zde cizí, přišli odjinud a poháněly je duchovní síly, které na tento svět nepatřily.

Svaté světlo vskutku spojuje všechen život, každého tvora na světě, ale ne orky, protože ti sem nepatří.

Jeho úkol byl potom prostý. Byl povolán k tomu, aby použil Svaté světlo a jeho slavnou záři a očistil tento svět od všeho nebezpečí, které mu hrozilo zvenčí.

Orkové sem nepatřili, což znamenalo, že je mohl zabíjet bez obav.

„Při Svatém světle, vaše řádění právě skončilo!“ zvolal a postavil se. Obklopila ho oslňující záře, tak jasná, že se orkové i lidé odvrátili a zakrývali si oči. „Nejste z tohoto světla, nevzešli jste ze Svatého světla. Nepatříte sem! Jděte pryč!“

Velký náčelník se zašklebil a zakryl si zrak. Turalyon toho využil, přidřepl k Lotharovi a zašeptal: „Běž do Světla, příteli.“ Ukazovákem se dotkl rytířova rozbitého čela a jeho slzy se smísily s krví padlého válečníka. „Zasloužíš si místo mezi svatými a Světlo tě přijme do své láskyplné náruče.“ Zářivá aura se rozšířila i kolem Lotharova těla a zdálo se, že se jeho obličej zklidnil a uvolnil.

Turalyon pak vstal a tentokrát v ruce držel zlomený meč. „A ty, nečistý tvore,“ řekl Doomhammerovi. „Ty teď budeš pykat za všechny zločiny spáchané na tomto světě a jeho národech!“ Doomhammer postřehl výhružný tón, chopil se kladiva a nastavil ho do krytu. Cítil, že přichází úder. Turalyon však uchopil meč oběma rukama a udeřil jím shora dolů v oslepujícím záblesku – a zlomený meč s třeskotem dopadl na kamennou hlavici tak mocně, až ork svou zbraň upustil. Spadla neškodně na zem. Doomhammer se zarazil, když si uvědomil, co se právě stalo. Pak kývnul hlavou, zavřel oči a čekal konečný úder.

Turalyon ale otočil čepel a udeřil orka jen naplocho. Doomhammer klesl na kolena a složil se na zem vedle Lothara. Turalyon dobře viděl, že dýchá.

„Budeš souzen za své činy,“ řekl bezvědomému orkovi a zář kolem něj se ještě víc rozjasnila. „Staneš v hlavním městě v řetězech,“ byla jasnější než polední slunce a všichni orkové se od něj ve strachu odvraceli, „a vůdcové Aliance rozhodnou o tvém osudu. Pak poznáš hořkost porážky.“ Obrátil se k ostatním orkským bojovníkům, kteří stáli jako přimrazeni tím, jak se jasné vítězství Velkého náčelníka změnilo v porážku. „Vy však nebudete mít takové štěstí,“ hřímal Turalyon a napřáhl zlomený meč jejich směrem. Celé tělo oči mu zářily jasně bílým světlem, i skála o kus dál zbělela. „Zemřete a s vámi i celý váš druh. Svět bude navždy zbaven vaší poskvrny!“ Na ta slova vyrazil kupředu a s ním i bělostně zářící čepel, již zaťal nejbližšímu orkovi do krku. Z rány mu vytryskla krev a zhroutil se k zemi, zatímco se Turalyon hnal na další oslepené bojovníky.

Všichni kolem se vzpamatovali a lidé i orkové se dali do pohybu. Uther s ostatními paladiny Stříbrné ruky se zapojil do boje, už když Lothar bojoval s Doomhammerem, nyní vyrazili za Turalyonem, obklopeni světelnou aurou, a najeli přímo do řad Hordy.

Bitva byla překvapivě krátká. Když orkové viděli, že Velký náčelník byl poražen, zpanikařili. Mnoho jich z boje uprchlo. Jiní složili zbraně a vzdali se. Bez ohledu na předchozí prohlášení byli zajati, protože si Turalyon uvědomil, že je nedůstojné pobíjet bezbranné zajatce, jakkoli předtím napáchali takové zlo. Mnoho jiných však bojovalo, ale byli příliš zmatení, než aby dokázali vzdorovat rozhodným vojákům Aliance.

„Družina asi čtyř set orků prchá přes pohoří Redridge,“ ohlásil o hodinu později Khadgar. To už bylo po boji a v údolí se rozhostilo ticho, do kterého občas zazněl nářek a sténání raněných a umírajících, nebo vrčení zajatců.

„Dobře,“ odpověděl Turalyon. Utrhl kus pláště a omotal si ho kolem pasu jako šerpu, za kterou zastrčil Lotharův zlomený meč. „Zformujte jednotky a pronásledujte je, ale ne moc rychle. Nechceme je chytit.“

„Opravdu ne?“

Turalyon se obrátil a pohlédl na přítele, čímž ho znovu uvědomil o tom, že přes veškeré nadání v magii není moc dobrý taktik. „Kde leží Portál, kterým se dá dostat do světa orků?“ zeptal se.

Khadgar pokrčil rameny. „To přesně nevíme,“ řekl. „Někde v bažinách.“

„A když teď Horda utrpěla tak drtivou porážku, co asi přeživší orkové udělají? Kam půjdou?“

Mág se usmál. „No přece domů, odkud přišli.“

„Přesně,“ přisvědčil Turalyon. „Půjdeme za nimi a jednou provždy ho zavřeme.“

Khadgar přikývl a chystal se zamířit k jednotkám. Zastavil ho však Uther, který k nim přistoupil.

„Kromě orků, které jsme zajali, tady už žádní další nejsou,“ oznámil paladin.

Turalyon pokýval hlavou. „Dobrá práce. Pár jich sice uteklo, ale ty pochytáme.“

Uther si ho prohlížel. „Převzal jsi velení nad vojsky,“ řekl zlehka.

„Nejspíš ano. Turalyon nad tím chvíli uvažoval. Ještě na to nepomyslel. Byl prostě zvyklý vydávat rozkazy, jak na Lotharovu žádost, tak v době, kdy byl velitel části vojska v Hinterlandu. Pokrčil rameny. Jestli chceš, můžeme vyslat jezdce na gryfu do Lordaeronu, aby se zeptal krále Terenase a dalších vládců, kdo má převzít velení.“

„To nebude třeba,“ řekl Khadgar. „Byl jsi Lotharovým zástupcem a už jsi velel polovině armády. V této chvíli nikdo jiný než ty nepřipadá v úvahu.“ Mág se podíval tázavě na Uthera.

K Turalyonovu překvapení Uther souhlasil. „Je to tak,“ řekl. „Jsi naším velitelem a půjdeme za tebou, jako jsme šli za lordem Lotharem.“ Pak přistoupil blíž a položil mu přátelsky ruku na rameno. „A jsem šťastný, že se ti vrátila víra, bratře.“ Kompliment se zdál být míněný upřímně. Turalyon se zasmál, potěšen paladinovým uznáním.

„Děkuji, Uthere Lightbringere,“ odpověděl Turalyon a paladin pozvedl obočí nad novým titulem. „Tak tě budou od tohoto času nazývat, neboť jsi nám dnes přinesl Svaté světlo.“ Uther se uklonil a s potěšeným výrazem vykročil zpátky k rytířům Stříbrné ruky, aby jim dal rozkaz k dalšímu pochodu.

„Myslel jsem, že se bude chtít hádat o velení,“ řekl tiše Khadgar.

„Nechce být velitelem,“ odpověděl Turalyon. „Chce jen jít dobrým příkladem. Je spokojený s vedením řádu, protože to jsou také paladinové.“

„A ty?“ zeptal se mág. „Jsi spokojený s postem velitele Aliance?“

Turalyon nad tím přemýšlel a pak pokrčil rameny. „Nezasloužím si ho, ale vím, že by mi ho Lothar svěřil, a já důvěřuji jeho úsudku.“ Pokýval hlavou a pohlédl na Khadgara. „Tak, jdeme na ty orky.“

Cesta k místu, které Khadgar nazýval Bažina smutku, trvala týden. Mohli jít i rychleji, ale Turalyon nechtěl orky napadnout příliš brzy. Napřed bylo třeba zjistit, kde se nachází Portál. Až pak mohli udeřit.

Lotharova smrt všechny zprvu vyděsila, ale poté je posílila. Muži, kteří byli dříve unavení a ztrápení, byli teď silní a rozhodní. Ztrátu velitele brali osobně a cítili povinnost se za ni pomstít. Všichni také přijali Turalyona jako právoplatného nástupce, zvláště ti, kteří s ním bojovali v Quel’Thalasu.

Cesta přes močály a bažiny byla obtížná, ale nikdo si na nic nestěžoval. Zvědové neztráceli orky z dohledu, a tak Aliance mohla postupovat zvolna, aniž riskovala, že ztr atí jejich stopu. Mezi prchajícími orky vládl zmatek. Všichni se pohybovali stejným směrem a po stejné cestě. Nebyl to však spořádaný pochod, někteří šli pomaleji, jim poklusem, několik menších družin a jedna větší. Turalyon předpokládal, že vůdce Hordy Doomhammer, nechal několik jednotek, aby střežily Portál. Jejich velitel mohl být dost silný na to, aby zbývající orky opět sjednotil. Turalyon přikázal důstojníkům, aby byli v pohotovosti a nenechali se ukolébat dočasným klidem. Kdyby orky příliš podcenili, mohli by utrpět porážku.

Strávili další týden v bažinách, než přišli do míst zvaných Černý močál. Khadgara však cosi překvapilo.

„Nerozumím tomu,“ řekl, když si dřepl a prohlížel si krajinu. „Tohle by měl být močál, přesně takový, jakým jsme procházeli, vlhký, špinavý a páchnoucí močál.“ Poklepal na tvrdou červenou skálu před sebou a zamračil se. „Něco tady není v pořádku.“

„Vypadá to jako vyvřelina,“ řekl Brann Bronzebeard, který byl poblíž. Trpaslíci trvali na tom, že půjdou s Aliancí, a Turalyon byl za to rád, jednak proto, že byli udatní válečníci, a jednak proto, že si bratry oblíbil. Měl rád jejich věčně dobrou náladu a smysl pro dobrý boj, pivo a krásné ženy. Brann byl z bratrů tím vzdělanějším a Khadgar s ním strávil mnoho hodin rozmlouváním o prastarých textech, zatímco ostatní se bavili o obyčejnějších věcech. Všichni trpaslíci z Ironforge byli velkými znalci hornin a drahokamů, takže to, že Brann nepoznával kámen, který měli před sebou, bylo přinejmenším znepokojivé. „Ale tohle tady nemohlo vzniknout,“ dodal a ryl do kamene nehtem, „rozhodně ne v takovým rozsahu.“ Červená skála se rozkládala, kam až oko dohlédlo. „Nikdy jsem nic podobnýho neviděl.“

„Já bohužel ano,“ odpověděl Khadgar a vstal, „ale ne na tomto světě,“ dodal a výraz jeho tváře jasně naznačil, že o tom nechce dál mluvit.

Muradin se chtěl začít ptát, ale bratr ho přerušil. „Víš, co tvý jméno znamená v naší řeči, chlape?“ zeptal se Brann Khadgara. „Znamená to důvěra.“ Mág přikývl. „Věříme ti. Řekneš nám to, až budeš chtít.“

„Téměř jistě to nějak souvisí s orky,“ řekl Turalyon. „Po skále se nám jistě půjde lépe než bažinou a já se změně prostředí nebráním.“ Ostatní pokývali hlavami, i když byl Khadgar stále zamyšlený. Nasedli na koně a pokračovali v cestě.

O několik dní později Khadgar vzhlédl od táborového ohně a prohlásil: „Myslím, že máme problém.“ Ostatní se k němu obrátili a naslouchali. „Hovořil jsem o tom s ostatními mágy a myslím, že jsme přišli na to, co změnilo tuhle zemi. Je to Portál. Samotná jeho přítomnost ovlivňuje náš svět v jeho okolí. A myslím, že se to šíří.“

„Proč by Portál měnil zemi?“ zeptal se Uther. Vůdce Stříbrné ruky nikdy nebyl moc přátelský k mágům a na jejich umění nahlížel jako na kacířství, ale u Khadgara byl ochotný udělat výjimku.

Mág zavrtěl hlavou. „Musel bych ho vidět, abych to zjistil,“ odpověděl, „ale myslím, že Portál spojuje náš svět s orkským a není jen pouhým mostem mezi nimi. Míchá oba světy dohromady, alespoň v nejbližším okolí.“

„Svět orků je z červenýho kamene?“ zeptal se Brann.

„Ne zcela,“ řekl Khagar. „Před nějakým časem jsem měl vizi Draenoru a viděl jsem pustou krajinu velmi podobnou této. Není tam skoro žádný život, jako by někdo nebo něco odstranil přírodu. Myslím, že to způsobila jejich magie, která otrávila zemi. A ta otrava se šíří Portálem dál. Pokaždé, když orkové použijí magii, umrtvují zemi.“

„O důvod víc ho zničit,“ řekl Turaylon, „čím dříve, tím lépe.“

Khadgar přikývl. „Ano, souhlasím. Čím dříve, tím lépe.“

O tři dny později dorazili zvědové a ohlásili, že se orkové zastavili. „Všichni jsou zalezlí ve velkém údolí přímo před námi,“ oznamoval zvěd. „Uprostřed stojí brána.“

Khadgar, Turalyon, Uther a bratři Bronzebeardové si vyměnili významné pohledy. To byl určitě Portál.

„Pověz o tom ostatním,“ řekl klidně Turalyon a vytáhl Lotharův zlomený meč. V druhé ruce držel kladivo. „Okamžitě na ně zaútočíme.“ Khadgar znovu žasl nad tím, jak se jeho přítel za posledních pár měsíců změnil. Byl sebevědomý, vytrvalý a přísný. Z nezkušeného mladíka se stal zralý muž a dobrý velitel. Od Lotharovy smrti byl obklopen aurou, která spolu se světlem vyzařovala též moudrost, klid a vznešenost. Z Uthera a ostatních paladinů měl podobný pocit, ale ne v takové míře. Jako kdyby byli povzneseni nad problémy tohoto světa. Turalyon spíš byl se světem v souladu. Bylo to kouzlo, jemuž Khadgar nerozuměl, ale které velmi ctil. V mnoha ohledech to byl přesný opak jeho magie, jež ovládala živly a jiné síly. Turalyon nic neovládal, pouze se těm silám otevřel a měl schopnost využívat je, sice v menší míře, ale s větší přesností než jakýkoliv mág.

Vojáci připravení k boji obezřetně postupovali vpřed a vedli koně za uzdu, aby se na skále pohybovali co nejtišeji. Země se mírně zvedala, pak začala prudce klesat do údolí, v jehož středu stála obří brána, která však nebyla součástí žádné budovy nebo opevnění. Khadgar při tom pohledu zalapal po dechu. Portál, nic jiného to ani nemohlo být, byl vysoký asi sto stop a skoro stejně široký. Byl postaven ze tří kusů šedozeleného kamene, do kterých byly vytesány podivně zkroucené ornamenty. Uprostřed čelní strany obou sloupů byly zamračené lebky a z boku trčely vzhůru na každé straně dva rohy. Na horním překladu byly vzory a obrazce jen ze spodní strany, jinak byl hladký. K Portálu vedly čtyři široké schody. Z prostoru mezi sloupy a překladem vycházela zelená záře a občas zarachotil podivný praskavý zvuk. Khadgarovi to připadalo jako vír zářivé energie a doléhal na něj pocit obrovské vzdálenosti. Cítil, jak energie proudí z Portálu ven, noří se do země a vysává z ní život.

Orkové před Portálem pobíhali sem a tam, jako by nevěděli, co dělat. Bylo jich mnohem víc, než kolik jich pronásledovali, takže se Turalyon nemýlil: Doomhammer nechal u Portálu stráž, ovšem i tak byla Aliance početnější. Orkové byli rozdrobení do snadno odlišitelných shluků, jako by už neměli důvod navzájem si důvěřovat a zdržovali se jen se svými rodinami a loveckými družinami. Tohle už nebyla armáda, ale žalostné shromáždění zoufalců.

„Teď!“ zavolal Turalyon, přeskočil okraj útesu a sklouzl po svahu do údolí. Přistál přímo mezi několika sedícími orky. Na nic nečekal a okamžitě jednoho probodl a jiného srazil kladivem. To už u něj byl Uther a ostatní paladinové. Rozvinuli se po stranách, vyrazili vpřed a za nimi celá alianční armáda.

Khadgarovi bylo jasné, že bude užitečnější, když zůstane nahoře na útesu s ostatními mágy. Pozoroval rozvíjející se boj. Lothar s Turalyonem překovali vojáky Aliance v jednotnou a silnou armádu, která teď bojovala jako jeden muž a fungovala jako promazaný stroj. Kopiníci chránili šermíře a sekerníky, za nimi šli lučištníci a zasypávali nepřítele sprchami šípů. Orkové byli zmatení a nedokázali spolupracovat. Každá družina bojovala sama za sebe, takže je Turalyonovi muži hladce obklíčili, a buď je donutili se vzdát, nebo je do posledního pobili. Postupovali údolím a nechávali za sebou jen zajatce v okovech nebo mrtvá těla. Velká část orků a mrtvých rytířů raději prchla Portálem, než by se vzdala. Zůstala jen malá skupina bojovníků, kteří jim kryli ústup.

Když se Turalyon probojoval k nejnižšímu schodu k Portálu, spatřil dva vysoké svalnaté orky s obrovskými zubatými sekerami. Z vlasů, obočí, nosů a uší jim trčely kousky kovu, plíšky a kosti. Vlasy tvořily jednolitou masu krátkých černých bodlin. Jeden z orků měl levé rameno a nohu omotané hrubými obvazy, které byly nasáklé krví. Bez ohledu na to se oba tvářili sebevědomě a arogantně, patrně nevěděli o tom, že jejich vůdce byl poražen.

„Stojíš před Rendem a Maimem, jsme synové Blackhanda z klanu Black Tooth Grin,“ zvolal jeden z nich, když seskočili ze schodů na zem a zamířili k němu. „Náš otec Blackhand byl vůdce Hordy, než ho Doomhammer nespravedlivě zabil. Teď už je pryč a my Hordu vybudujeme znovu. Bude větší a silnější, než byla, a vyhladí vás z tohoto světa!“

„To si nemyslím.“ Turalyonův hlas zvonil údolím. Proti tlumené záři Portálu svítila jeho postava jasně bíle. „Váš vůdce je v zajetí, armáda zničena a klany rozprášené. Všechno, co zbylo z vaší Hordy, je v tomhle údolí, které jsme obklíčili.“ Pozdvihl kladivo i meč. „Postavte se mi, jestli si troufáte, nebo táhněte, odkud jste přišli, a už se nevracejte!“

Oba bratři se vyřítili na Turyalona s hlasitým pokřikem. Mladý paladin se však nezalekl. Udělal krok vzad, prudce máchl mečem a kladivem shora dolů, takže oběma orkům vyrazil zbraně z rukou. Znovu se rozmáchl, postoupil o krok vpřed a obě zbraně namířil orkům pod bradu.

Ten nalevo se pod nárazem kladiva zapotácel, ale jeho bratr se zkroutil bolestí. Z hluboké rány pod bradou se vyvalila krev.

Khadgar z útesu sledoval, jak se oba orkové ještě vzchopili a znovu zaútočili. Byli však příliš neohrabaní. Turalyon proskočil mezi nimi, oba je ve skoku udeřil do břicha, pak se otočil a kopancem je složil na zem. Stál nad nimi, zbraně v jeho rukou se jen míhaly vzduchem.

Orkové zde však nebyli sami.

„Ke mně, bratři!“ zvolal jeden z Blackhandů. „Zabijte ho!“

Přihnali se další dva orkové, čehož Blackhandi využili a stáhli se z boje. Odrazili několik vojáků, kteří se přibližovali k Portálu. Khadgarovi však připadali malátní a bezradní. Zřejmě přehodnotili své možnosti. Mezi postupujícími šiky Aliance se objevila mezera, kterou oba bratři utekli z bojiště. Několik dalších orků následovalo jejich příkladu a utekli také. Turalyon však byl příliš zaneprázdněn, než aby mohl vyrazit za nimi. Bylo zde ještě mnoho orků, kteří dál bojovali a proklínali blackhandské zbabělce. Dva orkové, co jim přišli na pomoc, Turalyona stále ohrožovali.

„Rargh!“ zařval jeden a máchl sekerou. Turalyon vykryl úder kladivem, svedl ho stranou a bodl orka zlomeným mečem do břicha. Čepel projela pancířem i svaly hluboko do těla. Ork upustil zbraň, ztuhl, křečovitě vytáhl čepel z rány a s očima v sloup se zhroutil k zemi.

„Zemři!“ zvolal druhý ork a vrhl se na Turalyona. Ten ho však prudkým sekem zasáhl do krku. Bojovníka to nezastavilo. Paladin kladivem vykryl jeho ránu sekerou, rozmáchl se a udeřil ho do hlavy. Ork byl na místě mrtev. Padl k zemi a z rozdrcené lebky se valila krev.

Turalyon chvíli zíral na dvě mrtvá těla a pak se ohlédl za Blackhandy, kteří zmizeli na konci údolí. Vzhlédl vzhůru k útesu, kde stál Khadgar. „Udělej to!“ zavolal na něj a ukázal mečem na Portál. „Znič ho!“

„Zmiz odtamtud!“ odpověděl Khadgar. „Nevím, co se stane!“ Přítel přikývl a rozběhl se pryč od masivní kamenné stavby. To už se Khadgar společně s dalšími dvanácti mágy soustředil na Portál.

Cítil jeho sílu a vazbu mezi tímto světem a Draenorem. Cítil propast mezi světy, již Portál přemosťoval. Předpokládal, že propast by z mágů jen vysála magii. Oba světy byly příliš velké, než aby se s nimi dalo pohnout. Zbývala samotná stavba. Bez ohledu na to, jaká v Portálu dlela energie, byl to stále jen kámen.

Khadgar se soustředil a povolal k sobě magii.

V zemi kolem bylo jen málo energie, ale v samotném Portálu jí bylo víc než dost a nebylo zde nic, co by mágům bránilo čerpat z něj sílu. Khadgar a jeho společníci z Portálu vybrali všechno, co se dalo, a shromáždili ji v Khadgarovi. Vlasy mu povlávaly v divokém větru a po obličeji a rukou mu praskaly výboje energie. Doufal jen, že jí bude dost.

Khadgar zavřel oči, rozpřáhl ruce a otočil dlaně vzhůru. Shromáždil všechnu energii, již právě získal, a vyvolal mystickou sféru, která mu pulzovala a zářila před očima. Cítil její tep a volnost, s jakou držela pohromadě. Perfektní. Zaměřil se na umístění Portálu. Potom otevřel oči.

Prudce tleskl dlaněmi o sebe a obří sféra se vymrštila vpřed, začala se zužovat a zplošťovat, až nabyla podoby jakéhosi kopí, které dopadlo přímo do středu Portálu. Mohutná exploze otřásla okolní krajinou a většina vojáků Aliance popadala na zem, i sám Khadgar zavrávoral. Portál byl zničen. Naštěstí byla většina úlomků ze sloupů a překladu pohlcena do hlubin propasti mezi světy, takže nikdo nebyl zraněn.

Khadgar cítil, jak se v krajině rozhostil klid a nabrala nový dech. Vazba na Draenor byla přerušena. Podíval se dolů a spatřil Turalyona, jak se celý zaprášený zvedá ze země. Vypadal v pořádku, usmál se a oprášil si ruce.

„Myslím, že tudy sem už nepřijdou,“ zavolal na Khadgara a oba se s úlevou zasmáli.

Válka skončila, Aliance zvítězila a svět byl opět v bezpečí.