Příliv Temnoty

20

„Turalyone!“

Paladin se podíval směrem, odkud slyšel hlas, a uviděl vysokého muže na koni a v plné zbroji. Symbol stormwindského lva se třpytil na masivním štítu a nad ramenem se tyčila rukojeť dlouhého meče.

„Lorde Lothare!“ Užaslý Turalyon vstal ve třmenech a zíral na rytíře ze Stormwindu a velitele Aliance v jedné osobě. Bojovník sesedl z koně a poplácal mladíka po rameni.

„Rád tě zase vidím.“ V jeho hlase se zračila skutečná náklonnost. „Říkali mi, že tě tady najdu.“

„Kdo?“ Turalyon se rozhlédl kolem, zaražen nečekaným příchodem velitele.

„Elfové,“ řekl Lothar a podrbal se na hlavě.

Vypadal unaveně, ale spokojeně. „Když jsem vyjel na sever, potkal jsem cestou Allerii, Terona a ostatní. Vyprávěli mi, co se stalo u hlavního města, že jsi tam přitáhl s vojskem a zahnal Hordu na útěk,“ poplácal ho po rameni. „Dobrá práce, člověče!“

„Hodně mi pomohli,“ odvětil Turalyon, potěšený, ale trochu znepokojený chválou hrdiny, „a abych pravdu řekl, nejsem si jistý, co se tam vlastně stalo.“ Posadili se ke stolu a Lothar vděčně přijal něco k jídlu a vak s vínem od Khadgara. Turalyon začal vyprávět. Byl překvapený stejně jako všichni ostatní, když se dozvěděl, že část Hordy znenadání odtáhla od města k jihu. Potom přišla zpráva od Proudmoora o námořní bitvě a jejím výsledku. „Zbytek Hordy neměl dost sil s námi bojovat, zvlášť král Terenas jim dával pořádně zabrat, kdykoliv se přiblížili k městským hradbám,“ uzavíral Turalyon. „Jejich vůdce o tom zřejmě moc dobře věděl, takže nařídil ústup. Od té chvíle je pronásledujeme.“

„Asi čekal na orky, kteří vypluli na moře,“ poznamenal Lothar a zakousl se do kusu sýra. „A když nepřicházeli, pochopil, že se dostal do úzkých,“ usmál se. „Kromě toho mu asi došlo, že když přestaly přicházet posily z hor, nebude možné tím směrem ani ustoupit.“

Turalyon pokýval hlavou. „Takže jsi už slyšel o Perenoldovi?“

„Jasně,“ Lothar se zamračil. „Nikdy nepochopím, jak se ten člověk mohl obrátit proti vlastní rase. Ale díky Trollbaneovi si už s Alteracem nemusíme dělat hlavu.“

„A Hinterlands?“ zeptal se Khadgar.

„Vyčištěn,“ odpověděl Lothar. „Trochu nám to trvalo, než jsme je všechny našli. Někteří si vyhrabali podzemní nory a schovávali se v nich, když jsme je pronásledovali. Ale nakonec jsme je všechny dostali. Wildhammerští trpaslíci tam pořád hlídají, pro jistotu.“

„A elfové táhnou zpátky do Quel’Thalasu, aby ho taky vyčistili,“ dodal Turalyon. „Orkové tam už nejspíš nejsou, ale lesní trolové se tam ještě dost možná skrývají.“ Usmál se při pomyšlení na Allerii a její smýšlení o lesních trolech. „Nechtěl bych být v jejich kůži, až je hraničáři najdou.“ Rozhlédl se kolem. „Kde je Uther a ostatní paladinové?“

„Poslal jsem je nahoru do Lordaeronu,“ odvětil Lothar, obrátil do sebe vak vína a odhodil ho stranou. „Postarají se o to, aby tam zas bylo bezpečno, a pak se k nám připojí,“ usmál se. „Uthera by jistě mrzelo, kdybychom to vybojovali za něj.“

Turalyon pokýval hlavou a představoval si, jak nazlobený by Uther asi byl, kdyby zjistil, že přišel o konec války. I když byla Horda stále silná, všichni tušili, že je už moc bojů nečeká. U hlavního města si chvílemi myslel, že už je s lidmi konec, ale nenadálý odchod části Hordy všechno změnil. Od té chvíle začala její moc slábnout, a naopak vzrůstalo zoufalství.

„Je možné, že se zkusí opevnit nahoře v Khaz Modanu,“ řekl Khadgar, ale Turalyon zavrtěl hlavou. Byl rád, že Lothar také nesouhlasí. „To by se museli vypořádat s trpaslíky,“ vysvětloval rytíř. „Ironforge stále stojí a trpaslíci se jen třesou, aby na ně mohli udeřit a dobýt hory zpět.“

„Mohli bychom jim pomoct,“ poznamenal Turalyon a na chvilku zmlkl, aby mu Lothar s Khadgarem věnovali pozornost. „Pokud tam orkové nepůjdou sami, mohli bychom je obejít, zamířit do Ironforge a Hordu tam nalákat jezdci na gryfech. Když trpaslíky osvobodíme, postarají se, aby se tam orkové už nevrátili.“

Lothar přikývl. „To je dobrý plán,“ řekl s úsměvem. „Dej vědět našim jednotkám a za úsvitu vyrazíme,“ ztěžka vstal. „Co mě se týče, jdu spát,“ řekl trochu nazlobeně. „Byla to dlouhá cesta a já už nejsem nejmladší.“ Na ta slova věnoval Turalyonovi vážný pohled. „Vedl sis dobře, zatímco jsem byl pryč,“ řekl. „Věděl jsem, že mě nezklameš.“ Ve válečníkově tváři se zračil stesk a úcta. „Připomínáš mi Llanea,“ řekl měkce. „Máš jeho odvahu.“ Turalyon nevěděl, co na to říct.

Khadgar k němu přistoupil, zatímco rytíř odcházel. „Vypadá to, že sis nakonec získal jeho uznání,“ řekl mu rozpustile. Věděl, jak moc mu záleží na Lotharově názoru a jak měl plno obav, aby ho nezklamal.

„Jdi do háje,“ řekl Turalyon nepřítomně a strčil do mága. Když si ale ustlal lůžko a ulehl na ně, usmíval se. Zavřel oči, aby si aspoň trochu odpočinul, než se vydají na další cestu.

„Do útoku!“ zařval Lothar. Runy na čepeli jeho meče opět zářily a vojsko se dalo do pohybu po široké cestě, která se obtáčela kolem zasněžené hory. U samého vrcholku byly skalní stěny zarovnané, vyleštěné a byla v nich proražena okna. Cesta se zanořovala přímo do skály, kde byly obrovské dvoukřídlé kamenné dveře vysoké asi padesát stop, na kterých byl vytesán obraz trpasličího válečníka. Nade dveřmi se vypínal obrovský oblouk, ve kterém byla stejným způsobem vyobrazená kovadlina. Stáli před majestátní branou do Ironforge.

Dveře byly pevně zavřené, ale to orky neodradilo. Bez přestání do nich bušili stejně jako do portálu kolem ve snaze dostat se přes prastarou obranu trpaslíků. Teď se k nim však přiřítil Lothar se svými vojáky, jakmile dosáhli vrcholu hory a ocitli se na široké římse, jež vedla k těmto dveřím. Orkové se překvapeně otočili. Byli tak zabráni do vlastního útoku, že přes jeho rachot a svištění větru mezi horskými vrcholky vůbec neslyšeli, že se k nim blíží Aliance. Nyní se zoufale snažili otočit zbraně proti novému nepříteli, ale první řada orkských bojovníků byla skosena dřív, než se vůbec stihla otočit.

„Nezastavovat!“ volal Lothar, když usekl paži jednomu orkovi a jiného probodl. „Natlačte je na skálu!“ Vojáci pozdvihli štíty a začali postupovat kupředu. Meči a kopími se oháněli po každém orkovi, který se pokusil prorazit jejich linii, a vlastními těly je natlačili přímo do budovy, již se před chvílí pokoušeli dobýt.

Avšak, jak Lothar doufal, trpaslíci byli dobře připraveni. Obrovské dveře se v okamžiku otevřely a za nimi se vyrojilo mračno seker, kladiv a kopí. Vrhli se na orky zezadu a všechny je během několika vteřin pobili.

„Děkujeme vám,“ prohlásil jeden z trpaslíků, který přistoupil k Lotharovi. „Jmenuji se Muradin Bronzebeard, jsem bratr krále Magni a trpaslíci z Ironforge jsou vašimi dlužníky.“ Jeho vousy měly skutečně bronzovou barvu a sekera, již třímal, podle vzhledu zažila mnoho bitev.

„Anduin Lothar, velitel Aliance,“ představil se rytíř a podal trpaslíkovi ruku. Muradinův stisk byl tak pevný, jak čekal. „Rádi jsme vám pomohli. Naším cílem je zbavit naše země Hordy a jejího vlivu.“

„Jo, tak to má být,“ souhlasil Muradin. Zamračil se. „Aliance? Tak to vy jste nám před pár měsícema poslali ty zprávy z Lordaeronu?“

„Ano.“ Lotharovi došlo, že král Terenas patrně vypravil posly jak do Quel’Thalasu, tak sem. Zřejmě chtěl oslovit všechny možné spojence. „Spojili jsme se pro tuhle společnou věc.“

„A kam máte namíříno teď?“ zeptal se jiný trpaslík, který k nim přistoupil. Jeho tvář nebyla tak ostře řezaná jako Muradinova, ale měla podobné rysy.

„Tohle je můj bratr Brann,“ vysvětlil Muradin.

„Pronásledujeme zbytek Hordy,“ odvětil Lothar. „Mnoho jich už padlo našimi zbraněmi, jak na zemi, tak na moři. Nyní chceme porazit ostatní a ukončit válku.“

Bratři se po sobě podívali a souhlasně přikývli. „Přidáme se k vám,“ prohlásil Muradin. „Mnoho našich bude chtít získat zpět tyto hory, dobýt pevnosti našich předků a zajistit, aby v Khaz Modanu nezůstal jediný ork.“ Zasmál se. „Ale my vezmeme nějaký chlapy a přidáme se k vaší Alianci, aby žádný orkové neobtěžovali ani vás.“

„Jste mezi námi vítáni,“ řekl Lothar upřímně. S trpaslíky se už jednou nebo dvakrát setkal ve Stormwindu a byl ohromen jejich silou a vytrvalostí. Pokud Bronzebeardští byli tak dobří v boji jako jejich wildhammerští příbuzní, pak budou cennou posilou.

„Dobrý. Pošlem někoho, aby o tom řekl bratrovi a vzal nám nějaký zásoby.“ Muradin si nahodil sekeru na rameno a rozhlédl se kolem. „Kterým směrem ta Horda šla?“

Lothar se bezradně podíval na Khadgara, ten se usmál. Pokrčil rameny a ukázal na jih.

„Jdou k Blackrockské věži,“ oznámil Kurdran, když seskočil ze sedla a přistoupil k ohništi, kde seděl Lothar a ostatní velitelé. Wildhammerští trpaslíci se právě vrátili z průzkumu, aby podali zprávy.

„Blackrockská věž? Je to jistý?“ zeptal se Muradin. Turalyon si všiml, že Wildhammerští a Bronzebeardi spolu nevycházejí moc dobře. Ne, to nebylo přesné. Byli jako hádaví sourozenci, měli se rádi, ale neodolali pokušení hádat se a navzájem předvádět.

„No jasně, že to je jistý,“ řekl Kurdran a Sky’ree za ním varovně zakrákala. „Vždyť jsem je sledoval.“ Pak mu po tváři přejel jízlivý pohled. „Nebo se o tom chceš přesvědčit na vlastní oči?“ Muradin s Branném ucouvli a zle se na Kurdrana ušklíbli. Bronzebeardi měli rádi létání asi tak, jako se Wildhammerským zamlouval život v podzemí, tedy vůbec.

„Blackrockská věž,“ řekl Lothar. „To je ta pevnost na vrcholku hory?“ Ostatní přikývli. „Silná pozice,“ připustil, „příhodné okolí, solidní opevnění, snadno hájitelná i z okolních vrcholků, zřejmě dobře chráněné přístupové cesty,“ zavrtěl hlavou. „Ať už je vede kdokokoliv, ví, co dělá. To nebude snadné.“

„A taky ta kletba,“ dodal Muradin. „No, je to prokletý,“ pokračoval trpaslík, když se na něj ostatní podívali. Turalyon si všiml že Brann i Kurdran přikyvují. „Naši bratranci. Dark Ironi,“ odmlčel se a odplivnul si, jako by i samo jméno bylo nakažlivé, „postavili tu pevnost. Ale uvnitř, v podzemí, je něco mnohem temnějšího.“ On i ostatní trpaslíci se přitom otřásli.

„Jestli to tam je, orkům to zřejmě nevadí,“ poznamenal Lothar. „Opevní se a bude těžké se tam dostat.“

„Ale my to zvládneme,“ Turalyona překvapilo, že něco takového vůbec řekl. „Je nás dost a máme všechno potřebné.“

Lothar se na něj usmál. „Ano, máme na to,“ souhlasil. „Nebude to snadné, ale každý boj, který má nějakou cenu, je těžký.“ Chtěl říct ještě něco, ale vtom zaslechl nezaměnitelný zvuk chrastícího brnění. Otočil se a uviděl, že k nim kráčí válečník. Zbroj měl značně obitou, ale stále lesklou, a na hrudi mu zářil stejný symbol jako Turalyonovi, Stříbrná ruka. Jakmile přistoupil blíže k ohni, všichni spatřili jeho ohnivě rudé vlasy a vousy.

„Uthere!“ Lothar vstal a podal ruku paladinovi. Ten ji pevně stiskl.

„Můj pane,“ řekl Uther a stiskl ruku i Turalyonovi. „Přijeli jsme tak rychle, jak jen to šlo.“

„Je Lordaeron čistý?“ zeptal se Khadgar, zatímco se Uther posadil na kámen.

„Je,“ odpověděl a z modrých očí vyzařovala tichá hrdost. „Mí bratři a já jsme se o to postarali.

V zemi ani v horách kolem nezůstal jediný ork.“ Turalyon na okamžik pocítil ostré bodnutí, jako by mu něco říkalo, že by měl být pohromadě se svým řádem. Byl však pověřen jinými úkoly od samotného Faola a vykonával povinnosti stejně jako Uther a ostatní.

„Výborně,“ zasmál se Lothar, „přijel jsi v pravý čas, sire Uthere. Právě jsme se dozvěděli o posledním útočišti orků, ke kterému dorazíme za…?“ obrátil se k trpaslíkům. Znali kraj nejlépe, stejně jako vzdálenosti v něm.

„Pět dnů,“ řekl Brann po chvilce uvažování. „Jestli teda nenechali po cestě nějaký překvápko.“ Podíval se na bratra a přikývl. „A jestli jdete k Blackrocku, půjdem s váma. Nenecháme vás v tom samotný.“

„Žádné pasti jsem neviděl,“ řekl Kurdran a zakabonil se, jako by někdo pochyboval o jeho průzkumnických schopnostech. „Celá Horda, tak jak je, se sunula jako jeden zástup rovnou k věži.“ Podíval se na Lothara, jako by cítil, že se chce na něco zeptat. „Jo, wildhammerští trpaslíci do toho jdou taky. Dohromady nás bude přesila, i když ne o moc.“

„Nemusí nás být zas tolik,“ odpověděl Lothar. „Bude to rovný boj.“ Pak zvážněl. „Tak tedy za pět dní,“ řekl jim. „Za pět dní to skončíme.“ Turalyonovi ta slova zněla jako podivná věštba. Jenom doufal, že to nebude Aliance, kdo skončí.