Ledová země

Šest

Hrad Araluen, sídlo krále Duncana, byla majestátní a nádherná stavba.

Přirozená vznešenost štíhlých špičatých věží a vznosných pilířů stála v protikladu k mohutnosti a pevnosti hradu. Hrad byl nepochybně krásný, vybudovaný z velkých kamenných bloků medově nahnědlé barvy, a byl pochopitelně téměř nedobytný.

Velký počet věží zajišťoval hradu dostatek světla, vzdušnost a půvab. Zároveň však obyvatelům hradu poskytoval spoustu míst, odkud mohli zasypávat šípy a kameny nebo polévat vroucím olejem každého útočníka, který by byl tak bláhový a pokusil se hrad ztéct.

Srdcem hradu byl trůnní sál, umístěný za řadou zdí, mřížových bran a padacích mostů, které v případě dlouhého obléhání skýtaly obráncům výhodné možnosti ústupu. Tak jako vše ostatní na tomto hradě, i trůnní sál byl obrovský. Strop se klenul vysoko a podlaha byla dlážděná černými a bledě růžovými mramorovými dlaždicemi.

Vysoká okna zasklená barevným mozaikovým sklem v nízkých paprscích zimního slunce jasně zářila. Řady rýhovaných sloupů posilovaly dojem vzdušnosti a většího prostoru. Severní stěně sálu vévodil Duncanův trůn — jednoduché křeslo vyřezané z dubu a ozdobené dubovým listem. Na opačném konci stály dřevěné lavice a stoly pro členy Duncanovy královské rady. Střed sálu byl volný a skýtal dostatek místa pro několik stovek dvořanů. Shromažďovali se zde ve velkém počtu při slavnostních příležitostech a červené, modré, zlaté a oranžové světlo pronikající barevnými skly oken ozařovalo jejich pestré oděvy a erby a jiskřivě se odráželo od nablýskané zbroje a helmic.

Na Duncanův příkaz bylo dnes přítomno pouze deset osob — nejmenší možný počet, který zákon stanovoval pro vykonání spravedlnosti. Král měl před sebou neradostný úkol. A přál si, aby u toho, co zřejmě bude muset učinit, bylo přítomno co nejméně svědků.

Velice zachmuřeně seděl na trůně a oči upíral před sebe na vysoké dvoukřídlové dveře na protějším konci sálu. Mohutný široký meč s leopardí hlavou — Duncanovým královským odznakem — vyrytou na hrušce byl opřený o pravou podničku trůnu.

Vedle trůnu o několik schodů níž stál lord Anthony ze Spa, jenž byl Duncanův komoří už patnáct let. Významně pohlédl na krále a nenápadně zakašlal, aby na sebe panovníka upozornil.

Duncan k němu obrátil zrak a pozvedl tázavě obočí v nevyslovené otázce. Komoří kývl hlavou.

„Je čas, Vaše Veličenstvo,“ řekl tiše.

Malý a obtloustlý lord Anthony nebyl žádný válečník. Se zbraněmi vůbec neuměl zacházet a jeho svaly byly měkké a chabé. Byl užitečný svými úřednickými schopnostmi. Z velké části i díky jeho zásluze bylo království Araluen už dlouhý čas kvetoucí a spokojenou říší.

Duncan byl oblíbený král a také spravedlivý. Což však neznamenalo, že by nebyl přísným vladařem, který oddaně a odhodlaně prosazoval zákony království — zákony, které stanovili a dodržovali jeho předkové už po šest set let.

A právě proto byl Duncan zachmuřený a zarmoucený. Dnes totiž musel prosadit jeden z těchto zákonů v případě muže, který byl jeho přítelem a oddaným služebníkem. Muže, jemuž Duncan vlastně vděčil za všechno — muže, který v posledních dvou desetiletích dvakrát zachránil Araluen před porážkou a porobou hrozící z rukou nebezpečného šílence.

Lord Anthony netrpělivě přešlápl. Duncan si toho všiml a odevzdaně pokynul rukou.

„Dobrá, dobrá,“ řekl. „Tak tu záležitost uzavřeme.“

Anthony se obrátil čelem do trůnního sálu. Hlouček shromážděných mužů se neklidně zavlnil a všichni nedočkavě upřeli zraky ke dveřím. Komoří pozvedl dlouhou, železem okovanou ebenovou hůl, jež byla odznakem jeho úřadu, a dvakrát s ní udeřil o dlážděnou podlahu. Zvuk nárazu kovu do kamene se zvonivě rozlehl sálem a dorazil až k mužům čekajícím za zavřenými dveřmi.

Chvíli se nedělo nic a pak se dveře otevřely, díky dobře promazaným a vyváženým stěžejím téměř nehlučně. Jakmile se křídla dveří zastavila, vešla skupinka osob a pomalým obřadným krokem dokráčela k širokým schodům vedoucím vzhůru k trůnu.

Byli to všeho všudy čtyři muži. Tři z nich měli na sobě kabátce, zbroj a helmice královské stráže. Čtvrtý muž byl nevysoký, oblečený do oděvu neurčité šedo-zelené barvy. Byl bez čapky a vlasy měl mírně prošedivělé, střapaté a špatně ostříhané. Kráčel mezi dvěma strážnými a třetí strážný skupinku uzavíral těsně za jeho zády. Duncan si všiml, že muž má na tváři zaschlou krev a na levé lícní kosti ošklivou podlitinu, která mu nedovolovala pořádně otevřít oko.

„Halte?“ vyhrkl dřív, než se stihl ovládnout. „Jsi v pořádku?“

Halt zvedl oči a setkal se s královým pohledem. Duncan si chviličku myslel, že v těch očích zahlédl bezbřehý smutek. Pak ten dojem zmizel a v tmavých očích nebylo nic kromě pevného odhodlání a slabého výsměchu.

„Je mi tak, jak by se dalo očekávat, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil Halt suše. Lord Anthony vyjel jako píchnutý vosou.

„Obžalovaný, dávej si pozor na jazyk!“ obořil se na Halta. Po těch slovech se kaprál stojící vedle Halta rozpřáhl k ráně. Ale dřív než stačila dopadnout, povstal Duncan z trůnu.

„To stačí!“ zvolal a v téměř prázdném sále to zaznělo jako prásknutí. Kaprál trochu zahanbeně stáhl ruku. Duncana napadlo, že to, co se tu odehrávalo, nebylo nikomu z přítomných příjemné. Halt byl v království příliš dobře známou a příliš váženou osobou. Chvíli otálel — věděl, co musí učinit, ale nechtělo se mu.

„Mám přečíst obvinění, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se lord Anthony. Správně mu to měl vlastně král Duncan přikázat. Místo toho neochotně mávl rukou a odevzdaně přitakal.

„Ano, ano. Jen pokračuj, když musíš,“ zamumlal král. Když na něj Anthony dotčeně pohlédl, zalitoval. Pochopil, že vlastně i Anthonymu je to proti srsti, a omluvně pokrčil rameny.

„Odpusť, lorde komoří. Přečti prosím žalobu.“

Anthony si odkašlal. Byl celý nesvůj. Dost na tom, že král nedodržel úřední postup. Ještě větší rozpaky však v komořím vyvolala skutečnost, že král považoval za vhodné omluvit se mu.

„Vaše Veličenstvo, obžalovaný Halt, člen hraničářského sboru Vašeho Veličenstva vázaný slibem králi a nositel stříbrného dubového listu, znevažoval osobu krále, jeho dědické právo na trůn a jeho urozenost,“ přednesl komoří.

Ke dvěma mužům u paty trůnu se z kroužku přítomných svědků donesl zřetelný povzdech. Duncan vzhlédl a hledal od koho. Mohl to být baron Arald, pán hradu Redmontu a vládce léna, kam byl Halt přidělen do služby. Nebo možná Crowley, velitel hraničářského sboru. Ti dva byli Haltovi nejstarší přátelé.

„Vaše Veličenstvo,“ váhavě pokračoval Anthony, „dovoluji si připomenout, že u osoby, která je ve službách samotného krále, jsou takové poznámky v přímém rozporu s přísahou věrnosti, kterou obžalovaný složil, a tak tvoří podstatu obvinění z velezrady.“

Duncan pohlédl na komořího s bolestným výrazem. Ve věci velezrady hovořil zákon velmi jasně. Existovaly pouze dvě možnosti potrestání.

„Ach, jistě, lorde Anthony,“ řekl. „Pár neuvážených slov?“

Anthony se zatvářil usouženě. Doufal, že král se ho v této věci nebude pokoušet ovlivňovat.

„Vaše Veličenstvo, je to porušení přísahy. Problém netkví ve slovech samotných, nýbrž ve skutečnosti, že obžalovaný jejich vyslovením porušil přísahu. V tom je řeč zákona jednoznačná.“ Pohlédl na Halta a bezmocně rozhodil rukama.

Po hraničářově rozbitém obličeji přeběhl náznak úsměvu. „A vy byste porušil svoji přísahu, lorde Anthony, kdybyste o tom krále neinformoval,“ řekl. Tentokrát ho Anthony neokřikl, aby byl zticha. Místo toho nešťastně přikývl na souhlas. Halt měl pravdu. Svým potřeštěným opileckým žvaněním přivedl všechny do nesnesitelné situace.

Duncan chtěl něco říct, pak se zamyslel a začal ještě jednou.

„Halte, tady jde určitě o nějaké nedorozumění,“ podával pomocnou ruku v naději, že Halt se pokusí z obvinění nějak vyvléknout. Halt pokrčil rameny.

„Vaše Veličenstvo, obvinění nemohu popřít,“ prohlásil vyrovnaně. „Řekl jsem v krčmě nějaké… nepěkné věci o vás.“

A v tom spočívalo další úskalí: Halt ty strašlivé poznámky pronesl veřejně před dobrým půl tuctem svědků. Jako muž a přítel by byl Duncan ochoten mu odpustit a jistě by to i udělal. Jenže jako král musel hájit důstojnost svého postavení.

„Ale… proč, Halte? Proč tohle všechno?“

Teď byl na řadě hraničář, aby pokrčil rameny. Očima uhnul královu pohledu. Tiše zamumlal něco, čemu Duncan dost dobře nerozuměl.

„Co jsi říkal?“ zeptal se. Cítil se být zahnán do kouta a přál si najít nějaké východisko. Halt se mu opět podíval do očí.

„Vypil jsem příliš mnoho silné pálenky, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl hlasitěji. Potom se přiměl k nucenému úsměvu a dodal: „Té jsem nikdy moc nesnesl. Lorde Anthony, třeba byste ještě mohl přidat i obvinění z opilství?“

Anthonyho jistota a smysl pro správný úřední postup byly otřeseny.

„Halte, prosím…,“ začal a chystal se Halta požádat, aby nezlehčoval projednávání případu. Pak se vzpamatoval a obrátil se ke králi.

„Taková jsou obvinění, Vaše Veličenstvo. Obžalovaný je připouští.“

Duncan dost dlouho seděl mlčky. Upíral zrak na nevelkou postavu před sebou, pokoušel se proniknout vzdorovitým výrazem těch tmavých očí a odhalit skutečnou příčinu Haltova počínání. Věděl, že hraničář je rozzlobený, protože nedostal svolení, aby se mohl pokusit zachránit svého učně. Duncan byl však skálopevně přesvědčen, že Halt je v Araluenu nepostradatelný, dokud se nevyřeší ta záležitost s Foldarem. S každým dalším dnem představoval bývalý Morgarathův poručík stále větší nebezpečí a Duncan chtěl mít při řešení této věci u sebe všechny své nejdůležitější rádce.

A Halt byl jeden z nejlepších.

Duncan nespokojeně bubnoval prsty do dřevěné područky trůnu. Bylo nepravděpodobné, že by Halt nedokázal celou věc vidět jako celek. Za všechna ta léta, co se znali, Halt nikdy nedal přednost svým osobním zájmům před zájmy království. Teď zřejmě z trucu a ve zlosti dovolil, aby mu pálenka zatemnila mysl a zdravý úsudek. Veřejně urazil krále před svědky — což byl skutek, který nebylo možné přehlédnout či přejít jako pár rozčilených slov mezi přáteli. Duncan hleděl na svého dávného přítele a rádce. Haltovy oči byly nyní sklopené. Možná kdyby poprosil o milost, požádal o shovívavost vzhledem ke svým dobrým službám konané v minulosti… prostě cokoli.

„Halte?“ promluvil Duncan bezděčně. Hraničářovy oči se zvedly a pohlédly na něj. Duncan v bezmocném a mírně tázavém gestu rozhodil rukama. Haltovy oči však tvrdě čelily jeho pohledu. Duncan poznal, že žádné prosby o milost nepřijdou. Hraničář nepatrně zavrtěl prošedivělou hlavou a Duncan pomalu ztrácel naději. Ještě jednou se pokusil překlenout propast, která se mezi ním a Haltem rozevírala. Přiměl se k drobnému smířlivému úsměvu.

„Víš, Halte,“ pokračoval klidným hlasem, „to není tak, že já bych nechápal, jak se cítíš. S tvým učněm je i moje vlastní dcera. Myslíš, že mně by se nechtělo jednoduše nechat království jeho osudu a jet ji zachránit?“

„V tom je dost velký rozdíl, Vaše Veličenstvo. Dá se předpokládat, že s královskou dcerou budou zacházet trochu líp než s obyčejným hraničářským učněm. Ona je vlastně cenné rukojmí.“

Duncan se na trůně trochu zavrtěl. Hořkost v Haltově hlase zapůsobila jako políček. A co hůř, král pochopil, že Halt má pravdu. Jakmile se Skandijci dozvědí, kdo Kasandra je, budou se k ní chovat slušně a ona bude čekat na zaplacení výkupného. Smutně si uvědomil, že jeho pokus o smír je jenom ještě více rozdělil.

Houstnoucí ticho v sále prolomil Anthony.

„Pokud obžalovaný nemá co uvést na svoji obhajobu, je uznán vinným,“ varoval Halta.

Haltovy oči však neuhnuly od králových a opět se dostavilo nepatrné zavrtění hlavou. Anthony zaváhal, pohlédl do sálu na ostatní šlechtice a hodnostáře v naději, že někdo, kdokoli z nich, třeba řekne něco na Haltovu obranu. Ale nic takového se pochopitelně říct nedalo. Komoří sledoval, jak baronu Araldovi beznadějí poklesla rozložitá ramena, spatřil výraz bolesti v Crowleyho obličeji, když velitel hraničářů odvracel zrak od toho, co se zde odehrávalo.

„Obžalovaný je vinen, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil Anthony. „Vynesení rozsudku náleží králi.“

A Duncan věděl, že být králem znamená i tohle. Jenže na to ho nikdo nepřipravil. Znal oddanost, pochlebování, moc a ceremonie. Také přepych, vybraná jídla a vína, drahé šaty, koně a zbraně.

A potom přišly okamžiky, kdy za to všechno musel člověk zaplatit. Chvíle jako tato, kdy bylo nutné prosadit zákon. Kdy se musela zachovat tradice a chránit královská důstojnost a moc, i když to zničí jednoho z nejvzácnějších přátel.

„Zákon stanoví pouze dvě možnosti trestu za velezradu, Vaše Veličenstvo,“ znovu napovídal Anthony a byl si dobře vědom, jak se celá ta věc Duncanovi protiví.

„Ano, ano, já vím,“ zlostně zabručel Duncan, ale ne dost rychle, a tak Anthonymu nezabránil v dalším prohlášení.

„Smrt, nebo vyhnanství. Nic menšího,“ velebně pronesl komoří. Když jeho slova dozněla, pocítil Duncan slabý záchvěv naděje.

„Takové jsou možnosti výběru, lorde Anthony?“ ujišťoval se vlídně. Anthony veledůležitě kýval hlavou.

„Žádné jiné nejsou. Pouze smrt, nebo vyhnanství, Vaše Veličenstvo.“

Duncan pomalu povstal a pravou rukou uchopil meč. Držel ho před sebou, ruka svírala pochvu pod záštitou s důmyslnými rytinami a vykládanými ozdobami. Zaplavila ho hřejivá vlna uspokojení. Zeptal se Anthonyho dvakrát, aby měl jistotu. Aby měl jistotu, že slova komořího přesně slyšeli i svědkové v trůnním sále.

„Halte,“ promluvil rozhodným hlasem a byl si vědom, že se na něj upírají všechny oči v sále. „Bývalý hraničáři Redmontského léna, jako vládce království Araluenu tě tímto prohlašuji za vyhnance z celého mého panství a všech mých držav.“

V sále to opět zašumělo, když všichni přihlížející vydechli úlevou, že trestem není smrt. Ne že by někdo z přítomných něco takového očekával, to bylo králi jasné. Neočekávané se však dostavilo nyní.

„Pod trestem smrti nesmíš znovu vkročit do tohoto království…“ Zaváhal, když spatřil smutek v Haltových očích, bolest, kterou hraničář už nedokázal déle skrývat. Pak dokončil svůj výnos:

„…po dobu jednoho roku od tohoto dne.“

Trůnní sál zahlučel údivem. Lord Anthony nadskočil a v obličeji se mu zračil šok.

„Vaše Veličenstvo! Já musím protestovat! Tohle nemůžete udělat!“

Duncan zachoval vážnou tvář. Ostatní přítomní se tak dobře neovládali. Král viděl, jak se baron Arald usmívá od ucha k uchu, zatímco Crowley se ze všech sil snaží radostný úsměv ukrýt pod šedou kapucí hraničářské pláštěnky. Duncan si s pochmurným uspokojením všiml, že poprvé v tomto dopoledni je Halt vývojem událostí poněkud zaskočený. Ale ani zdaleka ne tolik jako hlasitě protestující lord Anthony. S obočím tázavě zdviženým pohlédl král na komořího.

„Že nemohu, lorde Anthony?“ opáčil s velkou důstojností. Anthony spěšně odvolával svá slova, věděl, že mu nepřísluší rozkazovat králi.

„Myslel jsem to tak, Vaše Veličenstvo… vyhnanství je… nu, je to vyhnanství,“ uzavřel poněkud slabomyslně. Duncan vážně přikývl.

„Přesně tak,“ odtušil. „A jak jsi ty sám pravil, je to jedna z celkového počtu dvou možností, které mám na výběr.“

„Ale, Vaše Veličenstvo, vyhnanství je… platí navždy! Na doživotí!“ namítal Anthony. Rozpaky mu vehnaly červeň do tváří. Nemyslel si o Haltovi nic špatného. Vlastně až do té doby, kdy byl hraničář uvězněn za urážku královského majestátu, k němu Anthony cítil jednoznačný obdiv. Bylo však konec konců jeho povinností poskytovat králi rady ve věcech práva a vhodného postupu.

„Zákon to stanovuje výslovně?“ zeptal se Duncan. Anthony zavrtěl hlavou, bezmocně rozhodil rukama a pomalu přestával rozumět své roli při tomto jednání.

„Tedy, výslovně ne, to ne. Není to třeba. Vyhnanství je vždy na doživotí. Taková je tradice!“ prohlásil, když konečně našel to pravé slovo.

„Zcela správně,“ odvětil Duncan. „A tradice není zákon.“

„Ale…,“ začal Anthony a potom jeho samotného zarazilo, proč vlastně tolik protestuje. Duncan přece našel cestu, jak Halta potrestat a zároveň trest milosrdně zmírnit.

Král viděl jeho rozpaky a chopil se slova.

„Záležitost je vyřízena. Obžalovaný, jsi odsouzen k vyhnanství na dvanáct měsíců. Máš čtyřicet osm hodin, abys opustil hranice Araluenu.“

Duncanovy a Haltovy oči se naposledy setkaly. Hraničářova hlava se mírně sklonila, na znamení úcty a vděčnosti králi. Duncan si povzdechl. Vůbec netušil, proč jim Halt celou tuhle věc vnutil. Možná, že až uplyne rok, dozví se to. Najednou pocítil vlnu znechucení nad celou tou záležitostí. Připnul si meč k opasku.

„Věc je uzavřena,“ pronesl ke shromážděným mužům. „Soud skončil.“

Otočil se a přes malý předpokoj po levé straně vyšel z trůnního sálu. Anthony přejel pohledem všechny shromážděné a pokrčil rameny.

„Král rozhodl,“ prohlásil. Jeho hlas prozrazoval, jak ho celá ta záležitost vyvedla z míry. „Obžalovaný je vypovězen do vyhnanství na dobu dvanácti měsíců. Stráže, odveďte ho.“

Když domluvil, odešel za králem ven z trůnního sálu.