Ledová země

Dvě

Zatímco se loupežníci hrnuli z lesa, aby obklíčili povoz, Halt nehnutě stál u mohutného kmene dubu.

Nijak se neskrýval, ale stejně ho nikdo neviděl. Což bylo zčásti díky skutečnosti, že lupiči se plně soustředili na svoji kořist, zámožného kupce a jeho ženu. A co se těch dvou týkalo, i jejich pozornost byla upřena jinam — s hrůzou zírali na ozbrojené muže obkličující jejich povoz.

Hlavně to však bylo díky maskovací pláštěnce, kterou měl Halt na sobě, s kapucí přetaženou přes hlavu tak, aby mu zakrývala tvář, a také díky tomu, že stál tiše a nehybně jako socha. Halt stejně jako všichni hraničáři věděl, že tajemství splynutí s okolím spočívá ve schopnosti nepohnout se, dokonce ani tehdy, když se zdá, že lidé hledí přímo na něj.

Věř, že tě nikdo nevidí, znělo jedno hraničářské pravidlo, a nikdo tě neuvidí.

Z lesa nyní vyšla statná postava celá v černém a blížila se k povozu. Halt na okamžik přimhouřil oči a pak si tlumeně povzdechl. Další marný pokus, pomyslel si.

Postava se trochu podobala Foldarovi, jehož Halt pronásledoval od konce války s Morgarathem. Foldar byl Morgarathův důstojník. Když jeho velitel zemřel a armáda polozvířecích wargalů se rozprchla, jemu se podařilo uniknout zajetí.

Foldar však nebyl žádné tupé zvíře. Byla to myslící a plánující lidská bytost — a do morku kostí zkažená a zlá. Pocházel z araluenské šlechtické rodiny a kvůli hádce o koně zavraždil své rodiče. Byl tehdy skoro ještě dítě a uprchl do Deštných a temných hor. Morgarath v něm rozpoznal spřízněnou duši a přijal ho. Nyní byl posledním členem Morgarathovy bandy, který byl dosud naživu, a král Duncan rozhodl, že jeho chycení a uvěznění je pro ozbrojené síly království prvořadým úkolem.

Svízel byla v tom, že Foldarovi napodobitelé se objevovali všude jako houby po dešti. Obvykle to byli obyčejní loupežníci jako tenhle. Používali Foldarovo jméno a jeho hrůznou pověst, aby nahnali svým obětem strach a snadněji je oloupili. A pokaždé, když se objevili další, Halt a jeho druhové hraničáři museli ztrácet čas pátráním po nich. Halt cítil, jak v něm pomalu začíná kypět žluč kvůli času promarněnému takovými zbytečnostmi. Měl na práci důležitější věci. Dal slib a chtěl ho dodržet a hlupáci jako tenhle mu v tom bránili.

Falešný Foldar stál u povozu. Černý plášť s vysokým límcem se vzdáleně podobal plášti, který nosil Foldar. Jenže Foldar si potrpěl na parádu a plášť měl z dokonale černého sametu a hedvábí, zatímco tohle byla obyčejná vlna, špatně obarvená a na několika místech flekatá, s límcem z nahrubo vydělané černé kůže.

I klobouk onoho muže byl špinavý a zle pomačkaný. Černé labutí péro, které mělo klobouk zdobit, bylo ohnuté, jak ho zřejmě přisedl nějaký nepozorný loupežník. Muž promluvil a jeho těžký venkovský přízvuk a hovorové výrazy mařily snahu napodobit Foldarův posměvačný hlas i nedbalou výslovnost.

„Tak slezou z toho vozejčku, vašnosto a dámo,“ vyzval je a vysekl nemotornou poklonu. „A nebojej se, paninko, vznešenej Foldar nikdá neublíží takový krasotince.“ Pokusil se o jízlivý smích. Vyšlo mu z toho spíše nepovedené zakdákání.

„Paninka“ byla všechno možné, jen ne krasotinka. Už dávno nebyla mladá, byla dost při těle a hezká nebyla ani trochu. Jenže to neznamená, že si zaslouží prožívat takovouhle hrůzu, zachmuřeně si pomyslel Halt. Odtahovala se od černě oděné postavy a kvičela strachy. „Foldar“ udělal další krok vpřed a jeho hlas zazněl drsněji a výhrůžněji.

„Tak ven, milostpaninko!“ houkl. „Nebo jim podám uši toho jejich mužíčka!“

Pravá ruka mu sjela k jilci dlouhé dýky za opaskem. Žena hlasitě zaječela a zalezla ještě hlouběji do vozu. Její muž, vyděšený stejně jako ona, ji v obavách o svoje uši vystrkoval ven.

To stačí, řekl si Halt. Ujistil se, že se nikdo nedívá směrem k němu, vložil šíp do tětivy, jediným úsporným pohybem napjal luk, zamířil a vystřelil.

„Foldar“, pravým jménem Rupert Gubblestone, měl dojem, jako by se něco kolem mihlo, přímo jemu před nosem. Pak cosi mocně zatáhlo za zvednutý límec jeho pláště a on se najednou octl připíchnutý k vozu černým šípem drnčícím ve dřevě. Vyděšeně zakvičel, ztratil rovnováhu a zapotácel se. Před pádem ho zachránil límec pláště, který ho teď ovšem začal škrtit.

Ostatní lupiči se otočili a pátrali, odkud šíp přilétl. Halt odstoupil od stromu. Polekaným lumpům se ale zdálo, že vystoupil z nitra mohutného dubu.

„Královský hraničář!“ zavolal Halt. „Složte zbraně.“

Bylo tam deset mužů, všichni ozbrojení. Ani jednoho z nich nenapadlo neuposlechnout příkazu. Nože, meče, kyje, vše s rachotem padalo k zemi. Na vlastní oči právě viděli příklad hraničářského černokněžnictví: hrozivá postava vykročila rovnou z kmene vzrostlého dubu. Dokonce i teď bylo těžké ho pořádně vidět, protože divná pláštěnka, kterou měl na sobě, se na pozadí lesa míhala před očima. A kdyby na jejich zkrocení nestačila čarodějná moc, byl tu i mnohem hmatatelnější důvod — velký luk s dalším černě opeřeným šípem připraveným v tětivě.

„Na zem, lehnout na břicho! Všichni!“ Slova na ně dopadala jako rány bičem a oni se všichni vrhali k zemi. Halt ukázal na jednoho z nich, kluka s umouněným obličejem, jemuž nemohlo být víc než patnáct let.

„Ty ne!“ rozkázal Halt a kluk, už na kolenou a na rukou, zaváhal. „Sebereš jim opasky a svážeš jim ruce za záda.“

Kluk několikrát ustrašeně kývl a potom se přesunul k prvnímu ze svých ležících kumpánů. Zaraženě vyslechl další Haltovo upozornění.

„Svaž je pevně!“ varoval Halt. „Jestli najdu jen jeden volný uzel, tak…“ krátce se odmlčel při hledání vhodné hrozby a pak pokračoval: „tak tě zavřu tamhle do toho dubu.“

To by mělo zabrat, pomyslel si. Dobře věděl, jak na nevzdělané venkovany zapůsobilo jeho nevysvětlitelné vystoupení z kmene stromu. Tenhle chytrý tah použil už mnohokrát předtím. Viděl, jak chlapcův obličej pod vrstvou špíny strachy zesinal, a poznal, že hrozba se neminula účinkem. Obrátil svoji pozornost ke Gubblestonovi. Falešný Foldar slabě pocukával za pruh kůže, na kterém držel jeho plášť a který ho vytrvale rdousil. Obličej měl rudý a oči mu vylézaly z důlků.

Vylezly ještě víc, když Halt vytasil velký saxonský nůž.

„Jen klid,“ rozzlobeně řekl Halt. Rychle přeťal pás kůže a náhle osvobozený Gubblestone se svalil na zem jako pytel. Vypadal tam spokojeně, hlavně byl mimo dosah blýskavého nože. Halt pohlédl na osazenstvo povozu. V jejich tvářích se zračila nesmírná úleva.

„Jestli chcete, můžete klidně pokračovat v cestě,“ řekl jim přívětivě. „Tihle lumpové už vás nebudou obtěžovat.“

Kupec se zastyděl při vzpomínce, jak vystrkoval manželku z vozu, a křikem se snažil zakrýt své rozpaky.

„Zasluhují pověsit, hraničáři! Pověsit, to říkám já! Vyděsili moji ubohou ženu a dokonce ohrožovali i mě samotného!“

Halt lhostejně hleděl na kupce, dokud se svým výlevem neskončil.

„Ještě horší je,“ poznamenal tiše. „že jsem kvůli nim marnil čas.“

„Odpověď zní ne, Halte,“ řekl Crowley. „Stejně jako když ses ptal posledně.“

Starý přítel před ním stál a Crowley vnímal zlost v každém nervu jeho těla. Crowley neměl radost z toho, co musel udělat. Jenže rozkazy jsou rozkazy a on jako velitel hraničářů musel prosazovat jejich plnění. A Halt, jako všichni hraničáři, byl povinen se jimi řídit.

„Vždyť mě nepotřebuješ!“ vybuchl Halt. „Jen ztrácím čas honěním falešných Foldarů po celém království, místo abych hledal Willa!“

„Král rozhodl, že Foldar je náš úkol číslo jedna,“ připomněl mu Crowley. „Dřív nebo později najdeme toho pravého.“

Halt odmítavě mávl rukou. „A ty máš čtyřicet devět dalších hraničářů, kteří tu práci můžou udělat!“ prohlásil. „Pro dobré nebe, to by mělo stačit.“

„Král Duncan těch dalších čtyřicet devět potřebuje jinde. A chce tebe. Věří ti a spoléhá na tebe. Jsi nejlepší, koho máme.“

„Já už jsem svoje udělal,“ odvětil Halt tiše a Crowley věděl, jak přetěžké pro něj bylo ta slova vyslovit. Věděl i to, že sám udělá nejlíp, když odpoví mlčením — mlčením, které bude Halta nutit, aby vymýšlel další důvody, což, jak Crowley věděl, Halt nesnášel.

„Království je tomu chlapci zavázáno,“ prohlásil Halt s trochu větší jistotou v hlase.

„Ten kluk je hraničář,“ namítl Crowley chladně.

„Učeň,“ opravil ho Halt a Crowley vyskočil ze židle tak prudce, že se převrátila.

„Hraničářský učeň má stejné povinnosti jako každý hraničář. Vždycky to tak bylo, Halte. Zákon je pro všechny hraničáře stejný: království nade vše. Je to naše přísaha. Tys ji složil. Já ji složil. A stejně tak i Will.“

Mezi oběma muži zavládlo hněvivé ticho, které bylo tím horší, že řadu let byli přátelé a druhové v boji. Crowley si uvědomoval, že právě Halt je zřejmě jeho nejbližší přítel. Nyní tu stáli proti sobě a vyměňovali si hořká slova a rozčilené názory. Sáhl za sebe a zvedl povalenou židli. Potom udělal smířlivé gesto směrem k Haltovi.

„Podívej,“ řekl mírnějším hlasem, „pomoz mi jenom dotáhnout tu věc s Foldarem. Dva měsíce, možná tři, pak se vydáš za Willem s mým požehnáním.“

Halt nesouhlasně vrtěl hlavou dřív, než Crowley stačil domluvit.

„Za dva měsíce už může být mrtvý. Nebo prodaný do otroctví a navždy ztracený. Musím začít teď, dokud je stopa ještě teplá.“ Krátce se odmlčel a hlasem plným zoufalství dodal: „Slíbil jsem mu to.“

„Ne,“ pronesl Crowley a znělo to neodvolatelně. Když to Halt uslyšel, napřímil se.

„Tak půjdu ke králi,“ prohlásil.

Crowley sklopil oči ke stolu.

„Král tě nepřijme,“ řekl přímo. Vzhlédl a v Haltových očích spatřil překvapení a zklamání.

„Nepřijme? On mě odmítá?“ Po více než dvacet let byl Halt jedním z nejbližších králových důvěrníků a měl trvale povolený přístup do královských komnat.

„Ví, co bys od něj žádal, Halte. Nechce tě odmítnout, takže tě odmítá přijmout.“

Z Haltových očí zmizelo překvapení a zklamání. Místo nich nastoupil vztek. Hořkost a vztek.

„Tak to ho budu muset přimět, aby změnil názor,“ řekl tiše.