Ledová země

Třicet sedm

Evanlyn soustředěně svraštila čelo a se špičkou jazyka vystrčenou mezi zuby začala přiřezávat kus měkké kůže do správného tvaru.

Věděla, že si nemůže dovolit žádnou chybu. Našla ten kousek v přístavku, z kterého udělala stáj pro ponyho, a kůže bylo přesně tolik, kolik potřebovala. Byla měkká, pružná a jemná. Ve stáji viděla různé zbytky řemenů a postrojů, ale ty byly vysušené a tvrdé. Tohle byl kousek, jaký se jí hodil.

Evanlyn vyráběla prak.

Už vzdala pokusy naučit se trochu střílet z luku. Usoudila, že dřív, než by dokázala trefit alespoň stodolu, dávno by s Willem umřeli hlady. Povzdechla si. Být vychována jako princezna mělo nepochybně své nevýhody. Vyznala se v šití a vyšívání, poznala dobré víno, uměla uspořádat hostinu pro tucet šlechticů i s manželkami. Dovedla rozdělovat práci sloužícím a při nejnudnějších královských ceremoniálech vydržela celé hodiny sedět vzpřímeně a předstírat, že ji to zajímá.

To všechno bylo sice hezké, ale tady a teď se jí žádná z těch dovedností moc nehodila. Litovala, že v minulosti nevěnovala pár hodin základům lukostřelby. Nerada si přiznávala, že s lukem nic nesvede.

Ale prak! To bylo něco jiného. Když byla malá holka, vyrobili si ještě se dvěma bratranci praky, potulovali se v lesích kolem hradu Araluenu a strefovali se kamením do všeho možného. Vzpomínala si, že jí to šlo docela dobře.

Když měla desáté narozeniny, otec k její velké zlosti rozhodl, že je na čase, aby jeho dcera přestala vyrůstat jako nějaký rošťák a začala se učit způsobům urozené dámy. Toulky po okolí a střílení z praku skončily. Nastoupily vyšívání a příprava hostin.

Doufala, že se jí zacházení s prakem vybaví natolik, aby jí při troše cvičení teď posloužilo.

Při vzpomínce na královské dny na hradě Araluenu se pousmála. Byly tady tomu všemu na hony vzdálené. Dnes uměla jiné věci, pomyslela si hořce. Dokázala táhnout poníka po pás hlubokým sněhem, spát venku, koupala se mnohem méně, než by bylo ve slušné společnosti přípustné, a při troše štěstí by mohla dokonce zabít, vykuchat a uvařit vlastní úlovek.

Což by platilo pochopitelně jen v případě, že se jí povede vyrobit ten zatrápený prak. Vytvarovala kus měkké kůže podle velkého oblého kamene, zabalila ho do ní a kůži kolem kamene napnula, aby se vytvořila kolébka. Rozbalovala a zahalovala kámen znovu a znovu a vtlačovala jeho tvar do kůže. Rozbolely ji ruce námahou a mlhavě si vzpomínala, že když byla malá, tuhle část za ni dělali sluhové.

„Já jsem vážně skoro k ničemu,“ zabručela si pro sebe.

Ve skutečnosti se podceňovala. Její odvaha, odhodlání i věrnost byly obrovské, stejně jako vynalézavost.

Ve srovnání s někým, kdo vyrostl v obyčejných podmínkách, Evanlyn ne vždy našla nejlepší cestu, jak se vypořádat s potížemi. Ale vždycky našla alespoň nějakou. Nikdy se nevzdávala. A právě cílevědomost a schopnost přizpůsobit se by z ní učinily dobrou panovnici, kdyby se jí někdy podařilo dostat se zpátky do Araluenu.

Zaslechla šramot a otočila se. Srdce se jí sevřelo, když za sebou uviděla stát Willa. Jeho oči byly prázdné, výraz netečný. Na krátký, hrozný okamžik si pomyslela, že po ní chce další dávku hřejivé trávy. Zaplavila ji úzkost. Od poslední dávky uplynulo čtrnáct dní. Když mu ji dala, pytlíček zůstal v podstatě prázdný. Netušila, co by se dělo, kdyby to na něj zase přišlo.

Den co den žila v neustálém strachu, že Will bude chtít další trávu, a ten strach se mísil se zoufale živenou nadějí, že je třeba už vyléčený. Od toho dne, kdy povolil tětivu luku, čekala na další náznaky, že se mu vrací paměť. Ale marně.

Will ukázal na džbán s vodou na lavici a Evanlyn si oddechla úlevou. Nalila mu hrnek vody a on se odkolébal, s myslí stále upřenou k dalekým místům, která jsou známá pouze závislým. Uvědomila si, že vyléčený dosud není, ale aspoň že ten okamžik, jenž ji děsil, se prozatím odkládal.

Oči se jí zamžily slzami. Rychle je utřela a vrátila se k práci. Už předtím uřízla dva dlouhé proužky kůže ze sedlového vaku a nyní je připevnila každý z jedné strany kolébky. Vložila kámen do praku a na zkoušku s ním zatočila. Uběhlo sice hodně času, ale něco si vybavovala. Kámen měl přesnou hmotnost a dobře seděl v kolébce. Podívala se na Willa. Krčil se u stěny chaty, oči měl zavřené a pro svět byl ztracený. Věděla, že takhle zůstane celé hodiny.

„Nemá smysl dál mařit čas,“ řekla si pro sebe a potom zavolala na Willa: „Wille, jdu na lov. Hned jsem zpátky.“

Sebrala zásobu oblázků a vyrazila. Předchozí pokusy s lukem ji poučily, že když byla chata obydlená, divoká zvěř se jí obloukem vyhýbala. Špatná zkušenost z minulosti, pomyslela si. S jejími loveckými pokusy to určitě nemělo nic společného.

Cestou využila příležitost a procvičovala se ve vrhání. Vložila kámen do praku a zatočila s ním nad hlavou. Když temně svištěl, uvolnila jedno z ramen a vrhla kámen směrem k nedalekým stromům.

Zpočátku nebyly výsledky nijak povzbudivé. Rychlost byla dobrá, ale žalostně chyběla přesnost. Když však neúnavně házela dál, začala se jí vracet někdejší zručnost. Kameny, které vypouštěla, stále častěji zasahovaly cíl.

Dokonce to šlo ještě lépe, když do praku vložila kameny dva, a zdvojnásobila tak naději na zásah. Konečně byla s přípravami spokojená a vyrazila. Zamířila k mýtině u potůčku, kde vídala králíky, jak se pasou a vyhřívají na sluníčku na teplých balvanech.

Měla štěstí. Na jednom z balvanů seděl velký králičí samec, oči měl zavřené, uši a čumák mu jemně pocukávaly. Hřál se ve slunečních paprscích a také od teplého kamene.

Zaradovala se, vložila do praku dva větší oblázky a roztočila ho nad hlavou. Když nabral rychlost, začal dutě hvízdat. Králík to zaslechl a otevřel oči. Zvuk však nevypadal nijak nebezpečně, a tak zůstal na místě. Evanlyn si otevřených očí všimla a překonala pokušení vymrštit kámen okamžitě. Zatočila prakem ještě několikrát a potom s nataženou rukou vypustila kámen přímo na cíl.

Možná to bylo štěstí začátečníka, ale oba kameny plnou silou roztočeného praku králíka zasáhly. Větší z nich mu přerazil zadní běh, takže když se snažil utéct, jen se nemotorně plácal ve sněhu. Evanlyn si vychutnávala vlnu vítězství, přešla mýtinu, popadla zmítající se zvíře a zakroutila mu krk, aby se dál netrápilo.

Čerstvé maso bylo vítaným příspěvkem k jejich chudému jídelníčku. S ruměncem úspěchu na tváři se rozhodla, že půjde hledat další loviště a zkusí, jestli jí i tam bude přát štěstí. Dva králíci by určitě byli lepší než jeden.

Opatrně se kradla vpřed. Měkký sníh jí přitom pomáhal a tlumil její kroky. Když se blížila k dalšímu palouku, začala být ještě obezřetnější — pečlivě kladla nohy na zem, a když ohýbala větve stromů, aby mohla kolem nich projít, dbala na to, aby se tichounce vrátily do původní polohy.

S největší pravděpodobností jí právě tato mimořádná opatrnost zachránila život.

Už se chystala vyjít z lesa ven, když vtom ji nějaký šestý smysl přiměl zaváhat. Něco nebylo v pořádku. Zaslechla nějaký zvuk nebo ucítila pach, který sem nepatřil. Stáhla se zpět, zůstala mezi stromy a čekala, zda objeví příčinu toho neklidu. Pak něco uslyšela znovu, a tentokrát zvuk poznala. Slabý dusot koňských kopyt ve vysoké vrstvě sněhu, jež stále ještě pokrývala zemi.

Evanlyn ztuhla na místě, v puse jí vyschlo a srdce se jí prudce rozbušilo. Vzpomněla si na Willovy rady na Skorghijlu.

Zatím byla dobře ukrytá. Borovice rostly hustě a v dopoledním slunci byly jejich stíny temné. Stála nehybně, vlasy na šíji se jí zježily. Očima přejížděla sem a tam v úporné snaze rozeznat něco mezi pohyblivými skvrnami sluncem zalitého jiskřícího sněhu a hlubokého stínu. Zaslechla slabé koňské zafunění a odfrknutí a věděla, že se nespletla. Po chvíli spatřila, že se z temných stínů za mýtinou vynořil kůň s jezdcem.

Krátce se zaradovala, protože jí hlavou blesklo, že ten kůň je Cuk, Willův hraničářský koník. Byl malý, zavalitý, s huňatou srstí, ne o moc větší než pony. Jakmile ho uviděla, málem vykročila z úkrytu do slunečního světla, ale potom se zastavila, právě včas, protože zahlédla jezdce.

Byl v kožichu, na hlavě měl placatou kožišinovou čepici a přes rameno pověšený luk. Docela zřetelně viděla jeho tvář: snědou, větrem ošlehanou, s výraznými, ostře řezanými rysy a úzkými štěrbinami očí. Všimla si, že je malý a podsaditý jako jeho kůň. Vyzařovalo z něj cosi nebezpečného. Otočil hlavu, aby se mohl podívat mezi stromy po své pravé ruce, takže Evanlyn využila příležitost a vtlačila se hlouběji do skrytu lesa. Jezdec, spokojen, že ho nikdo nesleduje, popohnal koně doprostřed palouku.

Tam se zastavil a jeho oči jako by provrtávaly stíny v místě, kde stála dívka přitištěná k drsnému kmeni velké borovice. Několik vteřin si myslela, že ji vidí. Dech se jí zastavil. Potom však jezdec patou své vysoké, kůží lemované boty zlehka uhodil koně do slabin, obrátil ho doprava a rychlým klusem vjel mezi stromy. Za okamžik jí zmizel z očí a zbyl po něm pouze oblak páry v mrazivém vzduchu od teplého koňského dechu.

Evanlyn se ještě hodnou chvíli tiskla k borovému kmeni. Měla strach, že jezdec náhle obrátí koně a vrátí se zpátky. Až dlouho poté, co tlumené dusání koňských kopyt na sněhu odeznělo, se otočila a rozběhla se zpátky k chatě.

Will spal.

Pomalu se probouzel, zvolna se probíral k vědomí a začínal vnímat, že sedí na tvrdé dřevěné podlaze. Otevřel oči a při pohledu na neznámé prostředí svraštil obočí. Byl v nějaké malé chatě, do níž nezaskleným okénkem pronikaly jasné sluneční paprsky a vytvářely protáhlý stín, který se směrem do středu místnosti zužoval.

Malátně vstal a ještě omámený spánkem si uvědomil, že z nějakého důvodu spal vsedě na podlaze opřený zády o stěnu. Když viděl, že v chatě je hrubě sbitá pryčna a dvě židle, podivil se, proč si ke spaní vybral takové místo. Jak se pomalu zvedal, něco mu spadlo z klína a zarachotilo na podlaze. Pohlédl k zemi a spatřil malý lovecký luk. Zvědavě ho zvedl a zblízka si ho prohlížel. Nebyla to moc dobrá zbraň, neměla zpětné zakřivení, ani dlouhá, mohutná ramena jako pořádný dlouhý luk. Hodil se leda tak na malá zvířata, pomyslel si bezděčně, ale sotva k něčemu jinému. Uvažoval, co se asi stalo s jeho vlastním lukem. Nevzpomínal si, že by tuhle hračku vůbec kdy měl.

Pak si vzpomněl. O svůj luk přišel, sebrali mu ho Skandijci u toho mostu. A jakmile se mu vrátila tato vzpomínka, objevily se i další: útěk napříč pobřežními močály a bažinami ve skandijském zajetí; plavba přes Bílé moře na Erakově vlčí lodi; přístav na Skorghijlu, kde přečkali nejhorší část období bouří; a potom plavba do Hallasholmu.

A dál… A dál nic.

Lámal si hlavu, pokoušel se vydolovat nějakou vzpomínku na to, co se stalo, když se dostali do skandijského hlavního města. Žádná vzpomínka však nebyla. Nic než prázdná stěna, která vzdorovala všem jeho pokusům proniknout za ní.

Zachvátil ho strach. Evanlyn! Co se stalo s ní? Vzpomínal si jako přes závoj mlhy, že se nad ní vznášelo nějaké nebezpečí. Jejich věznitelé se nikdy nesmějí dozvědět o jejím původu. Dostali se vlastně až do Hallasholmu? Kdyby ano, určitě by si na to pamatoval. Ale kde byla ta světlovláska se zelenýma očima, která pro něj začala tolik znamenat? Neprozradil ji nějakým omylem? Nezabili ji Skandijci?

Přísaha vallům! Už si vzpomněl. Ragnak, oberjarl Skandijců, složil přísahu pomsty všem příslušníkům araluenského královského rodu. A Evanlyn byla ve skutečnosti princezna Kasandra, králova dcera. V záchvatu zoufalství nad chabou pamětí se Will tloukl do čela klouby sevřených prstů a snažil se vzpomínat, snažil se sám sebe uklidnit, že nezavinil nic, co by Evanlyn ublížilo.

A pak, ještě když na ni myslel, se dveře chaty visící na pruzích hrubé kůže s prásknutím rozlétly a stála tam Evanlyn. Její postava se rýsovala na pozadí sněhu jiskřícího ve slunci a její krása brala dech a Will věděl, že takhle si ji bude pamatovat navždy, bez ohledu na to, jak dlouho bude živ nebo jak moc oba dva zestárnou.

Vykročil k ní a na tváři se mu objevil úsměv nevýslovné úlevy, zatímco ona stála neschopná slova a zírala na něj jako na nějaké zjevení.

„Evanlyn!“ zvolal a natáhl k ní ruce. „Díky bohu, že jsi v pořádku!“

A když to řekl, divil se, proč se jí zalily oči, roztřásla ramena a slzy jí jedna po druhé začaly nezadržitelně stékat po tvářích.

Vážně si neuvědomoval, že by tu něco mělo být k pláči.