Ledová země

Dvacet devět

Evanlyn neměla ponětí, jak dlouho se už brodí sněhem po zaváté pěšině. Pony se s hlavou skloněnou a bez odporu vlekl stále dál, Will se nejistě kymácel na jeho hřbetě a tiše naříkal. Sama Evanlyn se bezmyšlenkovitě potácela vpřed a pod nohama jí vrzal a křupal čerstvě napadaný suchý sníh.

Nakonec poznala, že už nemůže dál. Klopýtavě se zastavila a rozhlížela se po vhodném úkrytu na zbytek noci.

V posledních dnech převládal severní vítr a zavál borovice vysokou vrstvou sněhu. Pod dolejšími větvemi velkých stromů se na závětrné straně vytvořil chráněný prostor, kde by se dalo schovat nejen před nepřetržitým chumelením, ale i před nežádoucími pohledy náhodných kolemjdoucích.

V žádném případě to nebyl dokonalý úkryt, byl však nejlepší z toho, co se nabízelo. Evanlyn svedla ponyho z pěšiny a zamířila k velkým stromům, které stály ve třetí nebo čtvrté řadě od cesty.

Téměř ihned zapadla po pás do sněhu. Prodírala se však dál a ponyho táhla za sebou. Stálo ji to skoro všechny zbývající síly, ale nakonec se přece jen dostala do velkého dolíku pod jedním ze stromů. Pony chvilku váhal a potom ji následoval. Will byl alespoň natolik při smyslech, že se sklonil ponymu k šíji, aby ho ze sedla nesmetly velké, nízko visící a sněhem obtěžkané větve borovice.

V dolíku pod stromem bylo překvapivě hodně místa a všichni tři se tam pohodlně vešli. A když víceméně uzavřený prostor vyhřívala jejich těla, nebyla tam ani taková zima, jak se Evanlyn obávala. Zima byla pochopitelně pořád třeskutá, ale neohrožovala je na životě. Evanlyn pomohla Willovi dolů z koně a naznačila mu, aby si sedl. Žuchl na zem, opřel se zády o drsnou kůru borovice a roztřásl se po celém těle. Evanlyn otevřela vak a vytáhla dvě tlusté vlněné deky. Přehodila je Willovi přes ramena, pak si sedla vedle něj a přetáhla hrubou vlnu i přes sebe. Vzala jednu jeho ruku do svých dlaní a třela mu prsty. Byly jako led. Povzbudivě se na něj usmála.

„Už bude dobře,“ řekla. „Jenom dobře.“

Pohlédl na ni a na okamžik měla dojem, že jí rozumí. Uvědomila si však, že jen reaguje na zvuk jejího hlasu.

Jakmile se Will trochu zahřál a už se tolik netřásl, Evanlyn se zvedla a sundala ponymu sedlo. Když se popruhy kolem břicha uvolnily, zvíře zafunělo a zafrkalo úlevou, pak zvolna kleslo na kolena a položilo se na zem.

Možná že koně v téhle zasněžené zemi byli takhle vycvičení. Neměla představu. Ležící pony však nabízel teplou oporu pro ni i pro Willa. Odtáhla chlapce jako loutku od kmene stromu a opřela ho zády o teplé koňské břicho. Pak vzala deky, uvelebila se vedle něj a deky přes oba přehodila. Koňské tělo bylo nádherně teplé. Cítila, jak ji zahřívá v kříži, a poprvé po spoustě hodin jí nebyla zima. Hlava jí klesla na Willovo rameno a Evanlyn usnula.

Venku se sněhové vločky dál sypaly z nízkých mraků.

Během půl hodiny byly veškeré stopy po jejich putování hlubokým sněhem zahlazeny.

Zpráva o útěku dvou otroků se druhého dne ráno donesla k Erakovi s jistým zpožděním.

Nepřekvapovalo ho to, protože taková událost nebyla natolik důležitá, aby s ní obtěžovali někoho z výše postavených jarlů. Borsa sice věděl, že dívka zmizela, ale že by se měl zmínit Erakovi, ho napadlo až poté, co si jedna z kuchyňských otrokyň vzpomněla, že Evanlyn několik posledních dnů bědovala nad tím, že ji přidělili k Erakovu služebnictvu.

Borsa se o tom zmínil jen tak mimochodem, když vousatého lodního kapitána potkal po pozdní snídani u východu z jídelny.

„Ta tvoje zatrolená holka utekla,“ zamumlal a protáhl se kolem Eraka. Jako hilfmann se Borsa o zmizení otrokyně dozvěděl hned, jakmile to objevil kuchyňský dozorce. Konec konců, řešit takové drobné správní zádrhele byla hilfmannova práce.

Erak se na něj nechápavě podíval. „Moje holka?“

Borsa netrpělivě máchl rukou. „Ta Araluenka, cos ji přivezl a co měla jít k tobě za služku. Podle všeho nejspíš utekla.“

Erak se zamračil. Usoudil, že takový vývoj událostí by ho měl trochu rozhořčit.

„A kam?“ zeptal se a Borsa dotčeně pokrčil rameny.

„Co já vím? Tady není kam utéct a v noci napadala spousta sněhu. Nikde nejsou žádné stopy.“

Po této zprávě si Erak v duchu oddechl úlevou. Tak tahle část plánu mu v každém případě vyšla. Jeho další slova však byla v příkrém rozporu s vnitřním uspokojením.

„No tak ji najdi!“ osopil se na Borsu. „Nevláčel jsem se s ní celou tu cestu přes Bílý moře jen proto, aby se vám ztratila!“

Otočil se na patě a rázoval pryč. Byl přece hlavní jarl a válečný vůdce. Borsa byl sice hilfmann a Ragnakův hlavní správce, ale ve společnosti válečníků, jako byla ta zdejší, stál Erak výrazně nad ním.

Borsa nazlobeně civěl na Erakova vzdalující se záda a zaklel. Ovšem potichu. Uvědomoval si, v jakém jsou vzájemném postavení, ale věděl i to, že jen nemoudrý člověk by jarlu Erakovi řekl něco ostřejšího do očí — nebo do zad, jako v tomto případě. O Erakovi se vědělo, že ho stačí jen trochu pohněvat, a hned rozdává rány bojovou sekyrou.

Erakova zmínka o plavbě z Araluenu s tou dívkou připomněla Borsovi i druhého otroka — kluka, který býval hraničářským učněm. Doneslo se mu, že dívka se po něm někdy v posledních pěti dnech ptala. Zabalil se do těžkého kožešinového pláště a zamířil do stodoly, která sloužila jako nocležna otrokům ze dvora.

Borsa stál ve dveřích stodoly, krčil nos před zápachem nemytých těl a očima přísně přeměřoval uctivě shrbeného člena výboru, který stál před ním.

„Tys ho neviděl odcházet?“ ptal se nevěřícně. Otrok zavrtěl hlavou, oči stále sklopené. Jeho chování svědčilo o vině. Borsa si byl jistý, že slyšel nebo viděl, jak otrok prchá, ale nic proti tomu neudělal. Rozzlobeně potřásl hlavou a otočil se ke stráži stojící opodál.

„Zbičovat,“ poručil stručně a vracel se zpět do hlavní budovy sídla.

Ani ne za hodinu přišla zpráva o chybějícím člunu. Konec lana, který byl přeřezán nožem, hovořil za vše. Dva zmizelí otroci, jeden zmizelý člun. Závěr byl nabíledni. Borsa zachmuřeně uvažoval o tom, zda se dá přežít na Bílém moři v otevřeném člunu v tuto roční dobu — zejména blízko pobřeží.

I když by se to na první pohled zdálo nepravděpodobné, větší naději na přežití by měli uprchlíci na otevřeném moři. Byl by totiž zázrak, kdyby je vichr zuřící při pobřeží a rozbouřené vlny nerozdrtily o skály dřív, než by stačili urazit pět mil.

„O dva otroky míň,“ zamumlal a nařídil odvolat pátrače, kteří byli předtím vysláni na horské stezky vedoucí k severu.

Později toho dne Erak potají vyslechl dvě otrokyně, jak si špitají o dvou Araluencích, kteří ukradli loď a pokusili se o útěk. Kolem poledne se vrátily skupinky pátračů z hor. Muži byli rádi, že jsou doma a nemusejí se už brodit v hlubokém sněhu za řezavého vichru, který začal vát krátce po úsvitu.

Erakovi spadl kámen ze srdce. Uprchlíci budou teď nejméně do jara v bezpečí.

Pokud se jim ovšem podaří najít horskou chatu, pomyslel si neradostně, a neumrznou někde při jejím hledání.