Ledová země

Osm

Šedě oděný jezdec se choulil pod pláštěnkou a zvolna ujížděl dál. Drobně pršelo a vítr proháněl déšť po polích. Kopyta obou koní — na jednom muž jel a druhý vezl lehký náklad — čvachtala v kalužích vody, jež se vytvářely ve výmolech cesty.

Jezdec vyjel na horský hřeben. Za jeho zády se vypínaly věže a vížky hradu Araluenu. Halt se však neohlédl, velkolepá podívaná ho nezajímala. Jeho pohled směřoval kupředu.

O dvou jezdcích, kteří ho sledují, věděl dlouho předtím, než ho dostihli. Když Abelard zaslechl dusot kopyt, zastříhal ušima a Halt pochopil, že jeho kůň v těch dalších dvou poznal hraničářské koně. A přece se neotočil. Věděl, kdo budou ti jezdci. A věděl, proč za ním jedou. Slabě ho píchlo zklamání. Doufal, že ve zmatku a zármutku spojeném s jeho vyhnanstvím Crowley zapomene na tu maličkost, kterou nyní Halt bude muset odevzdat.

S povzdechem přijal to, co bylo nevyhnutelné, a mírně přitáhl Abelardovi otěže. Výborně vycvičený hraničářský kůň okamžitě zareagoval a zastavil. Nákladní kůň za nimi se zachoval stejně. Dusot kopyt se přiblížil. Halt seděl, a když Crowley s Gilanem zastavili vedle něj, zasmušile hleděl před sebe.

Čtyři koně se navzájem pozdravili tichým zaržáním. Tři muži se chovali poněkud zdrženlivěji. Nastalo tíživé ticho. Nakonec ho prolomil Crowley.

„Vyrazils nějak brzy, Halte. Měli jsme co dělat, abychom tě dohonili,“ nutil se do falešné srdečnosti, která měla zamaskovat, že ho mrzí, jakým směrem se události vyvinuly. Halt lhostejně pohlédl na jejich koně. Ve studeném vlhkém vzduchu z obou stoupala lehká pára.

„To vidím,“ odvětil suše. Snažil se nevidět výraz utrpení v Gilanově tváři. Halt věděl, že jeho bývalý učeň bude kvůli jeho nepochopitelnému počínání velice trpět, a obrnil své srdce, aby k němu Gilanova bolest nepronikla.

Vytratila se i Crowleyho srdečnost. Zatvářil se vážně a ztrápeně.

„Halte, je tu jedna věc, na kterou jsi zřejmě zapomněl. Je mi líto, že na tom musím trvat, ale…“ Odmlčel se. Halt se pokusil dohrát to celé až do hořkého konce a nasadil nechápavý výraz.

„Mám osmačtyřicet hodin na opuštění království,“ odpověděl. „Lhůta začala běžet dnes za úsvitu. Než skončí, určitě budu za hranicemi. Není nutné, abyste mě doprovázeli.“

Crowley zavrtěl hlavou. Halt koutkem oka zahlédl, jak Gilan sklopil oči k zemi. Bylo to utrpení pro všechny tři. Věděl, pro co si Crowley přijel. Sáhl pod pláštěnku pro stříbrný řetízek zavěšený kolem krku.

„Trochu jsem doufal, že třeba zapomeneš,“ snažil se mluvit jakoby nic. Hrdlo se mu však svíralo, takže jeho snaha vyšla naprázdno. Crowley smutně zavrtěl hlavou.

„Vždyť víš, Halte, že dubový list si nechat nemůžeš. Jako osoba ve vyhnanství jsi samozřejmě vypovězen i z hraničářského sboru.“

Halt přikývl. Bodlo ho u srdce, když rozepínal řetízek a malý stříbrný amulet podával hraničářskému veliteli. Kov byl ještě zahřátý od jeho těla. Oči se mu zamžily, když ho viděl ležet na Crowleyho dlani. Takový malý kousek lesklého kovu, pomyslel si, a přece pro něj tolik znamenal. Dubový list nosil s velkou hrdostí, tak jako všichni hraničáři, podstatnou část svého života. A teď už mu nepatřil.

„Je mi to líto, Halte,“ nešťastně řekl Crowley. Halt jen pokrčil rameny.

„To nic,“ odpověděl.

Znovu se odmlčeli. Crowley hleděl Haltovi do očí a snažil se proniknout rouškou, která je zastírala. Rouškou lhostejného, nezúčastněného souhlasu se vším, co se s ním děje. Bylo to předstírané, ale bylo to provedeno mistrovsky. Nakonec se velitel v sedle předklonil, nahnul se k Haltovi a pevně mu stiskl předloktí.

„Proč, Halte? Proč jsi to udělal?“ naléhal. Ale znovu přišlo jen pokrčení ramen, které ho přivádělo k zuřivosti.

„Jak už jsem řekl,“ odpověděl Halt, „příliš mnoho silné pálenky. Ty víš, Crowley, že jsem nikdy moc nesnesl.“

Vlastně se mu podařilo se nad tím pousmát. Ten úsměv vypadal v jeho obličeji příšerně, jako kdyby se usmála umrlčí lebka. Crowley pustil Haltovu paži, narovnal se v sedle a zklamaně potřásl hlavou.

„Šťastnou cestu, Halte,“ řekl nakonec a hlas mu přitom přeskočil. Pak nezvykle hrubě trhl otěžemi, otočil koně a cválal zpět po cestě k hradu Araluenu.

Halt se díval za ním, dokud se mu skvrnitá hraničářská pláštěnka v drobném dešti neztratila z očí. Potom se otočil ke svému bývalému učni. Smutně se usmál a tentokrát byl úsměv i smutek nepředstírány.

„Sbohem, Gilane. Jsem rád, že ses přišel se mnou rozloučit.“

Mladý hraničář však vzdorovitě zavrtěl hlavou.

„Já se nepřišel rozloučit,“ prohlásil odhodlaně. „Jedu s tebou.“ Halt zvedl jedno obočí. Ten výraz Gilan tak dobře znal, že mu skoro utrhlo srdce, když ho uviděl.

„Do vyhnanství?“ zeptal se Halt mladého muže a Gilan znovu zavrtěl hlavou.

„Já vím, co máš v plánu,“ odvětil. Hlavou ukázal směrem ke koni s nákladem, který stál pokojně za Abelardem. „Máš s sebou Cuka. Ty jedeš hledat Willa, že je to tak?“

Halt byl chvíli v pokušení zapírat. Ale dlouhé dny předstírání už ho zmohly. Věděl, že se mu uleví, když pro jednou vyjde s barvou ven.

„Gilane, já musím,“ řekl tiše. „Slíbil jsem mu to. A tohle byla jediná cesta, jak dosáhnout uvolnění ze služby.“

„Tím že ses nechal poslat do vyhnanství?“ Gilan v rozhořčení skoro křičel. „A nenapadlo tě, že tě Duncan taky mohl nechat popravit!?“

Halt pokrčil rameny. Tentokrát však nešlo o předstíranou lhostejnost. Tentokrát to byla prostá odevzdanost.

„Myslel jsem si, že to neudělá. Musel jsem to zkusit.“

Gilan smutně zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde, jestli je to vyhnanství, nebo ne,“ prohlásil, „jedu s tebou.“

Halt uhnul pohledem. Zhluboka se nadechl a potom zase vydechl. Znělo to lákavě, to musel uznat. Vydával se na dlouhou, těžkou a nebezpečnou cestu, při níž by Gilanova společnost byla vítaná a jeho meč by mohl být užitečný. Gilan však měl jiné povinnosti a Halt, už tak s dost těžkým svědomím, že zradil své poslání, nemohl dopustit, aby mladý hraničář provedl totéž.

„To nejde, Gilane,“ řekl prostě. Gilan se nadechl, aby odporoval, ale Halt zvedl ruku a zastavil ho. „Podívej, já jsem požádal o uvolnění, abych mohl jet hledat Willa,“ připomněl, „ale řekli mi, že mě nutně potřebují tady.“

Odmlčel se a Gilan kývl, že rozumí.

„Nu, a já jsem dospěl k názoru, že tahle potřeba je méně důležitá. Ale je to jenom můj názor a já se můžu mýlit. To, co dělá Foldar, je nebezpečné, velmi nebezpečné. A musí se to zarazit v samém zárodku. Je zapotřebí po něm jít, vystopovat ho a chytit. A upřímně řečeno, já nevím o nikom z hraničářů, kdo by se na takovou práci hodil líp než ty.“

„S výjimkou tebe,“ namítl Gilan a Halt námitku uznal mírným skloněním hlavy. Nebyla to domýšlivost. Bylo to uznání pravdy.

„To je možné,“ souhlasil. „Jenže to právě potvrzuje moje slova. Když tu nebude ani jeden z nás, Crowley bude muset na tu práci hledat někoho jiného.“

„To je mi jedno,“ prohlásil paličatě Gilan. Jeho ruka mimoděk zauzlovala otěže a zase je rozvazovala. Halt se na něj mírně usmál.

„Mně ne, Gilane. Já vím, jaký je to pocit, porušit naši přísahu. Je to hluboká, sžíravá bolest, to mi věř. A já nemůžu dopustit, abys na sebe něco takového přivolal.“

„Ale, Halte,“ zarmouceně se vzpíral Gilan a prošedivělý menší muž viděl, že nemá daleko k slzám, „je to moje vina, že jsem Willa nechal v Celtice! Bylo to moje rozhodnutí. Kdybych s ním zůstal, Skandijci by ho nikdy nezajali!“

Halt zavrtěl hlavou. Přívětivým hlasem mladého muže uklidňoval.

„Nemůžeš obviňovat sebe,“ vymlouval mu to. „Tvoje rozhodnutí bylo v té chvíli správné. Spíš dávej za vinu mně, že jsem si vybral čestného a statečného chlapce, který se zachoval, jak bylo třeba. A že jsem ho vycvičil tak, aby nikdy nebylo pochyb, že právě to udělá.“

Odmlčel se a sledoval, jestli jeho slova nějak zapůsobila. Gilan byl na vážkách, to bylo zřejmé. Halt přidal poslední kapku.

„Gilane, copak nechápeš, že vím, že svoji službu můžu takhle opustit i proto, že jsi tady ty? Vím, že ty mě dokážeš zastoupit. Ale když ty odmítneš, pak nemůžu odejít ani já.“

A nato Gilan svěsil ramena a podřídil se. Opět sklopil oči k zemi a chraptivě zamumlal: „Tak dobrá, Halte. Ale najdi ho. Najdi ho a přiveď zpátky, ať je to s tím vyhnanstvím jak chce.“

Halt se na něj usmál, natáhl se a pevně mu stiskl rameno.

„Je to jen jeden rok,“ řekl. „Budeme zpátky dřív, než se naděješ. Sbohem, Gilane.“

„Šťastnou cestu, Halte,“ loučil se mladý hraničář pohnutým hlasem. Oči měl zamlžené slzami, a když Abelard s Cukem vykročili směrem k pobřeží, vnímal jen pleskavé dusání kopyt na rozmoklé cestě.

Halt ujížděl k moři a vítr mu přitom vháněl do obličeje drobný déšť. Na větrem ošlehaných tvářích se z dešťové vody tvořily kapky a stékaly dolů.

Zvláštní bylo, že některé z nich měly slanou chuť.