Ledová země

Dvacet osm

Halt se rozhlížel po velké místnosti, do níž je zavedli.

„Nu,“ prohlásil, „není to moc, ale stačí to.“

Hodnocení nebylo od něj tak docela spravedlivé. Byli nahoře v hlavní věži hradu Montsombre, o níž Deparnieux prohlásil, že je určena výlučně pro jeho vlastní potřebu — a pro jeho hosty, jak jízlivě dodal. Nacházeli se v rozlehlé a příjemně zařízené komnatě. Stál tu jídelní stůl s židlemi a u velkého krbu dvě pohodlná dřevěná křesla. Z místnosti vedly dvoje postranní dveře do malých komůrek na spaní, a dokonce tu byla i malá koupelna s cínovou vanou a umyvadlem. Přibližně do poloviční výšky kamenných zdí sahaly vkusné závěsy a velkou část podlahy pokrýval odolný koberec. Byla tu malá terasa a okno s výhledem na klikatou cestu, po níž přijeli, a na okolní zalesněnou krajinu. Nebylo zasklené a zevnitř se zavíralo okenicemi chránícími před nepřízní počasí a větrem.

Jedinou znepokojivou věcí na celkovém uspořádání byly hlavní dveře. Zevnitř jim chyběla klika. Komnata vypadala sice příjemně, ale byli v ní uvězněni a Haltovi to bylo jasné.

Horác shodil vak na podlahu a s povděkem žuchl do jednoho z křesel u krbu. Oknem dovnitř táhl studený vzduch, i když bylo teprve odpoledne. V noci tu bude zima a průvan, pomyslel si. Nu což, tak to na hradech většinou chodilo. Tenhle nebyl o nic horší ani lepší než ostatní.

„Halte,“ začal, „jak to, že nás Abelard s Cukem před tím přepadením nevarovali? Přece jsou k něčemu takovému vycvičení, ne?“

Halt rozvážně pokyvoval hlavou. „Taky mě to napadlo,“ přiznal. „A myslím, že to bude nějak souviset s tou tvojí kořistí na provázku.“

Chlapec na něj nechápavě pohlédl a Halt dál uvažoval nahlas. „Vláčíme za sebou půl tuctu bojových koní naložených brněním a zbrojí a to všechno chrastí a řinčí jako drátenický vozík. Řekl bych, že všechen ten rámus přehlušil zvuky, které by Deparnieuxovy muže prozradily.“

Horác svraštil čelo. Na tohle nepomyslel. „A neměli je taky ucítit?“ zeptal se.

„Kdyby vítr foukal správným směrem, tak by je ucítili. Ale foukal směrem od nás k nim, jestli si vzpomínáš.“ Pozoroval na Horácovi mírné zklamání nad neschopností koní zvládnout takové drobné překážky. „Někdy,“ pokračoval Halt, „máme sklon očekávat od hraničářských koní trochu příliš. Konec konců, jsou to jenom lidi.“ Koutek úst mu cukl drobným pousmáním, když to říkal, ale Horác si toho ani nevšiml. Jen přikývl a přešel k další otázce.

„Takže,“ ptal se, „co podnikneme teď?“

Hraničář pokrčil rameny. Měl otevřený svůj vak a právě vytahoval nějaké věci — čistou košili, břitvu a mycí potřeby.

„Počkáme,“ řekl. „Není to pro nás ztráta času — zatím. Horské průsmyky do Skandie budou ještě přinejmenším měsíc zasypané sněhem. Takže si tady klidně můžeme na pár dní udělat pohodlí, dokud nezjistíme, s čím na nás náš šlechetný Galik vyrukuje.“

Horác si stáhl boty jednu o druhou, s potěšením propínal prsty u nohou a užíval si náhlého pocitu volnosti.

„To je něco,“ liboval si. „Halte, co má podle vás ten Deparnieux za lubem?“

Halt se krátce rozmýšlel a potom potřásl hlavou. „To nevím jistě. Ale v příštích několika dnech se nejspíš vybarví. Myslím, že tak trochu tuší, že jsem hraničář,“ dodal zamyšleně.

„Tady mají hraničáře?“ překvapeně se zeptal Horác. Vždycky si myslel, že hraničářský sbor je zvláštností Araluenu. Když Halt zavrtěl hlavou, pochopil, že jeho domněnka byla správná.

„Ne, nemají,“ odpověděl Halt. „A my jsme se vždycky snažili, aby se zvěsti o sboru moc nerozšířily. Nikdy nevíš, s kým se dostaneš do války,“ vysvětloval Halt. „Ale samozřejmě, že je nemožné držet takovou věc v naprosté tajnosti, takže něco třeba zaslechl.“

„A kdyby ano?“ ptal se Horác. „Já myslel, že nejdřív se o nás zajímal jen proto, že chtěl bojovat se mnou — víte, jak jste prve říkal.“

„Tak to nejspíš bylo úplně na začátku,“ přitakal Halt, „ale pak něco zvětřil a já myslím, že se snaží vykoumat, jak by mě mohl využít.“

„Vás využít?“ opáčil Horác a zamračil se nad tou představou. Halt jen mávl rukou.

„Takhle lidi jako on obvykle uvažují,“ řekl. „Ze všeho se vždycky snaží vyzískat něco pro sebe. A myslí si, že každý se dá koupit, pokud je nabízená cena správná. Myslíš, že by sis zase mohl obout ty boty?“ zeptal se přívětivě. „Oknem sem proudí jen omezené množství čerstvého vzduchu a tvoje ponožky už toho mají hodně za sebou, abych se vyjádřil jemně.“

„Jé, omlouvám se!“ vyhrkl Horác a natahoval si jezdecké boty zpátky na nohy. Teď když to Halt zmínil, uvědomil si, že v místnosti něco silně zapáchá.

„V téhle zemi rytíři neskládají rytířskou přísahu?“ zeptal se a převedl řeč opět na jejich věznitele. „Rytíři přísahají, že budou pomáhat jiným, ne? Neměli by je jen využívat.“

„Přísahu skládají,“ odpověděl mu Halt. „Její dodržování je ale úplně jiná věc. A představa, že rytíři budou pomáhat prostým lidem, ta se naplňuje v zemi, jako je Araluen, kde máme silného krále. Tady si klidně můžeš dělat, co se ti zlíbí, pokud máš moc.“

„Ale to není správné,“ namítl Horác. Halt s ním sice souhlasil, ale i kdyby to řekl nahlas, nejspíš by to ničemu nepomohlo.

„Jen měj trpělivost,“ uklidňoval Horáce. „Spěch nám nijak nepomůže. Brzy se dozvíme, co vlastně Deparnieux chce. Mezitím můžeme klidně odpočívat a hodit to za hlavu.“

„Ještě něco,“ pokračoval Horác, nedbaje návrhu svého společníka. „Ty klece u cesty se mi nelíbily. Žádný skutečný rytíř by nikdy nikoho takhle netrestal, i kdyby jeho zločin byl nevím jak hrozný. Ty věci byly prostě strašlivé. Nelidské!“

Halt pohlédl do chlapcových upřímných očí. Tady se žádná útěcha poskytnout nedala.

Nelidské bylo výstižné slovo pro takové potrestání.

„Ano,“ řekl nakonec. „Ani mně se to nelíbí. Myslím, že než odsud odjedeme, náš milý lord Deparnieux možná bude mít v této záležitosti co vysvětlovat.“

Toho večera stolovali s galickým hradním pánem. Hodovní stůl byl obrovský, vešlo by se k němu nejméně třicet osob, a sami tři se za ním téměř ztráceli. Sloužící kolem nich pobíhali a podle potřeby přinášeli další jídlo i víno.

Jídlo nebylo valné, což Halta trochu překvapilo. Galická kuchyně byla proslulá zvláštnostmi a cizokrajností. Prosté pokrmy, které jim na hradě předkládali, naznačovaly, že ta proslulost je nezasloužená.

Všiml si však jedné věci — všichni sloužící plnili své úkoly s hlavou sklopenou a vystříhali se pohlédnout do očí komukoli ze stolovníků. Ovzduší v síni naplňoval hmatatelný strach, který ještě zesílil, když musel někdo ze služebnictva přistoupit blíž ke svému pánovi a podat mu jídlo nebo naplnit číši.

Halt rovněž cítil, že Deparnieux si je napětí nejen vědom, ale že si ho dokonce vychutnává. Na krutých rtech mu pohrával samolibý úsměšek pokaždé, když k němu někdo ze sluhů přistoupil, uhnul očima a zadržoval dech, dokud svůj úkol nevykonal.

Při jídle se mluvilo málo. Deparnieux se spokojil s tím, že je oba pozoroval způsobem, jakým si malý kluk prohlíží zajímavého neznámého brouka, jehož právě ulovil. Za těchto okolností neměli Halt ani Horác na nějaké zdvořilostní řeči náladu.

Když se najedli a stůl byl sklizen, hradní pán se konečně svěřil se svými úmysly. Pohrdlivě pohlédl na Horáce a ledabyle ukázal ke schodišti vedoucímu do jejich komnaty.

„Už tě nebudu potřebovat, hochu,“ řekl. „Dávám ti svolení odejít.“

Horác po těch nezdvořilých slovech trochu zrudl, střelil pohledem po Haltovi a zaznamenal jeho drobné pokývnutí. Vstal, snažil se zachovat důstojnost a nedat před galickým rytířem najevo své rozpaky.

„Dobrou noc, Halte,“ rozloučil se přátelsky. Halt opět kývl.

„Dobrou, Horáci,“ odvětil. Bojovnický učeň se zastavil, pohlédl Deparnieuxovi do očí, rázně se otočil a odcházel. Dva ozbrojení strážci, stojící ve stínu opodál, neprodleně vyrazili za ním a doprovázeli ho nahoru po schodech.

Bylo to nejspíš docela dětinské gesto, pomyslel si Horác, když stoupal do jejich komnaty. Ale díky tomu, že pánovi hradu Montsombre oplatil jeho urážlivé chování, se cítil malinko líp.

Deparnieux vyčkal, až Horácovy kroky na kamenném schodišti dozní. Pak se trochu odsunul od stolu a upřel na hraničáře úlisný pohled.

„Nuže, mistře Halte,“ začal rozvážně, „je na čase si trochu popovídat.“

Halt sevřel rty. „O čem?“ zeptal se. „Já bohužel v klevetění nejsem moc dobrý.“

Rytíř se strojeně zasmál. „A já vám říkám, že z vás bude zábavný host,“ prohlásil. „Teď mi povězte, kdo přesně jste?“

Halt lhostejně pokrčil rameny. Pohrával si s číší, která stála před ním na stole. Byla téměř prázdná a Halt s ní otáčel sem a tam a sledoval, jak se v broušeném skle odráží světlo ohně, který hořel v rohu síně.

„Já jsem jen docela obyčejný člověk,“ řekl. „Jmenuji se Halt. Pocházím z Araluenu a cestuji se sirem Horácem. Nic víc se o mně říct nedá, opravdu.“

Úsměv v Deparnieuxově tváři ztuhl a rytíř dál hleděl na vousatého muže sedícího naproti němu. Působil dost bezvýznamně, to bylo jisté. Oděv měl prostý — vlastně spíš ubohý. Vousy i vlasy špatně ostříhané. Vypadalo to, jako kdyby si je sám zkracoval loveckým nožem, pomyslel si Deparnieux, aniž by tušil, že je pouze jedním z mnoha lidí, které při pohledu na Halta napadlo totéž.

Byl i malý. Jeho hlava sahala hradnímu pánovi sotva po ramena. Nicméně byl svalnatý a navzdory šedinám ve vousech i vlasech ve vynikající tělesné kondici. Ale v pohledu jeho očí — temném, sebevědomém a chladnokrevném — bylo něco, co jeho prohlášení o vlastní bezvýznamnosti popíralo. Deparnieux se pyšnil schopností poznat muže zvyklého velet a tenhle muž to v sobě rozhodně měl.

Pak tu byla ta jeho výzbroj. Nebylo zvykem vidět muže, který působil tak jednoznačně velitelsky, a nebyl přitom vyzbrojený jako rytíř. Luk byl v Deparnieuxových očích zbraní neurozených a podobné pouzdro se dvěma noži ještě nikdy neviděl. Využil příležitosti a pečlivě si oba nože prohlédl. Větší z nich mu připomněl mohutné saxonské nože, jaké nosívali Skandijci. Menší nůž byl dokonale vyvážený vrhací nůž. Oba ostré jako břitva. Vskutku neobvyklé zbraně pro velitele, pomyslel si Deparnieux.

Podivná pláštěnka ho rovněž zaujala. Byla vzorovaná nepravidelnými šmouhami zelené a šedé barvy a on nechápal, k čemu je to dobré. Když se hluboká kapuce přetáhla přes hlavu, ukrývala celou tvář. Během cesty na Montsombre si galický rytíř několikrát všiml, že pláštěnka se míhá před očima a splývá s okolním lesem, takže malý muž se jakoby ztrácel. Pak ten dojem pominul.

Deparnieux, podobně jako spousta jeho krajanů, byl notně pověrčivý. Domníval se, že podivné vlastnosti pláštěnky mohou být nějakým druhem čarodějnictví.

Právě díky této poslední domněnce jednal s Haltem jako v rukavičkách. Věděl, že odporovat čarodějům se nevyplácí. Proto se rozhodl pro opatrnou hru, dokud přesně nezjistí, co může od toho tajemného malého muže očekávat. A kdyby se ukázalo, že Halt nevládne žádnými temnými silami, byla tu pořád ještě možnost, že se nechá přesvědčit, aby své jiné vlohy dal do Deparnieuxových služeb.

A pokud ne, hradní pán mohl oba muže zabít, kdy se mu zlíbilo.

Uvědomil si, že po posledních Haltových slovech už dost dlouho mlčí. Napil se vína a odmítavě zavrtěl hlavou nad názorem, který Halt vyjádřil.

„Myslím, že obyčejný v žádném případě ne,“ oponoval. „Zajímáte mě, Halte.“

Hraničář opět pokrčil rameny. „Nechápu proč,“ odtušil klidně.

Deparnieux otáčel v prstech skleněnou číši. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a vstoupil hlavní stolník, omluvně a trochu bázlivě. Trpká zkušenost ho naučila, že jeho pán je nebezpečný a nepředvídatelný člověk.

„Co zas je?“ zavrčel Deparnieux, rozzlobený kvůli vyrušení.

„Odpusťte, pane, ale chtěl jsem se zeptat, jestli ještě něco nepotřebujete?“

Deparnieux ho už chtěl odbýt, ale vtom dostal nápad. Bylo by zajímavé zkusit toho podivného Araluena nějak vyprovokovat, napadlo ho. Ať se vybarví.

„Ano,“ odvětil. „Pošli sem kuchařku.“

Stolník rozpačitě zaváhal.

„Kuchařku, můj pane?“ zeptal se. „Přejete si další jídlo?“

„Přeju si kuchařku, ty pitomče!“ vybuchl Deparnieux. Muž se chvatně uklonil.

„Hned to bude, můj pane,“ ujišťoval a ustrašeně couval ke dveřím. Když zmizel, galický lord se na Halta usmál.

„Dnes je téměř nemožné sehnat dobré služebnictvo,“ posteskl si. Halt na něj pohlédl s opovržením.

„To musí být pro vás neustálý problém,“ prohlásil nezúčastněně. Deparnieux se na něho pronikavě zadíval a snažil se za těmi slovy vycítit jízlivost.

Seděli mlčky, dokud se neozvalo zaklepání na dveře a nevrátil se stolník. Pár kroků za ním šla kuchařka a v rukou nervózně žmoulala okraj zástěry. Byla středního věku a tvář měla poznamenanou ustavičnou úzkostí, kterou s sebou přinášela služba u Deparnieuxe.

„Kuchařka, můj pane,“ ohlásil stolník.

Deparnieux mlčel. Hleděl na ženu způsobem, jakým had pozoruje svoji kořist. Ticho se prohlubovalo a kuchařka žmoulala zástěru čím dál usilovněji. Nakonec už to nedokázala dál vydržet.

„Něco není v pořádku, můj pane?“ spustila. „Jídlo nebylo —“

„Ty nemluv!“ zařval Deparnieux, vyskočil ze židle a vztekle na ni namířil prst. „Tady jsem pánem já! Ty můžeš mluvit až po mně! Tak buď zticha, ženská!“

Halt přimhouřil oči a sledoval nechutný výstup. Věděl, že tohle všechno se odehrávalo kvůli němu. Pochopil, že Deparnieux chce vidět, jak se zachová. A i když to byl nesnesitelný pocit, nemohl právě teď pro tu ženu nic udělat. Deparnieux po něm střelil očima, což jen potvrdilo Haltovo podezření. Když Deparnieux nespatřil víc než Haltův obvyklý klid, znovu se posadil a obrátil se k nebohé kuchařce.

„Ta zelenina byla studená,“ vytkl jí konečně.

Žena vypadala napůl vyděšeně, napůl zmateně.

„To snad ne, pane? Zelenina byla —“

„Povídám, že studená!“ nenechal ji domluvit Deparnieux. Obrátil se k Haltovi. „Byla studená, že je to tak?“ zaútočil. Halt pokrčil rameny.

„Zelenina byla dobrá,“ odpověděl lhostejně. Ať se dělo cokoli, nesměl se mu do hlasu vloudit ani náznak rozhořčení nebo pohoršení. Deparnieux se křivě usmál. Pohlédl opět na kuchařku.

„Vidíš, cos provedla?“ řekl jí. „Nejen že jsi mě zostudila před mým hostem, ale ještě jsi ho přinutila, aby kvůli tobě lhal.“

„Můj pane, opravdu, já ne…“

Deparnieux přetrhl její řeč pánovitým gestem ruky.

„Zklamala jsi mě a musíš být potrestána,“ oznámil. Žena strachy zesinala. Trest nebyla na tomto hradě žádná maličkost.

„Prosím, můj pane. Prosím, já se budu víc snažit. Slibuji,“ drmolila v naději, že zvrátí jeho rozhodnutí. Prosebně pohlédla na Halta.

„Prosím, pane, řekněte, že jsem nechtěla,“ žadonila.

„Nechte ji být,“ řekl posléze Halt.

Deparnieux vyčkávavě nahnul hlavu ke straně.

„Jinak?“ dotíral. Tohle byla příležitost zjistit, jaké má jeho vězeň schopnosti — nebo nemá. Jestli byl opravdu čaroděj, třeba teď odkryje karty.

Halt pochopil, co si druhý muž myslí. Vyzařovala z něj nedočkavost a pozorně Halta sledoval. Hraničář si neradostně uvědomil, že si nemůže dovolit vyslovit nějakou hrozbu. Rozhodl se zkusit něco jiného.

„Jinak?“ opáčil s pokrčením ramen. „Jinak co? Vždyť o nic nejde. Je to jen nešikovná služebná, která nestojí za pozornost ani jednoho z nás.“

Galik si mnul ret. Haltův zjevný nezájem mohl být opravdový. Nebo jím jen zastíral, že vlastně žádnou zvláštní moc nemá. Deparnieux stále pochyboval, protože nevěřil, že někdo mocný nebo vlivný by se mohl zajímat o služebnictvo jinak než pouze povrchně. Halt možná přiznával porážku. Anebo mu celá ta záležitost skutečně nestála za řeč.

„Ať je to jak chce,“ rozhodl rytíř a sledoval přitom Halta, „musí být potrestána.“

Pohlédl na hlavního stolníka. Krčil se u zdi a celou dobu se snažil, aby nebyl vidět.

„Necháš tu ženskou potrestat,“ řekl. „Je líná a neschopná a znevážila svého pána.“

Stolník se přeuctivě ukláněl. „Ano, můj pane. Samozřejmě, můj pane. Ta žena bude potrestána,“ odříkával rychle. Deparnieux zvedl obočí v předstíraném údivu.

„Vážně?“ zeptal se. „A jaký trest to bude?“

Sluha zaváhal. Netušil, jaký trest by mohl mít rytíř na mysli. Rozhodl se, že v podstatě bude lepší zmýlit se, než být zbytečně krutý.

„Bičování, můj pane?“ navrhl nejistě, a když se zdálo, že Deparnieux kývá na souhlas, mnohem rozhodněji pokračoval: „Bude zbičována.“

Jenže hradní pán teď začal vrtět hlavou a na čele plešatějícího stolníka vyvstaly perličky potu.

„Ne,“ pronesl úlisným hlasem Deparnieux. „Zbičovat nechám tebe. Ona půjde do klece.“

Halt sledoval krutou hru odvíjející se před jeho očima, a nemohl zakročit. Stolníkova tvář se zkroutila strachy, když uslyšel, že bude zbičován. A když svůj ortel vyslechla kuchařka, zhroutila se s obličejem plným zoufalství. Haltovi se vybavila klikatá cesta, po níž přijeli na Montsombre, lemovaná ubohými lidskými troskami v železných klecích. Z černě oděného tyrana, jehož měl před sebou, mu bylo na zvracení. Prudce vstal a odstrčil přitom židli, až se s třesknutím převrhla na kamenné dlaždice.

„Půjdu spát,“ prohlásil. „Už mám dost.“