Ledová země

Tři

Jakmile vlčí loď obeplula ostroh a dostala se pod ochranu zátoky, mohutné vzdouvání moře ustalo. Dlouhý skalnatý výběžek zkrotil sílu větru i vln, takže hladina byla plochá a klidná a čeřila ji pouze vidlicovitá stopa vlčí lodě.

„Tohle je Skandie?“ zeptala se Evanlyn.

Will rozpačitě krčil rameny. Rozhodně to nevypadalo tak, jak očekával. Na pobřeží bylo pouze několik polorozpadlých chatrčí, ani známky po nějakém městě. A žádní lidé.

„Nevypadá, že by byla nějak velká, viď?“ řekl.

Svengal stál nedaleko, smotával lano a smál se jejich nevědomosti.

„Tohle není Skandie,“ poučil je. „Jsme sotva v polovině cesty do Skandie. Tohle je Skorghijl.“

Když viděl jejich nechápavé výrazy, vysvětloval dál. „Teď nemůžeme doplout až do Skandie. Ta bouřka v Úzkém moři nás moc zdržela, takže už přišlo období letních bouří. Počkáme tady, než se přeženou. Proto jsou tu ty chaty.“

Will se pochybovačně zadíval na nuzné dřevěné chýše. Vypadaly nevesele a neútulně.

„Jak dlouho budeme čekat?“ zeptal se. Svengal pokrčil rameny.

„Šest neděl, dva měsíce. Kdo ví?“ S kotoučem lana navlečeným na rameni odešel a oba mladí lidé si zkoumavě prohlíželi nové prostředí.

Skorghijl bylo pusté a odpudivé místo. Holé skály, strmé žulové útesy a kousek rovného pobřeží, kde se krčily sluncem a solí vybělené chatrče. Nikde v dohledu nebyl žádný strom ani kousek zeleně. Na okrajích útesů se místy bělal sníh a led. Zbytek tvořila žula a břidlice, černá a matně šedá. Tenhle malý skalnatý svět vypadal, jako by z něj nějací skandijští bohové důkladně odstranili všechny barvy.

Veslaři už nemuseli bojovat se zpětným pohybem vln, takže bezděčně zpomalili. Loď klouzala zátokou ke kamenitému pobřeží. Erak kormidloval a udržoval loď ve směru přímo ke břehu, až konečně lodní kýl zaskřípal na oblázcích a vlčí loď se poprvé po mnoha dnech zastavila.

Will s Evanlyn si stoupli na vratké nohy. Loď duněla tupými údery dřeva o dřevo, protože veslaři vytahovali a ukládali vesla. Erak omotal páku kormidla koženým řemenem a zajistil ji, aby s ní příliv a odliv netloukl ze strany na stranu. Letmo pohlédl na oba zajatce.

„Jděte na břeh, jestli chcete,“ řekl jim. Nebylo vůbec nutné je nějak omezovat v pohybu nebo hlídat. Skorghijl byl ostrov, v nejširší části měřil jen něco málo přes míli. S výjimkou tohoto dokonalého přírodního přístavu, který byl útočištěm skandijských lodí v období letních bouří, tvořila pobřeží Skorghijlu nepřerušovaná řada rozeklaných útesů strmě se svažujících do moře.

Will s Evanlyn se ubírali k přídi a míjeli Skandijce, kteří z krytého prostoru pod střední částí paluby vykládali sudy s vodou a slabým pivem a žoky se sušenými potravinami. Will přelezl hrazení, pověsil se na něj za ruce, po chvíli se pustil a seskočil na břeh. Loď najela na pobřeží a příď měla vysoko zdviženou, takže dopadl na kamení ze značné výšky. Otočil se, aby pomohl Evanlyn, ale ta právě dopadla vedle něj.

Nejistě stáli na břehu.

„Můj bože,“ zašeptala Evanlyn. Měla pocit, že se kymácí a že pevná zem se jí pod nohama pohybuje a zvedá. Zapotácela se a klesla na koleno.

Will na tom nebyl o nic lépe. Nepřetržité houpání sice ustalo, ale zdálo se, že pevnina se pod nohama vzdouvá a kolébá. Musel se rukou opřít o prkna lodního bednění, aby neupadl.

„Co je to?“ ptal se Evanlyn. Zíral na zem pod svýma nohama v očekávání, že uvidí, jak z ní vyrůstají pahorky a kopečky. Byla však plochá a nehybná. Cítil, jak se mu žaludek svírá prvními náznaky nevolnosti.

„Hej pozor tam dole!“ varoval hlas shora a vedle Willa žuchl na oblázky pytel sušeného hovězího masa. Zvedl hlavu, mírně zavrávoral a pohlédl do rozesmátého obličeje jednoho z členů posádky.

„Dostali jste suchozemskou nemoc, co?“ oslovil je, nikoli zcela bez soucitu. „Za pár hodin to bude zas dobrý.“

Willovi se točila hlava. Evanlyn se podařilo vstát. Pořád se s ní všechno houpalo, ale aspoň že jí nebylo tak špatně jako Willovi. Vzala ho za nuku.

„Pojď,“ vybídla ho. „Tam nahoře u chat jsou lavice. Bude nám líp, když si sedneme.“

A vrávoravě klopýtali přes kamenité pobřeží k dřevěným lavicím a stolům postaveným před chatami.

Will s povděkem klesl na lavici, lokty si opřel o kolena a složil hlavu do dlaní. Žalostně zahekal, když se přihlásila další vlna nevolnosti. Evanlyn na tom byla o malinko lépe. Hladila ho po rameni.

„Čím to je?“ nechápala.

„Stává se to, když jste nějakej čas na lodi.“ Za jejich zády stál jarl Erak. Přes rameno měl přehozený žok se zásobami, shodil ho na zem před dveře jedné chaty a slabě hekl úlevou.

„Vaše nohy,“ pokračoval, „si prostě myslí, že jsou ještě pořád na palubě lodi. Proč, to nikdo neví. Za pár hodin vám zas bude dobře.“

„Neumím si představit, že by mi někdy ještě mohlo být dobře,“ zuboženě zareptal Will.

„Ale bude,“ ujistil ho Erak. „Rozdělejte oheň,“ nařídil a ukázal palcem za sebe ke kruhu začouzených kamenů vedle nejbližší chaty. „Bude vám líp, když budete mít v žaludku trochu teplého jídla.“

Při zmínce o jídle Will zaúpěl. Nicméně se mátožně zvedl z lavice a vzal křesací kámen a ocílku, které mu Erak podával. Přesunuli se s Evanlyn k ohništi. Stála u něj hranička naplaveného dříví vysušeného sluncem a solí. Některé kusy se daly snadno lámat holýma rukama a Will je začal uprostřed kruhu z kamenů stavět do špičky.

Evanlyn pro změnu sbírala chomáčky suchého mechu, aby je mohli použít na podpal. Ani ne za pět minut měli vesele praskající ohýnek a jeho plamínky olizovaly větší kusy dřeva, které teď přiložili.

„Jako za starých časů,“ řekla tiše Evanlyn a krátce se usmála. Will se k ní rychle otočil a taky se usmál. Velice zřetelně mu před očima vyvstal Morgarathův most i ohně, které na něm zapálili a které lačně stravovaly dehtovaná lana a pryskyřicí nasáklá borová prkna. Zhluboka vzdychl. Kdyby se měl rozhodovat znovu, zachoval by se úplně stejně. Ale litoval, že do toho zapletl Evanlyn. Litoval, že se dostala do zajetí s ním.

Zároveň s tou lítostí ho však napadlo, že Evanlyn je jediný paprsek světla v jeho nynějším bídném životě, a že kdyby si přál, aby tu nebyla, připravil by se o jediný kousíček radosti, který má.

Byl z toho zmatený. Překvapeně si uvědomil, že kdyby tu s ním nebyla, život by skoro neměl cenu. Lehce se dotkl její ruky. Opět na něj pohlédla a tentokrát to byl on, kdo se usmál jako první.

„Udělala bys to znovu?“ zeptal se jí. „Víš, ten most a to všechno?“

Evanlyn tentokrát neodpověděla úsměvem. Na pár vteřin se vážně zamyslela a pak řekla: „Bez váhání. A ty?“

Will přikývl. Pak si opět povzdechl při pomyšlení na všechno, co museli opustit.

Erak jejich krátký rozhovor nepozorovaně vyslechl. Pokyvoval hlavou. Je pro ně pro oba dobře, že mají kamaráda, pomyslel si. Až se dostanou do Hallasholmu a k Ragnakovu dvoru, čeká je těžký život. Budou prodáni jako otroci a jejich život bude jen tvrdá práce do úmoru a bez konce. Jeden trýznivý den za druhým, celé měsíce, rok za rokem. Při takovém životě jim kamarád přijde vhod.

Tvrdit, že Erak měl ty dva mladé lidi rád, by bylo příliš nadnesené. Ale získali si jeho uznání. Skandijci byli válečníci, kteří si nade vše cenili hrdinství a chrabrosti v boji. A Will i Evanlyn prokázali odvahu, když zničili Morgarathův most. Ten kluk, pomyslel si, je hotový bojovník. Tím malým lukem kosil wargaly jako kuželky. Erak asi nikdy neviděl rychlejší a přesnější střelbu z luku. Hádal, že to bude výsledek hraničářského výcviku.

I ta holka projevila hromadu odvahy. Napřed musela zařídit, aby se oheň na mostě pořádně rozhořel, a potom, když šel kluk k zemi omráčený kamenem, který tak šikovně hodil Nordel, se snažila popadnout luk a střílet.

Bylo těžké nemít s nimi soucit. Oba jsou tak mladí, měli by toho ještě hodně před sebou. Eraka napadlo, že až dorazí do Hallasholmu, pokusí se jim všechno co nejvíc usnadnit. Jenže toho asi moc nezmůže. Pak se dopáleně otřásl a zahnal slabošskou náladu, která na něj sedla.

„Zatraceně, co tady fňukám!“ zahučel sám pro sebe. Všiml si, že jeden z veslařů se pokouší ztopit pěkný kus masa z nedalekého žoku se zásobami. Nenápadně se přikradl za něj a nakopl ho do zadnice tak prudce, až muž nadskočil.

„Dej ty zlodějský pracky pryč!“ zavrčel. Potom s hlavou sehnutou, aby se neuhodil o zárubeň, vešel do temné, kouřem čpící chaty, aby si pro sebe zabral nejlepší kavalec.