Ledová země

Sedmnáct

O dva dny později Vlčí vítr opustil přístav Skorghijl a zamířil na severovýchod do Skandie. Slagor a jeho muži zůstávali, čekaly je nejnutnější opravy lodi a teprve potom neslavný návrat do domovského přístavu. Na to, aby dál pluli na západ a využili období nájezdů, byla jejich loď příliš vážně poškozená. Slagorovo rozhodnutí vyplout brzy se nevyplatilo.

Vítr, který po řadu týdnů vál od severu, se nyní změnil na západní, což Skandijcům umožnilo napnout velkou hlavní plachtu. Vlčí vítr hladce ujížděl po našedlém moři a nechával za sebou širokou stopu. Loď plula jedna radost, a jak překonávala míli za mílí, nálada posádky se zlepšovala, protože se přibližovali k rodné zemi.

Pouze Will s Evanlyn nesdíleli všeobecnou radost. Skorghijl bylo ošklivé místo, pusté a nepřátelské. Ale měsíce tam strávené alespoň posunuly okamžik, kdy se budou muset rozdělit. Věděli, že mají být v Hallasholmu prodáni do otroctví, a bylo nanejvýš pravděpodobné, že se dostanou každý k jinému pánovi.

Will se jednou pokusil povzbudit Evanlyn pro případ jejich možného rozdělení.

„Hallasholm prý není moc velký,“ řekl, „takže i kdyby nás rozdělili, budeme se třeba moct vídat. Konec konců, nemůžou očekávat, že budeme pracovat čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu.“

Evanlyn na to neřekla nic. Její dosavadní zkušenosti se Skandijci jí říkaly, že přesně to očekávají.

Erak si všiml, že na ně padla zádumčivá a truchlivá nálada, a zahlodal v něm soucit. Přemýšlel, jestli by se nenašel nějaký způsob, jak zajistit, aby zůstali pohromadě.

Pochopitelně si je mohl ponechat jako otroky sám. Jenže on vlastně žádné osobní otroky nepotřeboval. Jako skandijský vojenský velitel žil v kasárnách pro důstojníky a tam se o něj starali vojenští sluhové. Kdyby si oba Araluence nechal u sebe, musel by platit za jejich jídlo a oblečení. A byl by za ně i odpovědný. Nespokojeně potřásl hlavou a tenhle nápad zavrhl.

„K čertu s nimi,“ zabručel mrzutě a pustil je z hlavy. Upřel pozornost k udržování lodi ve správném kurzu a soustředěně se mračil při sledování střelky plovoucí v nádobě u kormidla.

Dvanáctého dne plavby spatřili skandijské pobřeží — přesně tu část, kam měli podle Erakova předpokladu dorazit. Podle obdivných pohledů, které členové posádky vrhali na jarla, Will soudil, že to byl špičkový výkon.

Během následujícího dne se přiblížili k pobřeží natolik, že ho Will s Evanlyn dokázali rozeznat podrobněji. Zdálo se, že Skandie je zemí vysokých útesů a zasněžených hor.

„Povedlo se mu přesně trefit Lokaskej proud,“ sdělil jim Svengal, když se chystal vylézt na pozorovatelnu ve stěžňovém kříži. Veselý zástupce kapitána pociťoval k Willovi a Evanlyn jistou náklonnost. Věděl, že jejich život v otroctví bude tvrdý a nemilosrdný, a tak se jim to dopředu snažil vynahradit několika přátelskými slovy, kdykoli to bylo možné. Jeho další poznámka, která sice byla míněna v dobrém, bohužel nepotěšila ani jednoho z nich.

„No jo,“ prohlásil, když se chytil lana, po němž chtěl vyšplhat nahoru na stěžeň, „měli bysme dorazit domů tak za dvě za tři hodinky.“

Jak se ukázalo, mýlil se. Vlčí loď, poháněná opět vesly, tiše proplula závojem husté mlhy v ústí hallasholmského přístavu ani ne hodinu a čtvrt nato. Když se město Hallasholm vynořilo z mlhy, Will s Evanlyn mlčky stáli uprostřed lodi.

Hallasholm nebyl velký. Ležel na úpatí vysokých hor porostlých borovicovým lesem a skládal se z nějakých padesáti domů. Všechny byly přízemní a postavené z borového dřeva, se střechou z došků zpevněných drny.

Domky se soustřeďovaly kolem okrajů přístavu, v němž se nacházelo nejméně tucet vlčích lodí. Některé kotvily, jiné byly vytažené na souš a ležely na boku. Na jejich trupech se pracovalo — lidé sváděli nikdy nekončící boj s lodními červy, kteří se zavrtávali do dřeva a rozežírali ho. Snad ze všech komínů stoupal kouř a chladný vzduch byl prosycený silnou vůní hořícího borového dříví.

Nejvýznamnější budova, Ragnakova Velká dvorana, byla vystavěna ze stejného dřeva jako ostatní domy ve městě. Byla však větší, delší a širší a měla špičatou střechu, díky níž vyčnívala nad ostatní domy. Stála uprostřed města a vévodila svému okolí. Kolem dokola se táhl suchý příkop a palisáda — opět z borových klád, jak si povšiml Will. Ve Skandii se zřejmě stavělo především z borového dřeva. Z hlavního nábřeží vedla až k bráně v palisádě dlouhá a široká cesta.

Přes klidnou hladinu vody v přístavu se Will upřeně díval na město a říkal si, že jindy a za jiných okolností by mu úpravně seřazené domy a zasněžené hory zvedající se za nimi připadaly docela hezké.

Právě teď ale neviděl nic, co by ho na jejich novém domově přitahovalo. Zatímco oba s Evanlyn sledovali přístav před sebou, začínal kolem nich zlehka poletovat sníh.

„Řekl bych, že tu asi bude zima,“ tiše prohodil Will.

Cítil, jak mu do dlaně vklouzla Evanlynina studená ruka. Jemně ji stiskl a doufal, že tím dívce dodá odvahu. Což bylo něco, co on sám v tu chvíli zoufale postrádal.