Ledová země

Jedenáct

Po nečekaném příjezdu Slagorovy lodi, Vlčího tesáku, se život na Skorghijlu stal dokonce ještě nesnesitelnější.

Životní podmínky byly mnohem horší než předtím, protože se dvě posádky musely vtěsnat do prostoru, který byl určený pouze pro jednu. A se spoustou mužů přišly i rvačky. Skandijci nebyli zvyklí na dlouhé hodiny nicnedělání, takže si krátili čas popíjením a hrou v kostky — což téměř zaručeně vedlo ke sporům. Když šlo pouze o členy jedné posádky, hádky se zpravidla rychle urovnaly a zapomnělo se na ně. Jenže protichůdné zájmy dvou samostatných posádek vedly ke stupňování hádek a výbuchům zuřivosti. Dřív než stačil Erak zasáhnout, došlo někdy i na zbraně.

Will si všiml, že Slagor se nikdy nerozkřikl a rvačkám nebránil. Čím víc kapitána Vlčího tesáku poznával, tím víc si uvědomoval, že ostatní Skandijci ho neposlouchají a že k němu nechovají téměř žádnou úctu. I jeho vlastní posádka sloužila jen kvůli kořisti, bez pocitu sounáležitosti.

Množství práce pro Willa a Evanlyn se pochopitelně zdvojnásobilo. Bylo teď dvakrát víc vaření, obsluhování u stolu a poklízení. A bylo dvakrát víc Skandijců, kteří po nich chtěli, aby dělali všechno možné, co bylo právě zapotřebí. Ale aspoň že jim nechali jejich přístavek. Byl příliš těsný na to, aby někoho z mohutných Skandijců třeba jen napadlo, že se k nim nastěhuje. Will si říkal, že je to malé odškodnění za život v zajetí obrů.

Pro Willa a Evanlyn se však život zhoršil nejenom kvůli šarvátkám mezi Skandijci a práci navíc. Novina o tajemné přísaze vallům, kterou složil Ragnak, byla pro princeznu zničující. Její život byl nyní v sázce a sebemenší chybička nebo neuvážené slůvko jednoho z nich mohlo pro ni znamenat smrt. Prosila Willa, aby byl opatrný, aby se k ní dál choval jako k sobě rovné, tak jako předtím, než mu prozradila, kým ve skutečnosti je. Sebemenší náznak podřízenosti z jeho strany, i nepatrný projev úcty by mohl vzbudit podezření a stát se jí osudným.

Will ji pochopitelně ujistil, že její tajemství bude střežit. Záměrně se nutil nemyslet na ni nikdy jako na Kasandru a vždycky používat jméno Evanlyn, a to i v myšlenkách. Jenže čím víc se tomu jménu snažil vyhýbat, tím víc jako by se mu samo dralo na jazyk. Žil v neustálém strachu, že ji nějakým nedopatřením prozradí.

Tváří v tvář tomuto novému a velmi skutečnému nebezpečí vzaly za své i mrzutosti, které mezi nimi vznikaly ponejvíc kvůli nudě a pocitu bezmoci. Zase byli spojenci a kamarádi a odhodlání navzájem si pomáhat a být oporou jeden druhému mělo opět sílu a přesvědčivost, jakou nakrátko zažili v době, kdy byli v Celtice.

Evanlynin plán s výkupným byl samozřejmě v troskách. Nepřicházelo v úvahu, že by prozradila svůj původ člověku, který přísahal, že vyvraždí celý její rod. S tímto vědomím a díky přirozenému odporu k nedobrovolnému vykonávání podřadných prací se pro ni život na Skorghijlu stal utrpením. Jediným světlým bodem byl Will — stále veselý, stále optimistický, vždy připravený ji povzbudit. Všimla si, jak se pokaždé, když to bylo jen trochu možné, nenápadně chopil té nejhorší a nejšpinavější práce, a byla mu za to vděčná. Když si uvědomila, jak protivná na něj byla ještě před pár dny, styděla se. Když se mu však chtěla omluvit — a ona byla natolik upřímná, aby uznala, že nebyla v právu —, s úsměvem nad tím mávl rukou.

„To je tím, že jsme tu jako ve vězení,“ prohlásil. „Čím dřív se dostaneme pryč, tím líp.“

Ustavičně spřádal plány na útěk a Evanlyn si uvědomila, že musí utéct s ním. Věděla, že už ho něco napadlo, ale ještě to promýšlel a zatím jí neřekl žádné podrobnosti.

Bylo právě těsně po večeři a plný pytel dřevěných misek, lžic a hrnků čekal na umytí mořskou vodou a hrubým pískem na pobřeží. S povzdechem se ohnula, aby pytel zvedla. Cítila se hrozně unavená a představa, že má stát po kotníky ve studené vodě a shrbená drhnout mastné nádobí, byla málem nesnesitelná.

„Já to udělám,“ tiše se nabídl Will. Rozhlédl se, aby měl jistotu, že se nikdo ze Skandijců nedívá, a pak od ní těžký pytel vzal.

„Ne,“ bránila se. „To nejde…“ Will však zvedl ruku a zadržel ji.

„Stejně potřebuju něco zjistit. A tohle bude dobrá záminka,“ řekl. „Navíc máš za sebou pár těžkých dnů. Jdi a odpočiň si trochu.“ Usmál se. „Jestli ti to pomůže, tak hromada nádobí na umývání bude zase zítra. A taky pozítří. Můžeš to všecko dělat sama a já se budu ulejvat.“

Unaveně se na něj usmála a poděkovala mu pohlazením po ruce. Představa, že se natáhne na tvrdý kavalec a nebude muset nic dělat, byla neuvěřitelně lákavá.

„Díky,“ řekla prostě. Willův úsměv se ještě rozšířil a Evanlyn pochopila, že je opravdu rád, že všechno je mezi nimi zase jako dřív.

„Aspoň že ti naši bumbrlíčci tak rádi papají,“ pochvaloval si. „V miskách po nich nezůstává moc zbytků.“

Přehodil si pytel s chrastivým nákladem přes rameno a zamířil na mořský břeh. Evanlyn sehnula hlavu a vešla do přístavku.

Jarl Erak vyšel z hlučné, zakouřené chaty a zhluboka se nadechl studeného mořského vzduchu. Život na ostrově ho ubíjel, hlavně proto, že Slagor nedělal nic pro udržení disciplíny. Je to opilec a budižkničemu, naštvaně si pomyslel Erak. A jako válečník za nic nestál — všeobecně se o něm vědělo, že pro nájezdy si vybírá jen snadné cíle a že sám se bojů nikdy neúčastní. Erak právě musel zasáhnout do hádky mezi jedním svým námořníkem a jedním členem té lotrovské sebranky z Vlčího tesáku. Slagorův muž hrál s falešnými kostkami, a když byl přistižen, vytáhl na druhého Skandijce saxonský nůž.

Erak se do toho vložil a chlapa z Vlčího tesáku omráčil jedinou ranou své mohutné pěsti. Pak, aby ukázal, že měří všem stejně, byl nucen uhodit i svého vlastního člověka.

Každému jeho díl, tak je to po skandijsku, pomyslel si znaveně. Levačkou do brady, pravačkou do nosu.

Zaslechl skřípění kroků po kamenitém pobřeží, pohlédl tím směrem a spatřil tmavou postavu mířící k vodě. Zamyšleně svraštil čelo. Byl to ten araluenský kluk.

Potichu se kradl za ním. Nejdřív bylo slyšet rachocení misek a hrnků, když se sypaly na zem, potom je zřejmě začal drhnout. Třeba jenom myje nádobí, pomyslel si Erak. A třeba ne. Opatrně našlapoval a sunul se ještě blíž.

Erakova představa o plížení tak docela neodpovídala úrovni běžné u hraničářů. Will drhnul misky, když vtom zaslechl, že se blíží něco velkého. Buď je to Skandijec, nebo na kamenité pobřeží vylézá mrož, napadlo ho.

Otočil se, aby se podíval, a poznal Erakovu mohutnou postavu. Díky medvědí kůži, kterou měl přehozenou přes sebe, aby ho chránila proti rezavému ledovému vichru, vypadal ve tmě ještě větší. Will se rozpačitě začal zvedat z podřepu, ale jarl ho pokynem ruky zastavil.

„Jen pokračuj v práci,“ poručil nevrle. Will drhnul dál a koutkem oka sledoval skandijského velitele, jak zírá do dáli přes přístaviště a nasává vzduch nesoucí bouři.

„Je tam smrad,“ zamumlal Erak nakonec.

„Moc lidí v moc malé místnosti,“ odvážil se poznamenat Will a dál se sklopenýma očima drhl misku. Erak ho zajímal. Byl to tvrdý chlap a nelítostný bojovník. Ale krutý vlastně nebyl. Svým drsným způsobem se někdy choval skoro přátelsky.

Erak na oplátku zkoumal Willa. Co měl za lubem? Nejspíš se snažil vykoumat nějaký způsob, jak utéct, usoudil Erak. Přesně to by totiž dělal on na chlapcově místě. Hraničářský učeň byl chytrý a vynalézavý. Byl i odhodlaný. Erak dobře viděl, jak houževnatě cvičí a běhá po břehu za každého počasí.

Opět se nemohl ubránit pocitu uznání vůči hraničářskému učni — a vůči té dívce. I ona prokazovala nemalou statečnost.

Při úvahách o dívce se zamračil. Dřív nebo později budou v tomhle směru potíže. Hlavně se Slagorem a jeho chlapy. Posádka Vlčího tesáku byla pěkná pakáž — tvořili ji hlavně bývalí vězňové a různí zlodějíčci. Dobrá posádka by se Slagorem nevyplula.

Nu, mudroval v duchu, jestli k tomu dojde, bude muset otřískat pár palic. Nedopustí, aby ta Slagorova chátra nějak snížila jeho velitelskou pravomoc. Oba otroci byli Erakův majetek, jediný jeho zisk z té mizerné výpravy do Araluenu, a jestli si někdo zkusí na ně sáhnout, bude mít co dělat s ním. Jak tak přemýšlel, snažil se sám sebe přesvědčit, že se jen stará o svůj majetek. Nebyl si však jistý, jestli je to celá pravda.

„Jarle Eraku?“ ozval se chlapec ze tmy. Hlas měl nesmělý, protože nevěděl, jestli smí skandijskému vůdci klást otázky. Erak zabručel. Nebylo to jednoznačné, ale Will si to vyložil jako svolení a pokračoval.

„Co znamená přísaha vallům, jak o ní mluvil jarl Slagor?“ zeptal se naoko lhostejně. Erak se zamračil nad označením jarl.

„Slagor není žádný jarl,“ opravil chlapce. „Je to jenom skirl, kapitán vlčí lodi.“

„Omlouvám se,“ pokorně řekl Will. Rozzlobit Eraka bylo to poslední, co by chtěl. Zřejmě to ale hrozilo, když Slagora postavil na stejnou úroveň s Erakem. Will zaváhal, ale zdálo se, že rozmrzelost Eraka přešla, a tak to zkusil znovu.

„A přísaha vallům?“ připomněl.

Erak tiše říhl a naklonil se ke straně, aby se mohl poškrábat na zadnici. Slagorova posádka určitě přitáhla do chaty blechy. Ty je zatím neotravovaly. Jen zima, vlhko, kouř a smrad. A teď k tomu všemu ještě blechy. Bylo by bývalo lepší, a nenapadlo ho to poprvé, kdyby Slagorova vlčí loď v té bouři na Bílém moři šla ke dnu.

„Je to přísaha, kterou složil Ragnak,“ začal, aniž řekl něco nového. „Ne že by k ní měl zvláštní důvod,“ dodal. „Není dobré dráždit vally pro nic za nic. Tedy, pokud má jeden všech pět pohromadě.“

„Vally?“ ptal se Will. „Kdo jsou vallové?“

Erak loupl očima po tmavé postavičce, která se krčila před ním. Udiveně vrtěl hlavou. Tihle Aralueni jsou ale zabedněnci!

„Tys nikdy neslyšel o vallech? Co vás to učí tam na tom malým provlhlým ostrůvku?“ divil se. Will na to moudře neodpověděl nic. Chvíli bylo ticho a potom Erak pokračoval.

„Vallové, hochu, jsou tři bohové pomsty. Mají podobu žraloka, medvěda a supa.“

Odmlčel se a sledoval, jak to zapůsobilo. Will měl dojem, že tentokrát je zapotřebí nějak se vyjádřit.

„Aha, rozumím,“ pronesl rozpačitě. Erak posměšně odfrkl.

„To se vsadim, že ne. Nikdo, kdo uvažuje rozumně, nechce mít s vally nic společnýho. Nikdo rozumnej na ně ani nepřísahá.“

Will přemýšlel o Skandijcových slovech. „Takže přísaha vallům je vlastně přísaha pomsty?“ zeptal se a Erak zachmuřeně přikývl.

„Nejstrašnější pomsty,“ upřesnil, „když je tvoje nenávist tak strašná, že přísaháš pomstu nejen tomu, kdo ti uškodil, ale i všem členům jeho rodu.“

„Úplně všem?“ ujišťoval se Will. Erak chvilku přemýšlel, jestli za těmi otázkami něco není. Neuměl si ale představit, k čemu by takové věci byly dobré při pokusu o útěk, a tak pokračoval.

„Až do toho nejposlednějšího,“ prohlásil. „Je to pomsta až za hrob a nedá se zrušit. Když někdo jednou takhle přísahá, tak kdyby to pak chtěl vzít zpátky, vallové si místo původních obětí vezmou jeho a jeho rod. Nejsou to bohové, s kterýma je dobrý se dávat do spolku, to mi věř.“

Zase bylo chvíli ticho. Will uvažoval, jestli s tím vyptáváním nezašel moc daleko, ale rozhodl se, že se odváží položit ještě jednu otázku.

„Tak když je to tak strašné, tak proč Ragnak…?“ začal, ale Erak ho drsně přerušil.

„Protože je blázen!“ vykřikl. „To ti říkám, takhle by přísahal jenom blázen. Ragnak nikdy nebyl zrovna rozvážnej, ale smrt syna ho zřejmě dočista připravila o rozum.“

Erak znechuceně mávl rukou. Podle všeho už měl dost řečí o Ragnakovi i strašlivých vallech.

„Ty buď hochu jen rád, že nepatříš do vaší královský rodiny. Ani do Ragnakový, když na to přijde.“ Otočil se a pohlédl k místu, kde světlo ohně pronikalo zhruba tuctem spár a prasklin ve stěnách chaty a na vlhkém oblázkovém břehu vytvářelo podivné protáhlé obrazce.

„Teď se koukej dát zas do práce,“ řekl zlostně a rázoval zpátky do dusna a smradu v chatě.

Will se za ním díval a bezděčně máchal poslední misku ve studené mořské vodě.

„Rozhodně se musíme odsud dostat pryč,“ mumlal si pro sebe.