Ledová země

Třicet dva

Halta s Horácem nepřekvapilo, že druhý den poté, co se odehrál onen nerovný souboj, jim seržant osobní stráže sdělil, že lord Deparnieux očekává jejich společnost u večeře v hodovní síni. Šlo o rozkaz, nikoli o pozvání, a Halt nehodlal předstírat, že je to něco jiného. K seržantovu sdělení se nijak nevyjádřil, pouze odvrátil pohled a podíval se ven z věžního okna. Seržantovi to zřejmě bylo jedno. Otočil se čelem vzad a vrátil se na svůj post na vrcholu točitého schodiště vedoucího do hodovní síně. Vzkaz vyřídil. Oba cizinci ho slyšeli.

Toho večera se umyli, oblékli a společně sestupovali po točitém schodišti do nižší části hradu. Při chůzi po kamenných dlaždicích chřestily ostruhy na jejich botách. Druhou polovinu odpoledne strávili probíráním plánu na večer a Horác se už nemohl dočkat, až ho začnou uskutečňovat. Když dorazili k deset stop vysokým dveřím do síně, položil Halt Horácovi ruku na předloktí a zadržel ho. Dobře viděl netrpělivost vepsanou do mladíkovy tváře. Už týdny tu byli zavřeni a museli poslouchat Deparnieuxovy jízlivosti a skryté urážky a přihlížet jeho surovému a krutému zacházení se služebnictvem. Příhody s kuchařkou a mladým rytířem byly pouze dvě z dlouhé řady jim podobných. Halt věděl, že Horác se s přirozenou netrpělivostí mládí nemůže dočkat, až Deparnieuxe stihne zasloužený trest. Zároveň ale věděl, že plán, na němž se dohodli, závisel na trpělivosti a správném načasování.

Halt pochopil, že Deparnieuxova potřeba vypadat před svými lidmi nepřemožitelně byla zároveň i slabinou, kterou mohli využít. Samozvaný vládce tohoto kraje vytvořil podmínky, v nichž byl nucen přijmout každou výzvu vyslovenou před svědky. Nemohl si dovolit nějaké výmluvy nebo vytáčky. Kdyby dal najevo strach či neochotu výzvu přijmout, byl by to začátek jeho pomalého pádu.

Když se zastavili, setkal se Horácův dychtivý, nedočkavý pohled s Haltovým — vyrovnaným, trpělivým a chladně uvážlivým.

„Pamatuj si,“ připomínal Halt, „nebudeš dělat nic, dokud ti nedám znamení.“

Horác přikývl. Tváře měl lehce zčervenalé vzrušením. „Já vím,“ přitakával a s trochou úsilí přemáhal svou nedočkavost. Cítil hraničářovu ruku na předloktí a upřený pohled jeho očí. Třikrát se zhluboka nadechl, aby se zklidnil, potom znovu přikývl, tentokrát s větším rozmyslem.

„Vždyť já vím, Halte,“ zopakoval. Tentokrát se díval do hraničářových očí pevně. „Nic nezkazím,“ sliboval svému druhovi. „Čekali jsme na tuhle chvíli moc dlouho a já si to uvědomuji. Nemějte strach.“

Halt se na něj ještě jednou dlouze a zkoumavě zadíval. To, co četl v chlapcových očích, ho zřejmě uspokojilo, protože kývl hlavou a pustil Horácovu ruku. Pak rozrazil dvoukřídlové dveře, aby obě jejich poloviny na druhé straně práskly o zeď. Horác s Haltem rázně vešli do hodovní síně, kde je očekával Deparnieux.

Jídlo, které jim předložili, bylo další smutnou ukázkou přehnaně vychvalované galické kuchyně. Přinášené pokrmy oplývaly na Haltův vkus až zbytečně velkým množstvím tučné smetany a přemírou česneku. Moc toho nesnědl, všiml si však, že Horác při své mladické chuti k jídlu spořádal všechno, co mu předložili.

Během jídla se hradní pán staral o nevysychající proud kousavých a pohrdlivých poznámek stran nešikovnosti a hlouposti služebnictva obsluhujícího u stolu a také pošetilého jednání neznámého mladého rytíře ze včerejška. Jak bylo jejich zvykem, Halt při večeři pil víno, zatímco Horác se spokojil s vodou. Když těžké, příliš tučné jídlo dojedli, sluha přinesl konvice s kávou.

Halt musel uznat, že příprava kávy byla jednou z věcí, v níž Galikové vynikali jako velcí umělci. Jejich káva byla přímo božská, mnohem lepší než ta, kterou kdy pil v Araluenu. Vychutnával voňavý, horký nápoj a přes okraj šálku hleděl na Deparnieuxe, jak si jeho i Horáce prohlíží s obvyklým pohrdlivým úsměškem.

Galický rytíř už dospěl k rozhodnutí ohledně Halta. Byl přesvědčen, že není důvod, proč se toho prošedivělého cizince obávat. Zřejmě uměl docela dobře zacházet s lukem. A pravděpodobně toho věděl hodně o lese a vyznal se ve stopování. Ale co se týkalo jeho původních obav, že Halt by mohl mít nějaké tajemné, čarodějné schopnosti, s úlevou zjistil, že se mýlil.

Teď když měl Deparnieux pocit, že mu nic nehrozí, nedokázal odolat pokušení a častoval Halta posměšky a urážkami mnohem víc než dřív. Skutečnost, že nějaký čas se vůči tomu vousáčovi držel zpátky, jen zdvojnásobila jeho úsilí vyvést ho z míry. Hradní pán si rád s lidmi pohrával. Rád je nechával dusit ve vlastní šťávě, miloval pohled, jak trpí nebo vřou bezmocným vztekem pod jízlivými šlehy jeho jazyka.

A jak narůstalo jeho pohrdání Haltem, stupňovalo se i jeho hulvátské chování vůči Horácovi. Pokaždé, když všichni tři společně večeřeli jako dnes, Deparnieux netrpělivě čekal na okamžik, kdy bude moct urostlého mladíka vyhodit od stolu a poslat ho zrudlého zlostí a rozpaky zpátky do věže. Usoudil, že nadešel čas to opět udělat.

Opřel se v těžké židli, zhoupl se vzad a vyprázdnil stříbrnou číši, kterou držel v levé ruce. Druhou rukou s okázalou přezíravostí mávl směrem k Horácovi.

„Odejdi už, chlapče,“ rozkázal, aniž by na Horáce vůbec pohlédl. Když kluk po kratičkém zaváhání a rychlém pohledu na svého společníka zvolna vstal a odpověděl jediným slovem, zatetelil se radostí.

„Ne.“

Slovo zůstávalo viset ve vzduchu. Deparnieux zajásal nad chlapcovým odporem, ale dal si pozor, aby to nenechal na sobě znát. Místo toho v předstíraném rozhořčení hrozivě svraštil obočí. Pomalu otáčel tvář k mladíkovi. Všiml si, že Horácovi se napětím zrychlil dech. Konečně nadešel rozhodující okamžik.

„Ne?“ opáčil Deparnieux, jako by nemohl uvěřit vlastním uším. „Já jsem pánem tohoto hradu a moje slovo je tu zákon. Mou výsadou je vládnout všem ostatním. A ty si dovoluješ být tak nezdvořilý a odporovat mi na mém vlastním hradě?“

„Ta doba, kdy bylo třeba bez námitek splnit vaše slovo, už skončila,“ pečlivě odpověděl Horác, čelo zkrabacené úsilím odříkat přesně slovo od slova to, co chtěl Halt. „O právo vyžadovat poslušnost jste se připravil svými nerytířskými skutky.“

Deparnieux zatím dál předstíral pobouření. „Ty zpochybňuješ mé právo poroučet v mém vlastním lénu?“

Horác opět zaváhal. Chtěl mít jistotu, že odpoví přesně. Halt ho důrazně varoval, že doslovná přesnost je v tuto chvíli nanejvýš důležitá. Horác si až příliš dobře uvědomoval, že je to vlastně otázka života a smrti.

„Je na čase, aby toto právo bylo zpochybněno,“ odpověděl po chvíli. Deparnieuxovy hrozivé rysy se stáhly v krutém úsměšku. Vstal, předklonil se mírně vpřed a rukama se opřel o holou borovou desku stolu.

„Ty mě vyzýváš?“ zeptal se. Z jeho hlasu zaznívala nelíčená radost. Horác se však zachoval zdrženlivě.

„Dřív než dojde k nějaké výzvě, musím žádat, abyste ji uznal,“ prohlásil a hradní pán se trochu zamračil.

„Uznal?“ opáčil. „Co to ňafáš, ty jedno štěně?“

Horác umíněně potřásl hlavou a urážku přešel. „Požaduji závazek, že dodržíte podmínky výzvy. A chci, abyste tak učinil v přítomnosti vašich lidí.“

„Aha, tak ty chceš?“ Nádech zlosti v Deparnieuxově hlase už nebyl zdánlivý. Byl opravdový. Pochopil, kam Horác míří.

„Myslím, lorde Deparnieuxi,“ vmísil se tiše Halt, „že ten hoch má dojem, že vládnete pomocí strachu,“ řekl. Galik otočil tvář k němu.

„A co je vám dvěma po tom, lukostřelče?“ zeptal se, i když si myslel, že už to ví.

Halt pokrčil rameny a potom s klidem odpověděl: „Vaši lidé stojí za vámi kvůli vaší pověsti bojovníka. Myslím, že Horác by byl raději, kdyby byla výzva vyslovena a přijata před vašimi muži.“

Deparnieux zachmuřeně uvažoval. Věděl, že když už byla výzva před několika jeho muži víceméně vyjádřena, nemá jinou volbu než ji přijmout. Vládce, který by vzbudil třeba jen zdání, že se bojí šestnáctiletého kluka, by se nesetkal s velkou úctou u mužů, jimž poroučí, ani kdyby následný souboj vyhrál.

„Máš pocit, že se bojím výzvy takového kluka?“ zeptal se uštěpačně. Halt výstražně zvedl ruku.

„Žádná výzva nebyla vyslovena… zatím,“ upozornil. „Pro nás je nyní důležité vědět, že máte odvahu dodržet každou výzvu, která bude následovat.“

Deparnieux si znechuceně odfrkl nad hraničářovými pečlivě volenými slovy. „Teď vidím, co jsi vlastně zač, lukostřelče,“ prohlásil. „Myslel jsem, že jsi možná čaroděj. Teď vidím, že nejsi víc než obyčejný hnidopich, který se handrkuje o slovíčka.“

Halt se strojeně usmál a mírně sklonil hlavu. Nic nenamítal. Nastalo ticho. Deparnieux střelil pohledem po dvou strážných, kteří stáli u velkých dvoukřídlových dveří hodovní síně. Jejich obličeje prozrazovaly zájem o vše, co se v síni odehrávalo. Kdyby teď výzvu odmítl nebo se pokusil získat nad chlapcem nějakou nepoctivou výhodu, do hodiny by se to rozneslo po celém hradě. Věděl, že jeho muži ho příliš v lásce nemají, a kdyby se nezachoval čestně, začal by je ztrácet. Možná ne hned, ale postupně by po jednom po dvou mohli začít opouštět jeho prapor a přebíhat k nepřátelům. A Deparnieux měl tuze mnoho nepřátel.

Upřeně se zadíval na chlapce. Vůbec nepochyboval, že Horáce v řádném souboji porazí. Protivilo se mu však pomyšlení, že ho k souboji dotlačili. Na hradě Montsombre mohl něco takového dělat jen Deparnieux. Přinutil se k úsměvu a snažil se vypadat, že ho celá záležitost nudí.

„Nu dobrá,“ prohlásil ledabylým tónem, „když vám na tom tolik záleží. Budu se řídit podmínkami výzvy.“

„A zavazujete se k tomu tady před svými lidmi?“ rychle doplnil Horác. Hradní pán se na něj zamračil a zanechal veškerého předstírání, že k tomu hádavému klukovi i jeho bradatému společníkovi nemá odpor.

„Ano,“ vyhrkl zlostně. „Jestli to nutně potřebuješ slyšet slovo od slova, tak se před svými muži zavazuji, že souhlasím.“

Horác si zhluboka oddechl úlevou. „Takže,“ spustil a začal vytahovat jednu z rukavic, které měl pečlivě zastrčené za opaskem, „je možné přistoupit k výzvě. Souboj se bude konat do čtrnácti dnů.“

„Souhlasím,“ řekl Deparnieux.

„… na turnajové louce u hradu Montsombre…“

„Souhlasím.“ Téměř to slovo vyplivl.

„… před zraky vašich mužů a dalších obyvatel hradu…“

„Souhlasím.“

„… a bude to souboj na život a na smrt.“ Horácovi se při těch slovech malinko zadrhl hlas. Rychle pohlédl na Halta a hraničář mu nepatrným kývnutím dodal odvahy. Na rty hradního pána se vrátil úsměv — křivý, divoký a krutý.

„Souhlasím,“ prohlásil opět. Jenže tentokrát to bylo téměř spokojené zabručení. „Tak jen pokračuj, kloučku, než ti dojde kuráž a naděláš si do kalhot.“

Horác vztyčil hlavu a poprvé se cítil být pánem situace.

„S vámi je ale těžká práce, Deparnieuxi,“ řekl tiše. Černý rytíř se naklonil přes stůl a vystrčil bradu k obřadnému plesknutí rukavicí, které výzvu uzavře a učiní souboj neodvolatelným.

„Bojíš se, hošíku?“ poškleboval se. Potom však sebou cukl, když ho rukavice štípla do tváře.

Ne že by sebou cukl kvůli bolesti. Spíš to bylo kvůli nečekanému vývoji. Protože mladík za stolem se nepohnul. Místo toho vousatý, prošedivělý lukostřelec vyskočil na nohy tak rychle a hbitě, že se hradní pán na nic nevzmohl, a udeřil ho do obličeje rukavicí, kterou posledních pět minut držel v ruce pod stolem.

„Tedy tě vyzývám, Deparnieuxi,“ prohlásil hraničář. A když hradní pán zahlédl hluboko v těch upřených, neústupných očích záblesk uspokojení, zmocnila se ho na několik vteřin pochybnost.