Ledová země

Dvacet pět

Od toho večera, kdy si Erak zavolal Evanlyn k sobě, uplynulo pět dní.

Zatímco čekala na další Erakovy pokyny, pustila se do jiné části plánu, kterou měla na starost, a hlasitě bědovala nad svým osudem — přidělením k Erakovým osobním otrokům. Vymysleli to tak, že do konce týdne bude pracovat v kuchyni a potom by měla nastoupit k němu. Hlasitě vyjadřovala své znechucení — Erakem jako takovým a jeho čistotností zejména, a vyprávěla o krutosti, s jakou se k ní choval při plavbě do Hallasholmu, jak nejčastěji to šlo.

Podle Evanlynina líčení byl Erak horší než všichni čerti z celého pekla. A navíc mu ještě páchlo z úst.

Po pár dnech těchto lamentací jí Jani, jedna ze starších kuchyňských otrokyň, unavená ustavičnými Evanlyninými stížnostmi, řekla: „Mohly by tě potkat i horší věci, děvenko. Na to si zvykneš.“ A odcházela pryč. Život osobního otroka měl po pravdě řečeno i jisté výhody, k nimž mimo jiné patřilo lepší jídlo i oblečení a pohodlnější bydlení.

„To se radši zabiju,“ volala za ní Evanlyn, šťastná, že má příležitost svůj odpor k jarlovi vykřičet ještě hlasitěji. Kuchyňský pomocník, který šel právě kolem, svobodný muž, nikoli otrok, ji tak neurvale chytil za krkem, až jí zazvonilo v uších.

„Udělám to za tebe, ty kůže líná, jestli se hned nedáš do práce,“ pohrozil jí. Když ji pustil, zatřepala hlavou a oči jí žhnuly zlostí, ale rychle odspěchala, aby Ragnakovi a jeho spolustolovníkům donesla pivo.

Jako vždy, když vcházela do hodovní síně v Ragnakově přítomnosti, ji zaplavila zvláštní vlna strachu. I když jí rozum napovídal, že je nepravděpodobné, aby si jí všiml mezi tucty dalších otroků, kteří pilně nosili na stůl jídlo a pití, přece jen žila v ustavičných obavách, že v ní nějak pozná dceru krále Duncana. Kvůli tomuto strachu a kvůli nepřetržité práci byla na konci každého večera unavená a vysílená.

Když měli otroci hotovou večerní práci, odebírali se na místo vyhrazené jim ke spaní. Evanlyn si s hořkým úsměvem všimla, že Jani, zřejmě otrávená jejím ustavičným reptáním proti Erakovi, si přenesla deku na opačný konec kuchyně. Evanlyn si rozložila deku a chtěla srovnat hadr omotaný kolem polínka, které jí sloužilo jako podhlavník. Když začala, ze záhybů staré košile, do níž dřevo balila, vypadl malý kousek papíru.

S bušícím srdcem Evanlyn na papír rychle stoupla a rozhlížela se, jestli si ho někdo ze sousedů nevšiml. Zdálo se, že ne. Všichni se dál věnovali vlastním přípravám na spaní. Evanlyn ulehla, jak nejklidněji dokázala, a přitom útržek papíru zvedla. Když si přitahovala pokrývku pod bradu, měla příležitost zahlédnout vzkaz napsaný na papírku:

„Dnes v noci.“

Pár minut nato přišel kuchyňský pomocník, zhasil lampy a místnost zůstala osvětlená pouze mihotavým světlem doutnajícího ohně. Ačkoli byla Evanlyn k smrti unavená, ležela na zádech s očima doširoka otevřenýma a s bušícím srdcem čekala, až uplyne dost dlouhá doba.

Hlasy v místnosti postupně utichaly a nahradilo je hluboké a pravidelné oddechování spících otroků. Tu a tam se ozvalo slabé zachrápání nebo zakašlání a jednou či dvakrát přerývaný hlas, když jedna starší teutlandská otrokyně něco nesrozumitelně zamumlala ze spaní.

Oheň pohasl na slabě žhnoucí uhlíky a Evanlyn uslyšela, jak stráž v přístavu odtroubila půlnoc. Bylo to poslední zatroubení na roh, další mělo přijít až za úsvitu, asi v sedm hodin. Soustředěně čekala dál. Erak jí řekl, aby počkala ještě hodinu po odtroubení půlnoci. „Tou dobou budou všichni tvrdě spát,“ prohlásil, když ji seznamoval s plánem. „Když budeš čekat dýl, tak ti, co mají lehkej spánek, anebo starší otroci se můžou probouzet a courat na záchod.“

Navzdory napětí se Evanlyn začínaly klížit oči a v panické hrůze si uvědomila, že málem usnula. To by bylo povedené, pomyslela si s trpkostí, kdyby nechala jarla čekat před Velkou dvoranou, a ona sama by zatím chrněla pod dekou. Přesunula se na tvrdou podlahu, aby se jí neleželo tak pohodlně, a zatínala nehty do dlaní, aby jí bolest pomáhala zůstat vzhůru. Začala počítat plynoucí čas a pak si uvědomila, málem pozdě, že jednotvárné počítání ji opět uspává.

Nakonec mrzutě pokrčila rameny a rozhodla se, že hodina už určitě uplynula. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v kuchyni byl ještě někdo vzhůru, takže Evanlyn opatrně odhrnula pokrývku a vstala. Kdyby se někdo probudil, uvažovala, vždycky může říct, že jde na záchod. Ležela úplně oblečená, ale bez bot. Vzala si je teď s sebou a zabalila se do deky. Když oheň vyhasl, kuchyň rychle vychladla a Evanlyn se na studeném vzduchu roztřásla.

Snažila se polehoučku otevřít dveře na dvůr, ale těžké veřeje zaskřípěly tak strašně, že by to vzbudilo i mrtvého. Trhla sebou a zavřela dveře zvenčí, jak nejopatrněji svedla. Divila se, že takový rámus zřejmě nikoho neprobudil.

Měsíc nesvítil. Obloha byla zatažená těžkými mraky, ale sníh ležící na zemi odrážel každý kousíček světla, takže rozeznávala, co potřebovala. Černý obrys nocležny otroků ze dvora, vymrzlé stodoly, kam ze všech stran táhlo, byl vidět dobře — vzdálený asi čtyřicet nebo padesát kroků.

Evanlyn si natahovala boty a poskakovala přitom z jedné nohy na druhou. Pak šmátrala podél stěny hlavní budovy směrem doleva a sunula se k rohu, jak jí nařídil Erak. Když dorazila na konec, uklouzl jí nechtěně slabý výkřik. Ve stínu se k budově tiskla mohutná nehybná postava.

Na okamžik ji zachvátil strach. Potom jí došlo, že je to jarl Erak.

„Jdeš pozdě,“ šeptal jí rozzlobeně. Pochopila, že je nejspíš stejně vyděšený jako ona. Ačkoli byl jarl, dával v sázku svůj život, když pomáhal v útěku otrokovi, a jistě si toho byl moc dobře vědom.

„Pár jich nemohlo usnout,“ zalhala. Nejspíš by bylo zbytečné mu říkat, že neměla jak měřit čas. Něco zabručel a Evanlyn usoudila, že omluvu přijal. Strčil jí do ruky malý váček.

„Tumáš,“ řekl. „Tady je pár stříbrňáků. Abys dostala kluka ven, budeš muset nejspíš podplatit jednoho z těch členů výboru. Tohle by mělo stačit. Kdybych ti dal víc, moh by něco zvětřit a zajímat se, odkud to máš.“

Přikývla. Všechno probrali v jeho pokoji toho večera před pěti dny. Útěk bylo nutno provést tak, aby na Eraka nepadlo žádné podezření. I proto jí poradil, ať v těch několika dnech hodně reptá kvůli tomu, že se má stát jeho otrokyní. Bude to nápadný důvod k pokusu o útěk.

„Vem si i tohle,“ řekl a podával jí malou dýku v koženém pouzdře. „Mohla by se ti hodit, až ho podplatíš, abys měla jistotu, že dodrží slovo.“

Vzala zbraň a zastrčila ji za široký opasek, který nosila. Měla na sobě kalhoty a košili a přes ramena přehozenou deku jako plášť.

„Co mám dělat, až ho dostanu ven?“ zeptala se tiše. Erak ukázal na cestičku vedoucí do přístavu a také do města Hallasholmu.

„Půjdeš po týhle cestě. Kousek za bránou uvidíš další cestu, která povede doleva, do kopce. Jdi po ní. Uvázal jsem tam ponyho s jídlem a teplým oblečením. Willa musíš vézt na koni.“ Odmlčel se a potom dodal: „V sedlový brašně najdeš taky malou zásobu hřejivý trávy.“

Překvapeně na něj pohlédla. Tenkrát v noci se nijak netajil odporem k té droze.

„Budeš ji potřebovat pro Willa,“ vysvětloval stručně. „Jakmile tomu člověk propadne, tak když mu to najednou úplně sebereš, můžeš ho zabít. Budeš ho muset odvykat postupně, snižovat mu dávky, dokud se nevzpamatuje a neobejde se bez toho.“

„Budu se snažit ze všech sil,“ slibovala. Erak jí povzbudivě stiskl zápěstí. Pohlédl na nízké mraky na obloze a nosem nasál vzduch.

„Nad ránem bude sněžit,“ řekl. „To přikreje vaše stopy. A já ještě vyrobím falešnou stopu. Ty se pořád drž cesty do hor. Až dojdeš k rozcestí u tří bludnejch balvanů s největším uprostřed, zahni doleva a za další dva dny se dostaneš k chatě.“

Nahoře v horách stála malá chata, odkud v létě lovci vyráželi na své výpravy. V zimě zůstávala neobydlená a Evanlyn a Willovi mohla posloužit jako poměrně bezpečné útočiště.

„A nezapomeň,“ připomínal, „jak začne jarní tání, musíte pryč. Kluk bude do tý doby v pořádku. A nesmějí vás tam nachytat lovci. Jak začne tát, zmizte a jděte pořád k jihu.“ Chvíli váhal a potom omluvně pokrčil rameny. „Je mi líto, ale víc nemůžu udělat,“ řekl. „Tohle je nejlepší, co jsem dokázal takhle narychlo vymyslet. Kdybysme nic nepodnikli, Will by moc dlouho nevydržel.“

Stoupla si na špičky a políbila ho na vousatou tvář.

„Udělal jste pro nás hodně,“ řekla. „Nikdy na vás nezapomenu, jarle Eraku. Nikdy vám za to nepřestanu být vděčná.“

Rozpačitým krčením ramen odmítal její díky. Znovu pohlédl na oblohu a potom palcem ukázal k baráku otroků ze dvora.

„Radši bys už měla jít,“ řekl. Potom dodal: „Hodně štěstí.“

Rychle se na něj usmála a pospíchala přes dvůr ke stodole. Připadala si hrozně nápadná a pořád se bála, kdy ji někdo uvidí a zastaví. Ale dostala se k cíli bez nehody a s úlevou se přikrčila ve stínech u stodoly.

Chvíli počkala, než znovu popadne dech a srdce se alespoň trochu uklidní. Potom se podél stěny sunula ke dveřím. Byly pochopitelně zajištěné, ale jen zvenčí a pouze jednoduchou závorou. Odstrčila ji, a když kovově zaskřípala, zadržela dech. Potom chatrné dveře otevřela a vklouzla dovnitř.

Ve stodole byla tma, nesvítil tam žádný oheň. Evanlyn čekala, až si oči zvyknou na přítmí. Postupně začala rozeznávat obrysy spících otroků natažených na špinavé zemi a zabalených do hadrů a roztrhaných dek. Škvírami ve stěnách z hrubé borovice na ně dopadaly proužky mdlého světla.

Erak jí řekl, že členové výboru mají oddělený prostor na konci stodoly, kde dokonce udržují ohníček kvůli teplu. Mohlo se však i stát, že jeden z nich bude na stráži v hlavní části baráku. Proto dostala stříbrňáky.

A dýku.

Nahmatala její studený jilec, aby se uklidnila. Prohlédla si stodolu před pár dny a věděla, kde přibližně je Willovo místo na spaní. Zamířila tam a pečlivě obcházela ležící těla. Přejížděla očima sem a tam, pátrala po Willovi a pomalu propadala zoufalství. Potom nad jednou rozedranou dekou poznala jeho nezaměnitelnou čupřinu, oddechla si úlevou a vydala se k němu.

Alespoň že Will s ní půjde bez odporu. Otroci ze dvora měli smysly otupělé a rozum oslabený drogou a poslechli každý příkaz, který dostali.

Přidřepla u Willa a zatřásla mu ramenem, aby se probudil — nejprve jemně a potom, když pochopila, že v omámení spí jako zabitý, čím dál silněji.

„Wille!“ šeptala mu prosebně do ucha. „Vstávej! Vzbuď se!“

Něco zamumlal. Oči však měl stále pevně zavřené a dýchal zhluboka. Znovu s ním zatřásla, cítila, jak se jí zmocňuje panika.

„Wille, prosím,“ žadonila. „Vstávej!“ A pleskla ho rukou po tváři.

To pomohlo. Otevřel oči a nechápavě na ni hleděl. Zřejmě ji nepoznával, ale aspoň byl vzhůru. Tahala ho za rameno.

„Vstávej,“ přikazovala. „A pojď za mnou.“

Srdce jí radostně poskočilo, když uposlechl. Rozhýbával se pomalu, ale zvedl se, postavil se na vratké nohy a nejistě se kymácel. Očekával další rozkaz.

Ukázala k otevřeným dveřím, jimiž dovnitř vnikal pruh světla.

„Jdi. Ke dveřím,“ nařídila a on se k nim začal šourat. Nestaral se, kudy jde, kopal do ostatních otroků a šlapal po nich. Kupodivu to s nimi nic nedělalo, většinou jen zamručeli nebo se obrátili na druhý bok. Otočila se a chtěla jít za Willem, když vtom ji zadržel mrazivý hlas z druhého konce stodoly.

„Okamžik, slečinko. Kampak to jdete?“

Byl to jeden z členů výboru. A co hůř, byl to Egon. Jarl Erak měl pravdu. Střídavě drželi hlídku u ostatních otroků. Obrátila se k němu čelem. Blížil se k ní mezi ležícími těly a podobně jako Will nebral ohled na to, kam šlápne.

Evanlyn se zastavila, zhluboka se nadechla a nejklidněji, jak dokázala, řekla: „Jarl Erak mě poslal pro tohohle otroka. Má mu nanosit dříví na topení.“

Egon zaváhal. Nebylo vyloučeno, že mluví pravdu. Když někomu z vyšších jarlů došlo dřevo uprostřed noci, bez skrupulí si poslal pro otroka, aby mu nanosil novou zásobu. Jenže Egon byl podezíravý a měl pocit, že je mu ta holka povědomá.

„On chce zrovna tohohle otroka?“ vyptával se.

„Přesně tak,“ odpověděla Evanlyn a snažila se, aby to znělo přirozeně. Byla to jediná slabina jejich plánu. Nebyl žádný důvod, proč by Erak nebo kdokoli jiný ze Skandijců chtěl na obyčejnou špinavou práci určitého otroka.

„A proč právě jeho?“ naléhal a Evanlyn poznala, že ho neoklamala. Zkusila něco jiného.

„Tedy, on vlastně neřekl, že právě tohohle. Chtěl jen nějakého otroka. Ale Will je můj kamarád a dostane se tak na několik hodin k práci v domě, kde je teplo a možná i teplé jídlo, a já si myslela…“ Nechala slova viset ve vzduchu, pokrčila rameny a doufala, že to Egonovi bude stačit. On však na ni civěl dál. Pak si vzpomněl a přimhouřil oči.

„Už vím,“ řekl. „Tys tu nedávno byla. Viděl jsem tě tu slídit, je to tak?“

Evanlyn ho v duchu proklela. Rozhodla se pro rychlé řešení. Vytáhla váček s penězi a zacinkala s nimi.

„Hele, já se jen snažím trochu pomoct kamarádovi,“ řekla. „Něco ti za to dám.“

Egon se rychle ohlédl přes rameno, aby měl jistotu, že ho nikdo z výboru nevidí. Pak jeho ruka vystřelila a shrábla váček.

„To už je lepší,“ prohlásil. „Já udělám něco pro tebe a ty zas pro mě.“ Zastrčil si peníze za košili a přiblížil se těsně k Evanlyn. Ohlédla se po Willovi a viděla, že čeká u dveří a netečně přihlíží. Egon ji náhle popadl za ramena a přitáhl ji blíž k sobě.

„Třeba bys našla další schované penízky,“ zasyčel. Pak se jeho tvář stáhla, protože ucítil prudkou bolest v břiše — a teplý pramínek stékající mu po kůži od místa, kde to nejvíc bolelo. Evanlyn se ledově usmála.

„Třeba tě vykuchám jako slanečka, jestli mě hned nepustíš,“ řekla a znovu mu ostrou dýkou prořízla kůži.

Nebyla si jistá, jestli se slanečci kuchají. Ale zřejmě to nevěděl ani on. Rychle ucukl, ukázal na dveře a klel.

„Dobře,“ ustoupil. „Vypadněte. Ale tvůj kámoš mi za to zaplatí, jen co se vrátí.“

Evanlyn slabě vydechla úlevou a pospíchala ke dveřím. Popadla Willa za ruku a táhla ho ven. Jakmile vyšli, otočila se a zastrčila závoru.

„Pojď, Wille. Musíme odsud pryč,“ řekla a zamířila jako první k pěšince do přístavu.

Jarl Erak, ukrytý ve stínu, pozoroval obě odcházející postavy. I on si s úlevou oddechl.

Po několika minutách je následoval. Tu noc musel ještě něco udělat.