Ledová země

Dvacet jedna

Tak nakonec budeme přece jen rozděleni, pomyslel si Will. Když Evanlyn odváděli, s nešťastným výrazem ve tváři se po něm ohlédla a klopýtala pryč. Přinutil se k povzbudivému úsměvu a zamával jí. Snažil se, aby to vypadalo přirozeně a bezstarostně, jako kdyby se rozcházeli jen nakrátko.

Willův pokus pozvednout Evanlyn náladu ukončil pořádný políček. Zavrávoral a v uších mu zvonilo.

„Pohyb, otroku!“ zlostně zavrčel Tirak, skandijský dozorce ze dvora. „Uvidíme, jak dlouho ti ten úsměv vydrží.“

Will měl záhy zjistit, že dlouho ne.

Otroci ze dvora měli ze všech skandijských zajatců nejtěžší a nejhorší podmínky. Otroci v domě — ti, co pracovali v kuchyních a hodovních síních — měli alespoň tu výhodu, že pracovali a spali v teple. Večer sice padali únavou a vyčerpáním, ale na teplé deky.

Otroci ze dvora museli vykonávat všechny namáhavé a špinavé práce, které bylo zapotřebí dělat venku — řezat dříví, odhrabávat sníh z cestiček, uklízet a vyvážet záchody, krmit a napájet domácí zvířata a čistit stáje. Všechny práce se musely dělat v kruté zimě. A když se otroci nakonec zpotili námahou, museli zůstat ve vlhkém oblečení, které studilo a mrzlo na těle, jakmile byla práce hotová.

Přespávali v polorozpadlé staré stodole, která před zimou téměř nechránila a kde ustavičně táhlo. Každý otrok dostal jednu slabou deku — což při nočních mrazech vůbec nestačilo. Přikrývali se každým starým hadrem nebo pytlem, který se jim dostal do ruky. Kradli je, vyžebrávali. A často se o ně prali. Během prvních tří dnů Will zažil, jak byli dva otroci při rvačce o roztrhané kusy pytloviny téměř ubiti k smrti.

Pochopil, že být otrokem na dvoře nebylo jen nepohodlné, ale krajně nebezpečné.

Všechno ještě zhoršovaly zavedené zvyklosti. Dozorem na dvoře byl pověřen Tirak, ale svoji pravomoc přesunul na malou tlupu ničemů, které se říkalo výbor. Tvořil ho půltucet nejstarších otroků. Ti chodili vždy pohromadě a neomezeně vládli nad životy ostatních otroků. Za svoji moc a za další výhody, jako jídlo a deky navíc, udržovali na dvoře krutou disciplínu, sestavovali seznam prací a přidělovali úkoly jednotlivým otrokům. Ti, kdo jim přisluhovali a poslouchali je na slovo, dostávali nejlehčí práce. Ten, kdo se jim nepodrobil, musel vykonávat nejšpinavější, nejhorší a nejnebezpečnější práce. Tirak jejich krutosti přehlížel. Měl otroky na starost, ale nezajímali ho. Podle jeho názoru byli bezcenní a on měl mnohem jednodušší život, když udržování pořádku nechával na výboru. Pokud někoho, kdo se jim příležitostně vzepřel, zabili nebo zmrzačili, považoval to za přiměřenou cenu, kterou bylo třeba zaplatit.

Protože Will byl takový, jaký byl, jeho srážka s výborem byla nevyhnutelná. Došlo k ní třetí den, kdy byl na dvoře. Právě splnil úkol obstarat dříví na otop a táhl plně naložené saně mělkým sněhem. Oblečení měl zvlhlé potem a promočené od tajícího sněhu a věděl, že jakmile se zastaví, bude se klepat zimou. Nevalné porce jídla, které dostávali, nestačily na to, aby se udržel při plném zdraví, a Will cítil, jak mu s každým dnem ubývají síly i odolnost.

Sehnutý skoro až k zemi vtáhl saně do dvora a zastavil u kuchyně, kde měli náklad složit domácí otroci a odnést naštípaná polena dovnitř k velkým rozpáleným kuchyňským kamnům. Když narovnal záda, pootočil hlavu a odněkud zpoza jednoho z kuchyňských přístavků zaslechl hlasy — jeden rozezlený a druhý ukňouraný.

Všetečný Will nechal saně saněmi a šel se podívat, co způsobilo takový rozruch. Na zemi se krčil hubený, otrhaný kluk a starší, větší mladík do něj tloukl kusem zauzleného provazu.

„Omlouvám se, Egone!“ brečela oběť. „Já nevěděl, že je to tvoje!“

Willovi došlo, že oba jsou otroci. Větší mládenec byl ale dobře živený a tepleji oblečený, přestože i jeho oblečení bylo potrhané a špinavé. Will odhadoval, že je mu tak dvacet let. Už si všiml, že na dvoře žádní starší otroci nejsou. Měl nepříjemné podezření, že tohle je důvod, proč otroci ze dvora nežijí moc dlouho.

„Jseš zloděj, Ulrichu!“ syčel ten větší. „Já tě naučím, sahat na moje věci!“

Potom začal oběť zuřivě šlehat provazem do hlavy. Will si všiml, že menší chlapec má obličej samou modřinu, a viděl, jak mu jedna rána roztrhla kůži těsně pod okem. Ulrichova tvář se zalila krví a on plakal a pokoušel se zakrývat obličej holýma rukama. Jeho trýznitel do něj mlátil čím dál divočeji. Will už nedokázal stát opodál. Když se Egon napřáhl k dalšímu úderu, přiskočil, chytil konec provazu a trhnul za něj.

Egon ztratil rovnováhu, zavrávoral a provaz pustil. Překvapeně se otočil, aby zjistil, kdo se to opovážil plést do jeho záležitostí. Počítal, že uvidí Tiraka nebo jiného Skandijce. Nikdo jiný by si netroufl na člena výboru. Ke svému údivu zjistil, že před ním stojí malý drobný kluk, který vypadal asi tak na šestnáct.

„Už má dost,“ řekl Will a mrštil provazem do rozbředlého sněhu.

Rozzuřený Egon udělal krok k němu. Byl vyšší a těžší než Will a byl rozhodnutý ztrestat toho odvážlivce. Něco v jeho očích a postoji ho však zadrželo. Neviděl žádný strach. A ten kluk vypadal, že má sílu a že se bude bránit. Egon si uvědomil, že kluk byl na dvoře nový a pořád ještě v docela dobré kondici. S ním by nebylo tak snadné pořízení jako s ubožákem Ulrichem.

„Omlouvám se, Egone,“ pofňukával otrhánek. Připlazil se k svému trýzniteli a položil hlavu na jeho staré škrpály. „Už to nikdy neudělám.“ Egon o svoji původní oběť ale už ztratil zájem. Nohou chlapce odstrčil. Ulrich vzhlédl, zjistil, že Egonova pozornost je upřena jinam, a tak se hleděl ztratit.

Egon si ho sotva všiml. Nasupeně civěl na Willa a odhadoval ho. S tímhle by to nešlo tak snadno. Byly ale i jiné možnosti, jak zatočit s drzouny.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Oči měl přimhouřené a hlas plný tiché zuřivosti.

„Jmenuju se Will,“ řekl hraničářský učeň a Egon zvolna několikrát pokýval hlavou.

„Budu si to pamatovat,“ sliboval.

Druhého dne Willa přidělili k pádlům.

Práce u pádel se otroci ze dvora nejvíce obávali.

Zásoba hallasholmské pitné vody pocházela z velké studny uprostřed náměstí před Ragnakovým sídlem. Když uhodily mrazy, voda ve studně zamrzala, pokud se jí v tom nebránilo. Takže Skandijci ke studně umístili pádla, jimiž se hladina vody neustále čeřila a led rozbíjel dřív, než stačil ztuhnout. Točit klikou a udržovat těžké dřevěné lopatky v pohybu ve vodě byla nekonečná, úmorná dřina. Podobně jako odklízení sněhu to byla vysilující práce, při které otroci prokřehli na kost. U pádel nikdo dlouho nevydržel.

Will tu pracoval polovinu dopoledne, a už byl úplně vyčerpaný. Bolel ho každičký sval v těle, záda i nohy.

Opřel se o rukojeť, ohlazenou dlouhou řadou dávno mrtvých rukou. Neuplynulo ani pár minut od doby, kdy naposled rozvířil hladinu ve studně, ale už se stačil vytvořit ledový škraloup. Když se teď dřevěná lopatka rozhýbala a narazila do ledu, začal praskat. Druhý pádlovač na protější straně studny sebou škubl, zatočil druhým pádlem a rozčeřil vodu, aby nezmrzla. Když Will ráno přišel, pozdravil druhého otroka kývnutím. Zůstalo bez odpovědi. Od té doby pracovali mlčky a jen hekali námahou.

Přes záda Willa švihl těžký kožený řemen, který patřil dozorci. Will slyšel zasvištění, uvědomil si, že rána dopadla. Žádnou bolest však neucítil. Byl otupený mrazem.

„Zaraž ho dolu!“ vyštěkl dozorce. „Voda zamrzne o kus níž, když budeš jen takhle škrábat po hladině.“

Will tiše zaúpěl a poslechl. Stoupl si na špičky a zabořil dřevěné pádlo hluboko do ledové vody. Ze studny přitom vystříkla sprška vody. Ucítil na těle její mrazivý dotek. Byl promočený skrz naskrz. Bylo téměř nemožné zůstat suchý. Věděl, že jakmile se zastaví na jednu z krátkých přestávek, které měli povolené, mrznoucí mokré šaty mu seberou tělesné teplo a on se zase rozklepe.

Právě neovladatelné třesavky se bál nejvíc. Jakmile prochladl, začal se celý klepat. Snažil se to zastavit, ale zjistil, že nemůže. Tupě si uvědomoval, že ztrácí vládu nad vlastním tělem. Zuby mu drkotaly, ruce se třásly a nebylo v jeho silách něco s tím udělat. Jedinou cestou, jak se zahřát, bylo znovu začít pracovat.

Konečně to měl za sebou. Dokonce i Skandijci uznávali, že u pádel nikdo nemůže pracovat déle než čtyři hodiny. Roztřesený, vyčerpaný a naprosto zničený škobrtal zpátky do stodoly. Když se blížil k místu, které měl přidělené na spaní, zakopl a upadl. Už neměl sílu znovu se zvednout. Lezl po kolenou a toužil jen po nuzném teple chatrné deky.

Pak se mu z úst vydral chraptivý výkřik zoufalství. Deka byla pryč!

S pláčem se choulil na studené zemi. Kolena skrčil pod bradu a objímal je rukama, aby se pokusil udržet v zesláblém těle trošičku tepla. Myslel na svoji teplou hraničářskou pláštěnku, jenže o tu už dávno přišel. Počínající třesavka mu cloumala celým tělem. Chlad mu pronikal svaly, zahryzával se do kostí, do samotné duše.

Nebylo nic jiného než ten chlad. Jeho svět byl obklíčený chladem. On sám byl chlad. Nedalo se uniknout, nedalo se to snést. Na světě nebyl sebemenší kousíček tepla.

Byl jen chlad.

Na tváři ucítil něco drsného a otevřel oči. Viděl, že se k němu někdo sklání a přes roztřesené tělo mu přehazuje kus pytloviny. Potom k jeho uchu dolehl tichý hlas.

„Jen klid, kamaráde. Teď musíš být silný.“

Mluvil k němu vysoký otrok, vousatý a rozcuchaný. Will si hlavně všiml jeho očí, plných soucitu a porozumění. Zbědovaně si přitáhl drsnou pytlovinu až pod bradu.

„Slyšel jsem, cos udělal pro Ulricha,“ říkal jeho zachránce. „Musíme držet pohromadě, jestli to chceme přežít. Já se jmenuju Handel, abych nezapomněl.“

Will se snažil odpovědět, ale když zkusil promluvit, zuby mu nezvladatelně cvakaly a hlas se mu třásl. Nemělo to cenu.

„Na, zkus tohle,“ radil Handel a rozhlížel se kolem, aby měl jistotu, že je nikdo nesleduje. „Otevři pusu.“

Will přiměl drkotající čelisti, aby se rozevřely a Handel mu strčil něco do úst. Will měl nejasný pocit, že je to něco jako chomáček sušených rostlin.

„Dej si to pod jazyk,“ zašeptal Handel. „Nech to rozpustit. Udělá ti to dobře.“

A potom, za pár okamžiků, když sliny začaly rozpouštět tu věc pod jeho jazykem, Will ucítil, jak se mu po těle rozlévá překrásný pocit lehkosti a tepla. Nádherného tepla, které zahánělo chlad a v pravidelných vlnách se šířilo až do konečků prstů. Ještě nikdy v životě nezažil něco tak úžasného.

Po opakovaných pomalých vlnách tepla třesavka ustupovala. Napjaté svaly se uvolnily a dostavil se slastný pocit klidu a pohody. Pohlédl na Handela a viděl, že se usmívá a pokyvuje hlavou. Ty krásné, laskavé oči se konejšivě usmívaly a Will věděl, že všechno bude v pořádku.

„Co to je?“ zeptal se s vlhkým chuchvalcem stále v puse.

„To je hřejivá tráva,“ přátelsky mu řekl Handel. „Udržuje nás při životě.“

Ze stínu ve vzdáleném koutě stodoly sledoval obě postavy šklebící se Egon. Handel odvedl dobrou práci.