Ledová země

Osmnáct

„Já ti říkal, že díky tomu znaku na štítě se nám bude cestovat snadněji,“ připomněl Halt Horácovi.

Pohodlně seděli v sedlech, Halt s jednou nohou přehozenou přes hrušku, a sledovali galického rytíře, který jim původně zastoupil cestu k nedalekému rozcestí, jak pobodl koně a kalupem cválal pryč, do bezpečí nedalekého města. Horácovy oči sjely k znaku zeleného dubového listu, který Halt nakreslil na jeho jinak prázdném štítě.

„Přece víte,“ ohrazoval se lehce nesouhlasně Horác, „že já vlastně nemám oprávnění nosit erb, dokud nebudu řádně pasován na rytíře.“ Výcvik ve škole sira Rodneyho byl hodně přísný a Horác měl někdy dojem, že Halt nebere dostatečné ohledy na pravidla rytířského chování. Vousatý hraničář se na něj úkosem podíval a pokrčil rameny.

„Když už je o tom řeč,“ poznamenal, „dokud nebudeš náležitě pasován, nemáš ani oprávnění bojovat s žádným z těchhle rytířů. Ale nevšiml jsem si, že by ti to nějak zvlášť vadilo.“

Od prvního setkání u mostu byli oba Aralueni už šestkrát zastaveni loupeživými rytíři, číhajícími u rozcestí, mostů a v úzkých roklinách. Se všemi to až s neuctivou rychlostí vyřídil svalnatý bojovnický učeň. Halt byl uchvácen mladíkovou obratností a přirozeným nadáním. Jednoho po druhém vyhazoval Horác ty samozvané strážce ze sedel — nejprve několika pohotově umístěnými údery meče a v poslední době, poté, co ukořistil dobré a spolehlivé kopí, které mu pěkně sedělo v ruce a bylo správně vyvážené, zdrcujícím útokem, při němž byl protivník vymrštěn ze sedla a odletěl hodný kus za zadek svého cválajícího koně. Prozatím Horác s Haltem nashromáždili slušnou sbírku brnění a zbraní, přivázanou u sedel zabavených koní. Až dorazí do dalšího většího města, měl Halt v plánu prodat koně, brnění i zbraně.

Přes všechen upřímný obdiv k Horácovým schopnostem a navzdory pochmurnému uspokojení, které pocítil vždy, když viděl, jak je zneškodněn další tyranský vydřiduch, Halt nelibě nesl zpoždění, které kvůli soubojům při svém putování nabírali. I bez toho bude pro ně obtížné dostat se ke vzdálené hranici se Skandií dřív, než se stane kvůli zimním vichřicím neprůchodnou. A proto se před pěti dny, když tábořili v polorozpadlé stodole opuštěného statku, prohraboval hromadami starých rezavějících nástrojů a zteřelých pytlů tak dlouho, až objevil tyglík použitelné zelené barvy a starý seschlý štětec. S jejich pomocí pak na Horácův štít namaloval zelený dubový list. Výsledek odpovídající jeho očekávání se brzy dostavil. Zvěsti o siru Horácovi z řádu Dubového listu je předcházely. Jakmile teď loupeživí rytíři viděli, že se k nim blíží, zpravidla se po spatření znaku na Horácově štítu otočili a vzali do zaječích.

„Nemůžu říct, že by mi bylo líto, že prchá,“ přiznával Horác a jemně pobídl Kikra k uvolněnému rozcestí. „To rameno mě ještě nepřestalo bolet.“

Jeho poslední soupeř byl podstatně zdatnější, než bylo u těchto hrdinů z lesních cest běžné. Nezastrašil ho znak dubového listu na štítu, ani se nenechal vyvést z míry Horácovou pověstí, a s vervou se pustil do boje. Během souboje trvajícího několik minut se jedna rána jeho palice odrazila od horního okraje Horácova štítu a zasáhla bojovnického učně do ramene.

Úder byl sice naštěstí ztlumen štítem, jinak by Horácovi nejspíš zlomil ruku. Způsobil však bolestivou podlitinu a Horác pořád ještě nemohl hýbat rukou ani ramenem tak, jak by chtěl.

Hned poté, co palice natropila takovou škodu, Horácův meč rubovým sekem třískl do obličejové části mužovy helmice, vyťal v ní ostrý zub a poslal rytíře k zemi na lesní cestu, kde zůstal ležet v hlubokém bezvědomí.

Teď se Horácovi ulevilo, že zatím nemusel bojovat.

„Noc strávíme ve městě,“ oznámil mu Halt. „Třeba se nám podaří sehnat nějaké bylinky a já ti pak na tu tvou ruku dám teplý obklad.“ Neuniklo mu, že Horác ruku šetří. I když si nijak nestěžoval, zřejmě ho hodně bolela.

„To by se mi líbilo,“ zasnil se Horác. „Strávit noc v opravdické posteli bude skvělá změna po tak dlouhé době, kdy přespáváme na tvrdé zemi.“

Halt posměšně odfrkl. „Bojová škola očividně není, co bývala,“ odtušil. „To je mi pěkné, když starochovi jako já se spí pod širým nebem pohodlně a mladý kluk je z toho celý ztuhlý a rozbolavělý.“

Horác pokrčil rameny. „Ať je to jak chce,“ vedl si svou, „já se přece jen dnes rád vyspím v posteli.“

Halt se vlastně cítil úplně stejně. Před Horácem to ovšem nehodlal dát najevo.

„Možná bychom sebou měli hodit,“ prohlásil, „a dostat tě do měkké postele, než ti vypoví poslušnost všechny klouby.“

Nato pobídl Abelarda do volného klusu. Cuk jedoucí za ním ihned zrychlil a vyrovnal krok. Horáce to zaskočilo, a protože ho navíc zdržovali i zabavení koně, které vedl za sebou, zůstal kus pozadu.

V ulicích města vzbudil průvod bojových koní s nákladem brnění a zbraní poměrně živý zájem. Horác si znovu všiml, jak se jim lidé horlivě klidí z cesty. Vnímal, že na něho vrhají kradmé pohledy, a když projížděl davem, víc než jedenkrát zaslechl, jak si šeptají „chevalier du chêne“. Zvědavě pohlédl na Halta.

„Co to říkají?“ zeptal se. Halt ukázal na obrázek dubového listu na štítu zavěšeném na vidlici Horácova sedla.

„To mluví o tobě. Říkají ‚dubový rytíř‘. Tvoje sláva se zřejmě šíří rychle.“

Horác se zamračil. Nebyl si jistý, jestli ho to těší, nebo ne.

„Doufejme, že kvůli tomu nebudou nějaké potíže,“ vyjádřil se nejistě. Halt pouze pokrčil rameny.

„V takovémhle malém městečku? To je málo pravděpodobné. Spíš naopak, řekl bych.“

Bylo to opravdu malé městečko, vlastně ne o mnoho víc než pouhá vesnice. Mělo jen jednu hlavní ulici, úzkou tak, že jejich koně by po ní sotva mohli jet vedle sebe. Pěší obyvatelé před nimi museli uhýbat do postranních uliček. Tam zůstávali, dokud malý průvod bojových koní s klapotem kopyt poklidně neprojel kolem nich.

Ulice nebyla dlážděná, byla to spíš cesta pokrytá prachem, který se při každém dešti rychle měnil v mazlavé bláto. Domy byly nízké, většinou přízemní, a vypadaly o něco menší, než bývá obvyklé.

„Pozorně se dívej po nějakém hostinci,“ tiše řekl Halt.

Putovat s věhlasným člověkem byla pro Halta nová zkušenost. V Araluenu byl zvyklý, že když se někde objevil příslušník hraničářského sboru, vítala ho podezíravost a občas strach. Šedo-zelené pláštěnky s hlubokou kapucí byly obyvatelům království známé. Se značným potěšením tady v Galice zaznamenal, že hraničářský stejnokroj ani příznačná výzbroj v podobě dlouhého luku a dvou nožů zřejmě nevzbuzovaly téměř žádný zájem.

S Horácem to bylo úplně jinak. Jeho pověst je očividně předběhla a lidé na něj pohlíželi se směsicí podezíravosti a bázně, kterou byl Halt po léta zvyklý spojovat sám se sebou. Takový stav věcí Halta vcelku těšil. Kdyby nastaly nějaké potíže, mohlo by pro něj a pro Horáce být rozhodující výhodou, že lidé za větší hrozbu pokládali mladého kolohnáta ve zbroji.

Pravdou ovšem bylo, že starší, trochu prošedivělý muž v těžko popsatelné pláštěnce byl jako možný nepřítel nesrovnatelně nebezpečnější.

„Tam vpředu,“ zvolal Horác a přetrhl Haltovy úvahy. Halt pohlédl směrem, kam ukazoval chlapcův prst, a spatřil stavení. Bylo větší než ostatní a mělo jedno poschodí, nebezpečně nachýlené nad ulici a poněkud vratce podpírané hrubými dubovými trámy vybíhajícími z přízemí. Omšelý vývěsní štít se mírně pohupoval ve větru. Neumělou rukou a oprýskávající barvou byl na něm vyvedený pohár na víno a miska s jídlem.

„Dnes večer si moc velké naděje na pěknou měkkou postel nedělej,“ varoval Halt bojovnického učně. „V lese by se nám možná spalo pohodlněji.“ Nechal si pro sebe, že by také skoro jistě spali ve větší čistotě.

Jak se ukázalo, trochu hostinci křivdil. Byl malý a jeho stěny nebyly právě rovné. Strop byl nízký a hrbolatý, a když stoupali nahoru, aby si prohlédli nabízený pokoj, schodiště se zjevně naklánělo ke straně.

Ale přinejmenším tam bylo čisto a v pokoji bylo velké zasklené okno, nyní otevřené, aby dovnitř mohl čerstvý odpolední vánek. Když vyhlédli a prohlíželi si změť špičatých střech okolních domů, zavanula k nim vůně čerstvě zoraných polí.

Hostinský i jeho žena byli postarší lidé, ale na své dva nové hosty se aspoň tvářili přívětivě a přátelsky — zejména poté, co spatřili náklad zbraní a brnění navršený na koních seřazených před hostincem. Usoudili, že mladý rytíř je dozajista majetný člověk. A také význačná osoba podle toho, jak všechno zařizování nechával na svém sluhovi, dost nevrlém chlapíkovi v šedo-zelené pláštěnce. Hostinský ve své omezené nadutosti předpokládal, že lidé vznešeného rodu se nesnižují k tomu, aby se starali o tak přízemní věci, jako je cena za nocleh.

Když se ukázalo, že v městečku není žádné tržiště, kde by se zabavená kořist dala směnit za peníze, Halt dovolil, aby pacholek z hostince na noc ustájil koně uvnitř. Všechny kromě Abelarda a Cuka, samozřejmě. O ty se postaral sám a byl potěšen, když viděl, že i Horác pečuje o Kikra osobně.

Jakmile zaopatřili koně, odebrali se oba do pokoje. Hostinská jim sdělila, že večeře bude nejdřív za hodinu.

„Využijeme volného času a podíváme se na tu tvou ruku,“ řekl Halt Horácovi. Mladík se s radostí svalil na postel a spokojeně si oddechl. Oproti Haltovu očekávání byly postele měkké a pohodlné, s teplými, čistými dekami a bělostnými prostěradly. Na Haltův pokyn učeň vstal a stáhl si přes hlavu kroužkovou košili. Když přitom musel zvednout poraněnou ruku, trochu sykl bolestí.

Modřina se rozšířila na celou horní část paže a hrála všemi barvami — od modročerné až po ošklivě nažloutlou. Halt pečlivě prohlížel celou pohmožděninu. Chtěl mít jistotu, že žádná kost není zlomená.

„Au!“ protestoval Horác, když hraničářovy prsty prohmatávaly a proklepávaly modřinu.

„Bolelo to?“ zeptal se Halt. Horác se na něj roztrpčeně podíval.

„Samozřejmě,“ odsekl. „Taky proto jsem řekl ‚au!‘“

„Hmm,“ zamyšleně mumlal Halt, uchopil Horácovu paži a hýbal s ní ze strany na stranu. Horác přitom skřípal zuby bolestí. Nakonec už to nemohl dál vydržet, a tak se Haltovi vyškubl.

„Myslíte si, že je to k něčemu dobré?“ zeptal se podrážděně. „Nebo vám jen dělá dobře, když mě to bolí?“

„Já se ti snažím pomoct,“ mírně se ohradil Halt. Znovu se natáhl po Horácově paži, ale Horác uhnul.

„Dejte ty ruce pryč,“ bránil se. „Jen se mi v tom šťouráte a dloubáte. Nechápu, jak by tohle mohlo být k něčemu užitečné.“

„Já se jen snažím zjistit, jestli nemáš něco zlomeného,“ vysvětloval Halt. Horác však zavrtěl hlavou.

„Nic není zlomené. Mám jen modřinu, to je všecko.“

Halt bezmocně rozhodil rukama. Otevřel ústa, aby něco řekl — chtěl Horáce ubezpečit, že se mu opravdu snaží pomoct, ale nedostal se k tomu.

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře, a ještě než doznělo, rozlétly se a dovnitř se vhrnula hostinská s náručí plnou čistých polštářů. Usmála se na ně a potom její pohled utkvěl na Horácově paži. Úsměv se vytratil a na jeho místo neprodleně nastoupil výraz mateřské starostlivosti.

Spustila příval galičtiny, jemuž ani jeden nerozuměli. Přiskočila k Horácovi a odhodila polštáře na jeho postel. Natáhla ruku, aby se bolavé paže dotkla. Horác ji s nedůvěrou sledoval. Zadržela ruku, našpulila rty a dívala se na něj uklidňujícím pohledem. Horác se upokojil a nechal ji, ať si zranění prohlédne.

Dotýkala se paže jemně a lehce, téměř nepostřehnutelně. Horác se podvolil a výmluvně pohlédl na Halta. Hraničář se zakabonil, usedl na postel a přihlížel. Žena se nakonec narovnala, vzala Horáce za druhou ruku a vedla ho k posteli, aby se posadil. Otočila se, ukázala na zmodralou ruku a promluvila na ně na oba.

„Nic zlomené,“ prohlásila rozpačitě. Halt kývl hlavou.

„To jsem zjistil i já,“ odtušil, a Horác neuctivě odfrkl. Hostinská jednou či dvakrát pokývla a mluvila dál. Hledala slova a její rada v araluenštině byla přinejmenším poněkud nepřesná.

„Modřiny,“ řekla, „zlé modřiny. Potřebovat…“ Odmlčela se, hledala správné slovo. Pak ho našla. „Bylinky…“ řekla a rukama naznačila mnutí bylinek při přípravě obkladu. „Lámat bylinky… dávat sem.“ Opět se dotkla bolavé ruky. Halt souhlasně přikyvoval.

„Dobrá,“ řekl. „Pusťte se prosím do toho hned.“ Pohlédl na Horáce. „Máme štěstí,“ prohlásil. „Vypadá to, že se vyzná.“

„Chcete asi říct, že já mám štěstí,“ odměřeně ho opravil Horác. „Kdybych byl odkázaný na vaši jemnou péči, nejspíš bych teď už byl jednoruký.“

Žena postřehla tón jeho hlasu, a i když slovům nerozuměla, pospíšila si, aby ho uklidnila. Konejšivě něco mumlala a zlehoučka se dotkla modřiny.

„Dva dny… tři… modřiny pryč. Bolest pryč,“ slibovala. Horác se na ni usmál.

„Děkuji vám, paní,“ řekl stylem, jakým by se podle jeho představ měl vyjadřovat šlechetný mladý rytíř. „Budu navždy vaším dlužníkem.“

Usmála se na něj a posunky opět naznačila, že hodlá dojít pro svoji zásobu bylinek a léků. Horác vstal, vysekl nemotornou poklonu a žena s tichým zahihňáním vyšla z místnosti.

„No maucta,“ ulevil si Halt a obrátil oči k nebi.