Ledová země

Třicet

Život na hradě Montsombre plynul v jednotvárném rytmu.

Hostitel, neomezený místní vládce Deparnieux, vídal své nedobrovolné hosty jen tehdy, když se mu zachtělo — což bylo obvykle jednou či dvakrát do týdne u večeře. Zpravidla při těchto příležitostech přišel s nějakým novým druhem lákadla pro Halta, aby ho získal na svou stranu.

Jinak byli oba Araluenci nuceni zůstávat převážně ve své věžní komnatě, i když si každý den směli krátce protáhnout tělo na hradním nádvoří, a to pod bedlivým dozorem přibližně tuctu ozbrojenců, kteří je jinak střežili i ve věži. Několikrát žádali, zda by se mohli vydat za hradby a prohlédnout si třeba okolí.

Ani neočekávali jinou odpověď, než které se jim dostalo — ledové mlčení ze strany seržanta, který velel jejich strážcům. I tak to ovšem bylo nesmírně skličující.

Horác nyní přecházel sem a tam po terase, vysoko na hlavní věži hradu Montsombre.

Halt byl uvnitř, seděl se zkříženýma nohama na posteli a právě dokončoval nový luk, který vyráběl pro Willa. Pracoval na něm od té doby, co se vylodili v Galice. Pečlivě vybral pásy dřeva, pevně je spojil a slepil tak, aby žilkováním a přirozeným ohnutím byly postaveny proti sobě a luk získal žádoucí mírné zakřivení. Potom ke každému konci připevnil dva podobné, ale kratší díly tak, aby jejich zakřivení bylo opačné než u hlavní části lučiště. Tím docílil zpětného zakřivení, jaké potřeboval.

Když přijeli poprvé na Montsombre, Deparnieux si všiml jednotlivých kusů dřeva v Haltově vaku, ale neviděl žádný důvod, proč by je měl zabavit. Nehotový luk bez šípů pro něj nepředstavoval žádnou hrozbu.

Vítr se točil kolem hradních vížek a proháněl se podél podivně tvarovaných chrličů vytesaných z kamene. Pod terasou kroužilo několik krkavců. Vylétali ze svého hnízda v puklině žulové zdi a opět se do něj vraceli.

Pokaždé, když se Horác zadíval dolů na poletující ptáky, udělalo se mu mdlo. Ustoupil od kamenného zábradlí a přitáhl si plášť těsněji k tělu, aby se chránil před větrem. Ve vzduchu bylo cítit, že bude pršet, a od severu k nim vítr hnal kupy těžkých mraků. Měli za sebou polovinu dalšího větrného odpoledne v Montsombre. Les rozprostírající se dole pod nimi byl chmurný a jednotvárný — z té výšky vypadal jako hrubý koberec.

„Co budeme dělat, Halte?“ zeptal se Horác. Jeho společník s odpovědí chvíli váhal. Ne proto, že by nevěděl, co odpovědět, ale spíš proto, že nevěděl, jak jeho mladý přítel odpověď přijme.

„Počkáme,“ řekl prostě a okamžitě spatřil v Horácových očích zklamání. Bylo jasné, že mladík si přeje něco, co by věci postrčilo kupředu.

„Ale Deparnieux mučí a zabíjí lidi! A my tu jen sedíme se založenýma rukama a díváme se na to!“ rozčiloval se Horác. Od bývalého hraničáře, který si vždycky věděl rady, si sliboval něco víc než jen příkaz k čekání.

Vnucená nečinnost Horáce deptala. Špatně se vyrovnával s nudou a pocitem bezmoci, které přinášel každodenní život na hradě Montsombre. Byl vycvičen k rychlým činům a chtěl něco podniknout. Potřeboval něco udělat — cokoli. Chtěl ztrestat Deparnieuxe za jeho krutost. Chtěl dostat příležitost, aby mohl černému rytíři nacpat jeho jízlivé poznámky zpátky do chřtánu.

A nejvíc ze všeho ho trápilo, že musí trčet v Montsombre, místo aby pokračoval v cestě a hledal Willa.

Halt vyčkal, dokud se Horác podle jeho soudu trochu neuklidnil. „Je i pánem tohohle hradu,“ poznamenal mírně, „a má pořád k ruce nějakých padesát chlapů. Myslím, že to je o pár víc, než bychom dokázali pohodlně zvládnout.“

Horác sebral kousek žuly, který se oddrolil z rohového sloupku terasy, a mrštil s ním do dáli. Sledoval, jak obloukem padá do hlubiny pod nimi, dokud mu nezmizel z očí.

„Já vím,“ uznal mrzutě, „ale tahle nečinnost mě ubíjí.“

Halt zvedl oči od práce. I když to nedával najevo, jeho pocit bezmoci byl ještě silnější než Horácův. Kdyby byl sám, únik z tohohle hradu by pro něj byl hračkou. Jenže aby to uskutečnil, musel by Horáce opustit — a k tomu se nedokázal odhodlat. Cítil, že se v něm svářejí dva protichůdné závazky — dodržet slib Willovi a zachovat se čestně k mladíkovi, který se obětavě rozhodl doprovázet ho a hledat kamaráda. Halt věděl, že kdyby uprchl sám, Deparnieux by s Horácem naložil nemilosrdně. Zároveň však celou svou bytostí bolestně toužil být na cestě a ujíždět za svým ztraceným učněm. Znovu sklopil oči k téměř dokončenému luku a pečlivě se snažil, aby se mu do hlasu nevloudil ani náznak jeho vlastní nespokojenosti.

„Další tah bohužel závisí na našem hostiteli,“ řekl Horácovi. „Pořád neví, co si má o mě myslet. Neví, jestli bych mu nemohl být nějak užitečný. A při té nejistotě je ve střehu. Proto je nebezpečný.“

„A nemůžeme s ním tedy bojovat?“ zeptal se Horác, ale Halt důrazně zavrtěl hlavou.

„Byl bych radši, kdyby se trochu zklidnil,“ řekl svůj názor. „Aby získal dojem, že nejsme až tak nebezpeční ani užiteční, jak si původně myslel. Tuším, že se rozhoduje, co se mnou udělá. Ta věc s kuchařkou měla být zkouška.“

První kapky deště pleskly na kamenné dlaždice. Horác zvedl oči k obloze a poněkud překvapeně zjistil, že mraky, které se ještě před pár minutami zdály být tak daleko, se už přihnaly nad jeho hlavu.

„Zkouška?“ podivil se.

Halt se ušklíbl. „Chtěl vidět, co s tím udělám. Možná že chtěl vidět, co s tím můžu udělat.“

„Takže jste neudělal nic?“ zeptal se Horác trochu drze, ale ihned zalitoval ukvapených slov. Halt se však vůbec neurazil. Zahleděl se chlapci pevně do očí a mlčel. Horác nakonec sklopil zrak a zamumlal: „Omlouvám se, Halte.“

Halt vzal kývnutím omluvu na vědomí. „Nemohl jsem toho moc udělat, Horáci,“ vysvětloval klidně. „Hlavně ne v situaci, kterou Deparnieux sám připravil a kdy byl ve střehu. To není ta pravá chvíle podniknout něco proti nepříteli.“ A potom připojil varování: „Počítám, že brzy se dočkáme dalších takových zkoušek.“

Což Horáce ihned zaujalo. „K čemu se podle vás chystá?“

„Podrobnosti neznám,“ řekl Halt, „ale můžeš se vsadit, že náš přítel Deparnieux předvede ještě další nechutnosti, jen aby viděl, jak se při nich zachovám.“ Bývalý hraničář se znovu ušklíbl. „Vtip je v tom, že čím déle vydržím nedělat nic, tím víc poleví jeho ostražitost a tím méně se bude mít přede mnou na pozoru.“

„A právě to vy chcete?“ otázal se Horác a už mu to začínalo docházet. Halt zachmuřeně kývl.

„Právě to chci,“ potvrdil. Pohlédl na temné mraky uhánějící oblohou. „A pojď už dovnitř, nebo zmokneš,“ dodal.

Spustil se prudký déšť. Lilo celou další hodinu a tam, kde obyvatelé hradu opomněli zajistit okna dřevěnými okenicemi, vháněl silný vítr déšť rovnou dovnitř.

Hodinu před setměním déšť ustal, protože neúnavný vítr hnal mraky dál k jihu. Na západě vykouklo z mraků zapadající slunce a připravilo velkolepou podívanou.

Oba vězňové pozorovali západ slunce z větrné terasy, když vtom se dole strhl nějaký rámus.

U hlavní brány stál osamělý jezdec a tloukl velkým mosazným klepadlem, které tam viselo. Byl ustrojený jako rytíř, měl meč, kopí a štít. Viděli, že je mladý — možná o rok nebo o dva starší než Horác.

Neznámý se přestal do hradu dobývat klepáním a nadechl se, aby promluvil. Hovořil, či spíše křičel, galicky a Horác netušil, co volá, i když bezpečně slyšel jméno „Deparnieux“.

„Co to říká?“ zeptal se Halta. Hraničář zvedl ruku, aby ho nerušil, a vyslechl konec rytířova proslovu.

„Vyzývá Deparnieuxe na souboj,“ oznámil s hlavou skloněnou na stranu, aby lépe slyšel. Horác netrpělivě máchl rukou.

„To mi došlo!“ odsekl trochu neuctivě Horác. „Ale proč?“

Halt mu rukou naznačil, aby byl zticha, protože cizinec znovu cosi křičel. Jeho hlas zněl hodně rozčileně a slovům trhaným poryvy větru bylo špatně rozumět.

„Podle toho, co jsem vyrozuměl,“ zvolna sděloval Halt, „vyvraždil náš milý Deparnieux tomuhle člověku rodinu — když on sám byl pryč na nějaké výpravě. Tady v Galice si na rytířské výpravy potrpí.“

„Takže co se stalo?“ naléhal Horác. Hraničář však mohl odpovědět pouze pokrčením ramen.

„Deparnieux zřejmě chtěl půdu, která tomu rodu patřila, a tak se zbavil rodičů toho mládence.“ Naslouchal dál a pokračoval: „Už byli vyššího věku a neměli nikoho, kdo by se jich zastal.“

„Což přesně zapadá do našich představ o Deparnieuxovi,“ ucedil temně Horác.

Mladík náhle přestal křičet, otočil koně, odklusal od brány a čekal na odpověď. Několik minut se zdálo, že kromě Halta a Horáce si ho nikdo ani za mák nevšímá. Poté se rozlétla výpadová brána v mohutné hradební zdi a objevila se černě oděná postava na bojovém koni černém jako smola.

Deparnieux dojel klusem k místu vzdálenému asi padesát kroků od druhého rytíře. Stáli proti sobě a mladý rytíř zopakoval svou výzvu. Horác s Haltem viděli, jak Deparnieuxovi muži zaujímají výhodná místa na hradbách, aby mohli dobře sledovat nadcházející souboj.

„Supové,“ zamumlal při pohledu na ně Halt.

Černě oděný rytíř neznámému vůbec neodpověděl. Pouze zdvihl ruku a hranou štítu s třesknutím spustil hledí helmice. To vyzyvateli stačilo. Přibouchl hledí a nasadil koni ostruhy. Deparnieux provedl totéž a oba rytíři s vodorovně napřaženými kopími vyrazili proti sobě.

I na tu dálku Halt s Horácem poznali, že mládenec není příliš zkušený. Seděl nejistě a štít i kopí držel nešikovně. Deparnieux naproti tomu působil naprosto přirozeně a až děsivě zdatně. Kopyta koní duněla.

„Tohle nevypadá dobře,“ nešťastně poznamenal Horác.

Střetli se s hlasitým třesknutím, které se odráželo od hradních zdí. Kopí mladého rytíře se vzhledem k nesprávnému držení i sklonu roztříštilo na kusy. Zato Deparnieuxovo kopí zasáhlo přímo protivníkův štít, a když se míjeli, mladík v sedle zakolísal. Kupodivu ale Deparnieux nejspíš ztratil nad svým kopím vládu. Když otáčel koně k dalšímu nájezdu, spadlo do trávy za jeho zády. V Horácovi zajiskřila naděje.

„Je zraněný!“ vyrazil dychtivě. „Takové štěstí!“

Halt však zachmuřeně vrtěl hlavou.

„To si nemyslím,“ prohlásil. „Děje se tu něco nekalého.“

Oba muži v brnění tasili široké meče a znovu se vrhli do útoku. Střetli se. Deparnieux zachytil úder mladíkova meče štítem. Jeho vlastní meč zvonivě třískl do protivníkovy helmice a mladík se opět povážlivě zakymácel v sedle.

Bojoví koně zuřivě ržáli, při otáčení se stavěli na zadní a oba jezdci se snažili získat výhodnější postavení. Znovu a znovu na sebe navzájem útočili, jakmile se naskytla příležitost. Deparnieuxovi muži zajásali pokaždé, když jejich pán zasadil úder.

„Co to provádí?“ žasl Horác a předchozí nadšení ho opustilo. „Mohl to skoncovat hned po prvním úderu!“ Když pochopil pravdu, zaznělo mu z hlasu znechucení. „On si s ním hraje!“

Zezdola se dál ozývalo zvonění a řinkot mečů, občas prokládané dunivými nárazy, když některé rány dopadly na štít. Zkušeným pozorovatelům, jako byli Halt a Horác, kteří shlédli četné turnaje na hradě Redmontu, bylo jasné, že Deparnieux nebojuje naplno. Jeho muži to však zřejmě nepostřehli. Byli to obyčejní venkované, kteří nevěděli zhola nic o skutečném umění souboje. Dál vyřvávali nadšením po každém Deparnieuxově úspěšném seku.

„Předvádí se před diváky,“ řekl Halt a ukázal na ozbrojence stojící na hradbách pod nimi. „Chce, aby ten druhý vypadal nebezpečnější, než ve skutečnosti je.“

Horác kroutil hlavou. Prodlužováním souboje odhalil Deparnieux další stránku své kruté povahy. Bylo by mnohem lepší, kdyby mladému rytíři zasadil ránu z milosti, než aby si s ním takhle krutě pohrával.

„Je to prevít,“ ulevil si tlumeně. Deparnieux svým chováním porušoval všechny zásady rytířství, které pro Horáce tolik znamenaly. Halt souhlasně pokyvoval.

„To už víme. Využívá toho mládence, aby upevnil své vlastní postavení.“

Horác na něho vrhl nechápavý pohled, a tak Halt vysvětloval dál.

„Vládne pomocí strachu. Jeho moc nad lidmi závisí na tom, nakolik ho obdivují a do jaké míry se ho bojí. A strach je třeba živit. Nemůže ho nechat vyprchat. Když ze svého soupeře udělá silnějšího protivníka, než ve skutečnosti je, posílí tím svou pověst velkého válečníka. Tady ti,“ ukázal na muže dole na hradbách, „se nechají snadno obalamutit.“

Deparnieux se zřejmě rozhodl, že průtahů už bylo dost. Oba Aralueni postřehli mírnou změnu v rychlosti a síle jeho úderů. Mladý rytíř pod takovým náporem zakolísal a pokoušel se ustupovat. Postava v černém brnění však pobízela koně za ním, neúprosně ho pronásledovala a zasypávala ranami jeho meč, štít, helmici, celé tělo. Nakonec se ozval tupý úder, když Deparnieuxův meč zasáhl zranitelné místo — kroužkovou košili na protivníkově hrdle.

Černý rytíř věděl, že rána byla smrtelná. S opovržením obrátil koně na zadních a zamířil k hradní bráně, aniž by pohlédl na soupeře hroutícího se pomalu ze sedla. Když se bezvládná postava svalila na trávník a zůstala nehybně ležet, na hradbách vypukl velký jásot. Za vítězem se s třeskem zavřela brána.

Halt se zamyšleně probíral svým vousem.

„Myslím,“ prohlásil, „že jsme možná našli klíč k řešení našich potíží s lordem Deparnieuxem.“