Ledová země

Pět

Will běhal po pustém, větrném ostrově Skorghijlu.

Pětkrát oběhl část pobřeží pokrytou oblázky. Pak se obrátil k příkrým útesům, které se tyčily nad maličkým přístavem. Nutil se do výstupu, nohy ho bolely námahou, svaly stehen i lýtek se zpěčovaly. Týdny nečinnosti na vlčí lodi si vybraly svou daň a on teď musel obnovit svou tělesnou zdatnost, posílit svaly a dostat se zpátky do kondice, kterou od něj vyžadoval Halt.

Nebylo možné procvičovat lukostřelbu nebo práci s noži, ale mohl se alespoň postarat o to, aby jeho tělo bylo připravené, kdyby se naskytla příležitost k útěku.

A Will byl rozhodnutý, že taková příležitost se naskytne.

Stoupal vzhůru strmým svahem. Pod nohama se mu ulamovaly kousky břidlice a kutálely se dolů. Čím výš šplhal, tím víc mu vítr trhal za šaty, a když nakonec dosáhl vrcholu útesu, severák se do něj opřel plnou silou. Přinášel letní bouře, jak říkali Skandijci. Na severní straně ostrova hnal vítr vlny proti neústupným černým skalám a vodní tříšť vystřikovala vysoko do vzduchu. V přístavu za Willovými zády byla voda poměrně klidná. Před větrem ji chránila mohutná podkova okolních útesů.

Jako vždy, když vyšplhal nahoru, i nyní obhlížel moře a hledal na něm loď. Jenže jako vždy nebylo vidět nic jiného než vytrvale se převalující vlny.

Otočil se zpátky k přístavu. Obě velké chaty vypadaly shora směšně malé. Jedna sloužila jako ložnice a přespávala v ní skandijská posádka. Druhá byla jídelna, kde Skandijci trávili většinu času hrou v kostky, popíjením a hádkami. U jedné z delších stěn chaty, kterou Skandijci používali jako ložnici, byl malý přístavek. Erak ho přidělil Willovi a Evanlyn. Byl hodně malý, ale aspoň nemuseli být pohromadě se Skandijci a Will mohl s pomocí staré deky zřídit na jednom konci pro Evanlyn trochu soukromí.

Evanlyn seděla venku před přístěnkem. I z téhle dálky bylo vidět, jak má smutně svěšená ramena. Will se zamračil. Před několika dny jí navrhl, že by se mohla k němu připojit a běhat s ním. Okamžitě jeho nápad zamítla. Zřejmě se smířila s osudem a vzdala se, napadlo ho. Když se jí v posledních pár dnech pokoušel zvednout náladu vykládáním o možnosti útěku — protože v tomto ohledu se mu už v hlavě rodil jeden nápad —, byla čím dál protivnější.

Byl z jejího chování rozpačitý a cítil se uražený. Tohle nebyla Evanlyn, kterou si pamatoval od mostu — odvážná dívka, která bez váhání a neohroženě přebíhala po úzkých trámech mostu a pomáhala mu. A když se pak kolem nich stáhli Skandijci, pokusila se s nimi bojovat.

Nová Evanlyn ztratila jiskru. Její odmítavý přístup ho překvapil. Nikdy by ji nepovažoval za člověka, který se v těžkých chvílích vzdá.

Možná jsou holky takové, říkal si. Ale sám tomu nevěřil. Cítil, že je tu ještě něco jiného, něco, co mu neřekla. S pokrčením ramen zahnal takové úvahy a pustil se dolů z útesu.

Sestup byl snadnější než výstup, ale ne o moc, nohy se Willovi smekaly po klouzavém, zrádném drobném štěrku. Aby neztratil rovnováhu, musel běžet stále rychleji a pod nohama se přitom uvolňovaly malé laviny kamínků. Zatímco při výstupu ho bolely hlavně svaly stehen, teď cítil lýtka a kotníky. Udýchaně seběhl na úpatí svahu, vrhl se na kamenitou zem a začal dělat rychlé kliky.

Po několika minutách ho bolestí pálila ramena, ale vytrval a bolest přemáhal. Pot mu stékal do očí a oslepoval ho, až nakonec nemohl dál. Paže už nedokázaly tělo udržet a Will vyčerpaně klesl k zemi. Ležel tváří na oblázcích a lapal po dechu.

Když dělal kliky, Evanlyn se k němu nepozorovaně přiblížila. Zvuk jejího hlasu ho teď polekal.

„Tohle je ztráta času, Wille.“

V těch slovech nebyl osten hádavosti, který byl v jejím hlase patrný v posledních několika dnech. Zněla téměř smířlivě, pomyslel si. Se slabým zaúpěním se ještě jednou zvedl na rukou, pak se převalil, posadil se a otíral si mokrý písek z dlaní.

Usmál se na ni, ona se také usmála a šla si sednout vedle něj.

„Co je ztráta času?“ zeptal se. Neurčitě máchla rukou, obsáhla tím pohybem místo, kde dělal kliky, i útes, který před chvílí zdolal.

„Všechno to běhání a cvičení. A všechny ty řeči o útěku.“

Trochu se zamračil. Nechtěl se pouštět do další hádky, a tak si dal pozor, aby neodpověděl příliš důrazně. Snažil se, aby jeho hlas zněl rozumně a nezaujatě.

„Udržovat se ve formě není nikdy ztráta času,“ řekl.

Kývla hlavou, tohle uznávala. „Možná ne. Ale útěk? Tady odsud? K čemu by nám to bylo?“

Bylo mu jasné, že teď musí být opatrný. Kdyby měla pocit, že ji poučuje, zase by se mohla stáhnout do sebe. Jenže on věděl, jak je za těchto okolností důležité neztrácet naději, a chtěl, aby na to přišla sama.

„Uznávám, že to nevypadá moc slibně,“ řekl. „Jenže nikdy nevíš, co přinese zítřejší den. Důležité je neklesat na mysli. Nesmíme se vzdát. Tak mě to učil Halt. Nikdy se nevzdávej, protože když se naskytne příležitost, musíš být připravená ji využít. Nevzdávej to, Evanlyn, prosím.“

Evanlyn potřásla hlavou, ale ne odmítavě.

„Tys mě nepochopil. Já nic nevzdávám. Já jen říkám, že je to ztráta času, protože to není nutné. Nemusíme utíkat. Je tu ještě jiná možnost.“

Will se naoko rozhlížel kolem, jako kdyby možnost, o které Evanlyn mluvila, byla někde na dohled.

„Vážně?“ divil se. „Já žádnou nevidím.“

„Mohli by za nás dostat výkupné,“ řekla. Will se hlasitě zasmál — neposmíval se, ale taková prostoduchá představa ho upřímně pobavila.

„O tom silně pochybuju. Kdo by platil výkupné za hraničářského učně a panskou služebnou? Tedy, vím, že Halt by to udělal, kdyby mohl, ale ten nemá tolik peněz, kolik by asi bylo třeba. Kdo by za nás chtěl zaplatit slušné peníze?“

Chvíli se rozmýšlela a potom zřejmě dospěla k rozhodnutí.

„Král,“ řekla prostě. Will se na ni podíval, jako kdyby právě přišla o rozum. Vlastně si to na chvilku i myslel. Rozhodně to neznělo, jako když má všech pět pohromadě.

„Král?“ opáčil. „Proč by měl král mít o nás sebemenší zájem?“

„Protože já jsem jeho dcera.“

Úsměv se z Willova obličeje vytratil. Zíral na ni, nebyl si jistý, jestli dobře slyšel. Pak se mu vybavila Gilanova slova, když ho mladý hraničář ještě v Celtice varoval, že s Evanlyn není všechno tak úplně v pořádku.

„Ty jsi jeho…,“ začal, ale pak ztichl. Bylo to nad jeho chápání.

„Jeho dcera. Moc se omlouvám, Wille. Měla jsem ti to říct dřív. V Celtice jsem byla pod cizím jménem, když jste mě našli,“ vysvětlovala. „Byla jsem zvyklá neprozrazovat nikomu své pravé jméno. Když odjel Gilan, chtěla jsem vám to říct. Ale došlo mi, že kdybych to udělala, určitě byste chtěli, abych se okamžitě vrátila k otci.“

Will kroutil hlavou, snažil se vyrovnat s tím, co slyší. Přejel očima malý, útesy chráněný přístav.

„Myslíš, že by to bylo až tak zlé?“ zeptal se s trochou hořkosti v hlase. Smutně se na něj usmála.

„Uvažuj, Wille. Kdybyste věděli, kdo jsem, nikdy bychom nepronásledovali wargaly. Nikdy bychom neobjevili ten most.“

„Nikdy by nás nezajali Skandijci,“ dodal Will. Ona však zavrtěla hlavou.

„Morgarath by vyhrál válku,“ řekla prostě.

Pohlédl jí do očí a pochopil, že má pravdu. Dlouho seděli a mlčeli.

„Takže se jmenuješ…“ Odmlčel se a ona dokončila větu za něj.

„Kasandra. Princezna Kasandra.“ A potom s omluvným úsměvem dodala: „A je mi líto, jestli jsem se v posledních dnech chovala jako nějaká nafoukaná princezna. Trápilo mě svědomí, že jsem ti to neřekla. Nechtěla jsem na tebe být taková.“

„To nic, to je v pořádku,“ řekl nepřítomně. Byl stále ohromený tou novinou. Pak ho něco napadlo. „Kdy to řekneš Erakovi?“

„Já myslím, že bych neměla,“ odpověděla. „Takovéhle věci je nejlépe projednávat na nejvyšší úrovni. Erak a jeho muži jsou vlastně jen o málo víc než obyčejní piráti. Nejlepší asi bude, když budu jen Evanlyn, dokud nedorazíme do Skandie. Potom najdu způsob, jak se dostat k jejich vládci — jak že se jmenuje?“

„Ragnak,“ řekl Will a horečně přemýšlel. „Oberjarl Ragnak.“ Má pochopitelně pravdu, pomyslel si. Jako princezna Kasandra z Araluenu by pro oberjarla představovala hotové bohatství. A protože Skandijci byli ve své podstatě žoldáci, nebylo pochyb, že by za ni požadovali výkupné.

On sám však byl docela jiný případ. Uvědomil si, že Evanlyn na něj mluví.

„Hned jak jim povím, kdo jsem, zařídím, aby nás vydali za výkupné. Můj otec bude určitě souhlasit.“

A Will věděl, že v tom je právě háček. Kdyby to záleželo jen na jejím otci, mohlo by to vyjít. Celá věc bude ale v rukou Skandijců. Řeknou králi Duncanovi, že mají jeho dceru a vrátí mu ji za výkupné. Šlechtice a princezny bylo možné zajmout a žádat za ně výkupné — v době válek k tomu docházelo docela často. Ale lidé jako vojáci nebo hraničáři byli něco jiného. Skandijcům by se vůbec nemuselo chtít pustit hraničáře, byť jen hraničářského učně, který by jim v budoucnu mohl nějak škodit.

A bylo tu i něco dalšího. Trvalo by celé měsíce, možná skoro celý rok, než by se zpráva dostala do Araluenu. Stejně dlouhou dobu by zabrala zpáteční cesta s Duncanovou odpovědí. Začalo by se vyjednávat. Evanlyn by po celou dobu byla v bezpečí a pohodlí. Konec konců, představovala by cenný majetek. Jenže kdo ví, co by se stalo s Willem? Než by došlo k zaplacení výkupného, on by mohl být dávno po smrti.

Evanlyn podle všeho tak daleko dopředu nemyslela. Rozvíjela dál svoji předchozí myšlenku.

„Tak vidíš, Wille, že není důvod ke všemu tomu běhání a šplhání a vymýšlení, jak utéct. Nemáš to zapotřebí. Erak stejně začíná něco větřit. Není hlupák a já jsem si už všimla, že tě sleduje. Tak zpomal a nech všechno na mně. Já nás dostanu domů.“

Otevřel pusu, připravený vysvětlit, co mu právě proběhlo hlavou. Pak ji opět zavřel. Došlo mu, že by jeho názor nepřijala. Byla tvrdohlavá a rozhodnutá — a také zvyklá prosadit si svou, jak si teď uvědomil. Byla přesvědčena, že dokáže zařídit jejich návrat, a nic, co by jí řekl, nemohlo její rozhodnutí změnit. Usmál se na ni a kývl. Byla to však jen ubohá napodobenina jeho obvyklého úsměvu.

V hloubi duše věděl, že bude muset hledat svou vlastní cestu domů.