Velký boj

8

Nebyla to zrovna chumelenice, jenom jedna taková sněhová přeháňka, jaké přicházejí začátkem zimy, aby daly jasně najevo, že zima je tu. Tohle říkala bábi Morkie.

Rada ji stejně nijak zvlášť nezajímala. Ráda trávila čas s jinými staříky a stařenkami, vyměňovala si s nimi nářky a, jak to nazývala, „vobveselovala je a rozptylovala chmury“.

Vykračovala si ve sněhu, jako by jí všechen patřil.

Ostatní kmeti ji pozorovali v němé hrůze.

„Se ví, tohle nejni nic,“ skřehotala. „Pamatuju, že bylo sněhu, že se v něm nedalo chodit, museli sme si vyhrabat tunely! Žádná legrace!“

„Ehm, madam,“ řekl vážně jeden velmi starý nom, „to vždycky takto padá z nebe?“

„Toť se ví! Někdy ho žene vítr. To ho pak máte celý velikánský hromady!“

„Mysleli jsme — víte na pohlednicích — to jest, v Obchoďáku — tedy, mysleli jsme, že jaksi na věcech vypučí,“ řekl ten stařík. „Jaksi šťastně a vesele vánočně,“ dodal a tvářil se rozpačitě.

Dívali se, jak sněhu přibývá. Nad lomem visely mraky jako přecpané duchny.

„To znamená, že aspoň nebudeme muset jít do té děsné stodoly,“ pronesl jiný nom.

„To jo,“ řekla bábi Morkie. „Mohli byste si uhnat smrt, chodit v tomhle venku.“ Tvářila se spokojeně.

Staří si bručeli mezi sebou a s obavami pozorovali oblohu, zda neobjeví drozdy nebo soby.

Kamenolom obklíčil sníh. Už jste neviděli přes pole.

Dorcas seděl ve své dílně a díval se, jak se sníh vrší před špinavým oknem, kterým do kůlny padalo matné šedavé světlo.

„No,“ řekl tiše, „chtěli jsme se tu zatarasit. A teď se to stalo. Nemůžeme utéct a nemůžeme se schovat. Měli jsme jít pryč, když Masklin odešel.“

Zaslechl za sebou kroky. Byla to Grimma. V posledních dnech trávila hodně času u brány, ale sníh ji konečně zahnal dovnitř.

„Nemohl by se vrátit,“ řekla. „V tomhle sněhu ne.“

„No jo. Pravda,“ přitakal Dorcas nejistě.

„Už je to osm dní.“

„Ano. Je to dost dlouho.“

„Cos povídal, když jsem vešla?“ zeptala se.

„Jen jsem si tak povídal pro sebe. Ten sníh, ten zůstává ležet dlouho?“

„Bábi říká, že ano, někdy. Týdny a týdny, říká.“

„Ó.“

„Když se lidé vrátí, zůstanou tu nadobro,“ řekla Grimma.

„Ano,“ souhlasil Dorcas smutně. „Ano. Myslím, že máš pravdu.“

„Kolik nás tady bude… však víš… moct dál zůstat?“

„Možná pár tuctů. Když nebudou moc jíst a přes den budou ležet v úkrytu. Není tu žádná Tržnice, to víš.“ Vzdychl. „A lovit se moc nebude. To proto, že v lomu budou celý čas lelkovat lidé. Všechna zvěř nahoře v mlází uteče.“

„Ale jsou nás tisíce!“

Dorcas pokrčil rameny.

„Pro mne je dost těžké chodit tím sněhem,“ řekl. „Stovky starších to nikdy nedokáží. Ani mladí, když na to přijde.“

„Takže tu musíme zůstat, zrovna jak to chce Nisodemus,“ řekla Grimma.

„Ano. Zůstat a doufat. Snad sníh sejde. Mohli bychom pak utéct do mlází nebo tak,“ řekl neurčitě.

„Mohli bychom zůstat a pustit se do boje,“ řekla Grimma.

Dorcas zavrčel. „Ó, to je toho. Pereme se pořád. Tahanice, tahanice, tahanice. To máš tu nomskou náturu.“

„Já myslím bojovat s lidmi. Bojovat o lom.“

Dlouhá pomlka.

Potom ze sebe Dorcas vypravil: „Cože, my? Bojovat s lidmi?“

„Ano.“

„Ale jsou to lidé!“

„Ano.“

„Ale jsou o tolik větší než my!“ naříkal Dorcas zoufale.

„Tak to budou lepšími terči,“ řekla Grimma rozhodně a oči jí zářily. „A jsme rychlejší než oni, a chytřejší než oni, a víme, že oni existují a máme výhodu,“ dodala, „momentu překvapení.“

„Mo — co?“ zeptal se Dorcas, úplně popletený.

„Momentu překvapení. Oni nevědí, že jsme tady,“ vysvětlila mu.

Podíval se na ni úkosem.

„Ty už jsi si zase četla nějaké prapodivné knihy,“ řekl.

„No, je to lepší než posedávat, lomit rukama a říkat ‚Ó je, ó jé, přijdou lidé a všechny nás rozmačkají‘.“

„To je všechno moc pěkné,“ řekl Dorcas, „ale co navrhuješ? Mlátit je po hlavě, to by bylo vážně důmyslné, to mi věř.“

„Ne po hlavě,“ řekla Grimma.

Dorcas na ni zíral. Bojovat s lidmi? To byl tak neskutečný nápad, že šlo těžko přesvědčit o něm vlastní mozek.

„Ale… inu, vždyť o tom byla kniha, ne? Co ji Masklin našel v Obchoďáku, ta, co ho přivedla na nápad řídit Náklaďák. Jak to bylo? Gulliverovy cesty? A byl tam obrázek ležícího člověka a bytosti, které se podobaly nomům, ho svazovaly stovkami provazů. Ani ti nejstarší nomové se nemohli upamatovat, že se to někdy událo. To muselo být hodně dávno.“

Něco ho zarazilo.

„Počkej chvilku, když začneme bojovat s lidmi —“ zmlkl.

„Ano?“ ptala se Grimma netrpělivě.

„Začnou oni bojovat proti nám, že ano. Já vím, že nejsou moc chytří, ale svitne jim, že se něco děje, a budou se bránit. Odvetné opatření se tomu říká.“

„Správně,“ pochválila ho Grimma. „A právě proto je životně důležité, abychom zavedli protiopatření rovnou od začátku.“

Dorcas chvíli přemítal. Vypadalo to jako logický nápad.

„Ale jenom v sebeobraně,“ zdůraznil. „Pouze v sebeobraně. I vůči lidem. Nepřeju si tady žádné zbytečné utrpení.“

„To předpokládám,“ řekla.

„Ty si vážně myslíš, že bychom mohli s lidmi bojovat?“

„No ano.“

„Tak tedy… jak?“

Grimma se kousla do rtu. „Hmm,“ řekla. „Mladý Sacco a jeho parta. Můžeš jim důvěřovat?“

„Jsou to nadšení mládenci. A děvčata, jedno nebo dvě.“ Usmál se. „Celí žhaví do všeho nového.“

„Dobrá. Pak budeme potřebovat hřebíky…“

„Ty jsi to opravdu vážně promýšlela, viď?“ vyzvídal Dorcas. Skoro mu naháněla hrůzu. Grimma bývala často nerudná. Myslel si, že je to možná proto, že její hlava pracuje někdy moc rychle, a ona nemá trpělivost s nomy, kteří ne dost rychle chápou. Ale teď byla přímo fanatická. Mohli jste začít litovat každého člověka, který jí přijde do cesty.

„Hodně jsem četla.“

„É, ano. Ano, to je vidět,“ souhlasil Dorcas. „Ale, é, říkám si, jestli by nebylo rozumnější —“

„Nebudeme zase utíkat,“ pronesla rezolutně. „Budeme bojovat na cestě. Budeme bojovat u brány. Budeme bojovat v lomu. A nikdy se nepodvolíme.“

„Co znamená ‚podvolit‘?“ ptal se Dorcas zoufale.

„Význam slova ‚podvolit se‘ neznáme,“ přiznala Grimma.

„No, to já nevím“ řekl Dorcas.

Grimma se opřela o stěnu.

Chceš slyšet něco zvláštního?“

Dorcas se zamyslel.

„Proč ne?“ řekl.

„Jsou o nás knihy.“

„Jako Gulliver, myslíš?“

„Ne. To bylo o člověku. O nás, myslím. O bytostech normální velikosti, jako jsme my. Ale oblékáme se jenom do zelené a na hlavě máme malé stopky s bambulkou. Lidé pro nás někdy kladou na práh misky s mlékem a my za ně vykonáváme domácí práce. A máme křídla, jako včely. Tak tohle se o nás píše v knihách. Říkají nám skřítkové. Je to v knize, která se jmenuje Pohádky pro nejmenší.“

„Myslím, že ta křídla nebudou fungovat,“ zapochyboval Dorcas. „Myslím, že nebude dost vztlaku.“

„A myslí si, že bydlíme v muchomůrkách,“ dokončila Grimma.

„Hmm. To mi nepřipadá moc praktické,“ poznamenal Dorcas.

„A myslí si, že spravujeme boty.“

„To už je trochu lepší,“ řekl Dorcas. „Dobrá poctivá práce.“

„A v té knize se ještě říká, že lakujeme květy, aby měly hezké barvy,“ dodala Grimma.

Dorcas se na ni zadíval.

„Neé,“ řekl konečně. „Barvy květů jsem si prostudoval. Rozhodně jsou zabudovány uvnitř.“

„Jsme skuteční,“ pokračovala Grimma. „Děláme skutečné věci. Proč myslíš, že se takovéhle věci octnou v knihách?“

„Vím já?“ tápal Dorcas. „Já čtu jenom příručky. Žádná kniha není ta správná, pokud nemá obsah a očíslované kapitoly, to říkám pořád.“

„Jestli nás lidé doopravdy pochytají, stanou se z nás skřítkové,“ řekla Grimma. „Rozkošní lidičkové, co lakují kytičky. Nic jiného nám nedovolí. Promění nás na lidičky.“ Vzdychla si. „Máš někdy pocit, že nebudeš nikdy vědět všechno, co bys vědět měl?“

„Ale ano. Pořád.“

Grimma se zamračila.

„Jedno vím,“ prohlásila. „Až se Masklin vrátí, bude mít kam se vrátit.“

„Ó,“ řekl Dorcas.

„Ó,“ opakoval. „To jo.“

V Jekubově doupěti byla hrozná zima. Jiní nomové sem nikdy nechodili, protože tam táhlo a byl tam nepříjemný pach. To se Dorcasovi hodilo.

Cupital po podlaze pod velikou plachtu, kde žil Jekub. Trvalo dost dlouho, než vylezl na příšeru, na svůj oblíbený posed, a to i přesto, že používal dřívka a lana, která k ní s námahou připevnil.

Usadil se a čekal, až zase popadne dech.

„Chci jenom nomům pomáhat,“ špitl. „Zajistit jim takové věci jako je elektřina a zlepšit jim život. Ale oni ti ani nepoděkují, víš. Chtěli, abych maloval nápisy, tak jsem namaloval nápisy. Teď chce Grimma bojovat s lidmi. Vyčetla z knížek spoustu nápadů. Ale když nepomůžu, bude všechno ještě horší. Nechci, aby se komukoli ublížilo. Takoví jako my se nedají opravit tak snadno jako ty.“

Patami bubnoval do — co to tak asi bylo? — patrně do Jekubova krku.

„Tobě to nevadí. Celý čas si tu tiše spíš. Pěkně si odpočíváš…“

Dlouhou chvíli se na Jekuba díval.

Potom velmi tiše řekl: „Jestlipak…?“

Uběhlo pět dlouhých minut. Dorcas se nořil a vynořoval mezi spletitými stíny, mumlal si pro sebe věci jako „To je bez proudu, to není dobré, potřebujeme novou baterii“, a „To vypadá v pořádku, to může spravit pořádné vyčištění“, a „Hmm, v nádrži moc nemáš…“

Konečně vyšel zpod zaprášené plachty a zamnul si ruce.

Každý má v životě nějaký cíl, pomyslel si. Ten všechny pohání.

Nisodemus chce, aby věci zůstaly, jak jsou. Grimma chce zpátky Masklina. A Masklin… nikdo přesně neví, co chce Masklin, až na to, že je to něco velmi velikého.

Ale všichni ten cíl mají. Máte-li v životě cíl, můžete vyrůst až do šesti coulů.

A já jsem si jeden cíl našel.

Hrome.

Člověk se za čas vrátil a ne sám. S malou dodávkou a mnohem větším nákladním autem s nápisem „Komanditní společnost pro obchod s kamenem a štěrkem“ namalovaným na boku. Jeho kola změnila tenký sněhový povlak v lesklé bláto.

Kymácelo se po cestě, zpomalilo, když dorazilo na volné prostranství před vraty do kamenolomu, a zastavilo se.

Zastavení nebylo moc obratné. Zadek vozidla sebou smýkl a téměř narazil do živého plotu. Motor kašlal, až ztichl. Bylo slyšet syčení. A nákladní auto velmi pomalu pokleslo.

Vystoupili dva lidé. Obešli auto a prohlédli si pneumatiky jednu po druhé.

„Jsou splasklé jenom dole,“ zašeptala Grimma v křoví, kde se schovávali.

„Žádný strach,“ zasyčel Dorcas. „S pneumatikami je to tak, že ta splasklá část vždycky přijde dospod. To je úžasné, co se dá dokázat s trochou hřebíků, viď?“

Dodávka zastavila za nákladním vozem. Také z ni vystoupili dva lidé a připojili se k těm prvním. Jeden z nich měl ty nejdelší nůžky, jaké Dorcas kdy viděl. Zatímco ostatní se sehnuli nad jednu splasklou pneumatiku, kráčel k vratům, pohrával si s visacím zámkem a pak nůžky stiskl.

Byla to námaha, i pro člověka. Ale až v keřích bylo slyšet hlasité lupnutí a potom nekonečné cinkání, jak řetěz padal.

Dorcas zasténal. Do řetězu vkládal velké naděje. Patřil Jekubovi. Byl totiž ve velké žluté bedně přiletované k Jekubovi, takže mu podle všeho patřil. Ale lidé zlomili zámek, ne řetěz. Dorcas nad tím pocítil zvláštní pýchu.

„To nechápu,“ zamumlala Grimma. „Vidí přece, že je tu nikdo nechce, tak proč jsou tak hloupí?“

„To bude tím, že je tady kolem plno kamene,“ uvažoval Sacco.

Člověk se opřel do vrat a rozevřel je natolik, aby se protáhl dovnitř.

„Jde do ředitelny,“ řekl Sacco. „Bude rámusit do telefonu.“

„Ne, nebude,“ věštil Dorcas.

„Ale bude volat tomu Rozhodnutí,“ řekl Sacco. „Bude říkat — samozřejmě v lidštině — bude říkat ‚Splasklo nám několik pneumatik‘.“

„Ne,“ broukl Dorcas, „řekne: ‚Proč ten telefon nefunguje‘?“

„A proč ten telefon nefunguje?“ zeptala se Nooty.

„Protože vím, které dráty se mají přestřihnout,“ odpověděl jí Dorcas. „Koukejte, vrací se.“

Dívali se, jak člověk obchází kůlny. Sníh zakryl truchlivé pokusy nomů o obdělávání půdy. Přesto tam byla spousta jejich šlépějí, podobných drobným ptačím stopám ve sněhu. Člověk si jich nevšiml. Lidé si sotvakdy něčeho všimnou.

„Nastražíme dráty,“ řekla Grimma.

„Cože?“ ptal se Dorcas.

„Nastražíme dráty. Měli bychom tu nalíčit dráty. Čím jsou lidé větší, tím tvrději dopadnou.“

„Ne na nás, doufám,“ strachoval se Dorcas.

„Ne. Mohli bychom položit další hřebíky,“ řekla Grimma.

„A jéje.“

Lidé se shlukli kolem poškozeného nákladního auta. Pak se zdálo, že dospěli k nějakému rozhodnutí a kráčeli k landroveru. Nasedli. Nemohli jet kupředu, ale pomalu couvali silnicí, obrátili se na vjezdu do pole a zamířili k hlavní silnici. Nákladní auto osamělo.

Dorcas vydechl.

„Bál jsem se, že tu jeden z nich zůstane.“

„Oni se vrátí,“ řekla Grimma. „Pořád to říkáš. Lidé se vrátí a opraví ta kola nebo co se s nimi dělá.“

„Tak to bychom s tím měli radši pohnout,“ rozhodl se Dorcas. „Pojďte, lidičky.“

Vstal a klusal k cestě. K Saccovu překvapení si Dorcas pohvizdoval pod vousy.

„Tak, důležité je přesvědčit se, že s autem nepohnou,“ říkal, když s ním srovnali krok. „Jestli s ním nedokáží pohnout, znamená to, že tu zůstane a zatarasí cestu. A když bude cesta zatarasená, nemohou sem přivézt další stroje.“

„Dobře promyšleno,“ pochválila ho Grimma mírně zmateným hlasem.

„Musíme ho znehybnit,“ vysvětloval Dorcas. „Nejdřív vyndáme baterii. Bez proudu to nepojede.“

„Správně,“ přitakal Sacco.

„Je to taková velká hranatá věc, musí vás na to být nejmíň osm a neupustit, ať se děje cokoliv,“ upozorňoval je Dorcas.

„Proč ne?“ vyzvídala Grimma. „Chceme ho zničit, ne?“

„É. É. É,“ koktal Dorcas spěšně, jako motor, který se snaží naskočit. „Ne, poněvadž, poněvadž, poněvadž by to mohlo být nebezpečné. Ano. Nebezpečné. Ano. Kvůli, kvůli, kvůli té kyselině a já nevím čemu ještě. Musíte ji vytáhnout velmi opatrně a já najdu, kam ji bezpečně uložíme. Ano. Velmi bezpečně. Tak se do toho dejte. Dva nomové ke klíči.“

Odběhli.

„Co ještě můžeme udělat?“ ptala se Grimma.

„Měli bychom vypustit palivo,“ řekl rozhodně Dorcas, když vešli do stínu pod nákladním vozem. Byl mnohem menší než ten, který je vyvezl z obchodního domu, ale přesto byl dost veliký. Dorcas se loudal až pod ohromné vyboulené těleso palivové nádrže.

Čtyři mladí nomové přitáhli z křoví prázdnou plechovku. Dorcas je zavolal a ukázal jim na nádrž nahoře.

„Někde tam bude matice. Na vypouštění paliva. Nasaďte na ni klíč. Nejdřív se přesvědčte, jestli plechovka stojí pod ní,“ dirigoval je Dorcas.

Nadšeně přikývli a pustili se do díla. Nomové umějí dobře šplhat a na svůj vzrůst jsou pozoruhodně silní.

„A snažte se nic nerozlít, prosím!“ volal za nimi Dorcas.

„Nechápu, proč na tom záleží,“ ozvala se Grimma za jeho zády. „Všechno, co chceme, je vypustit palivo. Nezáleží na tom, kam, ne?“

Zase si ho zamyšleně prohlížela. Dorcas na ni zamrkal a hlavou mu letěly myšlenky.

„Hm,“ řekl, „nóó. Protože. Protožeprotožeproto. Ach. Protože je to nebezpečná látka. Nechceme si tu s ní všechno zamořit, ne? Nejlepší je mít ji bezpečně v plechovce —“

„Uložit ji do bezpečí?“ zeptala se Grimma podezíravě.

„Správně! Správně,“ horlivě souhlasil Dorcas, který se začínal potit. „To je přesně ono. Teď pojďme sem —“

Vzduchem něco zasvištělo a vpravo za nimi se ozvalo zadunění. Baterie přistála tam, kde před chvilkou postávali.

„Promiň, Dorcasi,“ volal dolů Sacco. „Byla o moc těžší, než jsme mysleli. Vypadla nám.“

„Vy pitomci!“ ječela Grimma.

„Ano, jste pitomci!“ křičel Dorcas. „Málem jste ji zničili! Koukejte hned slézt a odneste ji do křoví, rychle!“

„Málem zničili nás!“ vztekala se Grimma.

„Ano. Ano. Ano, to jsem měl na mysli, samosebou,“ opravil se honem Dorcas. „Nevadilo by ti je trošku dirigovat, že ne? Jsou to hodní mládenci, ale vždycky jsou kapánek moc hr, jestli víš, co myslím.“

Loudal se do stínu, hlavu zakloněnou.

„No!“ houkla Grimma. Obrátila se na Sacca a jeho kolegy, kteří stydlivě slézali dolů.

„Nestůjte tam tak,“ obořila se na ně. „Odneste ji do křoví. Neřekl vám Dorcas, jak se používá páka? Velmi důležitá věcička. Je úžasné, co s pákou zvládnete. Během Velké Jízdy jsme páky mockrát využívali —“

Umlkla. Ohlédla se za vzdalující se Dorcasovou postavou a přimhouřila oči.

Ten lišák stará mazaná má něco za lubem, pomyslela si.

„No, pokračujte,“ zavelela a rozeběhla se za Dorcasem.

Postával pod motorem nákladního auta a soustředěně si prohlížel změť zarezlých trubek. Když se blížila, zřetelně ho zaslechla říkat: „Tak, copak asi ještě potřebujeme?“

„Jak to myslíš, potřebujeme?“ zeptala se Grimma tiše.

„Ále, uzdravit Je —“ Dorcas se zarazil a pomalu se obrátil. „Myslím, co ještě potřebujeme udělat, aby byl tenhle krám naprosto nepojízdný,“ řekl ledově. „To jsem myslel.“

„Neplánuješ náhodou řídit tenhle náklaďák, že ne,“ ubezpečovala se Grimma.

„Nebuď bláhová. Kam bychom jeli? Nikdy přes pole k té stodole nedojede.“

„No. Tak dobrá.“

„Jenom si ho chci prohlédnout. Čas strávený sbíráním vědomostí není nikdy ztracený,“ rozumoval Dorcas upjatě. Vykročil do světla na druhé straně vozu a vzhlédl.

„Vida, vida,“ řekl. „Co je?“

„Nechali dveře otevřené. Počítám, že si mysleli, že je to jedno, protože se vrátí.“

Grimma sledovala jeho pohled. Dveře nákladního auta byly trošku pootevřené.

Dorcas měřil pohledem živý plot za sebou.

„Pomoz mi najít pořádný klacek. Myslím, že bychom tam mohli vyšplhat a porozhlédnout se tam.“

„Porozhlédnout? Co čekáš, že tam najdeš?“

„To nikdy nevíš, dokud se nepodíváš,“ odvětil Dorcas filozoficky. Nakoukl zpátky pod nákladní auto.

„Co tam dole kutíte? Potřebujeme vaši pomoc.“

Sacco vyklopýtal a spustil. „Povedlo se nám tu baterii dostat do křoví a plechovka už je skorém plná. Děsně to smrdí a pořád to vytéká.“

„Můžete to zase zašroubovat?“

„Nooty to zkusila a celá se v tom hnusu vykoupala.“

„Tak to nechtě vytéct na cestu,“ rezignovaně řekl Dorcas.

„Počkej, říkal jsi, že to je nebezpečné,“ zarazila se Grimma. „Je to nebezpečné, dokud nemáš plechovku plnou, co, a pak to už není vůbec nebezpečné?“

„Podívej se, chtěla jsi, abych ten náklaďák zastavil, a já jsem ho zastavil,“ vztekal se Dorcas. „Takže hezky sklapni, jo?“

Grimma se na něj s hrůzou podívala.

„Cos to řekl?“

Dorcas polkl. Ach jo. Když se už na vás má rvát, ať to stojí za to.

„Řekl jsem jen, abys sklapla,“ odpověděl už klidně. „Nechci být hrubý, ale ty opravdu dokážeš každého naštvat. Promiň, ale je to tak. Já ti pomáhám. Po tobě nechci, abys mi pomáhala, ale aspoň mě můžeš nechat pracovat místo toho věčného otravování. A jakživa neřekneš prosím nebo děkuju. Nomové jsou trošku jako stroje,“ dodal vážně, zatímco ona rudla stále víc, „a slova jako prosím a děkuju jsou zrovna jako mazání. Líp po nich pracují. V pořádku?“ Ohlédl se na mladíky, kteří se tvářili velmi rozpačitě.

„Najděte klacek dost dlouhý, aby dosáhl do kabiny. Prosím.“

Mohli se ztrhat ochotou.