Velký boj

2

Gurder lezl po čtyřech po papíru, který sundali z brány.

„Samozřejmě, že to dovedu přečíst. Poznám, co každičké slovo znamená.“

„No, tak co?“ zeptal se ho Masklin.

Gurder se zatvářil rozpačitě. „Mám jenom potíž s tím, co znamená jedna každá věta,“ řekl. „Tady se praví… kde to bylo… ano, tady se říká, že lom se bude znovu otevírat. Co to znamená? Už je otevřený, to ví každý trouba. Je to vidět zdaleka.“

Ostatní nomové se tlačili kolem. Rozhodně to zdaleka vidět bylo. To bylo na tom to strašné. Ze tří stran obklopovaly lom poctivé vysoké strmé stěny, ale čtvrtá strana… no, zvykli jste si nedívat se tím směrem. Kde nic, tu nic, z čehož jste se cítili ještě menší a bezbrannější, než jste byli.

I když ten papír nedával jasný smysl, rozhodně to vypadalo nepříjemně.

„Lom je díra v zemi,“ rozumoval Dorcas. „Nemůžete otevírat díru, když není ucpaná. To dá rozum.“

„Kamenolom je místo, kde se těží kámen,“ vysvětlovala Grimma. „Lidi to tak dělají. Vyhrabou díru a ten kámen užívají, no, na stavbu cest a tak.“

„Počítám, že tohle sis přečetla, že jo?“ poznamenal Gurder kysele. Podezíral Grimmu z nedostatku úcty k autoritám. Také mu bylo dost proti mysli, že navzdory všem zřejmým nedostatkům svého pohlaví byla ve čtení lepší než on.

„Přečetla, opravdu,“ odpověděla mu Grimma a pohodila hlavou.

„Vidíš ale,“ řekl Masklin trpělivě, „že tady už žádný kámen není, Grimmo. Proto je tady díra.“

„Správná poznámka,“ přidal se Gurder zostra.

„Tak tu díru zvětší!“ odsekla Grimma. „Podívejte se na ty útesy nahoře —“ poslušně se podívali „— jsou z kamene! Podívejte se —“ všechny hlavy se otočily směrem dolů, kde její noha netrpělivě ťukala do papíru „— říká se tu, že je to kvůli rozšíření dálnice! To je cesta! Ten lom se bude rozšiřovat! Náš lom! Říká se tu, že se to stane!“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Potom řekl Dorcas:

„Kdo to tvrdí?“

„Rozhodnutí! Napsal sem svoje jméno,“ ukázala Grimma.

„Má pravdu, víš,“ řekl Masklin. „Podívejte se. Píše se tu: ‚Bude znovu otevřen podle Rozhodnutí‘!“

Nomové přešlapovali z nohy na nohu. Rozhodnutí. To neslibovalo nic dobrého. Kdo se jmenuje Rozhodnutí, ten bude pravděpodobně schopen všeho.

Gurder vstal a setřepal ze sebe prach.

„Je to jenom kus papíru, když se to vezme kolem a kolem,“ zabručel rozmrzele.

„Ale přijel sem ten člověk,“ naléhal znepokojeně Masklin. „Nikdy předtím sem ještě nepřijeli.“

„To nevím,“ řekl Dorcas. „Jářku, co všechna ta stavení? Ty staré dílny. Dveře a tak dál. Povídám vám, jsou pro lidi. Vždycky mi to dělalo starost, no jo. Lidé mají sklon vracet se tam, kde už jednou byli. Jsou to pěkní neřádi.“

Nastalo další hromadné ticho, takové, co působí zástup, který přemítá o nešťastných věcech.

„Ty myslíš,“ zeptal se pomalu jeden nom, „že jsme se doplahočili až sem, že jsme se tolik nadřeli, abychom si upravili bydlení, a teď že nám to vezmou?“

„Nemyslím, že bychom se tím zrovna teď měli příliš znepokojovat —“ začal Gurder.

„Máme tady rodiny,“ ozval se jiný nom. Masklin si uvědomil, že je to Angalo. Na jaře se oženil s jednou mladou dámou z familie Del Ikatesů, a teď už měli hezký párek dětiček, jsou jim dva měsíce a už mluví.

„A přijde další období sázení,“ poznamenal další nom. „Trvalo nám tak dlouho, než jsme vyčistili ten plácek za velkým skladištěm. Však víš.“

Gurder pozvedl prosebně ruku.

„Nic nevíme,“ uklidňoval je. „Nesmíme začít zmatkovat, dokud nepřijdeme na to, co se děje.“

„A potom můžeme zmatkovat?“ namítl další nom kysele. Masklin poznal Nisodema, Papírníka a Gurderova asistenta. Toho mladíka Masklin neměl nikdy moc rád, a pokud věděl, ten mladík sám nepřilnul k nikomu.

„Já jsem, ém, neměl z toho místa šťastný pocit, ém, já věděl, že bude malér —“ lamentoval Nisodemus.

„No tak, no tak, Nisodeme,“ uklidňoval ho Gurder. „Není důvod k takovýmhle řečem. Rada bude znovu zasedat,“ dodal. „Tak to uděláme.“

Zmuchlaný papír ležel vedle silnice. Tu a tam ho vánek nazdařbůh poponesl po okraji, zatímco pár centimetrů odtud hřměl provoz.

Silnější závan jím smýkl ve chvíli, kdy kolem projelo zvlášť velké nákladní auto a za ním se točil vzdušný vír. Papír vzlétl přes silnici, roztáhl se jako plachta a stoupal ve větru.

Rada lomu zasedala v prostoru pod podlahou staré kanceláře.

Zaplňovali ho další nomové a zbytek kmene se hemžil venku.

„Podívejte se,“ začal Angalo, „na kopci stojí velká stará stodola, za brambořištěm. Nezaškodí nanosit tam nějaké zásoby. Přichystat ji, víte. Pro všechny případy. Když pak k něčemu dojde, budeme mít kam jít.“

„Stavení v lomu nemají podpodlažní prostory, až na kantýnu a kancelář,“ pronesl Dorcas chmurně. „Není to jako v Obchoďáku. Není tu moc schovávaček. My potřebujeme úkryt. Jestli sem lidé přijdou, budeme muset odejít.“

„Takže ta stodola je dobrý nápad, ne?“ opakoval Angalo.

„Občas tam zajíždí člověk na traktoru,“ připomněl Masklin.

„Tomu se můžeme vyhnout. A možná,“ řekl Angalo a rozhlédl se po řadách obličejů, „že lidé zase odejdou. Třeba si jenom vezmou ten svůj kámen a půjdou. A my se budeme moci vrátit. Můžeme každý den někoho posílat na výzvědy.“

„Připadá mi, že na tu stodolu už nějaký čas myslíš,“ řekl Dorcas.

„Mluvili jsme o ní s Masklinem, když jsme tam jednou byli lovit,“ řekl Angalo. „Viď, Maskline?“

„Hmm?“ divil se Masklin, který zíral do prázdna.

„Pamatuješ, šli jsme tam nahoru a já jsem říkal, že by se mohla hodit, pokud bude potřeba, a ty jsi souhlasil.“

„Hmm,“ přikývl Masklin.

„Ano, ale přichází tahleta — Zima,“ řekl jeden nom. „Však víte. Chladno. Všechno se třpytí.“

„Drozdi,“ napověděl mu další.

„Ano,“ řekl ten první nejistě. „Ti taky. To není čas na cestování, s drozdy ve vzduchu.“

„Co je na drozdech špatnýho,“ divila se bábi Morkie, která si chviličku zdřímla. „Můj tatík říkával, že drozdi jsou pochutnáníčko, když se vám nějakýho podaří chytit.“ S pýchou se na všechny zářivě usmála.

Tato poznámka měla na rychlovlak jejich myšlenek účinek jako cihlová zeď přes koleje. Nakonec to Gurder uzavřel: „Stejně říkám, že bychom se tím zrovna v tuto chvíli neměli příliš vzrušovat. Měli bychom vyčkat a svěřit se do ochrany bří Arnoldové (zal. 1905).“

Další mlčení. Angalo ho tiše přerušil: „To nám ohromně pomůže.“

Zase se rozhostilo ticho. Ale tentokrát to bylo husté, těžké mlčení, a houstlo, těžklo, až nahánělo hrůzu jako bouřkový mrak rostoucí nad horami, než první zablýsknutí přinese úlevu.

A přineslo.

„Co jsi říkal?“ zeptal se zvolna Gurder.

„Jenom to, co si myslí každý,“ odpověděl klidně Angalo. Mnoho nomů si začalo prohlížet svoje nohy.

„A co tím myslíš?“ zasyčel Gurder.

„Kdepak je ten bří Arnoldové (zal. 1905), no?“ zvýšil hlas Angalo. „Jakpak nám pomáhal utéct z Obchoďáku? Jak přesně, povídám. Nepomáhal, to se ví.“ Angalovi se trochu třásl hlas, jakoby se sám děsil toho, že se slyší říkat takové věci. „My jsme si pomohli… Tím, že jsme se všemu naučili. To všechno my sami. Naučili jsme se číst knihy, ty tvoje knihy, a mnohému jsme porozuměli a poradili jsme si sami…“

Gurder, bledý zlostí, vyskočil. Nisodemus vedle něho si přitiskl ruku na ústa a vypadal, že ohromením nemůže promluvit.

„Bří Arnoldové (zal. 1905) je všude tam, kam vstoupí nomové!“ křičel Gurder.

Angalo se stáhl. Jeho otec býval v Obchoďáku jedním z nejtvrdošíjnějších nomů, a on se teď taky jen tak nedal.

„To sis vymyslel!“ vykřikl pohrdavě. „Já neříkám, že v Obchoďáku nebylo, no, něco, ale to bylo v Obchoďáku, a teď jsme tady a všechno, co máme, jsme my! Potíž je, že vy Papírníci jste měli v Obchoďáku velkou moc, a teď prostě nedokážete unést, že se jí musíte vzdát!“

To už vstal i Masklin.

„Tak moment, vy dva —“ začal.

„Tak takhle je to, co?“ hřímal Gurder a nevšímal si ho. „Tady máte Galanterii! Vy jste zase byli vždycky moc namyšlení! A náramně nafoukaní! Řídíme náklaďák kousek cesty a myslíme si, že všechno víme, co? Možná máme, co nám patří, é.“

„— teď není čas ani místo na takovouhle —“ zkusil to Masklin.

„To je jenom hloupé vyhrožování! Proč to nedokážeš uznat, ty blázne stará? Bří Arnoldové neexistuje. Užívej mozek, co ti bří Arnoldové dal, proč to neděláš?“

„Jestli oba ihned nesklapnete, otluču vám hlavy o sebe!“

To zabralo.

„Dobro,“ řekl Masklin už klidnějším hlasem. „Tak, myslím, že by nebyl špatný nápad, kdyby si každý šel po svém — ať je to cokoli. Protože takhle se složitá rozhodnutí nedělají. Všichni se potřebujeme trochu zamyslet.“

Nomové se vytratili, ulevilo se jim, že je po všem. Masklin slyšel, jak se Gurder a Angalo venku dál hádají.

„Nechte toho vy dva,“ varoval je.

„Tak podívej —“ začal Gurder.

„Ne, vy se podívejte, oba dva!“ rozkřikl se Masklin. „Tak prosím, možná se rýsuje velký problém, a vy se začnete hádat. Kdo jiný než vy byste měli věci lépe chápat! Copak nevidíte, že lidi znervózňujete?“

„No, je to důležité,“ zamumlal Angalo.

„Co bychom teď měli udělat,“ řekl Masklin zostra, „je podívat se ještě jednou na tu stodolu. Nemohu říct, že mě ta myšlenka naplňuje štěstím, ale nebylo by na škodu mít nějaké útočiště. Tak či tak to nomy zaměstná a přestanou si dělat starosti. Je to tak?“

„Asi ano,“ souhlasil Gurder neochotně. „Ale —“

„Žádné ale,“ přerušil ho Masklin. „Chováte se jako idioti. Nomové k vám vzhlížejí, takže vy půjdete příkladem, slyšíte?“

Zamračili se na sebe, ale oba přikývli.

„Tak dobrá,“ uklidnil se Masklin. „Teď spolu vyjdeme ven, lidé uvidí, že jsme se na něčem dohodli, a přestanou se užírat. Potom můžeme začít plánovat.“

„Ale bří Arnoldové (zal. 1905) je důležitý,“ trval na svém Gurder.

„Nejspíš ano,“ řekl Masklin, když vyšli na denní světlo. Vítr zase ustával a zanechal oblohu studeně temné modrou.

„Na to není žádné ‚nejspíš ano‘,“ rozčílil se zase Gurder.

„Poslouchej,“ řekl Masklin, „já nevím, jestli bří Arnoldové existuje, ani jestli byl v Obchoďáku, nebo jenom žije v našich hlavách. Co vím jistě je, že z nebe jen tak nespadne.“

Při těch slovech se všichni tři podívali vzhůru. Nomy z obchodního domu trošku obcházela hrůza. Vzhlédnout k nekonečné obloze pořád ještě vyžadovalo dost odvahy, když jste bývali zvyklí na milé, přátelské parkety, ale tradicí bylo podívat se nahoru, když se zmiňujete o bří Arnoldové. V obchodním domě bylo nahoře tam, kde bývaly Ředitelna a Úvěry.

„Psina, že to říkáš. Nahoře něco je,“ řekl Angalo.

Něco bílého a ne zcela pravoúhlého lehce plulo vzduchem a stále se to zvětšovalo.

„To je jenom kus papíru,“ řekl Gurder. „Vítr ho odnesl ze skládky.“

Teď to bylo rozhodně o moc větší, lehce se to obracelo ve vzduchu a snášelo se do lomu.

„Myslím,“ řekl pomalu Masklin, když se stín té věci řítil po zemi k němu, „že bychom měli kousek uhnout —“

Dopadlo to na něj.

Samozřejmě, že to byl jenom papír. Ale nomové jsou maličcí a papír dopadl z výšky, a to Masklina stačilo povalit.

Co bylo ještě překvapivější, byla slova, která zahlédl, když se kácel na záda.

Ta slova zněla:… bří Arnoldové…