Velký boj

5

Noc byla rušná…

Ke stodole to bude několikahodinové putování. Skupinky nomů vyznačovaly trasu a nahrubo upravovaly cestu, kromě toho si dávaly pozor na lišky. Ne že by je poslední dobou vídali častěji; taková liška mohla s úspěchem zaútočit na osamoceného noma, ale třicet dobře vyzbrojených a morálkou prodchnutých lovců už byla jiná věc, a byla by to věru velmi hloupá liška, kdyby projevila byť jen náznak zájmu. Těch několik, co žilo poblíž lomu, zamířilo chvatně opačným směrem, kdykoli zavětřily noma. Naučily se, že nomové znamenají potíže.

Pro některé to byla tvrdá lekce. Nedlouho po tom, co se nomové nastěhovali do lomu, jedna liška s překvapením a potěšením padla na párek neopatrných nomů, co si vyšel na jahody, a pochutnala si na nich. Večer byla ještě překvapenější, když ji dvě stovky rozzuřených nomů vystopovaly k noře, zapálily u vchodu oheň, a ubodaly ji k smrti, když s uslzenýma a oslepenýma očima vyrazila ven.

Spousty zvířat by si pochutnaly na nomovi, říkal Masklin. Mělo by se jim dát na srozuměnou: buď my, nebo vy. A mělo by se jim dát na srozuměnou hned teď, jak se jim povede. Žádné zvíře už nedostane chuť na noma. Už nikdy.

Kočky byly mnohem bystřejší. Ty se k lomu ani nepřiblížily.

„To by nám samozřejmě nemuselo dělat starosti,“ řekl nervózně Angalo za svítání. „Možná jsme to nemuseli vůbec dělat.“

„Zrovna když jsme se začali usazovat,“ bručel Dorcas. „Přesto si myslím, že můžeme být všichni na nohou v pěti minutách, když budeme pořádně hlídat. A ráno tam nahoru začneme stěhovat nějaké zásoby. To nezaškodí. Budou tam, kdybychom je potřebovali.“

Někdy nomové zamířili až k letišti. Cesta vedla kolem skládky odpadků, která byla hlavním zdrojem různých hadříků a kousků drátu, a zaplavená štěrkoviště opodál zase využívali ti, co měli trpělivost rybařit. Byl to vcelku příjemný celodenní výlet, většinou vedl jezevčími pěšinkami. Museli překročit hlavní silnici nebo spíš ji podlézt; z nějakého důvodu byly pod silnicí pečlivě položeny roury právě tam, kde křižovala trasu. Podle všeho to udělali jezevci. Rozhodně rour hojně využívali.

Masklin vyhledal Grimmu ve školní noře pod jednou ze starých kůlen, jak dohlíží při hodině psaní. Vytřeštila na něj oči, řekla dětem, aby psaly dál — a chtěl by Nicco Galanter říct celé třídě, co ho tak rozveselilo? Ne? Tak může stejně zvesela pokračovat v psaní — a vyšla na chodbu.

„Přišel jsem ti jenom říct, že odcházíme,“ špitl Masklin a rozpačitě v prstech otáčel kloboukem. „Spousty nomů jdou ke skládce, takže budeme mít kousek cesty společnost. É.“

„Elektřina,“ poznamenala Grimma bezvýrazně.

„Cože?“

„V té staré stodole není elektřina,“ řekla Grimma. „Vzpomínáš si, co to znamenalo? Když nesvítil v noci měsíc, nedalo se dělat nic, než zůstat v noře. K tomu se nechci vrátit.“

„No, možná proto jsme byli lepší nomové,“ zamumlal Masklin. „Neměli jsme všechno, co máme dnes, ale byli jsme —“

„Zmrzlí, ustrašení, nevědomí a hladoví!“ odsekla Grimma. „Však víš. Zkus něco říct bábi Morkie o starých dobrých časech a uvidíš, co ti na to poví.“

„Měli jsme jeden druhého,“ namítl Masklin.

Grimma si prohlížela ruce.

„Jenom jsme byli stejně staří a žili jsme v jedné díře,“ řekla bezvýrazně. Vzhlédla. „Ale teď je všechno jinak! A… no, pak ty žáby, to zaprvé.“

Masklin se zatvářil zaraženě. Grimma tentokrát vypadala nejistě.

„Četla jsem o nich v jedné knize. Existuje jedno místo, víš. Jmenuje se Jihoamerika. A jsou tam takové hory, kde je horko a pořád prší, a v dešťovém pralese jsou takové hrozně vysoké stromy a právě v nejvyšších větvích těch stromů rostou takové ohromně veliké květy, kterým se říká broméliovité a do těch květů se dostane voda, ta udělá malé jezírko a jeden druh žáby naklade do těch jezírek vajíčka a z nich se vylíhnou pulci, kteří vyrostou v nové žáby, a tyhle žabičky žijí celý život v těch květech na vrcholcích stromů a ani nevědí, že je země, a svět je plný takovýchto věcí a já už teď o nich vím, a jakživa je nemohu spatřit, a vtom přijdeš ty,“ zalapala po dechu, „a chceš po mně, abych s tebou šla žít do nějaké díry a prala ti ponožky!“

Masklin si nechal větu znovu projít hlavou, pro případ, že by dávala nějaký smysl.

„Ale já ponožky nenosím,“ podotkl.

To zjevně nebylo to pravé, co měl říct. Grimma ho dloubla do žaludku.

„Maskline, ty jsi hodný nom a svým způsobem docela chytrý, ale nahoře na nebi žádné odpovědi nejsou. Musíš mít nohy na zemi a ne hlavu v oblacích!“

Odplula a zavřela za sebou dveře.

Masklin cítil, jak mu hoří uši.

„Já dokážu obojí!“ zavolal za ní. „A najednou!“

Zamyslel se nad tím a dodal: „To dovede každý!“

Dupal tunelem zpátky. Svým způsobem docela chytrý! Gurder měl pravdu, všeobecné vzdělání není vůbec dobrý nápad. Ženám nikdy neporozumím, pomyslel si. Ani kdybych se dožil desítky.

Gurder přenechal vedení Papírnictví Nisodemovi. Masklin z toho neměl pražádnou radost. Ne proto, že by byl Nisodemus hloupý. Právě naopak. Byl chytrý jistým nesolidním, postranním způsobem, kterému Masklin nedůvěřoval; vždycky se zdálo, že v sobě dusí nadšení nad čímkoliv, a když promluvil, chrlil ze sebe proud vět, mezi něž vkládal „ém“, takže dokázal nabrat dech a nedat nikomu šanci ho přerušit. Masklinovi z něj bylo trapně. Zmínil se o tom Gurderovi.

„Nisodemus je možná trochu moc zapálený,“ řekl Gurder, „ale má srdce na pravém místě.“

„A co hlavu?“

„Poslyš,“ řekl Gurder. „Známe jeden druhého dost dobře, viď. Jeden druhému rozumíme, co říkáš?“

„Ano. Proč?“

„Nechám tě tedy rozhodovat o tom, co ovlivňuje všechno tělesné,“ cedil skrz zuby Gurder a jeho hlas měl pouhý krůček k výhrůžce, „a ty necháš mě rozhodovat o tom, co ovlivňuje duše všech nomů. Jasný?“

A tak vyrazili.

Slova loučení, poslední vzkazy, organizace a, protože to byli nomové, stovky drobných šarvátek, co nejsou důležité.

Vyrazili.

Život v lomu se začal vracet k čemusi, co se podobalo normálu. K bráně už žádné nákladní auto nepřijelo. Dorcas poslal pár svých bystřejších mladých asistentů, aby pro všechny případy nacpali do rezavého visacího zámku bláto. Také nařídil skupině nomů obtočit vrata kolem dokola drátem.

„Ne že by je to na dlouho zadrželo,“ řekl. „To jistě ne, když jsou pevně rozhodnuti.“

Rada, nebo to, co z ní teď zbývalo, moudře přikyvovala, ačkoliv upřímně řečeno, nikdo z nich nechápal a ani se příliš nezajímal o technické záležitosti.

Téhož dne odpoledne se nákladní auto vrátilo. Dva nomové, kteří hlídali cestu, chvátali zpátky do lomu, aby to ohlásili. Řidič si chvíli hrál se zámkem, škubal za dráty a potom odjel.

„A něco říkal,“ řekl Sacco.

„Ano, něco říkal. Sacco to slyšel,“ přitakala jeho kolegyně Nooty Šatička. Byla to buclatá mladá nomka, která nosila kalhoty. Rozuměla technice a dobrovolně se hlásila na hlídky, místo toho, aby trčela doma a učila se vařit; časy se opravdu měnily.

„Slyšel jsem, že něco říká,“ brebentil Sacco ochotně, pro případ, že by se ta záležitost nevryla do paměti.

„Správně,“ přidala se Nooty. „Oba jsme to slyšeli, viď, Sacco?“

„A co to bylo?“ ptal se Dorcas povzbudivě. Tohle si vážně nezasloužím, pomyslel si. Ve svém věku. Radši bych byl v dílně a vynalézal rádio.

„Řekl —,“ Sacco se zhluboka nadechl, až mu oči lezly z důlků, a napodobil bučení lodní sirény, což měl být lidský hlas: „Zzatrraaaacenýýýsssmrraaddddiii!“

Dorcas se rozhlédl po ostatních.

„Má někdo nějaký nápad?“ naléhal. „Skoro to vypadá, že to něco znamená, že jo? Povídám, kdybychom jim tak rozuměli…“

„Musel to být někdo z těch hloupých,“ rozumovala Nooty. „Snažil se dostat dovnitř!“

„Tak to se vrátí,“ povzdychl si Dorcas chmurně. Zavrtěl hlavou.

„Tak fajn, vy dva. Dobrá práce. Vraťte se na hlídku. Díky.“

Díval se, jak odcházejí ruku v ruce, a potom se loudal lomem směrem ke staré ředitelně.

Vánoční trhy jsem už viděl šestkrát přijít a odejít, pomyslel si. Šest jaksetomuříká — let. A skoro ještě jeden, myslím, ačkoliv tady venku si tím těžko můžu být jist. Nikdo nikam nedá žádný nápis, co se děje, a přestává se topit. Sedm let. Akorát čas, aby si nom dal pohov. A já jsem tady venku, kde svět nedělí řádné stěny a občas ráno je voda studená a tvrdá jako sklo, a větrání a topení se vymykají kontrole naprosto šokujícím způsobem. Samozřejmě — trošku se vzpamatoval — jakožto vědec shledávám tyto jevy nadmíru zajímavými. Jenom by bylo příjemnější shledávat je nadmíru zajímavými odněkud z příjemného a bezpečného Vnitřku.

Ach, Vnitřek. To bylo místo snů. Většina starších nomů trpěla strachem z Venku, ale žádný o něm moc rád nemluvil. V lomu, s jeho velkými stěnami z kamene, to nebylo zrovna nejhorší. Když jste se moc nekoukali nahoru a vyhnuli se čtvrté straně a jejím hrozivým obrovským výhledům po krajině, mohli jste téměř uvěřit tomu, že jste zpátky v Obchoďáku. Přesto se většina starších nomů raději zdržovala v kůlnách nebo v útulném šeru pod podlahou. Tak jste se zbavili toho hrozného pocitu obnažení, toho strašlivého pocitu, že vás obloha pozoruje.

Dětem, jak se zdálo, se však Venek celkem líbil. Vlastně si nenavykly na nic jiného. Na Obchoďák si sotva vzpomínaly, ale mnoho pro ně neznamenal. Náležely Venku. Přivykly mu. A ti mladí muži, co chodí lovit a sbírat plody… nu, mladí muži rádi ukazují, jak jsou smělí, ne? Zvláště před jinými mladými muži. A mladými ženami.

Samozřejmě, pomyslel si Dorcas, jakožto vědec a racionálně uvažující nom vím, že ve skutečnosti jsme nebyli předurčeni k životu pod podlahou. To jenom, jakožto nom, jemuž je asi sedm a cítí se trochu rozvrzaný, musím připustit, že bych shledal poněkud uklidňujícím mít tu kolem pár starých dobrých nápisů. Báječná sleva, možná, nebo takový maličký nápis, co praví Od zítřka kolosální výprodej. Nebylo by to na škodu a dozajista bych se cítil šťastnější. Což je, samozřejmě, naprosto směšné, když se nad tím rozumně zamyslíte.

To je jako s bří Arnoldové (zal. 1905), uvažoval smutně. Jsem do jisté míry přesvědčený, že neexistuje takovým způsobem, jakým mne to učili, když jsem byl malý. Ale když jste na stěně uviděli něco takového jako Nevidíte-li, co je vašim přáním, prosím, informujte se, měli jste pocit, že je všechno tak nějak v pořádku.

Uvědomil si, že jsou to na racionálně uvažujícího noma velmi nevhodné myšlenky.

Vedle dveří do ředitelny se ozvalo zapraskání dřeva. Dorcas vklouzl do povědomého šera pod podlahu a ťapal k vypínači.

Na tento nápad byl docela pyšný. Na stěně kanceláře byl velký červený zvonek, podle všeho aby lidé slyšeli zvonit telefon, když byl v lomu hluk. Dorcas vyměnil vedení, takže zvonek zvonil, kdy se mu zalíbilo.

Stiskl vypínač.

Nomové se sbíhali ze všech koutů lomu. Dorcas počkal, až se podpodlažní prostor zaplnil, potom si přitáhl prázdnou krabičku od zápalek a vylezl si na ni.

„Člověk se vrátil,“ ohlásil. „Nedostal se dovnitř, ale zkusí to znovu.“

„A co ten tvůj drát?“ zeptal se jeden nom.

„Obávám se, že existuje něco jako nůžky na drát.“

„Tady máš tu svoji teorii, ém, že lidé jsou inteligentní. Inteligentního člověka by napadlo, že nemá chodit, ém, tam, kde není vítán,“ pronesl Nisodemus kysele.

Dorcas rád viděl u mladého noma horlivost, ale Nisodemus se zachvíval zvláštní hladovou horlivostí, na kterou je nepříjemný pohled. Podíval se na něj tak zostra, jak to jenom dokázal.

„Lidé tady venku se možná odlišují od těch v Obchoďáku,“ skočil mu do řeči. „Nicméně —“

„Jistě byl seslán,“ vzal mu zase slovo Nisodemus. „To máme, ém, za vyučenou.“

„Nic takového. Je to jenom člověk,“ nedal se Dorcas. Nisodemus zuřivě přihlížel, jak pokračuje „Tak, měli bychom opravdu poslat některé ženy a děti do —“

Zvenku zaslechli běžící nohy a stráž od brány se hrabala škvírou dovnitř.

„Vrátil se! Vrátil se!“ funěl Sacco. „Ten člověk se vrátil!“

„Dobře, dobře,“ uklidňoval ho Dorcas. „Tím si nelam hlavu, nemůže —“

„Ne! Ne! Ne!“ křičel Sacco a poskakoval. „Má takové to na stříhání! Přestřihl drát a řetěz, co drží vrata zavřená a-!“

Zbytek už neslyšeli.

Nebylo třeba.

Zvuk blížícího se motoru řekl vše.

Zesílil natolik, že se kůlna otřásala, potom náhle ustal a rozhostilo se jakési nechutné ticho, které bylo horší než onen hluk. Slyšeli, jak práskly kovové dveře. Potom lomoz a vrzání dveří do kůlny.

Potom kroky. Prkna nad hlavou se prohýbala a propouštěla obláčky prachu, jak rázné dusající kroky bloudily kanceláří.

Nomové stáli v absolutním tichu. Nehýbalo se nic než jejich oči, ale ty se pohybovaly dokonale načasovány podle kroků, zaznamenávaly jejich polohu, poletovaly vpřed i vzad, jak člověk přecházel po místnosti nad nimi. Nějaké dítě začalo kňourat.

Ozvalo se neznámé cvakání a potom tlumený zvuk lidského hlasu, který vydával své obvyklé nepochopitelné projevy. To nějakou chvilku trvalo.

Potom kroky zase kancelář opustily. Nomové slyšeli, jak venku křupou kolem, a potom se přidaly další zvuky. Ohavné kovové cvakání.

Maličký nom řekl: „Mami, já chci čůrat, mami —“

„Pššš!“

„Doopravdy, mami!“

„Tak budeš zticha?“

Všichni nomové stáli jako sochy, když ten zvuk proudil kolem nich. Tedy, skoro všichni. Jeden maličký nom přešlapoval z nohy na nohu a strašně rudnul v obličeji.

Konečně zvuky ustaly. Bouchly dveře u auta, motor zarachotil a potom zvuky odumřely v dálce.

Dorcas řekl velmi tiše: „Myslím, že teď snad můžeme nabrat dech.“

Stovky nomů si oddechly úlevou.

„Mami!“

„Ano, dobře, tak běž.“

A po ulehčeném vzdechu propuklo reptání. Jeden hlas se zvedl nad všechny.

„V Obchoďáku se něco takového nikdy nestalo!“ křikl Nisodemus a vyšplhal se na úlomek cihly. „Ptám se vás, soukmenovci, je tohle to, co jsme, ém, očekávali?“

Chór mumlal „ne“ a „ano“ a Nisodemus pokračoval: „Před rokem jsme byli v bezpečí v Obchoďáku. Vzpomínáte si, jaké to bylo o Vánočním trhu? Vzpomínáte si, jaké to bylo v Tržnici? Kdopak si vzpomíná, ém, na biftek a krůtu?“

Tu a tam se ozvalo rozpačité provolávání slávy. Nisodemus se tvářil vítězně. „A teď jsme tady ve stejném ročním období — tedy, to oni nám namlouvají, že je to stejné období,“ ironicky se ušklíbl, “ — a my máme jíst ty bouloviny, co ve skutečnosti vyrostly na hnoji! Ém. A maso, to vůbec není pořádné maso, jsou to rozporcované mrtvoly zvířat! Skutečné zvířecí mrtvoly, skutečně rozporcované! Tohle má být to, čemu chcete, ém, aby přivykaly vaše děti? Vykopávat si jídlo? A teď nám řeknou, že možná budeme muset jít dokonce do nějaké stodoly, která nemá ani pořádnou podlahu, pod kterou bychom žili, jak zamýšlel bří Arnoldové (zal. 1905). Kam to bude příště, tážeme se? Někam ven do polí? Ém. A víte, co je na tom všem to nejhorší? Já vám to povím.“ Ukázal na Dorcase. „Ti, co nám všem teď, zdá se, velí, jsou ti samí, kdo, ém, nás především dostali do těchto potíží!“

„Tak počkat —“ začal Dorcas.

„Všichni víte, že mám pravdu!“ křičel Nisodemus. „Přemýšlejte o tom, nomové! Proč jsme, ve jménu bří Arnoldové (zal. 1905), museli z Obchoďáku odejít?“

Ozvalo se pár dalších neurčitých výkřiků a mezi posluchači propukaly sem tam hádky.

„Neblbněte,“ překřikoval je Dorcas. „Obchoďák se měl bourat!“

„To se neví!“ ječel Nisodemus.

„Samozřejmě, že to víme!“ řval Dorcas. „Masklin a Gurder viděli —“

„A kdepak jsou teď, co?“

„Šli — no, šli —“ koktal Dorcas. Tohle moc neumí, to věděl. Proč to musí být právě on? Radši se přehraboval v drátech a šroubcích a takových věcech. Šroubky se na vás v jednom kuse nerozkřikují.

„Ano, odešli!“ Nisodemus ztišil hlas až k jakémusi zlostnému sykotu. „Přemýšleje o tom, nomové! Používejte svůj, ém, mozek! V Obchoďáku jsme věděli, kde jsme, všechno fungovalo, všechno bylo přesně tak, jak ustanovil bří Arnoldové (zal. 1905). A najednou jsme tady Venku. Vzpomínáte si, jak jste Venkovními opovrhovali? Tak, Venkovní jsme teď my! Ém. A všechno je teď jeden zmatek, a tak to bude vždycky — dokud se nepolepšíme a bří Arnoldové (zal. 1905) nám neodpustí a nedovolí nám vrátit se do Obchoďáku jako lepší a moudřejší nomové!“

„Tohle si musíme vyjasnit,“ křikl jeden nom. „Ty říkáš, že nám Opat lhal?“

„Nic takového neříkám,“ bránil se Nisodemus a potáhl nosem. „Já vám jenom předkládám fakta. Ém. To je vše, co dělám.“

„Ale, ale, ale Opat odešel pro pomoc,“ řekla nejistě jedna nomka. „A, a, koneckonců, já vím jistě, že Obchoďák zbourali. Chci říct, jinak bychom se do těchto všech potíží nedostali, ne? Ehm.“ Tvářila se zoufale.

„To já vím, ale stejně,“ ozval se nom vedle ní. „Říkejte si, co chcete, ale tahle stará stodola, co o ní všichni vykládají, se mi nezamlouvá. Ani tam není elektřina.“

„Ano, a je uprostřed —“ začal jiný nom a potom ztišil hlas, “ — však víte uprostřed všeho možného. Víte, o čem mluvím.“

„Jo,“ řekl postarší nom. „Všeho možnýho. Já to viděl. Můj kluk mě tak před měsícem nebo dvouma vzal na borůvky, nahoru nad lom, a já to viděl.“

„Mně nevadí to vidět na dálku,“ řekla ta ustaraná nomka. „Ale pomyšlení, že jsem uprostřed toho všeho, mne celou roztřese.“

Oni dokonce neradi říkají otevřený prostor, pomyslel si Dorcas. Vím, jak se cítí.

„Tady je docela útulně, za to vám ručím,“ řekl ten první, „ale to všechno, co máte venku, jak se tomu říká, začíná to na P —“

„Příroda?“ zeptal se Dorcas chabě. Nisodemus se usmíval jako šílenec a oči mu jiskřily.

„Správně,“ řekl ten nom. „Tedy, ta není přirozená. A je na ni strašná podívaná. Vůbec se nepodobá řádnému světu. Stačí se na to jenom podívat. Podlaha je celá hrbatá, a měla by být plochá. Zdi tu nejsou skoro žádné. A ta malá hvězdičková světýlka, co večer vycházejí, ta, nejsou moc k potřebě, no ne? A teď si tihle lidé chodí, kam se jim zachce, a nejsou tu žádné pořádné Regule, jako byly v Obchoďáku.“

„A proto bří Arnoldové založil Obchoďák v roce 1905,“ řekl Nisodemus. „Jako spořádané místo, ém, kde žijí nomové.“

Dorcas jemně zatahal Sacca za ucho a přitáhl si mladého noma k sobě.

„Nevíš, kde je Grimma?“ zašeptal.

„Ona tady není?“

„Určitě tu není,“ šeptal Dorcas. „To už by musela říct něco pěkně ostrého, kdyby tady byla. Možná zůstala ve školní noře s dětmi, když se zvonilo. To je taky docela možné.“

Nisodemus má něco za lubem, pomyslel si. Nevím jistě, co to je, ale pěkně mi to smrdí.

A jak se den vlekl, bylo ještě hůř, zejména proto, že začalo pršet. Hnusný, mrznoucí déšť. Slota, podle bábi Morkie. Těžký déšť, ne docela voda, ale ještě ne led. Pichlavý déšť.

Vypadalo to, že si nachází cestu do míst, kam obyčejný déšť nedokáže proniknout. Dorcas zorganizoval mladší nomy na kopání stružek a nainstaloval několik velkých žárovek, aby se ohřáli. Starší nomové se hrbili kolem nich, kýchali a nadávali. Bábi Morkie se překonávala, aby je povzbudila. Dorcas si začínal doopravdy přát, aby toho ta babka nechala.

„Tohle nic není,“ hudrovala. „Já pamatuju Velkou povodeň. Vymlela nám celou noru, celý dny jsme mrzli úplně promočený!“ Chichotala se a kývala se vpřed a vzad. „Mokrý jako myši, no jo! Ani nitka suchá, víte, a celý týden žádný oheň. K popukání.“

Nomové z obchodního domu na ni vyvalovali oči a třásli se. „A nechce se vám otravovat se s chozením přes pole,“ pokračovala konverzačním tónem. „Devětkrát z deseti vám to nevyjde.“

„Ach jéje,“ vzdychla jedna nomka tichounce.

„No jo, já byla venku v polích stokrát. Je to hračka, když se držíte těsně u křoví a máte voči votevřený. Sotva pak musíte moc utíkat,“ rozumovala bábi.

Nikomu nezvedlo náladu, když zjistili, že landrover parkuje zrovna na záhonku, kde chtěli něco pěstovat. Během léta strávili nomové celou věčnost překopáváním tvrdé země na něco, co připomínalo půdu. Už měli dokonce zaseto, ale osení ještě nevzešlo. Teď měli v záhonu dvě velké vyjeté koleje a na vratech nový visací zámek a řetěz.

Plískanice už zalévala vyjeté stopy od pneumatik. Prosákl do nich benzín a na povrchu vody vytvořil duhový lesk.

A celou tu dobu připomínal Nisodemus lidem, jak to bylo o mnoho lepší v obchodním domě. Nebylo je třeba ani moc přemlouvat. Koneckonců to bylo lepší. Mnohem lepší.

Myslím, přemýšlel Dorcas, že se dokážeme udržet v teple a máme spousty jídla, i když způsoby, jak vařit králíka a brambory jsou co do počtu omezené. Smůla je, že Masklin předpokládal, že jakmile se dostaneme ven z Obchoďáku, budeme všichni kopat a stavět a lovit a statečně čelit budoucnosti se zářivým úsměvem. Někteří z těch mladých si vedou docela dobře, za to ručím. Ale my staříci příliš lpíme na starých zvycích. Pokud jde o mne, rád se vrtám ve věcech, mohu být užitečný, ale ostatní, no… všechno, čím se mohou zaměstnávat, je remcání, a v tom opravdu dělají velké pokroky.

Leží mi v hlavě, co to Nisodemus hraje. Je moc horlivý, chcete-li co vědět.

Přál bych si, aby se Masklin vrátil.

Ani mladý Gurder nebyl nejhorší.

Už jsou to tři dny.

Věděl, že v takové chvíli se bude cítit lépe, když se půjde podívat na Jekuba.