Velký boj

9

Hodně se to podobalo kabině nákladního auta, které je odváželo z obchodního domu. Vynořily se staré vzpomínky.

„Juj!“ vypískl Sacco. „A takovýhle Náklaďák jsme všichni řídili?“

„Sedm set nás bylo,“ řekl Dorcas pyšně. „Tvůj tatínek byl jedním z nás. Vy jste byli vzadu s maminkami. Vy kluci.“

„Já nejsem kluk,“ namítla Nooty.

„Promiň,“ řekl Dorcas. „Ujel mi jazyk. Za mých časů pobývaly dívky většinu času doma. Ne že bych měl něco proti tomu, aby si teď chodily, kam chtějí,“ dodal honem, protože netoužil mít na krku nějakou další Grimmu. „Vůbec nic proti tomu nemám.“

„Kéž bych byla za Jízdy starší,“ brebentila Nooty. „Muselo to být báječné.“

„Umíral jsem hrůzou,“ řekl Dorcas.

Ostatní okukovali kabinu jako turisté katedrálu. Nooty zkusila stlačit pedál.

„Úžasné,“ zašeptala.

„Sacco, ty vylez tamhle a vytáhni klíčky,“ komandoval je Dorcas. „A ostatní, necourejte se. Ti lidé mohou být každou chvilku zpátky. Nooty, přestaň dělat brrm — brrm. Hezká děvčata by rozhodně neměla vydávat takovéhle zvuky,“ dodal nepřesvědčivě.

Sacco vyšplhal k volantu a zápasil s klíčky v zapalování, zatímco zbytek hochů se vrtal v kabině.

Grimma s nimi nebyla. Nechtělo se jí nahoru do kabiny. Vlastně velmi tiše odešla. S mrzutým výrazem postávala dole na cestě.

Ale říct jsem to musel, řekl si Dorcas.

Pátral v kabině. Tak se podívejme, pomyslel si… máme baterii, máme palivo, potřeboval by Jekub ještě něco?

„Tak pojďte,“ zavolal, „vypadneme odsud. Nooty, přestaň pořád s něčím hýbat. Pohnout řadicí pákou, na to byste nestačili všichni dohromady. Pojďte, než se lidé vrátí!“

Zamířil ke dveřím, když za sebou uslyšel cvaknutí.

„Řekl jsem pojďte — Co myslíte, že zrovna děláte?“

Mladí nomové na něj kulili oči.

„Zkoušíme, jestli dokážeme pohnout řadicí pákou, Dorcasi,“ řekla Nooty. „Když stiskneš tenhle knoflík, můžeš —“

„Nesahej na ten knoflík! Nemačkej ten knoflík!“

První tušení, že něco není v pořádku, které Grimma pocítila, přivodil protivný křupavý zvuk a světelná proměna.

Nákladní auto se dalo do pohybu. Nijak rychle, protože obě přední pneumatiky byly splasklé. Ale cesta klesala. Auto se pohybovalo, a že se rozjelo pomalu ještě neznamenalo, že se nezachová jako něco obrovského a nezastavitelného.

S hrůzou na něj zírala.

Cesta vedla mezi vysokými náspy až dolů k hlavní silnici — a k železniční trati.

„Říkal jsem, abyste na ten knoflík nesahali! Řekl jsem snad, abyste ho stiskli? Řekl jsem, abyste na něj nesahali!“

Zděšení nomové na něj užasle civěli a jejich ústa tvořila jednou řádkou velké „O“.

„To není řadicí páka! Je to ruční brzda, pitomci!“

Teď už všichni slyšeli křupání a cítili slabé chvění.

„Ém,“ řekl Sacco a hlas se mu třásl, „na co je ruční brzda, Dorcasi?“

„Aby mohlo auto stát na svahu a tak! Nestůjte tady! Pomozte mi to zastavit!“

Kabina se začínala velmi lehce kývat ze strany na stranu. Nákladní auto se skutečně pohybovalo. Ruční brzda nikoliv. Dorcas ji zvedal, až se mu před očima dělaly mžitky.

„Jenom jsem zatlačila na ten knoflík na konci!“ brebtala Nooty. „Jenom jsem chtěla vědět, co to udělá!“

„Ano, ano, dobře…“ Dorcas se rozhlížel. Co potřeboval, byla páka. Co potřeboval, bylo asi padesát nomů. Co potřeboval nejvíc ze všeho, bylo nebýt tady.

Potácel se po vzpínající se podlaze ke dveřím a opatrně vykoukl ven. Živý plot je míjel celkem pomalu, jako by neměl nikam moc naspěch, ale povrch cesty už vypadal rozmazaně.

Možná bychom mohli vyskákat, pomyslel si. A jestli budeme mít štěstí, nic si nezlámeme. A když budeme mít ještě větší štěstí, vyhneme se kolům. Jak moc šťastný se cítím právě v této chvíli? Nijak moc.

Sacco se k němu přitočil.

„Možná, kdybychom se pořádně rozběhli a skočili —“ začal.

Přišel náraz, jak vůz najel na násep, a potom zase dopadl zpátky na cestu.

Nomové se drápali na nohy.

„To asi nebyl dvakrát dobrý nápad,“ řekl Sacco. „Co teď uděláme, Dorcasi?“

„Budeme se prostě držet,“ řekl Dorcas. „Myslím, že násep udrží náklaďák na cestě a předpokládám, že se nakonec zastavíme.“ Náhle se svalil, jak auto znovu dopadlo z náspu na cestu. „Chtěli jste vědět, jak se cestuje náklaďákem. Tak teď to víte.“

Další náraz. Větev nějakého stromu zachytila dveře, otevřela je dokořán a pak je za strašlivého skřípění kovu odtrhla.

„Takové to bylo?“ překřikovala Nooty ten rámus. K Dorcasovu úžasu, když teď bezprostřední nebezpečí minulo, vypadala, že se celkem baví. Vychováváme nové nomy, pomyslel si Dorcas. Neděsí se všeho tolik jako my. Vyznají se v tlačenici.

Zakašlal.

„No, až na to, že byla tma a že jsme neviděli, kam jedeme,“ řekl. „Myslím, že bychom se všichni měli něčeho držet. Pro případ, že to začne házet.“

Nákladní auto se valilo po cestě a mířilo k hlavní silnici. Nějaký osobní vůz se vrhl do živého plotu, aby se mu vyhnul; jinému nákladnímu autu se podařilo na mokré cestě zastavit až na konci čtyř dlouhých pásů připražené gumy.

V tu chvíli si toho žádný nom v kabině nevšiml. Všechno, co cítili, bylo další žuchnutí, jak se náklaďák lehce kymácel od protější strany silnice na cestu, která vedla k trati. Tam právě za svitu červených světel padaly závory.

Sacco vykoukl z poškozených dveří.

„Zrovna jsme přejeli silnici,“ oznámil.

„Ale,“ řekl Dorcas.

„Viděl jsem nějaké auto, jak najelo zezadu do jiného auta a jeden náklaďák skončil napříč silnicí,“ pokračoval Sacco.

„No. Tak to jsme měli štěstí,“ řekl Dorcas. „Všude je plno nebezpečných řidičů.“

Vrzání prázdných pneumatik valících se po štěrku postupně zpomalovalo. Něco se za vozem s lupnutím zlomilo, následovalo pár drcnutí a potom další žuchnutí, které je zastavilo.

Slyšeli hluboký dunivý zvuk.

Nomové slyší všechno jinak než lidé a pronikavé zvonění výstražné signalizace na přejezdu jim znělo jako truchlivé vyzvánění starodávného zvonu.

„Stojíme,“ řekl Dorcas. Pomyslel si: mohli jsme brzdit. Mohli jsme si najít něco, čím by se dala brzda stlačit, a brzdit. Já už rozhodně stárnu. Ach jo. „Pojďte, žádné okounění. Můžeme vyskočit. Vy mládeži můžete v každém případě.“

„Proč? Co budeš dělat ty?“ zeptal se Sacco.

„Chci si počkat, až vy všichni vyskáčete a pak mám v úmyslu vám říct, abyste mě chytali,“ pronesl Dorcas mile. „Už nejsem tak mladý, jako jsem býval. Tak, ať jste dole.“

Nemotorně seskakovali, zavěsili se za okraj schůdku a spustili se na silnici.

Dorcas se nesměle svezl na okraj a nohy se mu komíhaly nad propastí.

Dole Nooty uctivě strčila Sacca do ramene.

„Ehm. Sacco,“ řekla nervózně.

„Co je?“

„Koukni se na tu kovovou kolejnici tamhle.“

„No, co je s ní?“

„Další je tamhle,“ ukázala Nooty.

„Ano, to vidím taky. Co je s nimi? Nic nedělají.“

„My stojíme zrovna mezi nimi,“ řekla Nooty. „Jenom jsem si myslela, že bych, víš, na to měla upozornit. A ten zvonec zvoní.“

„Ano, to slyším taky,“ řekl Sacco nedůtklivě. „Už by mohl přestat.“

„Zrovna si lámu hlavu, proč zvoní.“

Sacco pokrčil rameny. „Kdo ví, proč se to děje? Pojď už, Dorcasi. Prosím tě. Nemáme na to celý den.“

„Jenom se soustřeďuju,“ odpověděl Dorcas tiše.

Nooty nešťastně poodešla od hloučku a prohlížela si jednu kolejnici. Leskla se a zářila.

A zdálo se, že zpívá.

Sehnula se níž. Ano, rozhodně vydávala slabé hučení. Což bylo podivné. Kusy kovu normálně vůbec žádné zvuky nevydávaly. Rozhodně ne samy od sebe.

Zvedla pohled k nákladnímu autu.

Jak se tak dívala na vůz uvízlý mezi blikajícími světly a blýskajícími se kolejemi, připadalo jí, že svět se maličko změnil a v hlavě se jí formovala strašná myšlenka.

„Sacco!“ zavolala třesoucím se hlasem. „Sacco, my jsme zrovna na trati, Sacco!“

Cosi hodně daleko chmurně zabučelo. Dva hluboké, truchlivé tóny, jeden maličko hlubší, a ještě truchlivější.

Tý — dá.

Tý — dá.

Z brány do lomu měla Grimma dobrý výhled na silnici až k letišti. Viděla vlak i nákladní auto.

Také vlak viděl auto. Najednou začal vydávat ono táhlé skřípění kousků kovu zahnaných do úzkých. Vypadalo to, že ve chvíli, kdy skutečně narazil do auta, jel vlak celkem pomalu. Dokonce se mu podařilo zůstat na kolejích.

Kusy nákladního auta se rozlétly všemi směry jako ohňostroj.