Velký boj

13

Slova také někdy potřebují hudbu. K vylíčení někdy nepostačují; knihy by se měly vydávat s hudebními nahrávkami, jako filmy.

Hodilo by se možná něco hlubokého, zahraného na varhany.

Grimma zírala.

Tý-dá-DÁ.

Nemůže být skutečně živý, pomyslela si zoufale. Určitě mě nehodlá kousnout. Dorcas by mne sem nepřivedl, kdyby věděl, že ta příšera mě chce pokousat. Nebudu se bát. Nemám vůbec strach. Jsem myslící nomka a nemám strach!

„Myslím, že ta boulovatá kola má proto, aby se lépe zachycoval půdy,“ řekl Dorcas a jeho hlas zněl strašně vzdáleně. „Tak, řádně jsem ho vyšetřil a nic na něm není skutečně poškozené, víš, je jenom velmi starý —“

Grimma putovala pohledem po tlustém žlutém krku.

Ty-da-tý-dá-DUM.

„Pak jsem si pomyslel: určitě se dá nastartovat. Tyhle diesly jsou skutečně celkem jednoduché a v jedné knize jsem viděl obrázky, ačkoliv nemám zrovna jistotu s těmi trubkami, hydraulika se tomu myslím říká, a v jedné přihrádce byla tahleta kniha, Opravárenská příručka, a všechno jsem promazal a seřídil,“ drmolil Dorcas.

Dá-dá-dá-DUM.

„Říkám si, že lidé nebo kdo to je, by se mohli vrátit, a vylezl jsem nahoru a podíval se na kontrolky, a víš, on je možná jednodušší než náklaďák, jenom samosebou jsou tady navíc ty páky od té hydrauliky, ale to by neměl být problém, když bude dost paliva, což…“

Zarazil se, když si uvědomil, že Grimma mlčí.

„Něco se děje?“ zeptal se.

„Co je to?“ zeptala se Grimma.

„Zrovna ti to líčím,“ řekl Dorcas. „Je to úžasné. Vidíš, tyhle trubky pumpují něco, co tyhle části tlačí nahoru a tyhle písty se vysunou, čímž se tamhleto jakoby rameno —“

„Neptala jsem se, co to dělá, ptala jsem se, co to je,“ naléhala Grimma netrpělivě.

„Já jsem ti to neřekl?“ opáčil nevinně Dorcas. „No, jméno má na sobě namalované. Zrovna támhle nahoře, koukni.“

Podívala se, kam ukazoval. Zamračila se.

„J… C… B,“ četla. „Jcb? Jekub? Nemá to žádnou samohlásku, co je to za jméno?“

„Nevím,“ odpověděl Dorcas. „Na jména nejsem expert. Ale zní dobře. Pojď sem na tuhle stranu.“

Šla za nim jako ve snách a ještě jednou se podívala do temnot pod plachtou.

„Tady,“ ukázal. „Co je tohle zač, v tom se nespletem, doufám.“

„No né,“ vykřikla Grimma a zvedla ruku k ústům.

„Ano,“ řekl Dorcas. „Tohle jsem myslel. Když jsem ho našel, nejprve jsem si myslel, á, to je nějaký náklaďák, no, a pak jsem došel až sem a zjistil jsem, že ten náklaďák —“

„Má zuby,“ řekla tiše Grimma. „Ohromně velké kovové zuby.“

„Tak je to,“ řekl Dorcas hrdě. „Jekub. Druh náklaďáku. Zubatý náklaďák.“

Dá-DUM.

„A — a funguje?“ vyzvídala Grimma.

„Měl by. Měl by. Prověřil jsem, co se dalo. Základní princip je jako u náklaďáku, ale je tady navíc mnoho zvláštních pák a takové —“

„Proč už jsi mi o tom neřekl?“ naléhala Grimma.

„Nevím. Protože jsem nejspíš nemusel,“ řekl Dorcas.

„Ale je obrovský. Něco takového si nemůžeš nechávat jen pro sebe!“

„Každý musí mít něco, co si může nechat pro sebe,“ řekl Dorcas nejistě. „Ale co, velikost stejně není důležitá. Je takový, no, dokonalý.“ Dorcas poplácal boulovatou pneumatiku. „Víš, žes mi jednou říkala, že někdo stvořil svět za jediný týden? Když jsem uviděl Jekuba poprvé, pomyslel jsem si, OK, tak tohohle na to ten někdo používal.“

Zadíval se do stínů.

„První věc, co musím udělat, je stáhnout tu plachtu,“ řekl. „Je moc těžká, takže budeme potřebovat spoustu pomocníků. Měla bys je raději varovat. Jekub může trochu nahánět strach, když ho vidíš poprvé.“

„To mě nepolekal ani trochu,“ ujišťovala ho Grimma.

„Já vím,“ řekl Dorcas. „Pozoroval jsem tvůj obličej.“

Nomové vyčkávavě sledovali Grimmu.

„Je třeba mít na paměti,“ poučovala je „že je to jenom stroj. Jenom druh nákladního auta. Ale když se na něj podíváte poprvé, může vás vylekat, takže držte malé děti za ruku. A rychle utíkejte dozadu, až bude plachta padat dolů.“

Sborově přisvědčili.

„Dobrá. Popadněte ji.“

Šest set nomů si plivlo do dlaní a uchopilo okraj těžké plachtoviny.

„Až řeknu táhnout, chci, abyste táhli.“

Nomové se napjali.

„Táhnout!“

Záhyby na plachtě se uhladily a zmizely.

„Táhnout!“

Začala se pohybovat. Potom, když sklouzla přes Jekubovy hranaté tvary, její vlastní váha ji začala strhávat k zemi.

„Utíkejte!“

Valila se dolů jako umaštěná zelená lavina, navršila se na zemi do hory záhybů, ale nikdo už se o ni nestaral, protože uprášenými okny ověšenými pavučinami nahlédlo dovnitř slunce a Jekuba oslnivě rozzářilo.

Několik nomů vypísklo. Matky braly děti do náručí. Nastal pohyb ke dveřím.

Opravdu to vypadá jako hlava, pomyslela si Grimma. Na dlouhém krku. A další má na zadním konci. Co to povídám? Další má na druhém konci.

„Říkala jsem vám, že se nic neděje!“ překřikovala vzrůstající rámus. „Podívejte se! Ani se nehne!“

„Hej!“ zavolal jiný hlas. Vzhlédla. Nooty a Sacco vyšplhali po Jekubově šíji a usadili se nahoře a vesele mávali. Tím se to vyřešilo. Vlna nomů dospěla ke stěně a zastavila se. Vždycky si připadáte hloupě, když utíkáte před něčím, co vás nehoní. Otáleli a potom se pomalu krůček za krůčkem vraceli.

„No jo, no jo,“ broukala si bábi Morkie, kulhajíc do popředí. „Tak takhle vypadaly. To mi dycky leželo v hlavě.“

Grimma se na ni zadívala.

„Co takhle vypadalo?“ zeptala se.

„No takový rypadla,“ pravila bábi. „Když sem se narodila, už nebyly, ale náš tatík je viděl. Ohromně velký, žlutý věci se zubama a jedly hlínu, povídal. Dycky sem si myslela, že mě houpe.“

Jekub zatím lidi nepojídal. Několik dobrodružnějších nomů po něm začalo šplhat.

„To bylo tehda, když se stavěla dálnice,“ pokračovala bábi, opírajíc se o hůlku. „Bylo jich všude plno, povídal tatík. Velký, žlutý zuby měly, a boulovatý pneumatiky.“

Grimma na ni hleděla s výrazem, který je určen lidem, z nichž se proti veškerému očekávání vyklube někdo, oplývající zajímavými a tajuplnými historkami.

„A taky byly ještě jiný,“ pokračovala stařenka. „Ty shrnovaly hlínu na hromady a tak. To mohlo bejt, no, tak před patnácti rokama. Jakživa sem si nemyslela, že ňákýho uvidím.“

„Ty chceš říct, že se cesty budovaly?“ zeptala se Grimma. Jekub byl teď zrovna pokryt mladými nomy. Viděla Dorcase vzadu v kabině, jak vysvětluje, co různé páky dělají.

„Tak to povídal,“ řekla bábi. „Snad sis nemyslela, že sou vod přírody, co?“

„Ó. Ne. Ne. Samozřejmě, že ne,“ hájila se Grimma. „Neblázni.“ A pomyslela si: To bych ráda věděla, jestli má Dorcas pravdu. Možná je všechno vybudované. Něco dřív, něco později. Začnete kopci, obláčky a takovými věcmi a potom přiděláte silnice a Obchoďáky. Možná, že posláním lidí je budovat svět, a oni to stále ještě dělají. Proto mají stroje na míru.

Gurder by takové věci pochopil. Kéž by byl zpátky, pomyslela si.

A to by se také vrátil Masklin.

Snažila se myslet na něco jiného.

Boulovaté pneumatiky. To byl dobrý začátek. Jekubova zadní kola byla vysoká téměř jako člověk. Silnici nepotřebuje. Samozřejmě, že ne. On silnice staví. Takže musí umět jezdit tam, kde silnice nejsou.

Protlačila se zástupy nomů k zádi kabiny, kde si už další hlouček přistavoval prkno a drápal se nahoru. Tam Dorcas uprostřed vzrušeného davu pozvedal svůj hlas.

„Ty s ním chceš odsud vyjet?“ zeptala se ho.

Vzhlédl.

„No jo,“ řekl šťastně. „Myslím, že jo. Doufám. Mám dojem, že máme aspoň hodinku, než přijdou nějací další lidé, a tohle se od náklaďáku moc neliší.“

„Víme, jak na to!“ křičel jeden z mladších nomů. „Náš táta mi vyprávěl všechno o šňůrách a o všem.“

Grimma se rozhlížela po kabině. Zdála se jí plná pák.

Od Velké Jízdy už uplynul více než půlrok, a ona nikdy technickým záležitostem moc pozornosti nevěnovala, ale nemohla se ubránit myšlence, že kabina starého náklaďáku nebyla takto přeplněna. Bylo tam několik pedálů, jedna páka a volant, a tím to haslo.

Obrátila se zpět na Dorcase.

„Jsi si jistý?“ zeptala se pochybovačně.

„Ne,“ odpověděl. „Však víš, že si nikdy nejsem jistý. Ale spousta pák je k řízení jeho tla… jeho naběráku. Té věci se zuby. Na konci krku. Myslím té věci na dobývání. Těmi se nemusíme zabývat. Jsou ale úžasně důvtipné, a všechno, co musíš —“

„Kam si všichni sednou? Není tady moc místa.“

Dorcas pokrčil rameny. „Vidím to tak, že starší mohou cestovat v kabině. Mládež se bude muset chytit, kde to půjde. Můžeme tu kolem namontovat dráty a tak. Na držení, myslím. Koukej, neměj starost. Pojedeme za světla a nemusíme jet rychle.“

„A pak se dostaneme do té stodoly, viď, Dorcasi,“ řekla Nooty. „Kde bude teplo a kde je spousta jídla.“

„To doufám,“ prohodil Dorcas. „Tak, musíme s tím pohnout. Moc času nemáme. Kde je ten Sacco s tou baterií?“

Grimma si pomyslela: Že ve stodole bude spousta jídla? Odkud jsme to vzali? Angalo říkal, že se tam nahoře skladuje tuřín nebo co a že tam mohou být nějaké brambory. To není zrovna žádné posvícení.

V žaludku, obírajícím se vlastními myšlenkami, jí nesouhlasně zaškrundalo. Noc byla velmi dlouhá na to, aby vystačil s drobkem ze sendviče.

Avšak teď tu nemůžeme zůstat. Kdekoli jinde to bude lepší než tady.

„Dorcasi, mohu ti s něčím pomoct?“

Vzhlédl. „Mohla by sis přečíst tu příručku. Podívej se, jestli se tam píše o tom, jak ho řídit.“

„Ty to nevíš?“

„É. Ne v tolika slovech. Ne přesně. Chci říct, vím, jak se to dělá, jenomže nevím, co mám udělat.“

Kniha byla pod lavicí po jedné straně kůlny. Grimma si ji podepřela a snažila se v tom hluku soustředit. Vsadím se, že to ví, pomyslela si. Ale tohle je jeho chvíle a on nechce, abych mu překážela.

Nomové se pohybovali jako někdo, kdo má nějaký cíl. Situace byla příliš mrzutá, aby se čas trávil remcáním. Je to legrace, pomyslela si, když obracela ušmudlané stránky, vypadá to, že si přestanou naříkat jenom tehdy, když jde všechno doopravdy špatně. Potom začnou užívat slova jako držet při sobě, táhnout za jeden provaz, a přetrhnout se. To s tím přetrhnutím našla v jedné knize. Zjevně to znamenalo „dát do práce všechno“. Nechápala, proč by lidé měli pracovat tak těžce, až se přetrhnou; spíš to vypadalo, že budou těžce pracovat, když jim slíbíte, že je přetrhnete, jestli nebudou.

To bylo to samé jako Na silnici se pracuje za Velké Jízdy. Silnice před vámi pracuje. Jakpak by to mohlo znamenat něco jiného? Ale silnice byla plná děr. Kde v tom byl nějaký smysl? Slova by měla znamenat to, co skutečné znamenají.

Obrátila stránku. Byl na ní velký hnědý kruh tam, kde kdysi nějaký člověk postavil hrnek.

Tlupa nomů se hemžila kolem masívu baterie, pomaličku se sunoucího po podlaze. Valili ji na rezavých kuličkových ložiskách.

Plechovka s naftou se kymácela za ní.

Grimma si prohlížela obrázky pák s čísly. Najednou jsou všichni po té stodole jako diví. Najednou, když všechno není tak docela zoufalé, ale může být opravdu hrozné, se zdají skoro šťastní. Tohle Masklin věděl. Je úžasné, co nomové udělají, říkal, když najdeš způsob, jak je pobídnout.

Upírala oči na stránky a snažila se v sobě vzbudit zájem o páky.

Mráčky prchající před sluncem se šířily přes zarůžovělou oblohu. Ranní červánky, četla kdysi Grimma. Znamenalo to, že lidé, co chovají ovce, mají štěstí. Nebo nemají štěstí. Nebo to možná byly krávy.

Člověk v temné kanceláři se probudil, chvíli zíval a pokoušel se osvobodit ze spleti drátů, které ho věznily na podlaze. Po značném úsilí vyprostil větší část paže.

To, co člověk udělal poté, by většinu nomů překvapilo. Zmocnil se židle a s hlasitým chrochtáním se mu ji podařilo překotit. Přitáhl si ji po podlaze, podložil její nohu pod několik drátů a zapáčil.

O minutu později seděl zpříma a vymotával se z dalších drátů.

Jeho obrovité oči spočinuly na kusu papíru na podlaze.

Chvíli si ho prohlížel, třel si paže a pak se chopil telefonu.

Dorcas se záhadně vrtal v drátech.

„Víš jistě, že je ta baterie správně zapojena, šéfe?“ ptal se Sacco.

„Dokážu rozpoznat rozdíl mezi červeným a černým drátem, to víš,“ řekl Dorcas mírně a dloubl do dalšího drátu.

„Tak možná nemá baterie dost elektřiny,“ přispěchala Grimma na pomoc, snažíc se jim nakouknout přes ramena. „Možná vytekla nebo vyschla.“

Dorcas a Sacco si vyměnili pohled.

„Elektřina neteče,“ vysvětloval Dorcas trpělivě. „Ani nevysychá, pokud já vím. Buď je, nebo není. Promiň.“

Znovu se zahleděl do klubka drátů a do jednoho šťouchl. Ozvalo se mlasknutí a silně modře se zajiskřilo.

„Už je tam,“ dodal. „To je jen tím, že není tam, kde by měla být.“

Grimma přešla po umaštěné podlaze kabiny. Hloučky nomů postávaly kolem a vyčkávaly. Stovky jich svíraly provazy přivázané k velkému volantu nad nimi. Další týmy stály u pedálů s kusy překližky jako beranidly.

„Jenom malé zdržení,“ řekla. „Zmizela všechna elektřina.“

Nomové byli všude. Za Velké Jízdy měli pro sebe celou korbu nákladního auta. Ale Jekubova kabina byla menší, a tak se poskládali, kde se dalo.

Pěkně otrhaná banda, pomyslela si Grimma. A byla to pravda. I za nečekaného úprku z Obchoďáku si nomové mohli odnést celkem hodně věcí. A byli baculatí a dobře oblečení.

Teď byli hubenější, slabší, mnohem špinavější a všechno, co si vezli s sebou, byl otrhaný a umouněný oděv. I knihy tu nechali. Tucet knih zabíral prostor jako tři tucty nomů a zatímco si Grimma osobně myslela, že některé knihy jsou užitečnější než mnohý nom, přijala Dorcasův slib, že se jednoho dne vrátí a pokusí se je vytáhnout z úkrytu pod podlahou.

Inu, přemítala Grimma. Snažili jsme se. Opravdu jsme vynaložili mnoho úsilí. Přišli jsme do lomu, abychom se tu zakopali, starali se o sebe, žili spořádaně. A neuspěli jsme. Mysleli jsme, že všechno, co musíme udělat, je přinést si z Obchoďáku ty správné věci, ale také jsme si přinesli spoustu špatných. Tentokrát budeme muset odejít pryč, co nejdál od lidí a já si vlastně myslím, že nikde to nebude dost daleko.

Vylezla na vratkou řídící plošinu, kterou zhotovili tak, že přes kabinu upevnili prkno. I na něm stáli nomové. Vyčkávavě ji pozorovali.

Řídit Jekuba by aspoň mělo být snazší. Vůdcové týmu na kontrolkách budou na Grimmu vidět, takže se nebude muset babrat se semaforem a provázky, jako to dělali, když odjížděli z Obchoďáku. A spousta nomů už to taky někdy dělala…

Slyšela Dorcase volat: „Zkuste to teď!“

Ozvalo se cvaknutí. Ozvalo se zavrčení. Potom Jekub zařval.

Zvuk se valil prostorem kůlny. Byl tak silný a tak hluboký, že to vůbec nebyl opravdový zvuk, jenom cosi, co obrátilo vzduch v něco tvrdého a pak vás s tím praštilo. Nomové sebou plácli na zachvívající se podlahu kabiny.

Grimma si zacpávala uši a viděla, jak Dorcas křižuje po podlaze a mává rukama. Tým u pedálu plynu na něj udělal grimasu „To jako my?“ a pustil pedál.

Zvuk odumřel na temné dunění mummummummum, které přesto roztřásalo kosti. Dorcas chvátal zpátky a se spoustou oddychových zastávek vyšplhal na prkno. Když se tam dostal, sedl si a třel si obočí.

„Na takovéhle věci jsem já už moc starý,“ hekal. „Když nom dospěje do určitého věku, je na čase přestat krást obří dopravní prostředky. To je známý fakt. Nicméně. Elegantně běží naprázdno. Mohla bys nás stejně tak dopravit ven.“

„Cože, úplně sama?“ zděsila se Grimma.

„Ano. Proč ne?“

„To je tak, no, myslela jsem, že Sacco nebo někdo bude tady nahoře.“ Doufala jsem, že řídit bude nějaký mužský, pomyslela si.

„To by se jim líbilo,“ řekl Dorcas. „To oni by rádi. A my bychom to tady všechno projeli křížem krážem, o tom nepochybuju, a oni by řvali ‚jupí!‘ a kdoví co ještě. Ne. Chci pěkně poklidně přejet ta pole, srdečné díky. Přeju si hladké přistání.“

Nahnul se dolů.

„Všichni tam dole připraveni?“ zařval.

Ozvalo se sborové nervózní „ano“, tu a tam i trochu rozjásané.

„To bych rád věděl, jestli je skutečně dobrý nápad svěřit Saccovi plynový pedál,“ uvažoval Dorcas. Napřímil se. „É. Nemáš strach, že ne?“ povzbuzoval ji.

Grimma pohrdavě zasupěla. „Co? Já? Ne. To se ví, že ne. To není,“ dodala, „žádný problém.“

„Ó — Kej,“ pravil. „Tak jedem.“

Až na temné hučení motoru bylo ticho.

Grimma mlčela.

Kdyby tu byl Masklin, uvažovala, svedl by to líp než já. Už se o něm nikdo ani nezmíní. Ani o Angalovi. Nebo o Gurderovi. Neradi na ně myslí. Musí to být něco, čemu se nomové naučili před staletími, v tomto místě plném lišek a uhánějících věcí a stovek hnusných způsobů, jak umřít. Když se někteří ztratí, musíte na ně přestat myslet, musíte si je vyhnat z hlavy. Ale já na něj myslím pořád.

Jenom jsem si vedla svou o těch žábách v květech a vůbec jsem nepomyslela na jeho sny.

Dorcas jí něžně položil paži kolem ramen. Celá se chvěla.

„Měli jsme vyslat pár lidí k letišti,“ zamumlala. „Tak bychom ukázali, že máme starost, a —“

„Neměli jsme čas a neměli jsme lidi,“ řekl Dorcas tiše. „Až se vrátí, můžeme mu to vysvětlit. Určitě to pochopí.“

„Ano,“ zašeptala.

„A teď,“ řekl Dorcas a ustoupil dozadu, „jedem!“

Grimma se zhluboka nadechla.

„Rychlost jedna,“ zakřičela, „vééélmipomalu vpřed.“

Skupinky nomů se posunovaly po plošině. Lehké zachvění, a hluk motoru ustal. Jekub se zakolébal kupředu a zastavil se. Motor zakašlal a zhasl.

Dorcas si zamyšleně prohlížel nehty.

„Ruční brzda, ruční brzda, ruční brzda,“ hučel si tiše.

Grimma na něj vrhla pohled a přiložila dlaně k ústům. „Uvolnit ruční brzdu!“ křikla. „Správně! A teď zařadit tu jedničku a velmi pomalu kupředu!“

Ozvalo se cvaknutí, a ticho.

„Nastartovatnastartovatnastartovat,“ hučel Dorcas a kolébal se na patách vpřed a vzad.

„Vraťte všechno, jak bylo, a nastartujte motor,“ zaječela Grimma.

Nooty, odpovědná za tým u ruční brzdy, zavolala: „Chceš zabrzdit nebo ne, šéfko?“

„Cože?“

„Neřekla jsi nám, co máme dělat s ruční brzdou, šéfko,“ vyzvídal Sacco. Jeho nomové se začali pochechtávat.

Grimma mu zahrozila. „Poslyš,“ ňafla, „jestli na tebe půjdu dolů a povím ti, co máte dělat s ruční brzdou, bude vás to všechny náramně mrzet, jasný? Teď nechtě toho chichotání a ať se to pohne! Rychle!“

Ozvalo se cvaknutí. Jekub opět zařval a dal se do pohybu. Nad nomy se vzneslo volání slávy.

„Správně,“ řekla Grimma. „To už je lepší.“

„Dveře, dveře, dveře, neotevřeli jsme dvé-éře,“ hučel Dorcas.

„Toť se rozumí, že jsme dveře neotevřeli,“ řekla Grimma, když rypadlo nabíralo rychlost. „Nač potřebujeme otevírat dveře? Tohle je Jekub!“