Velký boj

6

Jekub.

Jekub byl jeho. Jeho malé tajemství. Ve skutečnosti však jeho velké tajemství. O Jekubovi nikdo další nevěděl, dokonce ani Dorcasovi asistenti.

Jednoho dne, ještě v létě, okouněl v těch velkých starých polorozbořených kůlnách na druhé straně lomu. Vlastně neměl žádný cíl, snad jen to, že tam mohl najít užitečný kus drátu nebo něco takového.

Jak si tak kramařil ve stínu, napřímil se a pohlédl nad sebe a tam byl Jekub.

S rozevřenou tlamou.

Trvalo několik hrůzných okamžiků, než se Dorcasovy oči přizpůsobily vzdálenosti.

Potom s Jekubem trávil hodně času, šmejdil kolem a zkoumal to. Zkoumal ho. Jekub byl rozhodně tvor. Možná strašný tvor, starý a zraněný, jako drak, který se sem uchýlil k poslednímu odpočinku. Nebo možná jako jedno z těch velikých zvířat, která mu jednou Grimma ukázala v jedné knize. Dýňosejr.

Ale Jekub si nestěžoval a nevyptával se Dorcase v jednom kuse, proč se ještě nedostal k tomu, aby vynalezl rádio. Dorcas strávil množství poklidných hodin seznamováním se s Jekubem. S ním se to hovořilo. Byl k tomu vlastně ten nejlepší protějšek, protože jste nemuseli poslouchat jeho odpovědi.

Dorcas zavrtěl hlavou. Teď na takovéhle věci nebyl čas. Všechno se jim nějak bortí pod rukama.

Místo toho šel hledat Grimmu. Připadalo mu, že má hlavu na správném místě, i když je to holka.

Školní nora byla pod podlahou staré boudy s nápisem „Kantýna“ na dveřích. Tady byl Grimmin svět. Došla k závěru, že když je čtení a psaní vcelku obtížné, je nejlepší vypořádat se s tím v raném věku. A tak vynalezla školu pro děti.

A založila tam knihovnu.

V oněch posledních hektických hodinách se nomům podařilo zachránit z obchodního domu nějakých třicet knih. Některé byly velice užitečné — Rok zahrádkáře byl pořádně ušmudlaný, a Dorcas uměl Základní příručku pro technika amatéra skorém zpaměti — ale některé, no, prostě byly na čtení obtížné a nijak často se neotevíraly.

Grimma stála právě před jednou z nich, když se přiloudal dovnitř. Okusovala si palec, což dělala vždycky, když se soustřeďovala.

Obdivoval ji, jak uměla číst. Nejenže Grimma byla mezi všemi nomy ve čtení nejlepší, ona také měla udivující schopnost porozumět tomu, co čte.

„S Nisodemem budou trable,“ suše oznámil a usadil se na lavici.

„Já vím,“ odpověděla Grimma bezmyšlenkovitě. „Už jsem slyšela.“ Popadla okraj stránky oběma rukama a obrátila ji, hekajíc námahou.

„Nevím, oč mu jde,“ pokračoval Dorcas.

„O moc,“ řekla Grimma. „Máme tu mocenské vakuum, víš.“

„To myslím, že nemáme,“ namítl Dorcas nejistě. „Já tu nic takového jakživ neviděl. V Obchoďáku, tam ho bylo plno. Vakuované balíčky šunky, taky káva s ventilem kvality,“ dodal, rozpomínaje se s povzdechem na povědomé nápisy.

„Ne, to není nic takového,“ vysvětlovala Grimma. „To je něco, co nastane, když nikdo lidi nevede. Četla jsem o tom.“

„Já je vedu, ne?“ kňoural Dorcas žalostně.

„Ne,“ řekla Grimma, „protože tě nikdo doopravdy neposlouchá.“

„No, tisíceré díky.“

„Ty za to nemůžeš. Nomové jako Masklin a Angalo a Gurder nás dokáží donutit, abysme jim naslouchali, ale nepřipadá mi, že ty bys upoutal jejich pozornost.“

„Ach.“

„Ale ty zase dokážeš přinutit, aby tě poslouchaly šroubky a matičky. To každý nesvede.“

Dorcas se nad tím zamyslel. Na to by sám nikdy nepřišel. Je to poklona? Usoudil, že pravděpodobně ano.

„Když musíme čelit mnoha obtížím a nevíme co dělat, vždycky je někdo připraven pronést něco, aby získal moc,“ vysvětlovala mu Grimma.

„Nevadí. Až se ostatní vrátí, určitě se s tím vypořádají,“ řekl Dorcas mnohem optimističtěji, než se cítil.

„Ano, oni —“ začala Grimma a pak se zarazila. Dorcas si po chvilce uvědomil, že se jí chvějí ramena.

„Něco se děje?“ polekal se.

„Už jsou to víc než tři celé dny!“ vzlykla Grimma. „Nikdo ještě nebyl tak dlouho pryč! Muselo se jim něco stát!“

„É,“ řekl Dorcas, „no, šli přece hledat Vnuka, 39, a my nemůžeme vědět —“

„A já jsem na něj byla hrubá, než odešel! Říkala jsem mu o těch žábách, a všechno, co ho napadlo, byly ponožky!“

Dorcas nemohl zcela pochopit, jak se do toho zamotaly žáby. Když seděl a rozmlouval s Jekubem, žáby nikdy na přetřes nepřišly.

„É?“ vypravil ze sebe nechápavě.

Grimma mu mezi vzlyky řekla o těch žábách.

„A já vím jistě, že vůbec nepochopil, co jsem měla na mysli,“ zamumlala. „A ty taky ne.“

„No, to nevím,“ přiznal Dorcas. „Ty chceš říct, že svět býval kdysi tak jednoduchý a najednou je plný úžasně zajímavých věcí, že se jich vůbec nedobereš konce, co budeš živa. Jako biologie. Nebo klimatologie. Chci říct, než jste přišli vy Venkovní, jenom jsem si s věcmi tak hrál a doopravdy jsem o světě nevěděl nic.“

Zadíval se na svoje nohy. „Pořád jsem velmi nevzdělaný, přinejmenším jsem nevzdělaný v opravdu důležitých věcech. Jako co je to slunce a proč prší. To je to, o čem mluvíš.“

Popotáhla a maličko, opravdu jen maličko se usmála, protože existuje ještě něco horšího než někdo, kdo vám nerozumí, a to je někdo, kdo vám dokonale porozumí dřív, než máte možnost hezky si zatrucovat, že vás nikdo nechápe.

„Jde o to, že on si pořád myslí, že jsem ta, kterou znával, když jsme všichni bydleli v té staré díře v mezi. Víš, ta, co pořád někoho obskakuje. Kuchtí. Obvazuje lidi, když se pora — pora — pora —“

„No tak, no ták,“ utěšoval ji Dorcas. Vždycky ztrácel jistotu, když se někdo takhle choval. Když začaly vyvádět stroje, jenom jste je promazali nebo jste do nich strčili nebo, když nic nezabíralo, praštili jste do nich kladivem. Nomové na takové zacházení nereagovali kladně.

„Co když se nikdy nevrátí?“ vzlykala a utírala si oči.

„To se ví, že se vrátí,“ ubezpečoval ji Dorcas. „Co by se mu koneckonců mohlo stát?“

„Něco ho mohlo sežrat nebo přejet nebo zašlápnout nebo ho odfoukl vítr nebo spadl do nějaké díry nebo se chytil do pastí,“ vypočítávala Grimma.

„É, to ano,“ souhlasil Dorcas. „Myslel jsem kromě toho všeho.“

„Ale já se dám dohromady,“ řekla Grimma a vysunula bradičku. „Až se doopravdy vrátí, nebude moct říct: ‚No, jak vidím, je tu všechno vzhůru nohama, co jsem byl pryč‘.“

„Tak to má být,“ oddechl si Dorcas. „To je odvaha. Jen se pořád něčím zaobírat, to já říkám pořád. Jak se jmenuje ta kniha?“

„To je Pokladnice mudrosloví,“ řekla Grimma.

„Je tam něco užitečného?“

„No,“ řekla Grimma chladně, „přijde na to.“

„A co znamená mudrosloví?“

„To nevím jistě. Něco z toho nedává smysl. Víš, že lidé věří, že svět stvořila nějaká veliká bytost?“

„Ale jdi.“

„Trvalo to týden.“

„To jí ale musel někdo pomáhat,“ řekl Dorcas. „Víš. S těžkými věcmi.“ Dorcas pomyslel na Jekuba. Za týden toho můžete udělat spoustu, s Jekubovou pomocí.

„Ne. Zjevně na to byla úplně sama.“

„Hmm.“ Dorcas to zvažoval. Některé části světa jsou rozhodně těžké a věci jako tráva vypadají docela jednoduše. Ale podle toho, co slyšel, každý rok všechno přijde zničit a musí se na jaře znovu začít a — „Já nevím,“ řekl. „Něčemu takovému mohou věřit jenom lidé. To je práce na pěkných pár měsíců, jestli to dovedu posoudit.“

Grimma obrátila stránku. „Masklin věřil — chci říct, Masklin věří — že lidé jsou mnohem bystřejší, než si myslíme.“ Zatvářila se zamyšleně. „Opravdu bych si přála, abychom je mohli řádně prostudovat. Vím jistě, že bychom se mohli dovědět —“

Již podruhé se nad lomem rozezněl poplašný zvonek.

Tentokrát patřila ruka na vypínači Nisodemovi.