7

II. I pravil Nisodemus, Jsi zrazen, Lide z Obchoďáku;

III. Falší zaveden jsi byl do tohoto Venku z Deště a Chladu a Sloty a Lidí a Rozhodnutí, a bude ještě hůř;

IV. Ježto v kraji zavládne Plískanice a Sníh a Hlad;

V. A přijdou drozdi;

VI. Ém.

VII. Avšak ti, kdo tě sem zavedli, kdeže jsou teď?

VIII. Pravili, Jdeme hledat Vnuka, 39, avšak soužení se valí ze všech stran a pomoc nepřichází. Vydán jsi do rukou Zimy.

IX. Nastal čas skoncovat s Venkem…

Z Knihy Nom, Nářky, verš II – IX


„Ano. Dobrá. To půjde asi těžko, že ano?“ řekl nejistě jeden nom. „Chci říct, že jsme Venku.“

„Ale já mám plán,“ řekl Nisodemus.

„Ách,“ vzdychli nomové jednohlasně. Tak plány tedy. Plány jsou to, co potřebují. Díky plánu víte, kde jste.

Grimma a Dorcas, téměř poslední příchozí, si razili cestu davem. Starý vynálezce se chtěl protlačit do přední řady, ale Grimma mu v tom zabránila.

„Podívej na ty nahoře,“ zašeptala.

Za Nisodemem stál početný hlouček nomů. V mnohých z nich poznali Papírníky, ale bylo tam i dost jiných z některých velkých familií. Nedívali se na Nisodema, když mluvil, ale na zástup pod nimi. Oči jim těkaly ze strany na stranu, jako by po něčem pátrali.

„Tahle podívaná se mi nelíbí,“ řekla tiše Grimma. „Velké familie nikdy moc dobře s Papírníky nevycházely, tak proč jsou teď tady?“

„Nízké pohnutky, u některých,“ špitl Dorcas.

Některé Papírníky hlavně rozčilovalo, že se prostí nomové učí číst. Říkali, že je díky tomu napadají věci, usoudil Dorcas, které nejsou těmi správnými idejemi. A některé velké familie nebyly moc nadšené z toho, že nomové mohou chodit, kam se jim zlíbí, aniž by žádali o dovolení.

Tam nahoře jsou všichni, pomyslel si. Ti nomové, co se jim od Jízdy moc nedařilo. Všichni pozbyli část své moci.

Nisodemus vysvětloval svůj plán.

Jak ho tak poslouchal, otevíral Dorcas zvolna pusu dokořán.

Svým způsobem byl ten plán skvělý. Byl jako stroj, jehož každý jednotlivý dílek je dokonale opracován, ale který potmě smontoval jednoruký nom. Byl přímo přecpaný dobrými nápady, s nimiž jste nemohli rozumně polemizovat, ale byly postavené na hlavu. Potíž byla v tom, že jste s nimi opravdu nemohli rozumně polemizovat, protože základní myšlenka byla ve své podstatě dobrá.

Nisodemus chtěl znovu postavit obchodní dům.

Nomové tam stáli v hrůzyplném obdivu, když jim Papírníci vysvětlovali, že ano. Opat Gurder měl pravdu: když odcházeli z Obchoďáku, odnesli si bří Arnoldové (zal. 1905) v myšlenkách. A pakliže mu dokáží, že jim na Obchoďáku opravdu záleží, znovu se zjeví a učiní přítrž všem těmto problémům a nomové obnoví svůj Obchoďák tady, v této zelené nepříjemné krajině.

To všechno dorazilo do Dorcasovy hlavičky. Už dávno si ověřil, že utrácíte-li čas posloucháním toho, co nomové skutečně říkají, nebudete mít nikdy čas rozpoznat, co zamýšlejí.

Ale to neznamená postavit celý Obchoďák, řečnil Nisodemus, a oči mu svítily jako dvě lesklé černé skleněnky. Mohou předělat kamenolom. Vrátit se k životu v řádných odděleních namísto těch starých. Vyvěsit nové nápisy. Vrátit se k Starým Dobrým Obyčejům. Aby se bří Arnoldové (zal. 1905) cítil jako doma. Vystavět si Obchoďák v duchu.

Nomy často šílenství nepostihuje. Dorcas si matně vybavoval postaršího noma, který se kdysi rozhodl, že je čajník, ale za pár dní si to rozmyslel.

Ale Nisodemus se rozhodné musel nadýchat přespříliš čerstvého vzduchu.

Zřejmě totéž si myslelo pár dalších nomů.

„Nechápu docela,“ nechal se slyšet jeden z nich, „jak chce bří Arnoldové (zal. 1905) zastavit ty lidi. Bez urážky.“

„Vadili nám lidé, když jsme byli v Obchoďáku?“ naléhal Nisodemus.

„Ne, to ne, protože —“

„Tedy důvěřuj v bří Arnoldové (zal. 1905)!“

„Ale to nezabránilo zničení Obchoďáku, že ne?“ namítl jiný hlas. „Když k tomu došlo, všichni jste věřili Masklinovi a Gurderovi a Náklaďáku. A sobě samým! Nisodemus vám pořád říká, jak jste chytří. Zkuste tedy být chytří!“

Dorcas si uvědomil, že to je Grimma. Jaktěživ neviděl někoho tak rozezleného.

Tlačila se uličkou mezi bázlivými nomy, až mu stála tváří v tvář, nebo aspoň, jelikož Nisodemus na čemsi stál a ona nikoliv, tváří v hruď. On patřil k lidem, co rádi na něčem postojí.

„Co se tedy potom opravdu stane?“ křičela. „Až postavíte Obchoďák, co se stane? Do Obchoďáku přišli lidé, jak víte!“

Nisodemus chvilku otevíral a zavíral ústa. Pak ze sebe vychrlil: „Ale poslouchali Regule! Ano! Ém! Tak to dělali! A všechno bylo lepší!“

Zuřivě si ho měřila.

„Snad si vážně nemyslíš, že na tohle nomové přistoupí, prosím tě,“ řekla rozčileně.

Nastalo ticho.

„Musíte připustit,“ řekl rozvážně jeden starší nom, „že všechno bylo tenkrát lepší.“

Nomové pošupovali nohama.

To bylo všechno, co jste mohli slyšet.

Jenom nomy, jak šoupají nohama.


„Oni na to přistoupili!“ vztekala se Grimma. „Jakoby nic! S Radou se nikdo neobtěžuje! Dělají jenom to, co jim řekne on!“

Byla teď v Dorcasově dílně pod lavicí ve staré garáži. Moje malá svatyně tomu vždycky říkal. Můj koutek. Kousky drátů a plechu se válely všude kolem. Stěny pokrývaly náčrtky tužkou.Dorcas seděl a bezcílně točil v prstech kouskem drátu.

„Ty jsi na nomy přísná,“ řekl tiše. „Neměla bys na ně takhle ječet. Hodně si vytrpěli. Všichni jsou popletení, když na ně křičíš. Rada byla užitečná, za lepších časů —“ Pokrčil rameny. „A bez Masklina a Gurdera a Angala, no, přijde mi k ničemu.“

„Ale nakonec se stane tohle!“ Máchala pažemi. „Jednat tak pitomě, jenom proto, že jim nabídl —“

„Trošku pohodlí,“ dodal Dorcas. Zavrtěl hlavou. Takovéhle věci lidem jako Grimma nedokážete vysvětlit. Hodná holka, hlavička bystrá, ale pořád si myslí, že každý si všechno bere tak k srdci jako ona. Všichni nomové si ve skutečnosti přejí, uvažoval Dorcas, aby už měli klid. Svět už je tak dost složitý i bez těch, co si nedají pokoj a pokoušejí se ho pořád vylepšovat.

Tohle Masklin chápal. Věděl, že jediný způsob, jak nomy přimět, aby dělali, co chcete, je vnutit jim, že je to jejich nápad. Jestli existovalo něco, po čem nom zavětří, je to někdo, kdo řekne: „Tohle je vážně rozumný nápad. Jak to, že jste tak hloupí, že to nechápete?“

Nebylo to tím, že by byli hloupí. Bylo to jenom tím, že nomové jsou nomové.

„No tak,“ unaveně vzdychl. „Pojďme se podívat, jak pokračují s nápisy.“

Celičkou podlahu jedné z velkých kůlen proměnili ve výrobnu nápisů. Nebo spíš znamení. Další věc, ve které se Nisodemus vyznal, byla velká písmena. Přímo bila do očí.

Dorcas musel připustit, že znamení byla ohromně dobrý nápad. Cítil se provinile, když o tom přemýšlel.

Když ho Nisodemus zavolal a zeptal se, jestli je v okolí nějaká barva, pomyslel si, že se teď lom přejmenuje na Nový Obchoďák.

„É,“ řekl Dorcas, „nějaké staré plechovky tu jsou. Hlavně bílá a červená. Pod jednou lavicí. Možná bychom dokázali vypáčit víčka.“

„Tak to udělej. Je to velmi důležité. Ém. Musíme vyrobit nápisy,“ říkali Papírníci.

„Nápisy. Dobrá,“ řekl Dorcas. „Zamýšlíte to tady trochu vyzdobit?“

„Ne!“

„Pardon, pardon, jenom jsem myslel —“

„Nápisy na bránu!“

Dorcas se poškrábal na bradě. „Na bránu?“

„Lidé nápisy respektují,“ řekl Nisodemus a trochu se uklidnil. „To víme. Neřídili se snad nápisy v Obchoďáku?“

„Většina jo,“ souhlasil Dorcas. Psy a invalidní vozíky je nutno přenést ho vždycky mátlo. Mnozí lidé nepřenášeli ani to, ani ono.

„Nápisy lidi k něčemu vybízejí,“ vysvětloval Nisodemus, „nebo jim v něčem brání. Tak se měj k dílu, milý Dorcasi. Nápisy. Ém. Nápisy, které praví ne.

O tomhle Dorcas velmi přemýšlel, když se skupinky nomů potily při páčení víček z plechovek pocákaných barvou. Měli ještě Pravidla silničního provozu z Náklaďáku a v nich byla spousta znamení. A rozpomněl se na některé nápisy z Obchoďáku.

Potkalo je štěstí. Obvykle se nomové drželi na úrovni podlahy, ale Dorcas občas posílal své mladé asistenty na velký psací stůl v ředitelně, kde se povalovaly užitečné kusy papíru. Teď potřeboval vymyslet, jak by nápisy měly znít.

Sacco a Nooty se vrátili se zprávami.

Našli další nápisy. Zašlou špinavou ceduli, pokrytou značkami, přibitou na zeď.

„Je jich moc,“ řekl Sacco, když bez dechu dorazil. „A víte co, pane? Víte vy co? Přečetl jsem, co se říká na té ceduli a říká se tam Zdraví a bezpečnost práce, Dodržujte tyto pokyny se tam říká, a taky je tam Slouží k vaší ochraně.

„To je tam napsáno?“ zeptal se Dorcas.

K vaší ochraně,“ zopakoval Sacco.

„Dokážeš ji sundat?“

„Vedle je věšák,“ řekla Nooty nadšeně. „Sázím se, že bychom dokázali přes ten hák vést smyčku a potom ji přetáhnout k oknu a potom —“

„Ano, ano, na tohle jste pašáci,“ ocenil je Dorcas. Nooty uměla šplhat jako veverka. „Čekám, že to Nisodema ohromně potěší,“ dodal.

Potěšilo, zejména ten kus, co pravil K vaší ochraně. Ukazuje to, řekl, že, ém, bří Arnoldové (zal. 1905) jim stojí po boku.

Bylo třeba využít každého prkénka i rezavého kousku plechu. Avšak nomové se toho chopili s veselou myslí, šťastní, že je co dělat.

Příštího rána vyšlo slunce a spatřilo na otlučené bráně do kamenolomu pověšené rozmanité nápisy.

Byly velmi obsažné. Říkaly: Zákaz vstupu. K východům. Nebespečno — oblast ochranných příleb. V lomu se odstříluje. Všechny náklady hlásejte vážnému. Pozor, naletí. Pokladna uzavřena. Výtach mimo provaz. Pozor na paddající kameny. Silnice pod voooodou.

A jeden, který Dorcas našel v jedné knize a byl na něj skoro pyšný: Nevybuchlé na lože.

Ale aby se pojistil, aniž by co řekl Nisodemovi, našel ještě kus řetězu a v jedné umaštěné staré bedně s nářadím v Jekubově doupěti visací zámek, skoro tak veliký, jako byl on sám. Čtyři nomové měli co nést.

Řetěz byl silný. Několik nomů spatřilo Dorcase, jak jej článek po článku s námahou přesunuje přes lom za pomoci páky. Nezdálo se, že jim chce říct, kde ho našel.

Nákladní auto se objevilo kolem poledne. Nomové číhali v živém plotě podél cesty a viděli, jak řidič vystupuje, prohlíží si nápisy a…

Ne, to nebylo správné. Lidé by něco takového neměli dělat. To nemohla být pravda. Ale dvacet nomů vykukujících z podrostu vidělo, že se to přihodilo.

Člověk nápisy ignoroval.

Nejenom to, některé z nich strhal ze vrat a zahodil je.

S úžasem na to zírali. Dokonce i Nevybuchlé na lože zavířily do křoví a skoro srazily Sacca z jeho pozorovatelny.

Ten nový řetěz však přivodil člověku trochu problémů. Jednou dvakrát za něj škubl, nakukoval skrz drátěná oka vrat, trochu dusal kolem a potom odjel.

Nomové v roští jásali, ale ne moc šťastně.

Jestliže lidé nehodlají dělat, co se od nich očekává, svět není vůbec v pořádku.

„Jářku, je to tady,“ řekl Dorcas, když se vrátili. „Vůbec se mi to nelíbí, ale budeme se muset vystěhovat. Znám lidi. Jestli se opravdu chtějí dostat dovnitř, ten řetěz je nezastaví.“

„Zakazuji komukoli odejít!“ vykřikoval Nisodemus.

„Ale víš přece, že kov se dá přeštípnout —“ začal Dorcas mírným tónem.

„Ticho!“ zarval Nisodemus. „Je to tvoje vina, ty starý troubo! Ém! Ty jsi dal ten řetěz na bránu!“

„No, víš, měl bránit — pardon?“ omlouval se Dorcas.

„Kdybys ten řetěz na bránu nedal, nápisy by toho člověka zastavily,“ hřímal Nisodemus. „Ale nemůžeme očekávat, že nám bří Arnoldové (zal. 1905) bude pomáhat, jestliže ukazujeme, že mu nevěříme!“

„Hm,“ hlesl Dorcas. Ale myslel si: je to blázen. Nebezpečný šílenec. Tohle už nejsou povídačky o čajníkách. Vytratil se z Nisodemovy blízkosti a byl rád, že se dostal ven na štípající studený vzduch.

Všechno jde od desíti k pěti, pomyslel si. Pověřili mě vedením a teď jde všechno do háje. Nemáme žádné pořádné plány, Masklin se nevrátil, nestojí to za nic.

Jestli do lomu přijdou lidé, najdou nás.

Něco studeného mu přistálo na hlavě. Zlostně to setřásl.

Promluvím si s někým z mladších, pomyslel si. Stěhování do stodoly není zase tak špatný nápad; cestou bychom mohli zavřít oči. Nebo tak.

Něco studeného a lehkého se mu zase usadilo na šíji.

Ach jo, proč jsou nomové tak složití?

Vzhlédl a uvědomil si, že nedohlédne na druhý konec lomu. Ve vzduchu poletovalo plno bílých smítek a ta houstla před očima.

Díval se na to s hrůzou.

Padal sníh.

Загрузка...