Velký boj

3

Masklin si vždycky zachoval chladnou hlavu, pokud šlo o bří Arnoldové (zal. 1905). Když o tom přemýšlíte, obchodní dům byl díky pohyblivým schodištím a dalšímu vybavení vcelku impozantní, a pokud jej nestvořil bří Arnoldové (zal. 1905), tak kdo tedy? Nakonec zbývali jenom lidé. Ne že by pokládal lidi za tak hloupé, jak si to o nich myslela většina nomů. Ať si jsou velcí a pomalí, ale mají v sobě jakousi tupou nezadržitelnost. Rozhodně by se dali vycvičit k jednoduchým úkonům.

Na druhou stranu, svět se táhl na míle daleko a byl plný složitostí. To mu připadalo moc na to, aby to všechno stvořil bří Arnoldové (zal. 1905).

Takže Masklin se rozhodl neřešit nic, co se týkalo bří Arnoldové (zal. 1905), v naději, že bří Arnoldové (zal. 1905), jestliže nějaký je, a doví se o Masklinovi, nebude mít vůči němu moc námitek.

Potíž s jasnou hlavou je samozřejmě v tom, že nomové od vás vyžadují, abyste přispěchali a snažili se do ní cpát všechno možné.

Zažloutlé noviny z nebes opatrně narovnali na podlaze jedné staré kůlny.

Pokrývala je slova. Většině z nich rozuměl i Masklin, ale i Grimma musela přiznat, že nedokáže vyluštit jejich smysl, když je čte všechny najednou. AKADEMIE ROZCUPOVALA HLASOVÁNÍ O DŮVĚŘE — například to byla trochu záhada. Taktéž ROZHOŘČENÍ NAD DÁVKOU Z NEMOVITOSTÍ. Dále HRAJTE SUPER BINGO O CENY VE VAŠEM VEČERNÍKU. Ale to byly záhady, které mohly počkat.

To, nač hleděly oči všech, byla celkem malá plocha slov, tak asi velikosti noma, pod titulkem SPOLEČNOST.

„To znamená lidé,“ řekla Grimma.

„Opravdu?“ zeptal se nevěřícně Masklin.

„A písmenka pod tím říkají: Rozmařilý světoběžník, milionářský playboy Richard Arnold odlétá tryskáčem příští týden za floridským sluncem, aby byl svědkem vypuštění Arnsatu l, první tele —“ zaváhala, „— komunikační druž… ice, postavené Arnco Inter — na… tional Group. Tento skok do budoucnosti přichází pouze několik měsíců poté, co oheň zni… čil —“

Nomové, kteří mlčky četli s ní, se zachvěli.

„— zdejší obchodní dům Bří Arnoldové, který byl prvním z řady Arnoldových podniků a základem multimilionového ob… chodního sdružení. Založil jej v roce 1905 Alderman Frank W. Arnold a jeho bratr Artur. Vnu… k Richard, 39, který — “ Přešla do šepotu.

„Vnuk Richard, 39,“ opakoval Gurder a obličej mu vítězoslavně zářil. „Tak co říkáte na tohle, co?“

„Co znamená světoběžník?“ ptal se Masklin.

„No, svět je jako koule a běžet znamená utíkat,“ řekla Grimma. „Takže utíká na kouli. Světoběžník.“

„Toto je poselsví od bří Arnoldové,“ prohlásil Gurder slavnostně. „Seslal nám je. Poselství.“

„Poselství míněné, ém, pro nás!“ řekl Nisodemus, který stál těsně za Gurderem. Zvedl ruce. „Ano, až z —“

„Ano, ano, Nisodeme,“ řekl Gurder. „Uklidni se, buď tak hodný.“ Vrhl na Masklina rozpačitý pohled.

„To se mi nezdá, utíkat na kouli. Chci říct, že bys spadla. To říkám já, pokud jde o kouli,“ ozval se Masklin.

Zadívali se znovu na obrázek. Byl složený z droboučkých puntíků. Dohromady dávaly usmívající se obličej. Měl zuby a plnovous.

„To dá rozum,“ řekl Gurder zasvěceněji. „Bří Arnoldové (zal. 1905) seslal Vnuka, 39, aby — aby —“

„A ta dvě jména, co založila Obchoďák,“ poznamenal Masklin. „Tomu nerozumím. Myslel jsem, že Obchoďák stvořil bří Arnoldové (zal. 1905).“

„Tak ho založili tihle dva,“ řekl Gurder. „To dává smysl. Byl to velký obchodní dům. Snadno se dal najít, i když jsi ho nehledal.“ Tvářil se trochu nejistě. „Naložený a založený,“ řekl napůl pro sebe. „To dává smysl. Jo.“

„Ó-kej,“ ozval se Dorcas. „Tak se podívejme, kde jsme přestali. Poselství zní, že ano, že Vnuk, 39, je na Floridě, ať je to kde chce—“

„Bude na Floridě,“ řekla Grimma.

„To je druh barevné šťávy,“ oznámil jeden nom. „Vím to, poněvadž když jsme jednou šli na skládku, byla tam stará krabice a na ní stálo ‚Pomerančová šťáva Florida.‘ Přečetl jsem si to,“ dodal hrdě.

„Poplave v pomerančové šťávě, tomu mám věřit,“ řekl Dorcas pochybovačně, „poklusávat na kouli a lítat a já nevím co ještě. A zjevně se mu to libí.“

Nomové zmlkli a přemýšleli o tom.

„Výrokům světců je začasté těžko porozumět,“ pronesl Gurder vážně.

„Tohle musí být mocný světec,“ řekl Dorcas.

„Já si myslím, že je to jenom shoda náhod,“ prohlásil Angalo povzneseně. „Je to jenom vyprávění o nějaké lidské bytosti, jako v těch knihách, co jsme četli.“

„A kolik tak asi lidských bytostí může stát na kouli a dokonce na ní poklusávat?“ naléhal Gurder.

„No dobrá,“ řekl Angalo, „co ale uděláme, no?“

Gurder několikrát otevřel a zavřel ústa. „No to je jasné,“ řekl nejistě.

„Tak povídej, no,“ vyčkával nasupeně Angalo.

„No, é. To je, é, jasné. Musíme, é, jít tam, co je ta pomerančová šťáva —“

„Ano?“ řekl Angalo.

„A, é, a najít Vnuka, 39, což by mělo být snadné, víš, poněvadž máme tenhle obrázek —“

„Ano?“ ozval se Angalo.

Gurder na něj zvysoka pohlédl. „Vzpomeň si na přikázání, které bří Arnoldové (zal. 1905) vyvěsil v Obchoďáku. Neříkal snad ‚Nevidíte-li, co je vaším přáním, prosím, informujte se‘?“

Nomové pokývali hlavami. Mnozí z nich přikázání viděli. A další: ‚Všechno musí pryč‘ a u pohyblivého schodiště ‚Psy a invalidní vozíky je nutné přenést‘. To byla slova bří Arnoldové (zal. 1905). S nimi se opravdu nemůžete přít…, ale na druhou stranu, inu, to bylo v Obchoďáku, a teď jsou tady.

„Ano?“ řekl Angalo.

Gurder se začal potit. „No, é, a potom ho požádáme, aby nám nechal tenhle lom.“

Nastalo trapné ticho.

„To zni nanejvýš nedomyšleně —“ ozval se zase Angalo.

„A co je to tryskáč?“ zeptala se Grimma. „Má to co dělat s tryskem?“

„Tryskáč je druh letadla,“ řekl dopravní expert Angalo.

„Takže to znamená tryskat. Nebo cestovat letadlem?“

Ohlédli se na Masklina, o jehož okouzlení letištěm všichni dobře věděli.

Už tam nebyl.

Masklin vytáhl Věc z výklenku ve zdi a šlapal si to zpátky ven. Věc nebylo třeba připojovat k drátům. Stačilo postavit ji do jejich blízkosti.

Ve staré kanceláři bylo elektrické vedení. Utíkal pustými uličkami mezi polorozbořenými budovami a protáhl se do ředitelny prasklinou v prověšených dveřích.

Pak položil krychličku doprostřed podlahy a čekal.

Věci vždycky nějakou chvíli trvalo, než se probudila. Blikala nazdařbůh světýlky a vydávala zvláštní pípavé zvuky. Masklin se domníval, že to je stejné jako ranní vstáváni nomů.

Konečně řekla: „Kdo je tu?“

„Já. Masklin. Podívej se, potřebuji vědět, co znamenají slova ‚telekomunikační družice‘. Už jsem tě slyšel mluvit o ‚družici‘. Říkala jsi, že jedna taková družice je Měsíc, že ano?“

„Ano. Ale telekomunikační družice jsou umělé měsíce. Užívá se jich ke komunikaci. Komunikace znamená přenos informací. V tomto případě rozhlasem a televizí.“

„Co je televize?“ zeptal se Masklin.

„Jejím prostřednictvím se přenášejí obrazy vzduchem.“

„To se stává často?“

„Stále.“

Masklin si v duchu poznamenal, že se má poohlédnout po nějakém obraze ve vzduchu.

„Aha,“ zalhal. „Takže ty družice — kde přesně jsou?“

„Na nebi.“

„Myslím, že jsem nikdy žádnou neviděl,“ řekl Masklin pochybovačně. V hlavě se mu formoval nápad. Ještě neměl úplně jasno. Kousky a kousíčky toho, co kdy četl a slyšel, se skládaly dohromady. Důležité bylo dopřát jim času a nezaplašit je.

„Jsou na oběžné dráze, mnoho mil vysoko. Nad touto planetou je jich mnoho a mnoho,“ řekla Věc.

„Jak to víš?“

„Umím je odposlechnout.“

„Ó.“

Masklin zíral na blikající světýlka.

„Když jsou umělé, znamená to, že nejsou opravdové?“ řekl.

„Jsou to stroje. Obvykle je na této planetě vyrobí a pak je vypouštějí do vesmíru.“

Nápad už byl skoro tady. Stoupal jako bublina…

„Vesmír je tam, kde je naše loď, říkala jsi.“

„Správně.“

Masklin měl pocit, že ten nápad tiše vyletěl do povětří jako hlavička dozrálé pampelišky. „Kdybychom věděli, kde se jedna z těch věcí bude vypouštět do vesmíru,“ mumlal rychle, aby mu slova neměla čas uniknout, „a kdybychom se jí nějak mohli zavěsit na bok nebo tak, nebo ji třeba řídit jako Náklaďák, a kdybychom tě vzali s sebou, to bychom pak mohli seskočit, až se tam dostaneme a jít si najít tu naši loď, ne?“

Světýlka se na Věci divně pohybovala, v obrazcích, jaké Masklin ještě neviděl. Trvalo hodnou chvíli, než zase promluvila. A když promluvila, znělo to skoro smutně.

„Víš, jak je vesmír veliký?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl Masklin zdvořile. „Je asi pořádně velký, že?“

„Ano. Avšak bylo by možné vypátrat tu loď a spojit se s ní, kdybych se dostala nad atmosféru. Ale víš ty, co znamenají slova ‚kyslíkový přístroj‘?“

„Ne.“

„Skafandr?“

„Ne.“

„Ve vesmíru je hrozná zima.“

„No, nemohli bychom se trochu zahřát hopsáním?“ zkoušel to Masklin zoufale.

„Myslím, že si neuvědomuješ, co ve vesmíru je.“

„Co tam tedy je?“

„Nic. Není tam nic. A je tam všechno. Ale toho všeho je moc málo a toho ničeho mnohem víc, než si dokážeš představit.“

„Ale přece jen to stojí za pokus, nebo ne?“

„Co navrhuješ, je mimořádně nemoudrý podnik,“ řekla Věc.

„Ano, ale, víš,“ řekl Masklin pevně. „Když se o to nepokusím, bude všechno pořád při starém. Pořád máme utíkat a hledat si něco nového, a zrovna když to všechno začneme zvládat, musíme zase jít. Dřív nebo později si musíme najít někde něco, o čem můžeme věřit, že nám opravdu patří. Dorcas má pravdu.

Lidé se dostanou všude.

A stejně, to ty jsi mi řekla, že náš domov je… tam někde nahoře.

„Tohle není ta pravá chvíle. Jsi špatně připraven.“

Masklin zaťal pěsti. „Já nebudu nikdy pořádně připraven! Narodil jsem se v díře, Věci, v díře plné bahna! Jak můžu být někdy na něco dobře připraven? O tomhle je život, Věci! Znamená to být vždycky špatně připraven! Protože máš jenom jednu možnost, Věci! Dostaneš jenom jedinou šanci a potom umřeš a není ti dovoleno se zase vrátit, až se všechno naučíš! Chápeš to, Věci? Takže se o to pokusíme hned! Nařizuji ti, abys nám pomohla! Jsi stroj a musíš dělat, co se ti řekne!“

Světýlka se složila do spirály.

„Učíš se rychle,“ zabroukala Věc.