4

III. I pravil k Věci Masklin Veliký hlasem hromovým, Nyní nadešel čas vrátit se domů na Nebesa;

IV. Jinak budeme na věky utíkat z Místa na Místo.

V. Avšak nikdo nesmí vědět, co zamýšlím, nebo řeknou, Komické, k čemu chodit na Nebesa, když máme problémy už tady?

VI. Protože takoví nomovéjsou.

Z Knihy Nom, Kamenolomy, kap. 2, Verš III – VI


Když se Masklin vrátil, Gurder a Angalo se zuřivě hádali.

Nepokoušel se je přerušit. Jenom položil Věc na podlahu, sedl si vedle ní a pozoroval je.

Je směšné, jak se nomové potřebují hádat. Celé tajemství spočívalo v tom neposlouchat, co říká druhá osoba, povšiml si Masklin.

Tohle už Gurder a Angalo opravdu pochopili. Potíž byla s tím, že si ani jeden z nich nebyl zcela jist, zda má pravdu, a komické je, že ti, co si nejsou naprosto jisti, že mají pravdu, se vždycky hádají mnohem hlasitěji než ostatní, jako by hlavní osoba, kterou se snaží přesvědčit, byli oni sami. Gurder nevěděl jistě, naprosto jistě, že bří Arnoldové (zal. 1905) opravdu existuje, a Angalo nevěděl naprosto jistě, že neexistuje.

Konečně Angalo zpozoroval Masklina.

„Řekni mu to, Maskline! On chce jít hledat Vnuka, 39!“

„Ano? A kde myslíš, že bychom měli začít?“ zeptal se Masklin Gurdera.

„Na letišti,“ odpověděl Gurder. „Vsak víš. Bude tryskat. V tryskáči. To se přece chystá udělat.“

„Ale letiště známe!“ řekl Angalo. „Kolikrát už jsem byl až u plotu! Lidé celý den chodí dovnitř a ven! Vnuk, 39, vypadá úplně jako oni! Mohl už odcestovat! Teď už může být v té šťávě. Nemůžeš věřit slovům, co jen tak spadnou z nebe!“ Obrátil se zase k Masklinovi. „Masklin je správný chlap, on ti to poví. Řekni mu to, Maskline, a ty ho poslouchej, Gurdere. On o věcech přemýšlí. V takové chvíli —“

„Vyrazíme na letiště,“ rozhodl se Masklin.

„Tak,“ řekl Angalo, „vždyť jsem ti to říkal, Masklin není ledajaký nom — co?“

„Pojďme hlídat na letiště.“

Angalo mlčky otevřel a zavřel ústa.

„Ale… ale…“ vykoktal ze sebe.

„Určitě to stojí za pokus,“ přesvědčoval ho Masklin.

„Ale to všechno je jenom náhoda!“ namítl Angalo.

Masklin pokrčil rameny. „Tak se vrátíme. Nakonec, nemusíme jít všichni. Jen několik z nás.“

„Ale co když se něco stane, co budeme pryč?“

„To se stane stejně. Jsou nás tisíce. Dostat je všechny do té staré stodoly nebude těžké, když to bude třeba. To není jako Velká Jízda.“

Angalo váhal.

„Tak já půjdu,“ řekl nakonec. „Jenom abych vám dokázal, jak, jak jste pověrčiví.“

„Dobro,“ řekl spokojeně Masklin.

„Ovšem jen za předpokladu, že Gurder půjde také,“ dodal Angalo.

„Co?“ zeptal se Gurder.

„No, jsi přece Opat,“ řekl Angalo ironicky. „Máme-li oslovit Vnuka, 39, pak bude nejlepší, když to budeš ty. Chci říct, že patrně nebude chtít vyslechnout nikoho jiného.“

„Aha!“ zvolal Gurder. „Ty myslíš, že nepůjdu! Stálo by za to vidět tvůj obličej —“

„Tak tedy ujednáno,“ přerušil ho Masklin klidně. „A teď myslím, že bychom radši měli zařídit, aby se hlídkovalo na cestě. A pár skupin by mělo jít k té staré stodole. A bylo by dobré zjistit, co mohou nomové odnést. Pro všechny případy, víte.“


Grimma na něj cekala venku. Netvářila se nijak šťastně.

„Já tě znám,“ zkoumala ho pohledem. „Znám ten tvůj výraz, když nutíš lidi dělat, co nechtějí. Co plánuješ?“

Šli pomalu do stínu rezavého plátu vlnitého plechu. Masklin tu a tam zašilhal vzhůru. Dnes ráno si myslel, že obloha je jenom to modré s obláčky. Teď to bylo cosi plné slov, neviditelných obrazů a svištících strojů. Proč je to tak, že čím víc se dozvídáte, tím míň doopravdy víte?

Nakonec řekl: „To ti nemůžu říct. Nejsem si tím úplně jistý.“

„Má to co dělat s Věcí, viď?“

„Ano. Podívej se, jestli budu pryč, é, trošku déle než —“

Dala si ruce vbok. „Já nejsem hloupá, víš,“ rozčílila se. „Pomerančová šťáva, to akorát. Přečetla jsem skoro všechny knihy, co jsme si přivezli z Obchoďáku. Florida je, je místo. Stejně jako kamenolom. Pravděpodobně je i větší. A je to strašně daleko. Musíte překročit spoustu vody, abyste se tam dostali.“

„Myslím, že to možná bude dál, než jsme urazili během Velké Jízdy,“ řekl Masklin klidně. „To vím, protože když jsme jednou pozorovali letiště, viděl jsem na druhé straně podél silnice vodu. Vypadalo to, že nemá konce.“

„Vždyť jsem ti to povídala,“ řekla Grimma blazeovaně. „To byl patrně oceán.“

„Byl u něj nápis,“ řekl Masklin. „Nemohu si na všechno vzpomenout, neumím číst tak dobře jako ty. Jedno z těch slov tuším bylo ná… drž.“

„Tak vidíš.“

„Ale určitě to stojí za pokus.“ Masklin se zamračil. „Je jenom jedno místo, kde můžeme být v bezpečí, a to je to, kam patříme. Jinak budeme muset pořád utíkat,“ řekl rozhodně.

„No, moc se mi to nelíbí,“ vzdychla si Grimma.

„Ale sama jsi říkala, že nerada utíkáš,“ přesvědčoval ji Masklin. „Není jiná možnost, je to tak? Nech mě jenom něco zkusit. Když to nepůjde, tak se vrátíme.“

„Ale co když to dopadne špatně? Co když se nevrátíte? Já…“ Grimma se zakoktala.

„Ano?“ řekl Masklin s nadějí v hlase.

„Dá mi hroznou práci to lidem vysvětlit,“ řekla pevně. „Je to hloupý nápad. Nechci s tím mít nic společného.“

„Ach jo!“ Masklin se tvářil zklamaně, ale vzdorovitě. „No, já to stejně zkusím. Promiň.“

Загрузка...