Velký boj

14

Ta kůlna byla velmi stará. Byla velmi zrezivělá. Byla to kůlna, kterou otřásaly vichřice. Jedinou věc měla jakžtakž novou, a tou byl visací zámek na vratech, do nichž Jekub najel rychlostí asi šest mil za hodinu. Vratká budova zazvonila jako gong, opustila své základy a sunula se do půli kamenolomu, než se zřítila ve spršce rzi a oblacích prachu. Jekub vyrazil jako rozhněvané kuře z velmi starého vejce a potom se zastavil.

Grimma se sbírala z prkna a začala se nervózně čistit od kousků rzi.

„Zastavili jsme se,“ oznámila nejistě a v uších jí ještě zvonilo. „Proč stojíme, Dorcasi?“

Ten se ani neobtěžoval vstát. Úder, kterým Jekub zasáhl dveře, mu vyrazil všechen dech.

„Já myslím,“ uvažoval, „že to s každým asi trochu šmejklo. Proč jste chtěli jet tak rychle?“

„Pardon!“ volal nahoru Sacco. „Maličké nedorozumění, myslím!“

Grimma se vzpamatovala. „No, ale každopádně jsem nás dostala ven. Už jsem tomu přišla na kloub. Teď se… teď se… teď se…“

Dorcas slyšel, jak její hlas slábne. Vzhlédl. Před lomem parkovalo nákladní auto. A tři lidé běželi k Jekubovi velkými plavnými skoky.

„A hrome,“ pronesl.

„Copak nečetli můj vzkaz?“ podivovala se Grimma nahlas.

„Obávám se, že četli,“ řekl Dorcas. „Tak teď bychom neměli propadnout panice. Máme na vybranou. Můžeme buď —“

„Vyrazit kupředu,“ vybafla Grimma. „Hned teď!“

„Ne, ne,“ protestoval Dorcas chabě, „to jsem nechtěl navrhnout…“

„Zařaďte jedničku!“ velela Grimma. „A pořádně sešlápnout plyn!“

„Ne, to přece nechceš,“ zamumlal Dorcas.

„Tak podívej se,“ zarazila ho Grimma. „Já jsem je varovala! Umějí číst? Víme, že umějí! Jestli jsou doopravdy inteligentní, tak jsou inteligentní natolik, aby vše pochopili!“

Jekub nabral rychlost.

„Tohle nesmíš udělat,“ naléhal Dorcas. „Vždycky jsme se lidem vyhýbali!“

„Oni se nám nevyhýbají!“ křičela Grimma.

„Ale —“

„Zbořili Obchoďák, snažili se nám zabránit v útěku, teď nám berou náš lom a ani nevědí, co jsme zač!“ štěkala Grimma. „Vzpomínáš si na to oddělení pro zahrádkáře v Obchoďáku? Na ty ohavné okrasné sochy do zahrádek? Ták, teď jim předvedu, kdo jsou skuteční nomové…“

„Lidi nemůžeš porazit!“ překřikoval Dorcas řev motoru. „Jsou moc velcí! A ty jsi moc malá!“

„Můžou být velcí,“ řekla rozhodně Grimma, „a já jsem možná malá. Ale já mám v moci obří stroj. Se zubama.“ Naklonila se přes prkno. „Všichni tam dole, držte se,“ zavolala. „Možná to bude drsné.“

Oněm velkým pomalým stvořením venku už svitlo, že něco není v pořádku. Zarazila svůj těžkopádný útok a velmi pomalu se snažila uskočit stranou. Dvěma se podařilo skočit do prázdné kanceláře, když Jekub uháněl kolem.

„Aha,“ řekla Grimma. „Myslí si, že jsme hloupí. Zatočit vlevo. Víc. Ještě. Stop! Ták, dobře.“ Zamnula si ruce.

„Co chceš dělat?“ zašeptal zděšený Dorcas.

Grimma se naklonila přes prkno.

„Sacco, vidíš tamty další páky?“

V zaprášených oknech se objevily bledé kulaté hroudy lidských obličejů.

Jekub stál dvacet stop od nich a lehce se chvěl v oparu časného rána. Potom zařval motor. Velká přední lžíce se zvedla, zachytila odlesk slunečního světla…

Jekub se nahnul vpřed, poskakoval a nabral jednu stěnu kůlny, jako když se odtrhne víčko plechovky. Ostatní stěny a střecha se zlehka snesly jako domeček z karet, když cvrnknete do pikového esa.

Lžíce se sunula ve velkém oblouku, takže když se ti dva lidé vyškrábali z trosek, byla první věcí, kterou uviděli. Zachvívala se, s velkou kovovou tlamou připravenou kousnout.

Utíkali.

Utíkali skoro tak rychle jako nomové.

„Tohle se mi vždycky chtělo udělat,“ řekla Grimma spokojeně. „Tak, kam zmizel ten další člověk?“

„Zpátky k autu, myslím,“ řekl Dorcas.

„Fajn,“ prohodila Grimma. „Hodně doprava, Sacco. Stát! Teď pomalu kupředu.“

„Nemůžeme už s tímhle jaksi přestat a jenom odjet? Prosím,“ žadonil Dorcas.

„Jejich náklaďák nám stojí v cestě,“ řekla Grimma celkem rozumně. „Zastavili rovnou v bráně.“

„Tak to jsme v pasti,“ usoudil Dorcas.

Grimma se zasmála. Nebyl to moc pobavený smích. Dorcasovi těch lidí přišlo náhle líto, skoro tolik jako sama sebe.

Lidé musí mít podobné myšlenky, pokud vůbec nějaké mají. Viděl jejich bledé obličeje, jak pozorují Jekuba, valícího se k nim.

Nejde jim na rozum, proč uvnitř není vidět člověka, pomyslel si. Nedokáží to pochopit. Koukejme se na tu mašinu, ona se hýbe sama od sebe. Tak trochu hádanka, pro lidi.

Ale přece jen dospěli k nějakému závěru. Zpozoroval, jak se oboje dveře nákladního auta rozlétly a lidé vyskákali, právě když Jekub—

Ozvalo se skřípění a vůz sebou škubl, když do něj Jekub narazil. Boulovatá kola se chviličku točila naprázdno a nákladní vůz se potom převrátil. Vyvalila se mračna prachu.

„To máte za Nisodema,“ křikla Grimma.

„Myslel jsem, že ho nemáš ráda,“ namítl Dorcas.

„To jsem neměla, ale byl to nom.“

Dorcas přikývl. Všichni jsou nomové, když se to vezme kolem a kolem. Bylo to jako upamatovat se, na čí straně stojíte.

„Smím ti navrhnout, abys přeřadila rychlost?“ zeptal se tiše.

„Proč? Co je na téhle špatného?“

„Lepší se ti to bude postrkovat, když snížíš rychlost. Věř mi.“

Lidé zírali. Zírali, protože stroj pohybující se sám od sebe je něco, na co zíráte, i když jste zrovna museli vylézt na strom nebo se schovat za živý plot.

Viděli, jak si Jekub couvnul, s řevem přeřadil a znovu zaútočil na nákladní auto. Okna se roztříštila.

Dorcas z toho byl opravdu nešťastný.

„Ty ten náklaďák zabiješ,“ naříkal.

„Neblázni,“ odpověděla Grimma. „Je to stroj. Jenom kov.“

„Ano, ale někdo ho udělal,“ řekl Dorcas. „Vyrobit ho musí být hodně obtížné. Nesnáším ničení věcí, které je těžké udělat.“

„Přejeli Nisodema,“ pravila Grimma. „A když jsme bydlívali v té díře, auta drtila nomy v jednom kuse.“

„Ano, ale stvořit nomy není těžké,“ namítl Dorcas. „Potřebuješ k tomu jenom jiné nomy.“

„Ty jsi prostě cvok.“

Jekub znovu udeřil. Jeden z reflektorů vybuchl. Dorcas sebou trhl.

Potom nákladní auto přestalo vzdorovat. Teď se z něj valil dým, jak se palivo vylilo na horký kov. Jekub zacouval a hřměl si to kolem. Nomové už ho opravdu ovládali.

„Tak,“ řekla Grimma „Přímo vpřed.“ Šťouchla do Dorcase. „Teď pojedeme hledat tu stodolu, ne?“

„Jeď jenom po cestě a já myslím, že tam někde je cesta do polí,“ zamumlal Dorcas. „Byla tam skutečná branka,“ dodal. „Počítám, že by bylo příliš žádat tě, abychom ji nejprve otevřeli.“

Nákladní auto za nimi začalo hořet. Nijak dramaticky, ale jaksi profesionálně, jako by hodlalo hořet celý den. Dorcas viděl, jak si jeden člověk svlékl kabát a marně jím plácal do ohně. Celkem ho to mrzelo.

Jekub se bez překážek valil cestou dolů. Několik nomů si začalo při lopotě nad lany zpívat.

„Tak co,“ zeptala se Grimma, „kde je ta branka? Říkal jsi brankou a přes pole a —“

„Zrovna než dojedeš k tomu autu s blikajícími světly na střeše,“ řekl Dorcas zvolna. „K tomu, co zrovna přijíždí.“

Dívali se na něj.

„Auta se světlem na střeše znamenají špatné zprávy,“ prohodila Grimma.

„To ses trefila,“ souhlasil Dorcas. „Často bývají plná lidí, kteří se velmi vážně chtějí dovědět, co se děje. Dole na trati jich bylo plno.“

Grimma si prohlížela živý plot.

„Tudy vede ta cesta do pole, ne?“ zeptala se.

„Ano.“

Grimma se naklonila dolů.

„Zpomalit a prudce zabočit vpravo,“ přikázala.

Týmy se vrhly do práce. Sacco dokonce bez připomenutí přeřadil rychlost. Nomové otáčeli volantem a viseli na něm jako pavouci.

Vjezd měl branku. Ale byla stará a ke kůlu byla přivázaná starým provazem, správně po venkovsku. Nezadržela by nic velmi odhodlaného a proti Jekubovi neměla šanci.

Dorcas se znovu zachvěl. Nesnášel pohled na rozbíjení věcí.

Na poli za brankou byla hnědá oranice. Nomové jí říkali vlnitá hlína, podle vlnité lepenky, kterou občas vídali v Zásilkovém oddělení Obchoďáku. Mezi brázdami ležel sníh. Velká kola z něj vytvářela bláto.

Dorcas tak trochu očekával, že je auto bude následovat. Namísto toho se zastavilo a vystoupili z něj dva lidé v tmavomodrých oděvech a dali se do běhu po poli. Lidé se nedají zastavit, pomyslel si Dorcas mrzutě. Jsou jako to počasí.

Pole vedlo kolem lomu mírně do kopce. Jekubův motor temně hučel.

Před nimi se objevila drátěná hradba a za ní louka. Drát se s lupnutím přetrhl. Dorcas viděl, jak se drát stočil, a byl zvědav, jestli mu Grimma dovolí zastavit, aby si kousek vzal. S drátem jste na tom vždycky líp.

Lidé je stále pronásledovali. Koutkem oka, protože tady shora byl vcelku dobrý výhled ven, zahlédl Dorcas v dálce na hlavní silnici blikající světla.

Ukázal je Grimmě.

„Já vím,“ řekla. „Už jsem si jich všimla. Ale co jiného jsme mohli dělat?“ dodala zoufale. „Odtáhnout a žít mezi květinkami jako hodní roztomilí skřítkové?“

„To nevím,“ odvětil Dorcas unaveně. „Já už si nejsem ničím jistý.“

Protrhli další drátěnou hradbu. Tady nahoře byla tráva kratší a půda se vlnila—

A pak nebylo nic než obloha a Jekub, řítící se vzhůru, když jeho kola přeskočila pole na vrcholku kopce.

Dorcas nikdy tolik oblohy neviděl. Nebylo kolem nich nic, jenom trochu křoví v dálce. A bylo ticho. Tedy ne naprosté ticho, protože Jekub řval. Ale vyhlíželo to jako místo, kde by bylo ticho, kdyby tudy neburácelo rypadlo plné zoufalých nomů.

Poblázněné ovce jim utíkaly z cesty.

„Tam nahoře je ta stodola, to kamenné stavení na obz —“ začala Grimma. Potom řekla: „Jsi v pořádku, Dorcasi?“

„Když nechám oči zavřené,“ zašeptal.

„Vypadáš hrozně.“

„Cítím se ještě hůř.“

„Ale venku už jsi byl.“

„Grimmo, jsme na tom nejvyšším místě, co existuje! Celé míle nebo jak se tomu říká není nic výš než my! Jestli otevřu oči, spadnu do oblohy!“

Grimma se naklonila ke zpoceným řidičům.

„Maličko vpravo!“ zavolala. „To je ono! A teď jak nejrychleji to půjde!“

„Drž se Jekuba!“ volala na Dorcase, jak vzrůstal hluk motoru. „Však víš, že on dovede létat!“

Stroj nadskakoval na kamenité cestě, která se táhla přibližně ve směru vzdálené stodoly. Dorcas se odvážil otevřít jedno oko. U stodoly nikdy nebyl. Jestlipak někdo ví určitě, že je tam jídlo, nebo to jsou jenom dohady? Snad tam aspoň bude teplo…

Ale nedaleko ní se objevilo blikající světlo a blížilo se k nim.

„Proč nám nedají pokoj?“ zvolala Grimma. „Stát!“

Jekub se zastavil. Motor předl v mrazivém vzduchu.

„Tohle určitě vede dolů k cestě,“ řekl Dorcas.

„Nemůžem jet zpátky,“ pronesla Grimma.

„Ne.“

„Ani kupředu.“

„Ne.“

Grimma bubnovala prsty na Jekubův kov.

„Máš nějaký jiný návrh?“

„Mohli bychom to zkusit přes pole,“ řekl Dorcas.

„Kam se dostaneme?“ zeptala se Grimma věcně.

„Pryč odsud, pro začátek.“

„Ale to bychom nevěděli, kam jedeme,“ řekla Grimma.

Dorcas pokrčil rameny. „Buď tohle nebo lakování květinek.“

Grimma se pokusila o úsměv.

„Ta křidélka by mi nepadla,“ utrousila.

„Co je to tam nahoře?“ zaječel Sacco.

„Měli bychom to lidem říct,“ zašeptala Grimma. „Každý myslí, že jedeme do té stodoly —“

Rozhlédla se. Auto se přiblížilo, házelo sebou ztěžka po hrbolatých kolejích cesty. Z druhé strany přibíhali ti dva lidé. „Copak toho nikdy nenechají?“ ptala se sama sebe.

Naklonila se přes okraj prkna.

„Trochu vlevo, Sacco. A pak jeď klidně dál.“

Jekub se vykolébal z vyježděných kolejí a valil se po ledové trávě. V dálce se rýsovala další drátěná hradba a dalších pár ovcí.

Nevíme, kam jedeme, pomyslela si. Jediná důležitá věc je jet dál. Masklin měl pravdu. Tohle není náš svět.

„Možná jsme s lidmi měli promluvit,“ řekla nahlas.

„Ne, měla jsi pravdu,“ řekl Dorcas. „V tomto světě patří všechno lidem a my bychom jim taky patřili. Nezbylo by nám místo, kde bychom byli sami sebou.“

Ohrada se přiblížila. Na druhé straně byla cesta. Ne jen vyježděné koleje, ale pořádná cesta s černým asfaltovým povrchem.

„Vpravo nebo vlevo?“ zeptala se ho Grimma, „Co myslíš?“

„To je jedno,“ prohodil Dorcas, když protrhli plot.

„Tak to zkusíme vlevo,“ řekla. „Zpomalit, Sacco! Trošku vlevo. Ještě. Ještě. Drž se kurzu. Ale ne!“

V dálce se objevilo další auto. Na střeše mu blikalo modré světlo.

Dorcas se odvážil ohlédnout.

Bylo tam další blikající světlo.

„Ne,“ řekl.

„Co?“ zeptala se Grimma.

„Před malou chvilkou jsi se ptala, jestli toho lidé někdy nechají. Jak vidíš, nenechají.“

„Stát,“ zavelela Grimma.

Nomové poslušně klusali po Jekubově podlaze. Stroj se zase pomalu zastavil, motor běžel dál.

„Tak je to,“ řekl Dorcas.

„Už jsme u stodoly?“ zavolal nahoru nějaký nom.

„Ne,“ řekla Grimma. „Ještě ne. Ale už jsme blízko.“

Dorcas se zašklebil.

„Taky bychom se s tím mohli smířit,“ promluvil. „Skončíš s mávátkem s hvězdičkou v ruce. Jenom doufám, že mě nebudou nutit spravovat jim boty.“

Grimma se tvářila zamyšleně. „Kdybychom najeli naplno do toho auta, co jede k nám —“ začala.

„Ne,“ přerušil ji Dorcas rozhodně. „To by opravdu nic nevyřešilo.“

„Cítila bych se o moc líp,“ řekla Grimma.

Rozhlížela se po polích.

„Proč je taková tma?“ ptala se. „Přece jsme nemohli prchat celý den. Když jsme vyrazili, bylo časné ráno.“

„Copak čas neutíká, když se dobře bavíš?“ pravil pochmurně Dorcas. „A mléko nemám zrovna moc rád. Nebude mi vadit dělat za ně domácí práce, hlavně když nebudu muset pít mléko, ale —“

„Tak se koukni, prosím tě!“

Tma se šířila po poli.

„To by mohlo být zatemnění Slunce,“ řekl Dorcas. „Četl jsem o tom, všechno se zatemní, když Slunce překryje Měsíc. A možná že naopak,“ zapochyboval.

Automobil před nimi s jekotem přibrzdil, narazil zezadu do kamenné zdi a zastavil se.

Polem podél cesty prchaly ovce. Nebylo to způsobeno běžnou ovčí panikou. Měly hlavy u země a cválaly s jediným úmyslem v hlavě. Byly to ovce, které se rozhodly, že tohle není pravá chvíle na plýtvání energií na panikařeni, když se jí dá využít k tryskovému úprku.

Vzduch plnilo nějaké hlasité a nepříjemné hučení.

„No ne,“ řekl Dorcas chabě. „Je to pěkná hrůza, to zatemnění.“ Dole nomové propadali panice. Nebyli ovce, každý nom dovedl myslet sám za sebe, a když začnete důkladně přemýšlet o náhlé tmě a tajemném hukotu, vypadá panika jako logický nápad.

Na Jekubově otlučeném nátěru praskaly tenké linie svíjejících se plaménků. Dorcas cítil, jak mu vstávají vlasy.

Grimma upírala oči vzhůru.

Obloha byla naprosto černá.

„To… je… v pohodě,“ koktala pomalu. „Víš ty co, já myslím, že je to v pohodě!“

Dorcas si prohlížel ruce. Na konečcích prstů mu praskaly žlutomodré jiskřičky.

„Jo, to jo?“ bylo všechno, co ho napadlo.

„To není noc, to je stín. Nad námi pluje něco obrovského.“

„A to je lepší než noc, jo?“ zeptal se Dorcas.

„To si myslím. Pojď, jdeme dolů.“

Slezla po laně na Jekubovu podlahu. Usmívala se jako šílená. Bylo to skoro stejně děsivé jako všechno ostatní dohromady. Nebyli zvyklí, že by se Grimma usmívala.

„Podej mi ruku,“ řekla. „Musíme slézt. Tak bude vědět jistě, že to jsme my.“

Pozorovali s úžasem, jak zápasí s prknem.

„No tak,“ opakovala. „Nemůžete mi pomoct?“

Šli. Někdy, když jste úplně popletení, poslechnete kohokoliv, kdo má na mysli nějaký cíl. Popadli prkno a sunuli ho ven z kabiny až se naklonilo a zhouplo se na zem.

Aspoň tady teď nebylo tolik oblohy. Modrá zůstávala jenom tenká čára na okraji husté tmy.

Ne úplné tmy. Když si na ni Dorcasovy oči zvykly, dokázal rozeznat čtverce, obdélníky a kruhy.

Nomové cupitali dolů po prkně a motali se po cestě, nerozhodní, zda utéct nebo zůstat.

Jeden z tmavých čtverců ve stínu nad nimi se posunul. Ozvalo se cvaknutí a potom se dolů velmi lehce snesl obdélník tmy, jako výtah bez kabelů, a měkce přistál na cestě. Byl docela veliký.

Něco na něm bylo. Něco v hrnci. Něco červeného a žlutého a zeleného.

Nomové natáhli krky, aby viděli, co to je.