Velký boj

11

Člověk položil noviny a naslouchal.

Ve stěnách to šustilo. Pod podlahou to škrabalo.

Jeho pohled se zhoupl na stůl vedle.

Hlouček maličkých stvoření vlekl jeho balíček sendvičů po desce stolu. Zamrkal.

Potom zařval a pokusil se vstát, a ještě se ani pořádně nenapřímil, když zjistil, že má nohy velmi pevně přivázané k nohám židle.

Upadl dopředu. Zástup drobných bytostí, které se pohybovaly tak rychle, že je stěží viděl, vyrazil zpod stolu a omotal mu kus starého drátu kolem rozhozených paží. V několika vteřinách byl neúhledně, avšak velmi pevně upoután mezi nábytkem.

Viděli, jak koulí velikýma očima. Otevíral ústa a bučel na ně. Zuby na sebe narážely jako žluté desky.

Drát držel pevně.

Ukázalo se, že sendviče jsou se sýrem a pomazánkou a termoska, když odšroubovali vršek, byla plná kávy.

„Strava z Obchoďáku,“ říkali si mezi sebou. „Dobrá strava z Obchoďáku, jakou jsme znávali.“

Proudili do místnosti z každé škvíry a myší díry. Vedle stolu byl krb a nomové se rozesadili v slavnostních řadách před žhnoucí červenou trubicí nebo se potulovali po těsné kanceláři.

„Dostali jsme ho,“ říkali, „zrovna jako v těch Gulliferdových cestách. Čím jsou větší, tím tvrději dopadnou!“

Objevil se názor, že by měli zabít toho člověka, jehož šílené oči je sledovaly. To tehdy, když objevili tu krabičku.

Stála na jedné z poliček. Byla žlutá. Vepředu měla obrázek přenešťastně se tvářící krysy. Byl na ní nápis VYMÍTAČ složený z velkých červených písmen. Vzadu…

Grimma svraštila čelo, když se snažila přečíst drobnější písmena na zadní straně krabice.

„Říká se tu ‚Okusí, ale pro nášup se nevrátí!‘,“ četla. „A zřejmě to obsahuje polydichlormethylinlon-4 či co. ‚Vymítí bleskurychle z hospodářských stavení obtížné‘…“, zarazila se.

„Obtížné co?“ ptali se netrpělivě naslouchající nomové. „Obtížné co?“

Grimma ztišila hlas.

„Říká se tu ‚Vymítí bleskurychle z hospodářských stavení obtížné škůdce‘,“ řekla. „Je to jed. Tak tohle strčili pod podlahu.“

Ticho, které následovalo, bylo černé vztekem. Nomové už v kamenolomu odchovali hezkých pár dětí. Na jed měli velmi přísné názory.

„Měli bychom mu to dát sníst,“ ozval se někdo. „Nacpat mu do úst ten polyduchlampión nebo co to je. Obtížní škůdci.

„Zřejmě si myslí, že jsme krysy,“ uvažovala Grimma.

„A tak by to bylo v pořádku, ne?“ řekl jeden nom se zničujícím sarkasmem. „Krysy jsou fajn. Jakživi jsme s krysami neměli žádné obtíže. Žádný důvod sypat jim otrávené jídlo.“

Nomové skutečně vycházeli s místními krysami docela dobře, pravděpodobně proto, že jejich vůdcem byl Bobo, jehož si Angalo choval ochočeného, když žili v obchodním domě. Oba druhy se k sobě chovaly s onou přátelskou odměřeností bytostí, které mohou v případě nouze jedna druhou sežrat, ale rozhodly se, že to neudělají.

„Jo, krysy by nám poděkovaly, že jsme je zbavili člověka,“ pokračoval.

„Ne,“ řekla Grimma. „Ne. Myslím, že bychom to dělat neměli. Masklin vždycky říkal, že jsou skoro tak inteligentní jako my. Nemůžeš si dovolit trávit inteligentní bytosti.“

„Oni to zkusili.“

„Oni nejsou nomové. Neumějí se chovat,“ vysvětlovala Grimma. „Ale buďte rozumní. Ráno přijdou další. Jestli tu najdou mrtvého, bude z toho spousta potíží.“

To je přesvědčilo. Ale ukázali se člověku. Žádný nom si nevzpomínal, že by to někdy předtím udělali. Museli to udělat, jinak by pomřeli hladem a zimou, ale nikdo neměl tušení, kde to skončí. Jak to skončí bylo trošku jistější. Pravděpodobně to skončí špatně.

„Jděte to uložit někam, kde se k tomu nemohou dostat krysy,“ řekla Grimma.

„Mám dojem, že bychom mu měli dát aspoň ochutnat —“ naléhal ten nom.

„Ne! Jenom to hezky odneste. Zbytek noci zůstaneme tady a než se rozední, vypadnem odsud.“

„No dobrá. Když to říkáš ty. Já jenom doufám, že toho později nebudeme litovat, to je všechno.“ Nomové odnášeli tu strašlivou krabičku.

Grimma se přiloudala k místu, kde ležel člověk. Teď už byl dobře spoutaný a nemohl hnout ani prstem. Vypadalo to jako ten obrázek Gulliferdy nebo co to bylo zač, až na to, že dnešní nomové disponovali něčím, o čem nomové z oněch časů vůbec neslyšeli, což byla spousta elektrického drátu. Ten byl o moc pevnější než provaz. Oni byli o moc vzteklejší. Gulliferda se neproháněl ve velikánském nákladním voze a netrousil kolem jed na krysy.

Prolezli mu kapsy a jejich obsah nanosili na hromadu. Byl tam velký čtvercový kus bílé látky, kterou se partě nomů podařilo uvázat tomu člověku přes ústa, když už šlo jeho bučení všem na nervy.

Teď postávali kolem, pojídali úlomky sendviče a pozorovali člověka.

Lidé nemohou nomům rozumět, co říkají. Hlásky nomů jsou příliš rychlé a příliš vysoké, jako pískání netopýrů. Patrně to nebyla žádná škoda.

„Říkám vám, že bychom si měli najít něco ostrého a vrazit to do něj,“ pravil jeden nom. „Do všech měkkých částí.“

„Se zápalkami se taky dají dělat věci,“ řekla ke Grimminu úžasu jedna nomská dáma.

„A s nehty,“ dodal nom středního věku.

Člověk mručel skrz roubík a napínal dráty.

„Mohli bychom mu vyškubat všechny vlasy,“ pokračovala ta dáma. „A pak bychom —“

„Tak jen do toho,“ ozvala se Grimma, která k nim zezadu přistoupila.

Ohlédli se.

„Cože?“

„Udělej to, když se ti chce,“ povzbuzovala ji Grimma. „Tady ho máš, rovnou před sebou. Dělej si, co chceš.“

„Cože, já?“ Dáma couvla. „Já jsem nemyslela… já ne. Nemyslela jsem sebe. Myslela jsem… no, nás. Nomstvo.“

„Tady to máme,“ řekla Grimma. „A nomstvo jsou jenom nomové. Kromě toho mučit zajatce není správné. Četla jsem to v jedné knize. Jmenuje se to Ženevská konvence. Když jsou vám lidé vydáni na milost a nemilost, nemělo by se jim ubližovat.“

„Zdá se mi to jako vhodná chvíle,“ pronesl jiný nom. „Udeř, když ti to nemohou oplatit, to říkám já. A vůbec, ti lidé nejsou to samé jako opravdoví lidé.“ Pak se raději stáhl zpátky.

„Ale je to legrační, když se jim podíváte zblízka do obličeje,“ řekla zase ta dáma a sklonila hlavu ke straně. „Hodně se nám podobají. Jenom jsou větší.“

Jeden nom si prohlížel zděšené oči toho člověka.

„Nemá on chlupy v nose?“ divil se. „A v uších taky.“

„Jak strašné,“ ušklíbla se dáma.

„Skoro by vám jich mohlo být líto kvůli takovýmhle velikánským nosanům.“

Grimma se upřeně dívala člověku do očí. To mi vrtá hlavou, pomyslela si. Jsou větší než my, takže musí mít prostor pro mozek. A mají obrovské oči. Určitě nás už museli vidět. Masklin říkal, že jsme tady už tisíce let. Za celou tu dobu nás už museli lidé vidět.

Museli přijít na to, že jsme opravdoví lidé. Ale v jejich hlavách jsme se proměnili na skřítky. Možná se nechtěli o svět dělit.

Člověk si ji rozhodně prohlížel.

Mohli bychom svět sdílet? pomyslela si. Oni žijí ve velkém dlouhém pomalém světě a my žijeme v malém krátkém rychlém světě, a navzájem se nemůžeme chápat. Oni nás ani nemohou vidět, pokud nestojíme nehnutě jako teď já. Pohybujeme se na ně příliš rychle. Oni si myslí, že neexistujeme.

Zadívala se do těch velkých zděšených očí.

Nikdy jsme se ještě nepokusili — co to bylo za slovo? — komunikovat s nimi. Ne vhodným způsobem. Jakoby to nebyli opravdoví lidé, kteří mají skutečné myšlenky. Jak jim můžeme říct, že my jsme skuteční a skutečně tady?

Ale možná není ta nejvhodnější chvíle zahájit komunikaci, když ležíte na podlaze spoutáni lidičkami, které sotva vidíte a na které nevěříte. Možná bychom to měli zkusit někdy jindy. Žádné nápisy, žádný křik, jenom se pokusit o to, aby nás pochopili.

Nebylo by úžasné, kdyby to šlo? Oni by za nás mohli vykonávat velikou pomalou práci a my bychom mohli dělat — no, maličké a rychlé věci. Malinkaté věci, které ty velikánké prsty nesvedou… ale ne malovat květinky nebo jim spravovat boty…

„Grimmo? Tohle bys měla vidět, Grimmo,“ ozval se hlas za ní.

Nomové se shlukli kolem nějaké bílé hromádky na podlaze.

No ano. Ten člověk si prohlížel jeden z těch velkých listů papíru.

Nomové ho rozložili po podlaze. Podobal se hodně tomu prvnímu, co si přečetli, až na to, že tento se nazýval ČTĚTE NEJNOVĚJŠÍ VYDÁNÍ VEČERNÍKU. Vysokých písmen tam bylo víc, některá byla skoro tak velká jako jejich hlava.

I Grimma kroutila hlavou, když se pokoušela najít v nich smysl. Knihám docela dobře rozumím, přemítala, ale zdá se, že noviny používají jiný jazyk. Bylo tam plno SONDÁŽÍ a OTŘESŮ a rozmazaných obrázků usmívajících se lidí, kteří si potřásají rukama s jinými lidmi („NA NEMOCNICI SEBRÁNO 455 LIBER“). Nebylo obtížné rozluštit, co každé jednotlivé slovo znamená, ale když se dala dohromady, neznamenala buď vůbec nic, nebo něco zcela neuvěřitelného („POVYK KOLEM ROZPOČTU NA VEŘEJNÉ KNIHOVNY“).

„Ne, tohle je to,“ řekl jeden nom, „tahle stránka. Podívej se, některá ta slova, jsou stejná jako posledně, podívej se! Je to o Vnukovi, 39!“

Grimma proběhla celé vyprávění o někom, kdo rozcupoval něčí plán na něco.

Skutečně tam byl rozmazaný obrázek Vnuka, 39, pod slovy: „PROBLÉMY S TV DRUŽICÍ!“

Klekla si a upřeně se dívala na menší slova pod tím.

„Čti nahlas!“ pobídli ji.

„ ‚Richard Arnold, předseda Arnco Group, řekl dnes na Floridě‘,“ četla, „ ‚že vědci se neustále pokoušejí znovu zí… zí… získat kontrolu nad Arnsatem 1, telekomunikačním sat… elitem, vyrobeným mnohamilionovým nákladem‘ —“

Nomové se po sobě podívali.

„Mnohamilionový náklad,“ vydechli. „To je vážně velký náklaďák.“

„ ‚Jeho včerejší ús… ús… úspěšné vypuštění na ob… obědnou dráhu vzbudilo velké naděje,“ četla Grimma nejistě, „že Arnsat l zahájí dnes zkušební vys… vys… vysílání. Namísto toho vys… vysílá proud zvláštních sig… signálů. Podobá se to nějakému kódu, řekl Richard, 39‘ —“

Posluchači chápavě zamručeli.

„ ‚Jakoby měl vlastní mozek‘,“ četla dál Grimma.

Byly tam ještě další nesmysly o „dětských nemocech“, ať to bylo cokoliv, to už se Grimma neobtěžovala číst.

Vzpomněla si, jak jí Masklin vyprávěl o hvězdách, a proč se udrží nahoře. A Věc. On si ji vzal s sebou. Věc dovedla mluvit s elektřinou, nebo ne? Dovedla naslouchat elektřině v drátech a tomu ve vzduchu, čemu Dorcas říká „rádio“. Jestli něco může vysílat divné signály, tak je to Věc. Možná pojedu ještě dál než za Velké Jízdy, povídal.

„Jsou naživu,“ pronesla ke všem a k nikomu zvlášť. „Masklin a Gurder a Angalo. Dostali se do místa zvaného Florida a jsou naživu.“

Vzpomněla si, jak se jí někdy snažil vyprávět o nebi a o Věci a odkud přišli nomové, a ona z toho nikdy doopravdy nepochopila o nic víc, než on chápal ty její žabičky.

„Jsou živi,“ opakovala. „Vím, že jsou. Nevím přesně, jak nebo kde, ale mají nějaký plán a jsou naživu.“

Nomové si vyměnili významné pohledy, což mělo znamenat: Klame sama sebe, ale měl by se najít někdo smělejší než já, kdo jí to řekne.

Bábi Morkie jí jemně poklepala na rameno.

„Ano, ano,“ řekla konejšivě. „A hlavní věc, že měli pořádný oběd. To bych řekla, že do sebe potřebovali dostat nějaké jídlo. A být tebou, děvenko, šla bych se vyspat.“

Grimma měla sen.

Byl to zmatený sen. To jsou sny téměř vždycky. Nepřicházejí v úhledném balení. Zdálo se jí o velkém hluku a blikajících světlech. A o očích.

Malých žlutých očích. A o Masklinovi, jak stojí na nějaké větvi, šplhá mezi listím a mžourá dolů na malá žlutá očka.

Já vidím, co teď dělá, pomyslela si. Je naživu. Vždycky jsem věděla, že je naživu, to se rozumí. Ale v mezihvězdném prostoru je víc listí, než jsem tušila. Nebo možná nic z toho není skutečné a jenom se mi to zdá…

Potom ji kdosi probudil.

Nikdy není moudré spekulovat o smyslu snů, a tak nespekulovala.

Ledový vítr přinesl v noci další sníh. Pár nomů propátralo kůlny a vrátilo se s několika kusy zeleniny, která ještě zbyla, ale bylo jí žalostně málo. Svázaný člověk po chvíli usnul a chrápal jako dřevorubec, pracující tenkou pilou na tlusté kládě.

„Ostatní se ráno po něm budou shánět,“ varovala Grimma. „To už tady nesmíme být. Snad bychom —“

Zarazila se. Všichni naslouchali.

Pod podlahou se něco hýbalo.

„Dole ještě někdo zůstal?“ zašeptala Grimma.

Nomové poblíž zavrtěli hlavou. Nikomu se nechtělo zůstat ve studeném prostoru pod podlahou, když v kanceláři bylo k mání teplo a světlo.

„A krysy to být nemohou,“ uvažovala.

Potom někdo zavolal, ani nahlas, ani potichu, tak, aby ho bylo slyšet a současně zůstal co možná nejtišší.

Ukázalo se, že je to Sacco.

Odtáhli prkno, které uvolnili lidé, a pomohli mu nahoru. Byl obalený blátem a potácel se vyčerpáním.

„Nikoho jsem nemohl najít!“ zajíkal se. „Díval jsem se všude a nemohl jsem nikoho najít a viděli jsme sem přijíždět náklaďáky a pak jsem uviděl, že se svítí, a myslel jsem si, lidé jsou pořád tady, a šel jsem dovnitř a slyšel jsem vás mluvit a musíte jít se mnou, protože Dorcas je tam!“

„Žije?“ zeptala se Grimma.

„Jestli ne, tak to umí na mrtvolu hezky od plic klít,“ ještě stačil zažertovat Sacco a zhroutil se na podlahu.

„Mysleli jsme, že jste všichni —“ začala Grimma.

„Až na Dorcase jsme všichni v pořádku. Zranil se, když skákal z náklaďáku! Pojďte, prosím!“

„Ty rozhodně nevypadáš na to, abys někam mohl jít,“ řekla Grimma. Vstala. „Jenom nám řekni, kde to je.“

„Dotáhli jsme ho do půlky cesty a to nás tak schvátilo a já jsem je tam nechal a šel jsem napřed,“ vyhrknul Sacco. „Jsou pod keři a —“ Oči mu padly na chrápající lidskou horu. Vytřeštil je na Grimmu.

„Vy jste zajali člověka?“ vyzvídal. Ustoupil stranou. „Potřebuju si trošku odpočinout, jsem moc unavený,“ opakoval bezmyšlenkovitě. Potom se zase zhroutil.

Grimma ho zachytila a položila, jak nejjemněji dovedla.

„Někdo ho dejte někam do tepla a podívejte se, jestli zbylo nějaké jídlo,“ promluvila ke všem přítomným nomům. „A chci, aby mi někdo z vás pomohl hledat ty ostatní. Tak honem. Tohle není noc na toulky venku.“

Výraz na tvářích některých nomů říkal, že oni s jejím názorem rozhodně souhlasí a že k těm, kdo by neměli být venku v takovéto noci, patří právě oni.

„Dost sněží,“ řekl jeden nejistě. „Nikdy je nenajdeme v tom všem sněhu a tmě.“

Grimma se na něj zle podívala.

„Mohli bychom,“ vyštěkla. „Mohli bychom je najít i v tom všem sněhu a tmě. Nenajdeme je, když zůstaneme u světla a teplíčka, to je jasné.“

Několik nomů se protlačilo blíž. Grimma poznala Nootino příbuzenstvo a rodiče několika mládenců. Potom se něco pohnulo pod stolem, kde se k sobě tiskli nejstarší nomové, aby se zahřáli a pěkně si zanadávali.

„Já du taky,“ ozvala se bábi Morkie. „Drobet čerstvýho vzdoušku mi udělá dobře. Co na mě všichni tak civíte?“

„Myslím, že bys měla zůstat uvnitř, bábi,“ řekla Grimma jemně.

„Nechoď na mě s ohledama k starejm lidem, holka zlatá,“ odvětila bábi a šťouchla Grimmu holí. „Chodila sem hlubokým sněhem ještě dyž po tobě nebylo ani tuchy.“ Obrátila se k ostatním. „Nejni to nic, dyž se chováte rozumně a nepřestáváte křičet, takže každej ví, kde kdo je. Já sem pomáhala venku hledat mojeho strejdu Pepu, ještě mi nebyl rok,“ prohlásila hrdě. „Bylo hrůza sněhu. Začal padat znenadání, zrovna dyž byli mužský na lovu. Taky sme strejdu našli skoro celýho.“

„Ano, ano, dobře, bábi,“ řekla honem Grimma. Rozhlédla se po ostatních. „No, tak jdeme,“ řekla.

Nakonec jich šlo patnáct, mnozí z čirých rozpaků.

Sněhové vločky vypadaly ve žlutém světle za oknem krásně. Ale ve chvíli, kdy dopadly na zem, byly pěkně nepříjemné.

Nomové z Obchoďáku tento venkovní sníh opravdu nenáviděli. V Obchoďáku byl také sníh, nastříkaný na zboží v době Vánočního trhu. Ale ten nestudil. A sněhové vločky byly ohromné a krásné a visely od stropu na šňůrkách. Ty správné sněhové vločky. Žádné takové příšernosti, které ve vzduchu vypadají pěkné, ale promění se v zebavou mokrotu, které je tak akorát dovoleno povalovat se po zemi.

Už jí bylo po kolena.

„To se dělá takhle,“ ukazovala bábi Morkie, „zvednete nohy vopravdu hodně vysoko a dupnete. Nic na tom nejni.“

Světlo z kůlny ozařovalo lom, ale cesta připomínala tmavý tunel, vedoucí do noci.

„A udělejte rozestupy,“ radila Grimma. „Ale držte se pohromadě.“

„Rozestoupit a držet se pohromadě,“ bručeli si.

Starší nom zvedl ruku.

„V noci drozdi nejsou venku, že ne?“ zeptal se opatrně.

„Ne, ovšemže ne,“ ujistila ho Grimma.

„Ne, v noci drozdi venku nejsou, trumbero,“ opakovala bábi Morkie.

Viditelně se jim ulevilo.

„Ale zato lišky,“ dodala bábi samolibě. „Ohromně velký lišky. Za studenýho počasí mívají docela hlad. A možná padneme na sovy.“ Poškrábala se na bradě. „Mazaný všema mastma sou, tyhle sovy. Nikdá je neslyšíte, až na vás skorém sedej.“ Uhodila holí do zdi. „Dobře se koukejte, všichni. A pravou napřed. Esli nejste jako muj strejda Pepa — vo pravou nohu ho připravila liška, tak musel mít dřevěnou, von byl envalíd.“

Na způsobu, jakým bábi Morkie nomy povzbuzovala, bylo něco, co je vždycky uvedlo do chodu. Cokoliv bylo lepší než se nechat ještě trochu povzbuzovat.

Vločky se usazovaly na suché trávě a kapradinách po obou stranách cesty. Každou chviličku se z nich sníh sesul, někdy na cestu, častěji na nomy, kteří klopýtali kolem. Ti bodali do sněhových chomáčů a pochybovačně nakukovali do temných děr pod živým plotem, zatímco vločky se dále snášely v měkkém křupajícím tichu. Drozdi, sovy a další venkovní hrůzy číhaly v každém stínu.

Nakonec světlo zůstalo vzadu a oni šlapali podle třpytu sněhu. Občas některý z nich tiše zavolal a potom všichni naslouchali.

Bylo velmi chladno.

Najednou se bábi Morkie zastavila.

„Liška,“ oznámila. „Cejtim ji. Lišku si nespletu. Všichni sem.“

Schoulili se k sobě a s obavami upírali oči do tmy.

„Upozorňuju, že možná nejni tady poblíž,“ řekla bábi. „Zůstává viset ve vzduchu dlouho, ten její smrad.“

Trochu se jim ulevilo.

„Tedy, vážně, bábi,“zamumlala Grimma.

„Já se jenom snažim pomoct,“ potáhla nosem bábi Morkie. „Nestojíš vo to, stačí jenom říct.“

„Děláme to špatně,“ řekla Grimma. „Hledáme přece Dorcase. Nebude jen tak sedět někde venku, že ne? Lišky zná. Poslal kluky hledat nějaký úkryt, co možná nejbezpečnější.“

Nootin otec pokročil vpřed.

„Když se podíváte, jak padá sníh,“ začal váhavě, „uvidíte, že klimatizace fouká tímhle směrem,“ ukázal, „také sníh se hromadí víc na této straně věcí než na tamté straně. Takže budou nejspíš co možná nejdál od klimatizace, ne?“

„Říká se tomu vítr, tady venku,“ vysvětlila mu Grimma jemně. „Ale máš pravdu. To znamená…“ zahleděla se na živý plot, „měli by být na druhé straně plotu. V poli, pod mezí. Jdeme.“

Drápali se nahoru spoustou mokrého spadaného listí a větviček, z nichž kapalo, nahoru do pole.

Pole bylo pusté. Pár trsů uschlé trávy trčelo nad nekonečnou sněhovou pouští. Několik nomů zasténalo.

To je tím prostorem, uvažovala Grimma. Lom jim nevadí, ani to křoví nad ním, ani ta cesta, protože větší část je uzavřená a můžete si představovat, že kolem vás jsou jakoby stěny. Tady je to na ně moc veliké.

„Držte se těsně u křoví,“ řekla optimističtěji, než se sama cítila. „Není tam tolik sněhu.“

Ó, bří Arnoldové (zal. 1905), pomyslela si. Dorcas v tebe nevěří, ani já v tebe určitě nevěřím, ale budeš-li se obtěžovat existovat dostatečně dlouho, abychom je našli, všichni to velice oceníme. A možná by nám moc pomohlo, kdybys dokázal zastavit sníh a rovněž nás bezpečně doprovodil zpět do lomu.

To je pitomost, pomyslela si. Masklin vždycky říkal, že pokud nějaký bří Arnoldové existuje, je jaksi uvnitř naší hlavy a pomáhá nám myslet.

Uvědomila si, že se upřeně dívá na sníh.

Proč je v něm ta díra? přemýšlela.