Velký boj

10

Ostatní nomové se hnali lomem s Nisodemem v čele a nahrnuli se do hloučku kolem brány.

„Co se stalo? Co se stalo?“

„Všechno jsem to viděl,“ chrlil ze sebe jeden nom středního věku. „Byl jsem na hlídce a viděl jsem Dorcase a několik chlapců nastoupit do nákladního auta. A to se potom rozjelo z kopečka a pak přejelo silnici a pak se zastavilo rovnou na trati a pak… a pak…“

„Já jsem zakázal veškeré šťourání v těchto pekelnických strojích,“ křičel Nisodemus. „A řekl jsem, že máme přestat, ém, přestat stavět hlídky, ne? Stráž, kterou drží bří Arnoldové (zal. 1905) by měla pokorným nomům stačit!“

„Ano… no… Dorcas říkal, že si myslí, že neuškodí, když mu píchneme, takhle,“ řekl ten nom nervózně. „A říkal —“

„Rozkazy jsem vydal já!“ vřískal Nisodemus. „Všichni mě budete poslouchat! Copak jsem nezastavil nákladní auto mocí bří Arnoldové (zal. 1905)?“

„Ne,“ ozvala se Grimma klidně. „Ne, nezastavil. Dorcas ho zastavil. Položil na cestu hřebíky.“

Nastalo absolutní, zděšené ticho. Uprostřed něj Nisodemus pomalu bledl vzteky.

„Lhářko!“ vykřikl.

„Ne,“řekla Grimma mírně. „Opravdu to byl on. Opravdu dělal všechno možné, aby nám pomohl, a my jsme mu nikdy neřekli prosím nebo děkuju a on je teď mrtvý.“

Dole na cestě ječely sirény a kolem nehybného vlaku bylo rušno. Všude blikala modrá světla.

Nomové rozpačité přešlapovali z nohy na nohu. Jeden z nich řekl: „Ale není doopravdy mrtvý, že ne? Ne doopravdy. Myslím, že v poslední chvíli seskočil. Takový chytrý nom jako on.“

Grimma se bezmocně dívala na zástup nomů. V davu uviděla Nootiny rodiče. Byl to tichý, trpělivý pár. Sotva s nimi kdy promluvila. Teď měli šedé obličeje plné obav. Vzdala to.

„Ano,“ vzdychla. „Snad všichni seskočili.“

„Rozhodně museli,“ utrousil jiný nom a snažil se tvářit optimisticky. „Dorcas není ten typ, co hned tak umírá. Ne zrovna, když ho potřebujeme.“

Grimma přikývla.

„A teď,“ pokračovala, „si myslím, že i lidem bude divné, co se tu děje. Brzy přijdou na to, odkud ten náklaďák přijel a přijdou sem a já předpokládám, že by mohli mít velký vztek.“

Ale Nisodemus si olízl rty a řekl: „My se nebudeme bát. My se jim postavíme a budeme jim vzdorovat. Ém. Budeme s nimi jednat s pohrdáním. My nepotřebujeme Dorcase, my nepotřebujeme nic, kromě víry v bří Arnoldové (zal. 1905). Hřebíky, to zrovna!“

„Když vyrazíme hned,“ pravila Grimma, „mohlo by se nám podařit dostat se do té stodoly i přes zbytky sněhu. Myslím, že lom pro nás už brzy nebude příliš bezpečné místo.“

Způsob, jakým to řekla, nomy znervózněl. Grimma obyčejně křičela nebo se hádala, ale tentokrát mluvila klidně. To se jí vůbec nepodobalo.

„Běžte,“ řekla. „Musíte ihned vyrazit. Budete si muset vzít co nejvíc jídla a jiných věcí. Běžte.“

„Ne!“ křičel Nisodemus. „Nikdo ani hnout! Myslíte, že bří Arnoldové (zal. 1905) vás opustí? Ém, já vás před lidmi ochráním!“

Dole se od železniční trati pomalu rozjelo auto s modrým majáčkem, přejelo hlavní silnici a pomalu zamířilo vzhůru po cestě.

„Budu vzývat bří Arnoldové (zal. 1905), aby mocí ztrestal lidi!“ křičel Nisodemus.

Nomové se tvářili nešťastně. Bří Arnoldové v Obchoďáku jaktěživ nikoho neztrestal. Jenom ho založil a dohlížel na to, aby v něm nomové vedli pohodlný a ne příliš namáhavý život, a kromě rozvěšování nápisů po zdech se skutečně do ničeho moc nemíchal. A teď se najednou objeví a bude v jednom kuse zuřit, rozčilovat se a trestat lidi. To bylo velice zarážející.

„Budu stát zde a vzdorovat hrůzným přisluhovačům Rozhodnutí!“ ječel Nisodemus. „Dám jim lekci, na kterou nezapomenou!“

Zbytek nomů neříkal nic. Bylo jim jedno, jestli si Nisodemus přeje postavit se autu.

„My jim budeme všichni vzdorovat!“ křičel.

„É… cože?“ zeptal se jeden nom.

„Bratři, zůstaňme pevní a ukažme Rozhodnutí, že jsme v našem odporu jednotní! Em. Budete-li oddaně věřit v bří Arnoldové (zal. 1905), nebude vám ublíženo!“

Blikající světlo už mělo víc jak polovinu cesty za sebou. Brzy překročí široký záhon před vraty, na nichž bezmocně visí silný řetěz s vylomeným zámkem.

Grimma otevřela ústa, aby řekla: „Nebuďte hloupí, vy pitomci, bří Arnoldové (zal. 1905) od vás nežádá, abyste se postavili autu. Já už jsem viděla, co se stane s nomy, kteří se postaví autu. Vaši příbuzní vás pak už jen pohřbí do obálky.“

To všechno chtěla vyslovit, ale rozhodla se, že ne. Měsíce a měsíce se nomům říkalo, co mají dělat. Možná, že nastal čas s tím přestat.

Viděla, jak se několik ustrašených obličejů z davu obrací k ní, a někdo pronesl: „Co budeme dělat, Grimmo?“

„No jo,“ přidal se jiný nom. „Ona je z Řidičů, ti vždycky vědí, co dělat.“

Usmála se na ně. Nebyl to moc šťastný úsměv.

„Dělejte, co uznáte za nejlepší,“ řekla.

Sborově se nadechli.

„Tak jo,“ řekl jeden, „ale, no, Nisodemus říká, že tuhle věc můžeme zastavit jen tím, že budeme věřit, že to dokážeme. Je to pravda, nebo ne?“

„Já nevím,“ řekla Grimma. „Možná, že to dokážete. Ale já vím, že já ne.“

Obrátila se a rychle odkráčela ke kůlnám.

„Stůjte pevni,“ velel Nisodemus. Tu rozčilenou debatu za sebou neposlouchal. Snad teď nebyl schopen slyšet nic kromě hlásků hluboko uvnitř své hlavy.

„Dělejte, co uznáte za nejlepší,“ mumlal si jeden nom. „Co je tohle za radu?“

Stáli shromážděni po stovkách a dívali se, jak se auto blíží. Nisodemus stál o krok před zástupem s rukama vzpaženýma.

Jediným zvukem bylo skřípění pneumatik na štěrku.

Kdyby v příštích několika vteřinách letěl nad lomem nějaký pták, užasl by.

Inu, možná ne. Ptáci jsou poněkud hloupá stvoření a dá jim hroznou práci vyrovnat se i s věcmi obvyklými, natožpak neobvyklými. Ale pokud by to byl mimořádně inteligentní pták — třeba špaček uprchlý z klece nebo nějaký papoušek, jehož silný vítr vychýlil mnoho tisíc mil z kurzu — pomyslel by si:

Hm. Tady v kopci je nějaká široká díra s maličkými starými otrhanými kůlnami a před nimi je plot.

A auto s modrým blikajícím světlem na střeše zrovna projíždí vraty v tom plotě.

A černé tečičky stojí před ním. Jedna stojí velmi klidně, přímo v cestě tomu autu, a ostatní — ostatní—

Berou nohy na ramena a utíkají. Utíkají jako o život.

Nisodema už nikdy nenašli, třebaže skupina nomů se silnými žaludky se po nějakém čase vrátila a prohledala vyježděné koleje od pneumatik a bláto.

Tak se rozšířila pověst, že možná v posledním okamžiku vyskočil a chytil se za auto a nějak se na něj vyškrábal. Potom vyčkával, poněvadž se styděl ukázat před nomy, a když se auto vracelo odkud přijelo, seskočil a zbytek života prožil v tichosti a beze vší okázalosti. Svým způsobem to byl dobrý nom, říkali si. Myslete si o něm, co chcete, věřil a dělal, co pokládal za správné, takže je jenom dobře, byl-li ušetřen a stále je někde tam ve světě.Tohle říkali jeden druhému a tohle zapsali do Knihy Nom.

Co si tak nomové mohli myslet v těch chvilkách soukromí, než usínali… inu, to je soukromá věc.

Lidé opatrně našlapovali kolem vlaku a toho, co zbylo z nákladního auta. Množství aut se přihnalo tím, co je podle lidí vysoká rychlost. Mnoho jich mělo nahoře modré světlo.

Nomové se už naučili obávat se věcí, na kterých bliká modré světlo.

Byl tam také landrover, který patřil lidem z lomu. Jeden z těchto lidí ukazoval na trosky nákladního auta a volal na ostatní. Otevřel rozdrcenou kapotu a ukazoval na místo, kde chyběla baterie.

V trávě podél trati šelestil vánek. A některé z dlouhých travin šelestily úplně bez vánku.

Dorcas měl pravdu. Kam jednou vstoupí lidé, tam se vracejí. Kamenolom jím patřil. Před kůlnami parkovala tři nákladní auta a lidé se hemžili všude. Někteří opravovali plot. Jiní z aut vynášeli bedny a barely. Jeden dokonce uklízel v ředitelně.

Nomové se krčili, kde se dalo a naslouchali ustrašeně zvukům nad sebou. Pro dvě tisícovky nomů nezbylo mnoho skrýší, ač byli tak maličcí.

Byl to hrozně dlouhý den. V příšeří pod některými kůlnami, ve tmě za bednami, v některých případech dokonce na zaprášených trámech pod plechovými střechami, jej nomové přežili, jak se dalo nejlépe.

Někdy unikli jen o vlásek, že by to stěží dokázal i kaskadér. Starý Munby Cukrář a větší část jeho rodiny oslepeni mžikali do světla, když nějaký člověk přemístil rozklíženou starou bednu, za kterou se krčili. Zachránil je jen kvapný ústup do úkrytu za stohem plechovek. A samozřejmě i fakt, že lidé se skutečně nikdy pořádně nedívají na to, co dělají.

Avšak to nebylo to nejhorší.

To nejhorší bylo mnohem horší.

Nomové seděli v hlučné tmě, neodvažovali se ani promluvit a cítili, že jejich svět mizí. Ne proto, že lidé nemají nomy rádi. Proto, že si jich nevšimnou.

Například Dorcasovo elektrické vedení. Dlouhý čas ztrávil napojováním drátů a vymýšlením, jak bezpečným způsobem krást elektřinu ze skříně s pojistkami. Člověk ji bez přemýšlení vyrval, hrál si uvnitř se šroubovákem a zavěsil tam novou skříňku se zámkem. Potom opravil telefon.

Nomové z Obchoďáku elektřinu potřebovali. Nedokázali se upamatovat na dobu, kdy bývali bez ní. Bylo to něco přirozeného, jako vzduch. A teď byla jejich světem nekonečná temnota.

A ta hrůza stále pokračovala. Hrubé prkenné podlahy se jim otřásaly nad hlavou, pršel z nich prach a třísky. Kovové sudy duněly jako hromobití. Bylo slyšet neustávající bušení kladiva. Lidé se vrátili a hodlali tu zůstat.

Avšak nakonec odešli. Když denní světlo ustoupilo ze zimní oblohy, jako když vychládá ocel, někteří lidé nasedli do svých vozidel a odjeli po cestě.

Než odjeli, udělali něco záhadného. Nomové se hrabali jeden přes druhého, aby se uhnuli, když se jedno z prken v podlaze ředitelny zvedlo. Obrovská ruka se vsunula dolů a položila na přeplněnou zem pod podlahou talířek. Potom, když se prkno vrátilo na místo, zase nastala tma.

Nomové seděli v přítmí a divili se, proč pro všechno na světě jim lidé, po takovémhle dni, dávají najíst.

Na talířku byla hromádka mouky. Nebylo jí mnoho v porovnání s jídlem v obchodním domě, ale nomům, kteří strávili celý den o hladu a ve strachu, voněla krásně.

Dva mladší nomové se připlazili blíž. Vůně to byla nesmírně vábivá.

Jeden si nabral plnou hrst.

„Nejez to!“

Grimma si razila cestu shlukem těl.

„Ale voní to tak —“ vypískl jeden nom.

„Už jsi někdy něco takového cítil?“ zeptala se.

„No, ne —“

„Takže nevíš, jestli se to dá jíst, že ne? Poslyšte. Já o takovémhle svinstvu vím své. Tam, co jsme — tam, co jsem bydlívala, v té díře… tam bylo u silnice místo, kam se lidé chodili najíst, a někdy jsme něco podobného nacházeli mezi popelnicemi. Zabije vás to, když to sníte!“

Nomové zírali na ten nevinný talířek. Jídlo, které vás zabije? To nedávalo smysl.

„Pamatuju, že jsme jednou v Obchoďáku měli takové maso z plechovky,“ řekl jeden postarší nom. „Všichni z toho měli pěkné bolení, vzpomínám si.“ Vrhl na Grimmu nadějný pohled.

Zavrtěla hlavou. „To není ono. Nacházeli jsme poblíž mrtvé krysy. Neumíraly zrovna krásně,“ dodala a otřásla se tou vzpomínkou.

„Ách.“

Nomové se zase zadívali na talířek. Nad hlavami se jim ozvalo dupání.

V lomu byl pořád nějaký člověk.

Seděl ve staré otáčecí židli v ředitelně a četl nějaký papír.

Nomové ho obezřetně pozorovali otvorem po suku těsně u podlahy. Obrovité boty, veliké záhyby nohavic, velehorstvo saka a vysoko nad tím vším vzdálený odlesk elektrického světla na holé hlavě.

Po dlouhé chvíli odložil člověk papír a natáhl se přes stůl vedle sebe. Nomové zírali na balík sendvičů větší než oni a na termosku, z níž po otevření stoupala pára a plnila boudu vůní polévky.

Slezli dolů a ohlásili to Grimmě. Seděla vedle talířku s moukou a nařizovala šesti starším a rozumnějším nomům hlídkovat a odhánět od něj děti.

„Nedělá nic, jen tam tak sedí. Viděli jsme, jak jednou nebo dvakrát vykoukl z okna.“

„Tak to tady bude celou noc,“ řekla Grimma. „Mám dojem, že lidé si lámou hlavu, kdo jim působí všechny ty nesnáze.“

„Co budeme dělat?“

Grimma seděla s bradou v dlaních.

„Na druhé straně lomu jsou ty velké staré rozpadlé baráky,“ řekla nakonec. „Mohli bychom jít tam.“

„Dorcas řekl — Dorcas říkával, že v těch starých kůlnách je to moc nebezpečné,“ namítl opatrně jeden nom. „Kvůli tomu všemožnému harampádí a takovým věcem. Moc nebezpečné, říkal.“

„Nebezpečnější než tady?“ zeptala se Grimma s pouhým stínem své bývalé ironie.

„Přesně tak.“

„Prosím, madam.“

To byla jedna mladší nomka. Měly Grimmu v úctě pro způsob, jakým okřikovala muže, a protože četla lépe než kdokoli jiný. Tato nomka držela v náručí miminko a ukláněla se pokaždé, když dokončila větu.

„Co se děje, Sorrito?“ zeptala se Grimma.

„Prosím, madam, některé děti jsou velmi hladové, madam. Tady není moc zdravého k snědku, víte.“ Vrhla na Grimmu úpěnlivý pohled.

Grimma přikývla. Zásoby byly pod těmi malými kůlnami, tedy to, co z nich zbylo. Nějaký člověk našel hlavní sklad brambor, to možná byl důvod, proč nalíčili ten jed. Nicméně oheň se nedal rozdělat a maso nebylo žádné. Celé dny nikdo pořádně nelovil, protože podle Nisodema je vším měl zaopatřit bří Arnoldové (zal. 1905).

„Jakmile se rozední, měli by, myslím všichni lovci, které můžeme postrádat, vyrazit ven,“ mínila Grimma.

Zvažovali to. Úsvit byl ještě hodně daleko. Nomovi připadá noc dlouhá jako celé tři dny…

„Je plno sněhu,“ ozval se jeden nom. „To znamená, že vodu budeme mít.“

„My bychom se mohli obejít bez jídla, ale děti ne,“ řekla Grimma.

„A starší taky ne,“ dodal další nom. „V noci bude zase mrznout. Elektřinu nemáme a nemůžeme si venku rozdělat oheň.“

Seděli a zasmušile pohlíželi na zem.

Grimma si uvědomila, že se nehašteří. Neremcají. Situace je tak vážná, že se opravdu nehádají a neobviňují jeden druhého.

„Dobrá,“ nadhodila, „a co si vy ostatní myslíte, že bychom měli udělat?“