Velký boj

1

„Zima,“ prohlásil Masklin s jistotou. „Říká se tomu zima.“

Opat Gurder se na něj zamračil.

„Nikdy jsi neříkal, že bude takováhle. Je takové chladno.“

„Tomu říkáš chladno?“ křikla bábi Morkie. „Chladno? Tohle nejni žádný chladno. Ty myslíš, že tohle je chladno? Jen počkej, až bude vopravdu chladno!“ Ona si v tom libuje, povšiml si Masklin; bábi Morkie si vždycky libovala v pohromách, to ji udržovalo ve formě. „To teprve bude dovopravdy chladno, až přijde. To zažiješ vopravdový mrazy a z nebe padá voda ve zmrzlých kouscích!“ Vítězoslavně se opřela. „Co ty na to, no? É?“

„Nemusíš s námi mluvit jako s dětmi,“ povzdychl Gurder. „My umíme číst, víš. Víme, co je sníh.“

„Ano,“ přidal se Dorcas. „V Obchoďáku měli takové karty s obrázky. Pokaždé, když nastal Vánoční trh. Sníh známe. Jiskří.“

„Nezapomeň na drozdy,“ přitakal Gurder.

„Vlastně je to ještě něco jiného,“ začal Masklin.

Dorcas ho umlčel mávnutím. „Já myslím, že si nemusíme dělat starosti. Jsme dobře zanorovaní, zásoby potravin vypadají uspokojivě, a víme, kam jít pro další, když bude potřeba. Nemá-li ještě někdo něco, proč tu schůzi neuzavřeme?“

Všechno šlo dobře. Nebo přinejmenším ne tak špatně.

I když, mezi rozličnými familiemi bylo pořád množství hašteření a hádek, ale to už je ta nomská povaha. Proto si ustavili Radu, která předstírala jakousi činnost.

Nomové se hádali rádi. Rada řidičů alespoň měla smysl; mohli se hádat bez toho, že by jeden druhého uhodil.

Stejně to bylo k smíchu. Tam v obchodním domě řídily běh věcí velké familie z oddělení. Ale teď se všechny familie promíchaly, a v lomu stejně žádná oddělení nebyla. Jenže nomové téměř instinktivně milovali hierarchii. Svět byl vždy spořádaně rozdělen na ty, kteří říkají, co se má dělat, a na ty, kteří to provádějí. A tak se zvláštním způsobem vynořila nová skupina vůdců.

Řidiči.

Záleželo na tom, kde jste se nacházeli během Velké Jízdy. Pokud jste byli mezi těmi v kabině nákladního auta, pak jste byli Řidiči. Všichni ostatní byli jenom Pasažéři. Příliš se o tom nemluvilo. Nebylo to oficiální nebo tak nějak. Nicméně převážná část nomského plemene cítila, že každý, kdo dopravil Náklaďák až sem, je osoba, která ví, co dělá.

Být Řidičem nemusela být nutně ohromná legrace.

Loni, než našli Obchoďák, musel Masklin lovit celé dny. Teď lovil, jen když se mu chtělo; mladší nomové z Obchoďáku lov milovali a viditelně nebylo správné, aby se toho zúčastňoval nějaký Řidič. Vykopávali brambory a blízké pole jim dalo bohatou sklizeň zrna i poté, co ho sklidily stroje. Masklin by byl raději, kdyby si pěstovali potraviny sami, ale nomové zřejmě neměli fortel na pěstování obilí na kamenité půdě lomu. Ale měli co jíst, a to bylo hlavní.

Cítil, jak kolem něj pulzuje život tisíců nomů. Jak zakládají rodiny. Jak se usazují.

Loudal se zpátky do svého doupěte pod zchátralou kůlnou. Po chvíli dospěl k rozhodnutí a vytáhl Věc z díry ve zdi.

Žádné světýlko na ní nesvítilo. Věc se nerozsvítí, dokud nebude někde u elektrického vedení, pak se rozhoří a bude moci promluvit. Nějaké vedení v lomu bylo a Dorcas už ho uvedl do provozu. Ale Masklin tam Věc nevzal. Tvrdá černá krychlička říkala takové věci, že to Masklina vždycky vyvedlo z rovnováhy.

Ale věděl naprosto jistě, že ho slyší.

„Starý Torrit umřel minulý týden,“ promluvil k ní po chvilce. „Byli jsme trochu smutní, ale koneckonců byl moc starý a prostě umřel. Chci říct, nic ho předtím nesežralo, ani nepřejelo nebo tak.“

Masklinův malý kmen kdysi žil v náspu dálnice uprostřed zvlněné krajiny, plné bytostí žádostivých čerstvého noma. Myšlenka, že byste mohli zemřít prostě tím, že přestanete žít, byla pro ně nová.

„Pochovali jsme ho nahoře na kraji brambořiště, hlouběji než dosáhne pluh. Nomové z Obchoďáku asi ještě pohřeb nechápou. Myslí si, že Torrit vyraší nebo co. Myslím, že si to pletou s tím, co se děje se semeny. Samozřejmě, nevědí nic o pěstování obilí. Protože žili v obchodním domě, víš. Je to pro ně všechno nové. Pořád remcají na jídlo, že pochází ze země; mají zato, že to není přirozené. A myslí si, že déšť je hasicí systém. Zřejmě se domnívají, že celý svět je jenom větší obchodní dům. Ehm.“

Chvíli civěl na nereagující krabičku a usilovně přemýšlel, co by dalšího řekl.

„Takže to znamená, že bábi Morkie je nejstarší nom,“ řekl nakonec. „A to znamená, že má nárok na členství v Radě, i když je žena. Opat Gurder na to upozornil, ale my jsme řekli, tak fajn, řekni si jí to sám, a on mlčel, takže je v Radě. Ehm.“

Prohlížel si nehty na rukou. Věc naslouchala odstrašujícím způsobem.

„Všichni mají strach ze zimy. Ehm. Ale nanosili jsme si moře brambor a tady dole je celkem teplo. Ale mají někdy směšné nápady. V Obchoďáku, povídali, když bylo období Vánočního trhu, objevoval se kalous Santa. Já jenom doufám, že se nevypraví sem za námi. Ehm.“

Poškrábal se za uchem.

„Celkem vzato, jde všechno dobře. Ehm.“

Naklonil se blíž.

„Víš ty, co to znamená? Když si myslíš, že všechno jde dobře, zhatí se něco, o čem jsi jakživa neslyšela. Já to říkám pořád… Ehm.“

Černá kostka nasadila soucitný výraz.

„Každý říká, že si dělám moc starosti. Myslím, že není možné dělat si až moc starostí. Ehm.“

Přemýšlel dál.

„Ehm. Myslím, že tohle jsou prozatím asi všechny novinky.“ Zvedl Věc a vrátil ji do díry.

Byl na rozpacích, má-li jí říct o rozepři s Grimmou, ale to byla, no, osobní záležitost.

To je všechno tím čtením, tak je to. Neměl jí dovolit, aby se učila číst a cpala si do hlavy věci, které nepotřebuje znát. Gurder měl pravdu, ženám se doopravdy přehřívá mozek. Grimmě se patrně v těchto dnech celý čas vaří klokotem.

Šel a řekl jí, podívej, teď už se všechno usadilo, je čas se vzít, jako to dělají nomové z Obchoďáku, Opat při tom něco mumlá a podobně.

Ale ona odpověděla, že to neví jistě.

Masklin na to, takhle se to dělá, řeknu si o tebe, a vdáš se, tak je to.

Odpověděla, že už dávno ne.

Postěžoval si bábi Morkie. Čekali byste, pomyslel si, trochu pochopení. Potrpěla si na tradice, ta naše bábi. Řekl, bábi, Grimma nedělá, co jí říkám.

A ona na to řekla, má recht. Kéž by mne napadlo nedělat, co se mi řeklo, když jsem byla mladá holka.

Tak se svěřil Gurderovi, který s ním souhlasil: ano, to je velmi špatné, dívky by měly dělat to, co se jim řekne. A Masklin ho prosil, tak jo, řekni jí to. A Gurder řekl, no, é, ona je skutečná osobnost, možná bude lepší chvilku to nechat a teď se koneckonců časy mění…

Časy se mění. No, to byla celkem pravda. Většinu těch změn způsobil Masklin. Musel nomy donutit myslet trochu jinak, aby opustili obchodní dům. Změny byly nutné. Změny byly správné. Byl pro změny všemi deseti.

Co naprosto nesnášel, byly věci, které zůstávaly stejné.

V koutě se opíralo jeho kopí. Teď… působilo tak dojemně. Pouhý kousek pazourku připevněný k ratišti kroucenou šňůrkou. Z Obchoďáku si přinesli pily a jiné věci. Dnes dovedli používat kov.

Chvíli upřeně zíral na kopí. Pak ho vzal a dal se do dlouhého, důkladného přemýšlení o svém postavení a o všem ostatním. Nebo, jak by to nazvali jiní, s chutí si zatrucoval.

Starý kamenolom se rozprostíral asi v půli stráně. Nad ním se tyčil strmý travnatý svah, který střídavě hýřil ostružinami a hlohovými křovisky. Dál se táhla jen pole.

Pod lomem se mezi neupravenými živými ploty vinula cesta a spojovala se s hlavní silnicí. Za ní vedla železniční trať, jiné jméno pro dvě dlouhé kovové linie na velkých dřevěných hranolech. Někdy po ní jezdilo cosi jako velmi dlouhé náklaďáky, zapražené do sebe.

Nomové ještě železnici plně nepochopili. Ale byla zřejmě nebezpečná, protože viděli, že kříží cestu, a kdykoli se přiblížila ta železniční pohyblivá věc, cestu uzavřely dvě branky.

Nomové věděli, k čemu jsou brány. Viděli jste je v polích, jak udržují věci uvnitř. Bylo tedy logické, že ty branky mají zabránit železnici uniknout z kolejí a vtrhnout na silnice.

Potom byla další pole, několik štěrkových prohlubní — pro nomy, co rádi ryby, pěkné místo pro rybolov — a pak bylo letiště.

V létě Masklin trávil hodiny pozorováním letadel. Všiml si, že pojíždějí po zemi, a potom se příkře vznesou, jako pták, a jsou menší a menší, až zmizí úplně.

To byla velká starost. Masklin seděl na svém oblíbeném kameni, v dešti, který se právě spustil, a začal si lámat hlavu. Tyto dny ho trápilo tolik věcí, s nimiž se musel vyrovnat, ale nad všemi byla tato jedna veliká.

Měli by zamířit tam, kam letí letadla. To mu řekla Věc, když s ním ještě mluvila. Nomové přišli z nebe. Vlastně zpoza nebe, čemuž bylo těžké porozumět, protože jediné, co určitě leželo za oblohou, byla další obloha. A měli se tam vrátit. Byl to jejich… něco, co začíná na s… sob, ne na l. Los. Jejich los. Kdysi jim patřívaly světy. A nějak uvízli tady. Ale — to bylo to znepokojivé — ta loď, to letadlo, co létá opravdu vysokou oblohou, mezi hvězdami, byla pořád tam někde nahoře. První nomové ji opustili, když sem přiletěli v jedné menší lodi, ta se rozbila a oni už se nemohli vrátit.

A on je jediný, kdo to ví.

Starý Opat, ten před Gurderem, to taky věděl. Grimma, Dorcas a Gurder něco z toho tušili, ale měli neklidnou mysl a byli praktičtí a tou dobou toho měli moc na práci.

To proto, že se všichni usazují. Chceme si to tady proměnit ve svůj malý svět, stejně jako v Obchoďáku, uvědomil si Masklin. Oni si kdysi mysleli, že střecha je oblohou, a my si myslíme, že obloha je střechou.

Jednoduše zůstaneme a…

Po cestě k lomu se blížilo nákladní auto. Byl to tak neobvyklý pohled, že si Masklin uvědomil, že se na něj už chvíli dívá, aniž ho vůbec vnímá.

„Nikdo nehlídal! Proč nebyl nikdo na hlídce? Řekl jsem, že vždycky musí být někdo na stráži!“

Půl tuctu nomů cupitalo vadnoucím kapradím k bráně do lomu.

„Řada byla na Saccovi,“ bručel Angalo.

„Ne, nebyla!“ hájil se Sacco. „Jen si vzpomeň, včera jsi mi řekl, že se prohodíme, protože —“

„Je mi jedno, kdo byl na řadě!“ křičel Masklin. „Nebyl tam nikdo! A měl tam být! Je to tak?“

„Promiň, Maskline.“

„Jo. Promiň, Maskline.“

Vyškrábali se na násep a přitiskli se k zemi za trsem suché trávy.

Nákladní auto bylo malé, jak jen nákladní auta můžou být. Člověk už vystoupil a kutil něco na bráně.

„To je landrover,“ pronesl Angalo důležitě. Před Velkou Jízdou, ještě v Obchoďáku, strávil hodně času čtením o automobilech, četl všechno, co se dalo. Miloval je. „Není to opravdový náklaďák, spíš vozí lidi po —“

„Ten člověk přidělává něco na bránu,“ řekl Masklin.

„Na naši bránu,“ zdůraznil Sacco nesouhlasně.

„Trochu divné,“ řekl Angalo. Muž se potácel, po lidsku pomalu a těžkopádně, zpátky k autu. To nakonec couvlo a odehřmělo.

„Jede až sem, jenom aby připevnil kus papíru na vrata,“ divil se Angalo, když se nomové zvedli. „To jsou celí lidi.“

Masklin se zamračil. Lidé jsou velcí a hloupí, to je pravda, ale je na nich něco nezadržitelného, a zdá se, že je řídí kousky papíru. Tam v Obchoďáku říkal kousek papíru, že se bude Obchoďák bourat, a každopádně ho zbourali. S těmi papírky se lidem nemůže věřit.

Ukázal na rezavou drátěnou síť, po níž se šikovný nom snadno vyšplhal.

„Sacco, radši to sundej.“

Na míle vzdálen se na živém plotě zmítal jiný kus papíru. Na sluncem vybledlá slova pleskaly dešťové kapky, prosakovaly papírem, až byl těžký a mokrý a… utrhl se.

Osvobozen padal na trávu. Šustil ve vánku.