12

IV. Jít není kam, a my musíme Odejít.

Z Knihy Nom, Východy, kap. 3, verš IV


„Králíci, pomyslela jsem si,“ řekla.

Dorcas ji poklepal po ruce.

„Dobrá práce,“ zašeptal vysíleně.

„Když Sacco odešel, zůstali jsme na cestě,“ řekla Nooty, „a dělala se opravdu hrozná zima a Dorcas řekl, abychom ho odnesli na druhou stranu živého plotu, a, no, byla jsem to já, kdo řekl, že někdy jsou tady v poli vidět králíci, a on řekl, najděte králičí noru. Tak jsme ji našli. Počítali jsme, že tady zůstaneme celou noc.“

„Áu,“ zaskučel Dorcas.

„Nevyváděj, vůbec nic ti nedělám,“ uklidňovala ho bábi Morkie zvesela, a prohlížela mu nohu. „Zlomenýho nejni nic, ale je tam šerednej výron.“

Nomové z Obchoďáku si prohlíželi noru se zájmem a jistou dávkou uznání. Nora byla pěkně uzavřená.

„Vaši předkové patrně v podobných děrách žili,“ řekla Grimma. „S různými poličkami a tak podobně, samozřejmě.“

„Moc hezké,“ řekl jeden nom. „Domácké. Skoro jako pod podlahou.“

„Trochu to tu páchne, všimni si,“ řekl jiný.

„To budou králíci,“ řekl Dorcas a kývl do hlubší temnoty. „Slyšeli jsme je štrachat, ale drží se stranou. Nooty říkala, že tu před chvilkou asi čenichala liška.“

„Radši bychom vás měli dostat co nejdřív zpátky,“ řekla Grimma. „Myslím, že žádná liška nebude náš houf otravovat. Koneckonců, ty místní vědí, co jsme zač. Sežer noma a zemřeš, to už pochopily.“

Nomové přešlapovali z nohy na nohu. To byla samozřejmě pravda. Potíž je, pomysleli si, že osoba, která toho bude doopravdy nejvíc litovat, bude ten jeden sežraný nom. Vědomí, že potom si liška zažije své, mu nebude valnou útěchou.

Kromě toho jim byla zima, byli celí promáčení a nora, třebaže tam v lomu by to neznělo jako velmi pohodlná nabídka, byla náhle mnohem lepší než ta hrůzná noc venku. Klopýtali kolem tuctu králičích děr a volali dolů do temnoty, než uslyšeli Nootin hlas.

„Vážně myslím, že se nemusíme bát,“ naléhala Grimma. „Lišky chápou velmi rychle. Není to tak, bábi?“

„É?“ probrala se bábi Morkie.

„Vyprávím všem, jak lišky rychle chápou,“ opakovala jí Grimma zoufale.

„No jo. Vcelku rychle,“ přitakala bábi. „Zajde si řádnej kus cesty pro něco, na čem si ráda pochutná, ta tvoje chápavá liška. Zvlášť když je chladno.“

„Tohle jsem nemyslela! Proč od tebe musí všechno znít tak hrozně?“

„To jsem určitě neměla v oumyslu,“ omlouvala se bábi Morkie a popotáhla.

„Musíme se vrátit,“ řekl Dorcas pevně. „Tenhle sníh jistě jenom tak nezmizí, co? Zvládnu to, když se budu mít o koho opírat.“

„Můžeme ti udělat nosítka,“ navrhla Grimma. „Ačkoliv není moc k čemu se vracet.“

„Viděli jsme lidi jet nahoru po cestě,“ řekla Nooty. „Ale museli jsme jít až k jezevčím tunelům a nebyly tam žádné pořádné stezky. Pak jsme se pokusili přejít přes pole dole, a to byla chyba, všechna jsou zoraná. Neměli jsme co jíst,“ dodala.

„Moc toho nečekejte,“ poznamenala Grimma. „Lidé nám vzali většinu zásob. Myslí si, že jsme krysy.“

„No, to není tak špatné,“ prohodil Dorcas. „V Obchoďáku jsme v nich tu myšlenku pěstovali. Kladli pasti. Když jsem byl kluk, honili jsme v suterénu krysy a strkali je do pastí.“

„Teď používají otrávené jídlo,“ řekla Grimma.

„To není dobré.“

„Tak pojď. Dopravíme tě zpátky.“

Venku pořád padal sníh, ale nekoordinovaně, jakoby někdo ty poslední vločky dal lacino do výprodeje. Na východě se objevila linka červeného světla — zatím ne úsvit, ale příslib úsvitu. Nevypadalo to vesele. Až se slunce opravdu probudí, shledá, že je uvězněno za mřížemi mračen.

Nalámali pár kousků zvadlých stonků petržele a vyrobili pro Dorcase hrubé křeslo, které mohla nést čtveřice nomů. S tím úkrytem v živém plotě měl pravdu. Sníh tam nebyl hluboký, ale vynahrazovalo ho staré spadané listí, větvičky a odpadky. Šlo se pomalu a ztěžka.

Být člověkem musí být ohromné, uvažovala Grimma, když jí trny dlouhé jako její ruka škubaly šaty. Masklin měl pravdu, tohle je opravdu jejich svět. Je jim na míru. Jdou si kam chtějí a dělají si, co se jim líbí. My si myslíme, že spravujeme svoje záležitosti, a zatím žijeme v zapadlých zákoutích jejich světa — pod jejich podlahami a krademe jim věci.

Ostatní se lopotili ve vyčerpaném mlčení. Jediný zvuk kromě křupání sněhu a šustění listí pod nohama vydávala bábi Morkie. Našla v křoví pár hložinek a jednu okusovala se všemi projevy libosti. Nabízela hložinky kolem, ale ostatním nomům byly hořké a nechutnaly jim.

„Možná de jenom vo zvyk,“ zamumlala a loupla okem po Grimmě.

To je jedna z věcí, na které si budeme muset zvyknout, pomyslela si Grimma, ignorujíc ten ublížený pohled. Máme jedinou naději: rozptýlit se a opustit lom v malých skupinkách, hned jak se vrátíme. Vystěhovat se do volné krajiny, vrátit se k životu v opuštěných králičích norách a jíst, co se nám podaří najít. Pár skupinek může zimu přežít, když staří pomřou.

A to znamená sbohem elektřině, sbohem čtení, sbohem banánům…

Ale já počkám v lomu, dokud se Masklin nevrátí.

„Hlavu vzhůru, holka zlatá,“ zkoušela to kamarádsky bábi Morkie. „Nekoukej jako morous. Možná na to nikdá nedojde, to já řikám pořád.“

Dokonce i bábi se lekla, když k ní Grimma obrátila obličej, z něhož vyprchala všechna barva. Dívka několikrát otevřela a zavřela ústa.

Potom se mlčky sesula na kolena a začala vzlykat.

Byl to ten nejpříšernější zvuk, jaký kdy slyšeli. Grimma křičela, hartusila, proháněla lidi a poroučela. Slyšet ji plakat bylo zlé, jako by se celý svět obrátil na ruby.

„Jenom sem se ji snažila rozveselit,“ zamumlala bábi Morkie.

Nomové rozpačitě stáli v kruhu kolem. Nikdo se neodvažoval ke Grimmě přiblížit. Stát se mohlo cokoliv. Když se pokusíte poklepat jí na rameno a utišit „Notak, to nic“, mohlo by se přihodit opravdu cokoliv. Mohla by vám třeba ukousnout ruku nebo tak něco.

Dorcas se podíval na nomy kolem sebe, vzdychl si a zvedl se ze svých nouzových nosítek. Kulhal ke Grimmě a zachytával se větévky s trny, aby se udržel na nohou.

„Našla jsi nás, vracíme se do lomu, všechno je v pořádku,“ povídal konejšivě.

„Není! Musíme odtáhnout!“ vzlykala. „Radši jste měli zůstat v té díře! Všechno je na draka!“

„No, já bych řekl —“ začal Dorcas.

„Nemáme žádné potraviny a lidi nemůžeme zastavit a uvízli jsme v lomu a já jsem se snažila dát všechny dohromady a teď se to pokazilo!“

„Měli jsme jít do té stodoly hned na začátku,“ mínila Nooty.

„To byste pořád ještě mohli,“ řekla unaveně Grimma. „Všichni mladší by mohli. Dostat se co nejdál odsud!“

„Ale děti by to neušly, a staří by určitě nezvládli ten sníh,“ pravil Dorcas. „To přece víš. Ty jenom ztrácíš odvahu.“

„Zkusili jsme všechno! Je to čím dál horší! Mysleli jsme, že Venku se nám bude krásně žít a teď se to všechno rozsypalo!“

Dorcas se na ni dlouho zaraženě díval.

„Možná to můžeme rovnou zabalit,“ řekla nepříčetně Grimma. „Možná to můžeme zabalit a umřít tady na místě.“

Nastalo zděšené mlčení.

Prolomil ho Dorcas.

„É. É. Určitě? To myslíš vážně?“

Tón jeho hlasu zvedl Grimminu hlavu.

Ostatní nomové třeštili oči.

Z výšky je pozorovala liška.

Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se Čas zastaví. Grimma viděla žlutozelený přísvit liščích očí a obláček jejího dechu. Jazyk jí visel z tlamy.

Vypadala překvapeně.

V těch končinách byla nová a nomy ještě nikdy předtím neviděla. Její nikterak komplikovaná mysl se snažila vyrovnat se s faktem, že tvar těla nomů — dvě paže, dvě nohy, nahoře hlava — je tvar, který si spojuje s lidmi, jimž se naučila vyhýbat, ale rozměr navozuje představu jednohubky.

Nomové hrůzou zkameněli. Pokusit se o útěk nemělo smysl. Liška měla k pronásledování dvakrát tolik nohou. Stejně byste skončili jako mrtvola, ale aspoň neskončíte jako zadýchaná mrtvola.

Ozvalo se zavrčení.

K překvapení nomů pocházelo od Grimmy.

Popadla hůlku bábi Morkie, vyrazila vpřed a praštila lišku přes nos, dřív, než se mohla pohnout. Liška ňafla a pitomoučce zamžikala.

„Mazej odtud!“ vřískla Grimma. „Jak se opovažuješ sem přijít!“ Znovu lišku uhodila. Liška trhla hlavou. Grimma postoupila ještě o krok a zaskočila lišku další ranou přes čenich.

Liška si to rozmyslela. Dole v roští jsou určitě králíci. Králíci se neperou. S králíky má o moc větší štěstí.

Zakňučela, couvla s očima upřenýma na Grimmu, a potom vyrazila do tmy.

Nomové si vydechli.

Tak,“ prohodil Dorcas.

„Promiňte, ale já prostě lišky nemohu vystát,“ vypravila ze sebe Grimma. „A Masklin říkal, že bychom jim měli dát na vědomí, kdo tady šéfuje.“

„Já se nehádám,“ řekl Dorcas.

Grimma se bezvýrazně zadívala na hůlku.

„Co jsem říkala před tím?“ zeptala se.

„Říkala jsi, že to mužem vzdát a rovnou tady umřít,“ pravila nápomocně bábi Morkie.

Grimma se na ni zle podívala. „Ne, to jsem neříkala. Jenom jsem byla asi trošku unavená, to je všechno. Jdeme. Když tu budeme stát, tu smrt si akorát uženeme.“

„Nebo naopak,“ špitl Dorcas a upíral oči do liškami zabydlené temnoty.

„To není k smíchu,“ odsekla Grimma a vykročila.

„To jsem ani nemyslel,“ řekl Dorcas a otřepal se.

Nad nimi, nomy neviděna, kličkovala po obloze poněkud zvláštní jasná hvězda. Byla malá, nebo možná byla hodně velká, ale byla daleko. Kdybyste se na ni dívali dost dlouho, možná by se vám zdálo, že má tvar kotouče. Způsobila, že se vzduchem do celého světa rozlétly spousty zpráv.

Zdálo se, že něco hledá.


Když se vrátili do lomu, míhala se tam světla. Další skupina nomů je šla hledat. Ne zrovna s velkým nadšením, ale šli to zkusit.

Jásot, který vypukl, když se ukázalo, že se všichni ve zdraví vrátili, dal Grimmě na chvíli zapomenout, že jsou sice bezpečně zpátky, ale na velmi málo bezpečném místě. Četla jednou v jakési knize přísloví, co dokonale vystihovalo jejich situaci. Pokud si vzpomínala, bylo to něco o dešti a okapu. Nebo něco takového.

Grimma vedla záchrannou výpravu do kanceláře a poslouchala, jak Sacco s mnohým přerušováním líčí ono dobrodružství od chvíle, kdy Dorcas v náhlé hrůze seskočil z nákladního auta a oni ho vyvlekli z kolejí těsně před tím, než přijel vlak. Znělo to jako statečný a vzrušující čin. A marný, pomyslela si Grimma, ale nechala si to pro sebe.

„Nebylo to tak zlé, jak to vypadalo,“ řekl Sacco. „Chci říct, ten náklaďák to rozmačkalo, ale vlak ani nevykolejil. My jsme to všechno viděli. Umírám hlady,“ uzavřel svou řeč.

Věnoval všem zářivý úsměv, který postupně bledl jako západ slunce.

„Ono není žádné jídlo?“ zeptal se nešťastně.

„Ještě míň než žádné,“ řekl jeden nom. „Jestli máš kousek chleba, mohli bychom si dát sněhový sendvič.“

Sacco se nad tím zamyslel.

„Králíci,“ řekl. „V polích jsou králíci.“

„A ve tmě,“ prohodil Dorcas, který vypadal, že má něco za lubem.

„No jo,“ připustil Sacco.

„A s tou liškou, co se tady potlouká,“ přidala se Nooty.

Grimmě se v hlavě vynořilo další rčení. „Pěkná jízda,“ řekla, „když kočíruje čert.“

Dívali se na ni v mihotavém světle zápalek.

„Kdo to je?“ zeptala se Nooty.

„Taková strašidelná postava, která žije pod zemí na nějakém místě, kde je horko, myslím,“ odpověděla Grimma.

„Jako kotelna v Obchoďáku?“

„Řekla bych, že jo.“

„Jaký dopravní prostředek řídí?“ ptal se Sacco, jehož to viditelně zaujalo.

„Znamená to, že někdy vás okolnosti někam zavedou,“ řekla Grimma podrážděně. „Myslím, že ve skutečnosti nic neřídí.

„Tak ne. Stejně by tam dole nebylo místo.“

Dorcas zakašlal. Vypadal, že ho něco rozrušilo. Tedy, rozrušen byl každý, ale on byl rozrušený víc.

„Tak dobrá,“ pronesl tiše.

Způsob, jakým to řekl, upoutal jejich pozornost.

„Měli byste všichni jít se mnou,“ pokračoval. „Věřte mi, radši bych byl, kdybyste nemuseli.“

„Kam?“ zeptala se Grimma.

„Do starých kůlen. Tam u skály,“ řekl Dorcas.

„Ale ty jsou všechny na spadnutí. A říkal jsi, že je to tam velmi nebezpečné.“

„Ó, to ano. To je. Jsou tam haldy starých krámů a plechovky všeho možného, čeho by se děti neměly ani dotknout a takové věci…“

Nervózně si probíral vousy.

„Ale, je tam ještě něco. Něco, na čem jsem tak trochu pracoval, tak trochu.“

Podíval se Grimmě do očí. „Něco mého. Nejkouzelnější věc, jakou jsem kdy viděl. Dokonce lepší než ty žáby v květech.“

Potom si odkašlal. „A mimochodem, je tam spousta místa. Podlaha je jenom hliněná, é, ale kůlny jsou velké a je tam spousta, é, schovávaček.“

Kanceláří otřáslo zachrápání člověka.

„Kromě toho se mi tak blízko u téhle věci nelíbí,“ dodal.

Nad tím se ozvalo všeobecné mručení na souhlas.

„Přemýšleli jste o tom, co s tím hodláte udělat?“ zeptal se Dorcas.

„Někteří ho chtěli zabít, ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla Grimma. „Ostatní lidi by to doopravdy naštvalo.“

„Kromě toho se mi to nezdá správné,“ řekl Dorcas.

„Vím, co myslíš.“

„Takže… co s tím uděláme?“

Grimma si prohlížela obrovský obličej. Každý pór, každý vlásek byl obrovský. Bylo to zvláštní pomyšlení, kdyby existovala stvoření ještě menší než nomové, drobné bytosti, možná velikosti mravenců, kteří by měli stejný obličej jako ona. Když na to nahlížíte filozoficky, je celá ta záležitost s velkými a malými jenom věcí rozměrů.

„Pustíme ho,“ prohlásila. „Ale… je tady nějaký papír?“

„Na stole je ho stoh,“ řekla Nooty.

„Přines mi nějaký, prosím tě. Dorcasi, ty máš u sebe vždycky něco na psaní, viď?“

Dorcas se přehraboval v kapsách, až našel kousek tuhy z tužky.

„Šetři,“ řekl. „Nevím, jestli nějakou kdy ještě najdu.“

Konečně se vrátila Nooty a vlekla zažloutlý kus papíru s nápisem: Komanditní společnost pro obchod pískem a štěrkem. Faktura č.

Grimma se na chvíli zamyslela, potom olízla tuhu a začala psát velká písmena.

„Co to děláš?“ ptal se Dorcas.

„Pokouším se komunikovat,“ odvětila Grimma. Pečlivě si rozvrhla další slovo, pořádně přitlačila na tuhu.

„Vždycky jsem si myslel, že by to stálo za pokus,“ řekl Dorcas, „ale je na to teď ten pravý čas?“

„Ano,“ řekla Grimma. Dopsala poslední slovo.

„Co myslíš?“ zeptala se a podávala Dorcasovi tuhu.

Slova byla trochu kostrbatá tam, kde hodně přitlačila, a její pravopis nebyl tak bezchybný jako její obratnost ve čtení, ale výsledný text byl vcelku jasný.

„Já bych to napsal jinak,“ řekl Dorcas, když si to přečetl.

„Ty asi ano, ale jsem to udělala takhle.“

„Ano.“ Dorcas naklonil hlavu ke straně. „No, rozhodně to komunikace je. Víc už si nemůžeš zakomunikovat. Ano.“

Grimma se snažila o optimismus. „A teď se podíváme na tu tvoji kůlnu.“

O dvě minuty později byla kancelář prázdná. Člověk na podlaze chrápal s jednou rukou upaženou.

Držel v ní kus papíru.

Pravilo se tam: Komanditní společnost pro obchod pískem a štěrkem. Faktura č.

Pravilo se tam: MOHLI SME TĚ VRÁŽDIT. NEHTE NÁS BYT.


Teď už bylo venku docela světlo a sněžení ustalo.

„Uvidí naše stopy,“ řekl Sacco. „I lidé si všimnou tolika stop.“

„To je jedno,“ opáčil Dorcas. „Hlavně všechny odveďte do těch starých kůlen.“

„Jsi si jistý, Dorcasi?“ ptala se Grimma. „Jsi si opravdu jistý, že je to dobrý nápad?“

„Ne.“

Připojili se k proudu nomů, chvátajících škvírou v prorezlém vlnitém plechu, a vstupujících do prostorné kůlny, zvučící ozvěnou.

Grimma se rozhlédla. Rez a čas vyhlodaly ve stěnách a stropě velké díry. Staré plechovky a kotouče drátu se válely jedno přes druhé v koutech spolu se zvláštně tvarovanými kusy kovu a zavařovačkami s hřebíky. Všechno páchlo olejem.

„Co je to za vzácnost, se kterou bychom se měli seznámit?“ zeptala se.

Dorcas ukázal do stínů na vzdáleném konci kůlny, kde mohla rozeznat něco velikého a nezřetelného.

„Ale to vypadá jako… nějaký velký kus látky…“ řekla.

„Je to, ehm, pod ní. Všichni jsou uvnitř?“ Dorcas přiložil ruce k ústům. „Jsou všichni uvnitř?“ zavolal. Obrátil se k Nooty.

„Potřebuju vědět, kde kdo je. Nechci, aby se někdo bál, ale taky nechci, aby se tu někdo zbytečně pletl.“

„Zbytečně co?“ divila se Grimma, ale on si jí nevšímal.

„Sacco, vezmi pár mládenců a přineste ty věci, co jsme uložili do živého plotu,“ řekl Dorcas. „Rozhodně potřebujeme tu baterii a nevím přesně, kolik máme paliva.“

Dorcasi! Co to znamená?“ domáhala se vysvětlení Grimma a dupla si nohou.

Dorcasovi se tohle někdy stávalo, to věděla. Když uvažoval o strojích nebo jiných věcech, které umí sám sestrojit, začínal všechny okolo ignorovat. Také se mu změnil hlas.

Dlouze a nepřítomně se na ni díval, jako by ji viděl prvně. Potom se podíval do země.

„Radši, é, pojď se mnou,“ řekl. „Budu tě potřebovat, abys to všem vysvětlila. Na takové věci jsi o moc lepší.“

Grimma ho následovala po promrzlé podlaze. V kůlně se shromažďovali další nomové a tísnili se bojácně kolem stěn.

Vedl ji do stínu pod plachtou, která tvořila jakousi velkou jeskyni plnou prachu.

Pneumatika podobná pneumatice nákladního auta vystupovala trochu z příšeří, ale byla mnohem boulovatější než kterákoliv, kterou Grimma kdy viděla.

„Ó. Vždyť je to nákladní auto,“ řekla nejistě. „Ty tady máš nějaký náklaďák, co?“

Dorcas mlčel. Jenom ukázal vzhůru.

Grimma se podívala nahoru. Potom se podívala ještě výš. Jekubovi do tlamy.

Загрузка...