Poutník

5. Kouzelníkův učeň

Illithidí žena známá jako Vestress přecházela po mozaikové podlaze trůnního sálu, který byl donedávna pokladnicí v potopených ruinách, jež dávno mrtví elfové nazývali Ascarle. Zůstalo zde jen několik z těchto pradávných pokladů: většinou velké sochy nebo zlaté předměty příliš těžké na to, aby je její prchající otroci odnesli s sebou.

Sama Vestress na tom byla rozhodně hůř. Prsteny s ametysty jí ze čtyřprstých rukou strhali. Stříbrná korunka, která zdobila její levandulovou hlavu, byla pryč, stejně jako medailon s královským erbem, který si přisvojila jako samozvaná regentka Ascarle. Šílené zlodějské ruce roztrhaly krásné šaty a citlivá chapadla v obličeji měla zhmožděná. Jediný důvod, proč byla stále naživu, byl ten, že si otroci mysleli, že už je mrtvá. Na to dohlédlo znehybňující kouzlo Liriel Baenre.

Illithidí žena nicméně necítila sebemenší vděčnost.

Vestressina pátrající mysl postřehla, jak se k ní loudá její genasijská otrokyně. Chapadla na regentčině tváři sebou škubala a kroutila se, jako by illithidí žena ochutnávala vzduch, ale Vestress si v emoční bouři, která se plazila k trůnnímu sálu, četla příběh genasiina úkolu. Genasi cítila neuvěřitelnou zuřivost, a k tomu zklamání, selhání a strach.

Strach. Ach ano. Měla důvod mít strach.

Vestress se usadila na trůnu a prázdné bílé oči upřela na dveře. Vzápětí do místnosti vstoupila pružná žena s modrou kůží a uctivě se hluboce poklonila. Tvář měla posetou nachovými modřinami a jedno oko nateklé tak, že na ně téměř neviděla. V mysli genasi vířila nenávist k drowí ženě, která to způsobila, a její vše zahlcující touha po pomstě zněla v harmonii s podobnou zuřivostí illithidí regentky.

Pomsta je odměnou schopných, „řekla“ illithid, která svůj královský ženský hlas promítla přímo do mysli genasi. Ty, Azar, jsi mne zklamala.

Genasi stiskla rty a uražená pýcha se z ní valila v bodavých vlnách. „Pokud jsem vás zklamala, paní, pak jen proto, že jsem neměla nutná kouzla,“ řekla nedůtklivě. „Říkala jste, že ta drowka je kouzelnice. Nevěděla jste, jak mocná.“

Nevěděla? Liriel Baenre se se mnou setkala. Kdybych chtěla, mohla bych vyjmenovat všechna kouzla, co má v toulci. Dala jsem ti veškerou magii, kterou jsi na odražení jejích útoků potřebovala. Jedno chapadlo ukázalo směrem k Azar jako vyčítavý prst. Jaký máš důvod si stěžovat? Nebyla to magie, co ti zhyzdilo tvář.

Genasi zvedla ruku k oteklému oku. „Přesto celá mise ztroskotala na nedostatku magie. Měla jsem v úmyslu sledovat loď a dostat se k drowce nepozorovaně, ale šaman ropušáků mě poslal do bitvy a já se proti jeho volání neměla jak bránit. Potřebuju nějakou obranu.“

Illithidí regentka odbyla starosti své otrokyně mávnutím nachové ruky. Ropušáci jsou hanebné stvůry, to je jisté, ale jejich magie je bezvýznamná. Jednou tě překvapili. Podruhé už se nachytat nenecháš.

„Kéž by to byla pravda!“ zakvílela genasi. „Pořád slyším šamanovo volání! Není vhodné, když služebníci regentky Ascarle musejí poslouchat nižší hlas. Nemůžete udělat něco, co by ta pokořující pouta uvolnilo?“

Vestress to chvíli zvažovala a pak souhlasně naklonila baňatou hlavu. Uklidni svou mysl, jak nejlépe dokážeš. Celý proces tak pro tebe bude méně bolestivý, a co je důležitější, bude pohodlnější pro mne.

Illithidí žena vstala a klouzavě přešla k otrokyni, která poslušně poklekla a zvedla potlučenou tvář. Chapadla z regentčiny tváře obklopila hlavu genasi a Vestressina vrozená mentální magie zkoumala mysl otrokyně. S lehkostí půlčíka zloděje proklouzla kolem Azařiných vířících myšlenek, kolem představ, kolem všech emocí, které genasi připouštěla a chápala, a rychle zamířila přímo do skrytých hlubin mysli. Tam nalezla pevné nenávistné klubko spletené z vláken donucení. Mentálním dotykem stejně jistým a jemným jako prsty harfeníka začala vlákna rozplétat…

Její soustředění se náhle zcela zhroutilo. Vestress se zapotácela dozadu s pohledem nevěřícně upřeným na jílec dýky, který jí trčel mezi spodními žebry.

Podruhé v životě byl její mentální hlas umlčen – ne drowí magií, ale bílou, spalující bolestí, pulzující z rány.

„Už žádné donucení,“ zasyčela Azar. Zvedla se, modrou rukou sevřela dýku a zakroutila jí. „Žádné otroctví. Jen pomsta. Pořád si myslíš, že jsem neschopná?“

Před Vestress se pomalu vynořila pravda a bila do její omámené mysli jako zvuk vzdáleného příboje. Azar nenáviděla drowí dívku, ošklivila si šamana ropušáků. To bylo dostatečně opravdové, avšak mentální hluk této nové pohany zakryl její největší a nejpronikavější zášť.

Vestress se celou vůlí opřela do strašlivé bolesti a odsunula ji stranou na tak dlouho, aby zformovala poslední důležitou myšlenku:

A co drowka?

Azařina potlučená tvář se zkroutila v úsměšku. „Dokonce ještě i teď předpokládáš, že udělám, co mi nařizuješ! Ano, ta drowka mě porazila, ale porazila i tebe. Pro mě to vyrovnává všechny účty. Věz toto: ty zemřeš, a ona ne. Jestli ti to působí bolest, jsem spokojená.“

Genasi trhla jílcem dýky dolů a prudce vší silou zarazila čepel vzhůru. Krutá čepel se zabodla hluboko do Vestressiny hrudi. Svaly chvíli bolestivě kladly odpor a pak se dýka ponořila do čehosi měkkého a dužnatého.

Genasi vytrhla zbraň z rány a Vestress se náhle začala topit. Z jejích chapadel bublal ichor, hrnul se jí do očí a stékal po tvářích jako horké zelené slzy.

Mramorová podlaha jí letěla naproti. Vestress nezaznamenala dopad, ale postupně začala vnímat novou a vzdálenou bolest. Když si uvědomila její zdroj, zalila ji hrůza. Azařina dýka se prořezávala obličejovým chapadlem.

Genasi odhodila jeden škubající se výrůstek stranou a natáhla se po dalším. „Navzdory všemu se ropušáci stali nástrojem, pomocí nějž jsem získala svobodu. Tohle bude jejich odměna,“ vysvětlila. „Jak ta drowka brzy pozná, já vyrovnávám všechny účty.“

Klepání na trup lodi bylo stále naléhavější. Sharlarra se zamračila. „Možná jsem se měla zeptat na heslo, kterým odpovědět,“ zamumlala.

Pokrčila rameny, přistoupila ke stěně a i ona vyťukala čtyřverší v nezaměnitelném rytmu „Mořské panny“, jedné z nejoplzlejších písniček, které se v krčmách v Přístavu Lebek zpívaly. Zdálo se, že to neviditelného zvěda uspokojilo. Nyní bylo načase předat varování dál.

To představovalo problém. Podle Khelbena byl Caladorn Cassalanter na palubě. Sharlarra jej neznala příliš dobře, ale na plese při poslední Zimní slavnosti spolu tančili. Nesporně existovala možnost, že si domyslel, co se stalo s jeho drahokamy posázenou sponou na plášť. Nikdo by žádného z učedníků Khelbena Arunsuna nepodezříval z krádeže, ale věž Černá hůl teď byla daleko. V přiléhavých tmavých šatech a s bohatě zdobeným, šlechtice hodným mečem u boku se podezřele podobala šikovnému půlčíkovi po úspěšné noci. Jenom byla vyšší. A střízlivá.

Náhle dostala nápad. V duchu si představila Fjodorovu tvář a postavu a zahalila sebe i svou výstroj kouzlem iluze. Výsledek prozkoumala v bronzovém zrcadle nad umyvadlem a při pohledu na nepříliš elegantní obraz sebou škubla – kožený kabátec, plátěná košile, tmavé vlněné kalhoty zastrčené do nízkých obnošených bot. Sklonila pohled k „vypůjčenému“ meči, který měl nyní podobu těžké černé zbraně, ozdobené jen hrubě opracovanou medvědí hlavou na hrušce.

Vydala se ke dveřím a cestou tasila meč. Zbraní projelo zahučení magické energie a baryton spustil vřelou píseň:

Sharlarra podrážděně zaklela. Kopnutím zavřela dveře a modlila se, aby to nikdo neslyšel. „Zpívající meč! Zatraceně a k ďasu s tím chlapem!“

zazpíval meč omluvně.

„Děkuju mockrát, ale dneska jsme tady v přestrojení,“ řekla meči. „To znamená žádný zpěv.“

Ucítila, jak moc podivně zeslábla, podobně jako by si člověk zklamaně povzdechl, a pak magie opět jasně zazářila. Meč přešel od zpěvu k přednesu.

Sharlarra s pocitem marnosti zaťala zuby a podívala se ke stropu. Pomalé šoupání bot na palubě ukazovalo, že muži jsou v klidu. Námořníci ještě nepostřehli blížící se nebezpečí. Plýtvat nyní časem znamenalo později prolévat krev.

„Ještě jedno slovo a nechám tě roztavit a předělat na nočník. Jasné?“

„Podělaná Mystro!“ vybuchla. „Proč jenom Danilo nekoupil sembijský meč? Ty zbraně aspoň chápou, co se jim říká! Poslouchej: žádný zpěv, žádné deklamování, žádné mumlání ani prázdné tlachání. Jenom zabíjej. Potichu.“

Meč konečně zmlkl. Sharlarra si pospíšila úzkou chodbou a vyškrábala se po žebříku. Vytáhla zamaskovanou zbraň a namířila ji na moře.

„Blíží se mořští zlobři, hoši! Pořádně je přivítáme!“ zařvala a ze všech sil se snažila napodobit Fjodorův rašemenský přízvuk.

Několik námořníků se zastavilo a podivně se na ni zahledělo. Elfka si příliš pozdě uvědomila, že iluze nezahrnuje i její hlas – stále mluvila vlastním vášnivým elfím hlasem. Zapomněla ukrást jednu z berserkrových zbraní. Bez ní nebyla iluze dokonalá.

Meč v její ruce se tiše uchechtl.

Sharlarru zachránil křik ze strážního koše a řinčení zbraní, které si muži připravovali a chystali se čelit dalšímu nepříteli.

O zábradlí pleskl pár obrovských rukou s plovacími blánami. Jeden z pirátů vyrazil vpřed a sekl šavlí, ale vzhůru vystřelila další ruka, chytla muže za zápěstí a bez námahy úder zastavila. Rychlé zakroucení piráta odzbrojilo a přinutilo klesnout na kolena. Odvalil se stranou vteřinu předtím, než na palubě zadupaly mohutné nohy.

Tvor, přikrčený v obranném postoji, se nepodobal vodnímu zlobrovi v žádné z knih, co kdy Sharlarra viděla. Hlavu měl jako ryba, s ostnatou vzpřímenou ploutví, která začínala na temeni a táhla se po zádech. Dvě velké ploutve po stranách připomínaly přerostlé elfí uši a ohromné kulaté oči byly temné a hladové jako oči žraloka. Šeredná hlava byla rozdělena širokou tlamou, plnou bodcům podobných zubů. Ocas, podobající se tomu, jaký mají mořští hadi – dlouhý, vlnitý a zakončený dvojitou řadou ostnů – trčel z mohutně osvaleného humanoidního těla. Čtyři silné paže, vyzbrojené límcem loketních bodců, se protahovaly v očekávání bitvy.

„Mořští ďábli!“ zařval statný muž se zrzavým plnovousem. „Sahuagin na palubě!“

Ze Sharlařina meče vytryskl zvonivý bojový pokřik a zbraň v podstatě skočila k přikrčenému netvorovi. Elfka jej následovala, jak to jen šlo, a cestou mumlala kouzlo vroucí krve.

Sahuagin srazil úderem otevřené dlaně útočící meč stranou. Jednou z horních rukou sevřel Sharlařinu tuniku a trhnutím si elfku zvedl na úroveň očí. Další ruka se s drtivou silou sevřela kolem pravé paže a čelisti se vyčkávavě rozevřely dokořán.

Černé oči zesklovatěly a kolem netvorových vyceněných tesáků zavířila páchnoucí pára. Všechny jeho ruce se začaly divoce třást, zatímco tělo se spalovalo zevnitř. Sharlarra vykroutila ruku s mečem ze sevření a rychle netvora zabila sekem do břicha, po němž se na palubu vyvalily kouřící vnitřnosti.

Pečlivě se tomu svinstvu vyhnula a obrátila se, aby prozkoumala zmatek kolem. Přibližně tucet tvorů bojoval zbraněmi, které vylovil z moře – starodávnými kopími a zrezivělými zubatými meči. Piráti si je snadno drželi od těla.

Možná až příliš snadno.

Elfka couvala z bitky a cestou odrážela rány a bodnutí mořských ďáblů. Když se ocitla mimo změť sekajících zbraní a klejících pirátů, rozběhla se k záďové nástavbě a vyšplhala po žebříku nahoru.

Z této výhodné pozice měla dobrý rozhled po celé lodi. Jak tušila, na opačné straně několik sahuaginů tiše šplhalo přes zábradlí a mířilo přímo do podpalubí.

Tito netvoři neměli hrubé, všemi zapomenuté zbraně, patřící utopeným námorníkům. Byli vyzbrojení halapartnami s bodci, vytesanými z mořské slonoviny, a kolem pasu měli opasky plné skvělých dýk. Na každém opasku visela síť.

Byli na lovu a zjevně si přáli dostat úlovek živý.

Sharlarra zděšeně svraštila obočí. Zanedlouho sahuaginové zjistí, že je jejich kořist pryč. Podle toho, co o nich slyšela, pobijí všechny lidi na palubě jen tak pro zábavu.

Pohlédla dolů na meč. „Myslíš, že bys dokázal napodobit Fjodorův hlas?“

„Bez mluvení to nepůjde,“ poznamenal meč poněkud sarkasticky.

Sharlarra to ponechala bez odpovědi. „Jenom občas zařvi nějaký válečný pokřik, pár povzbuzujících slov, varování – prostě něco takového.“

„Je to lepší než nic.“

„To je od tebe velice laskavé. Jdeme.“

Seskočila z nástavby a meč strašlivě zařval – zvuk, z něhož běhal mráz po zádech a který vyvolával představu útočícího zraněného medvěda. Dva netvoři – a Caladorn Cassalanter – se za zvukem bezděčně otočili.

K šlechtici, který na okamžik neudržel pozornost, se vrhl třetí sahuagin. Sharlarra namířila na nové nebezpečí meč a její rychle pronášené zaklínadlo bylo pohlceno varovným výkřikem zbraně.

Netvor se zastavil těsně před Caladornem a zvednutá zbraň zařinčela o miniaturní hradbu síly. Sharlarra spěšným pohybem bariéru zrušila – právě včas, aby to mužovu protiútoku dovolilo proniknout skrz.

Elfka se prudce obrátila doprava, následujíc pobídnutí meče. Čepel se zaklesla do hrotů rezavého trojzubce a Sharlarra se tak dostala k sahuaginovým tesákům mnohem blíž, než kdy toužila.

Sahuagin se odporně zašklebil a vrazil spojené zbraně elfce do obličeje. Ta se instinktivně přikrčila, ignorujíc ostrou bolest v rameni, když byla její ruka s mečem tlačena dozadu. Volnou rukou si vytáhla nůž z boty a celou vahou bodla vzhůru.

Tlustá kůže ráně odolávala déle, než by Sharlarra pokládala za možné. Pak nečekaně povolila a jílec narazil do netvorova břicha. Sahuagin zavřískl bolestí, stáhl se a sklonil trojzubec k dalšímu útoku.

Jeden z dobře vyzbrojených sahuaginů přešel palubu, odstrčil zraněného netvora stranou, postavil se před Sharlarru a hrozivě se k ní naklonil. K jejímu překvapení nezaútočil a jednu ruku držel vysoko nad hlavou. Netvor ze sebe vydal řadu hlasitých štěbetových mlasknutí, která jako by ozvučela všechna prkna na lodi.

Po celé lodi sahuaginové přestávali bojovat a zůstávali stát ve střehu s připravenými zbraněmi. Něco v jejich chování se změnilo. Dokonce i když boj ustal, působili netvoři najednou mnohem hrozivěji.

„Kde je drowka?“ zasyčel vůdce.

„Chceš odpovědět, nebo mám já?“ zeptal se tiše meč.

„Řekni jim, že ji nikdy nevydáme,“ pobídla ho Sharlarra. Meč Fjodorovým hlasem zakřičel odpověď.

„To určitě,“ odsekl pirát se zrzavým plnovousem. „Já jsem tady kapitán a říkám, vezměte si ji a zmizte!“

Ohavná hlava se se škubnutím otočila k mluvčímu. „Kde ji schováváte?“

„Schováváme?“ zeptal se kapitán nevěřícně. „Kdyby hořela, ani bych na ni neplivl.“

„Kavalír,“ zamumlala Sharlarra.

„Zrádce! Zbabělce!“ přeložil meč hlasitě.

„Žvásty,“ obořil se na Fjodora kapitán. „Žádný člověk, co se paktuje s temným elfem, nemá co jinému člověku nadávat do zrádců. Vydej ji, nebo tě zabiju vlastníma rukama.“

Vzduchem zaviní zářivý trojzubec a zabodl se do paluby kapitánovi u nohou. Všechny oči sledovaly jeho cestu zpět až k moři.

Na zábradlí zlehka balancoval tucet mořských elfů. Vysoká žena se zelenou kůží a oholenou souměrnou hlavou, aby předvedla zvláštní vzory na kůži, upřela na kapitána pohrdavý pohled.

Elfové hbitě seskočili na palubu a vrhli se na stejně dychtivé sahuaginy. Námořníci se dlouho drželi zpátky a tvářili se nejistě. Sharlarra si všimla konfliktu, zrcadlícího se v kapitánově obličeji – konfliktu stejně zuřivého, jako byl ten mezi mořskými elfy a jejich smrtelnými nepřáteli.

Nakonec kapitán zvedl zakřivený meč. „Je to naše loď, hoši! Nepotřebujem, aby ji za nás bránili nějací vychrtlí elfové! Na ně!“

Vlna pirátů se vzedmula vpřed a Sharlarra ji následovala – nebo, přesněji řečeno, následovala meč. Duch bitvy tu zbraň zcela pohltil a ona teď řvala nějakou rašemenskou válečnou píseň. Sharlarra zaujala postavení za zády mořských elfu, a ačkoli se její meč zaklesl do sahuaginova trojzubce, chladným pohledem varovala kapitána, aby se držel dál. Podle toho, co Sharlarra viděla, by ji ani trochu nepřekvapilo, kdyby pár elfů utrpělo zranění způsobené něčím jiným než čepelemi či drápy sahuaginů.

Dnes ne. Tam, odkud pocházela, drželi všichni elfové pohromadě.

Nedaleko od ní bojoval mořský elf s jedním ze sahuaginů, kteří měli síť. Netvor používal ostnatý cep, kterým se pokoušel zahnat elfa do správného postavení, ale ačkoli stále znovu a znovu vrhal síť, jeho kořist pokaždé uklouzla a s udivující elegancí uhýbala a uskakovala.

Sahuagin na menšího protivníka vytrvale tlačil a nutil mořského elfa ustupovat mezi dvěma vířícími chumly bojovníků k zábradlí. Síť se roztáhla a snášela se na elfa jako medúza rozhodnutá obklíčit kořist. Nebylo kam uhnout a mořský ďábel už slavil vítězství úšklebkem od ucha k uchu.

Stříbrná čepel švihla vzhůru a proťala síť, jako by rozřízla zralou hrušku. Sahuaginova hlava se pomalu zaklonila a pak se skutálela na palubu. Nepřestala se usmívat.

Kouzelný nůž, všimla si Sharlarra. To musí být ten Xzorsh, o kterém mluvila Liriel.

Její pozornost upoutal dychtivý výkřik meče. Hnal se k ní čtyřruký sahuagin, který se oháněl čtyřmi blýskavými zbraněmi.

Sharlarra na útočícího mořského ďábla vrhla svazující kouzlo a zmrazila ho uprostřed kroku. Rychlým bodnutím tvora dorazila. Nebylo to zrovna čestné, ale to podle jejího názoru nebylo ani to, že má někdo pár rukou navíc. V každém případě měla plné ruce práce s nestvůrou, tvrdě útočící v závěsu za Čtyřručkou.

Sharlarra dlouho stála a bojovala se sahuaginem a její maskovaná zbraň si vesele prozpěvovala, zatímco narážela, řinčela a skřípala o netvorův zrezavělý meč.

Mořskému ďáblovi se podařilo dostat zpívající zbraň dolů, pak zvedl tlapu s dlouhými drápy a dupl na čepel. To Sharlaře vykroutilo zbraň z ruky.

Střemhlav uskočila před výpadem, odvalila se stranou a zvedla se s první zbraní, která jí přišla pod ruku, dlouhým tenkým šperhákem. Sahuagin stál jako ohavná černá socha, zmrazený uprostřed strašlivého bočního seknutí.

Xzorsh prošel kolem a nedbalým žduchnutím znehybněného mořského ďábla povalil. Netvor se svalil na palubu, stále zmrazený v útočné pozici.

„Moje první kouzlo,“ řekl mořský elf pyšně. „To mě naučila sama Liriel. Kde je?“

Mluvil tiše, ale Sharlarra jej zřetelně slyšela. Všimla si, že bitva utichla a změnila se jen na několik šarvátek. Na lodi nezůstali téměř žádní sahuaginové ani mořští elfové. S největší pravděpodobností usoudili, že na lidech nezáleží, a rozhodli se pokračovat v boji v moři.

Elf přimhouřil oči. „Kolem tebe se vznáší závoj magie, silnější, než může přivolat berserkrovské šílenství. Možná vypadáš jako Fjodor, ale nejsi.“

Sharlarra se usmála. „Pokud jde o tebe, měla Liriel pravdu – skutečně to vypadá, že máš vrozené nadání. Požádala mě, ať ti najdu učitele. Možná bychom v tomto rozhovoru měli pokračovat v soukromí.“

Elfova tvář se rozzářila v radostném úsměvu. „Máš elfí hlas.“

„Nejen hlas,“ zapředla, „ale tady nahoře ti to nebudu předvádět.“

Mořský elf to ocenil uchechtnutím a jako první sestoupil do lodního podpalubí. Zamířili do kajuty, o kterou se drowí dívka a Rašemenec dělili, a zavřeli za sebou dveře.

Elfka obratem zrušila iluzi a objevila se před Xzorshem ve vlastní podobě.

„Jsem Sharlarra Vindrith a nedávno jsem odešla z učení u Khelbena Arunsuna, také známého jako Černá hůl, arcimága Hlubiny. Drowka mě požádala, abych ti našla učitele. Mezitím by mi bylo potěšením předat ti něco z toho, co jsem se naučila.“

„Zlatá elfka, která učí ztracené umění příslušníka mořského lidu!“ užasl.

„Ne zlatá elfka,“ opravila jej a pokrčila rameny. „Jsem… něco jiného, ačkoli mi nikdo nikdy nedokázal říct co přesně.“

Kývnutím to vzal na vědomí. „Kdy můžeme začít?“

„Jakmile budou naši dva přátelé bezpečně v cíli, nebo za sebou alespoň budou mít pořádný kus cesty, tak pro tebe pošlu. Můžu ti poslat zprávu po obyvatelích přístavních vod?“

„Ovšemže ano!“

„Tak na ni počkej.“ Mořský elf zaváhal, takže Sharlarra vytáhla z vaku Lirielin malý síťovaný měšec s drahokamy, jeden si vytřepala do ruky a zbytek podala mořskému elfovi.

„Jeden kámen potřebuju, abych mohla Liriel sledovat. Zbytek si vezmi jako potvrzení mého závazku.“

Xzorsh přijal měšec a sledoval, jak Sharlarra vyvolává kouzelnou bránu a prochází skrz.

„Jednoho dne,“ řekl toužebně, „dokážu tohle i víc!“

Sledoval, jak se brána začíná ztrácet a její pestré barvy kloužou po povrchu jako duha zachycená v dětské mýdlové bublině. A stejně jako ona pomyslná bublina se rozplynula. V místě, kde před chvílí byla brána, stála vysoká elfka s havraními vlasy.

„Kde je?“ dožadovala se žena hlubokým, poněkud zastřeným hlasem.

„Koho hledáte?“ zeptal se Xzorsh.

„Učedníka Khelbena Černé hole.“

Elf mlčky vyčkával a uvažoval o této nové hádance. Učednice mu předvedla schopnost měnit podobu, ale Xzorsh předpokládal, že je učednice opravdu krásná elfská dívka s rudozlatými vlasy a fialovýma očima, v nichž září zlaté jiskřičky. Ve skutečnosti o Sharlaře nevěděl nic kromě jména, jež mu prozradila. I to mohlo být smyšlené. Dokonce i její hlas mohl být výsledkem magie. Liriel mu nejednou řekla, že je příliš důvěřivý.

Přesto cizinka věděla o jeho touze naučit se umění magie a svěřila mu celé jmění v drahokamech.

Elfka sledovala jeho pohled k měšci a vytrhla mu ho z ruky.

„Byl tady,“ prohlásila zachmuřeně. „I běsnící zelený drak po sobě zanechává méně nápadnou stopu!“

„Tyto drahokamy mi byly dány do zástavy,“ řekl Xzorsh tiše, ale rozhodně. „Já vám je nedám.“

Elfka si jej změřila odhadujícím pohledem. „Pomocí těchto drahokamů je možné drowku sledovat. Jejich vlastnictví s sebou může nést problémy.“

„Ať klidně přijdou. Nikdy jsem nečekal, že Umění bude snadné.“

„Budiž.“ Hodila mu drahokamy a mávla na něj, ať ustoupí ode dveří. Uhnul stranou a ona dveře škubnutím otevřela.

Otevřeným poklopem proudil dovnitř tenký paprsek měsíčního světla. Elfka široce roztáhla prsty a natáhla se po něm. Zatímco jí světlo proudilo mezi prsty, začala se zmenšovat a zároveň stoupat ke zdroji paprsku. Stačil pouhý okamžik a změnila se v zářící částečku prachu, která kroužila ve slabém světle a pak byla pryč.

Xzorsh vše sledoval lesklýma očima a srdcem naplněným touhou. Zíral na proud světla ještě dlouho poté, co elfka zmizela, jako by mu vířící zrnka prachu mohla šeptem prozradit tajemství tohoto zázraku.

Nakonec sklopil pohled k malému váčku ze síťoviny, který držel v rukou. Uctivě přejel prstem po elegantně zakroucené runě, jež byla značkou čaroděje.

Jednoho dne bude mít taky takovou. Vzduchovými bublinami bude procházet do vzdálených moří a následovat měsíční světlo, kamkoli půjde.

Takové sny měl v srdci, když tiše vyšplhal po žebříku a nikým nepovšimnut vklouzl do moře.